Stále se snažíme najít rovnováhu. S Lukášem Timulákem nejen o premiéře v Baletu NdB
V Bratislavě jste studoval na konzervatoři klasický tanec. Jak se stalo, že jste se dostal do Nederlands Dans Theater a jako tanečník i tvůrce jste se stal představitelem současného tance?
Poslední dva roky studia na konzervatoři jsme měli možnost jít na Akademii klasického tance do Monte Carla, kde byla tehdy ředitelkou Marika Besobrasova. Tam se přede mnou otevřely nové cesty, zjistil jsem, že jsou v moderním tanci i jiné možnosti, než co jsem poznal předtím. Zakončil jsem obě školy naráz, protože jsem mohl studovat současně v Bratislavě i v Monte Carlu, a po studiu jsem hned nastoupil do angažmá v Les Ballets de Monte Carlo pod Jeanem-Christophem Maillotem. U něj jsem strávil tři roky a potom jsem přestoupil do Nederlands Dans Theater do „dvojky“ mezi mladé tanečníky a po dvou letech do hlavní skupiny NDT 1. V Nizozemí žiji již od roku 2000.
V Monte Carlu to zřejmě ještě nebyl takový zlom? Maillotovu práci znají i čeští diváci, z hostování nebo díky Popelce. Velké balety v neoklasickém duchu…
Když jsem byl v jeho souboru, Maillot s celovečerními balety teprve začínal. Na repertoáru byl kromě jeho kratších děl třeba George Balanchine, William Forsythe a další. Ještě jsem byl u vzniku inscenace Popelka, která byla jednou z Maillotových prvních celovečerních. Potom pro mě ale přišla možnost jít do Nederlands Dans Theater k Jiřímu Kyliánovi, a to jsem neváhal. Tam se úplně změnil můj způsob práce a vůbec všechno.
Nebyl to šok po repertoárovém divadle?
To byl, pro tělo i mysl. Hlavně byla nesrovnatelná intenzita práce, uvádělo se stále mnoho nových programů, přicházelo mnoho nových choreografů. Člověk šel z jedné produkce do druhé, někdy ani neměl čas si uvědomit, co se stalo. Byla premiéra, začínala série repríz, ale třeba už po víkendu se začala chystat premiéra další. Byly to zajímavé produkce, ale člověk se musel velmi rychle přizpůsobit různým stylům, různým choreografům, každý musel najít svůj způsob, jak fungovat v takovém rytmu. Nebyl tam takový ten prostor na sebereflexi nebo reflexi toho, na čem tanečník pracuje. Člověk musel najít sebe a svůj čas.
Na co rád vzpomínáte?
Velmi mě samozřejmě oslovila práce s panem Kyliánem, to byla ještě léta, kdy tvořil pro soubor. Byl jsem moc rád, že jsem měl možnost na jeho posledních choreografiích pro Nederlands Dans Theater spolupracovat, to jsou nezapomenutelné zážitky. Hodně mi to dalo nejen jako tanečníkovi, ale i jako člověku. Pan Kylián je v první řadě učitel a mistr, ale také člověku pomáhá dívat se na svět. Nejen na ten taneční. Doteď jsme v kontaktu, je velmi přístupný. Když se potřebuji o něčem poradit nebo si promluvit, je stále otevřený, a toho si velmi vážím.
Tam někde se zrodila také vaše vlastní choreografická kariéra?
Pracovali jsme i s jinými choreografy, člověk získal určitý přehled o stylech a přístupu k tanci, to je důležité. Přitom je pořád v kreativním procesu, takže stále musí dávat trochu ze sebe a nabízet choreografovi. Samozřejmě jsou tanečníci, kteří spíš čekají, co dostanou zadané, ale já i moji kolegové jsme byli dost aktivní. Spolupráce s choreografem je intenzivnější a tehdy si člověk uvědomí, že možná i on by mohl něco tvořit. V Nederlands Dans Theater se už tehdy pořádaly workshopy pro tanečníky ze souboru, kteří si chtěli vyzkoušet choreografickou práci, dnes je to běžné u mnoha souborů a divadel. Takhle jsem začínal i já a velmi mě to oslovilo. Měl jsem velkou radost, že se mohu zúčastnit, samozřejmě i nervy a strach. I když jsou to jen tři minuty nebo pět, je to vaše práce, s kolegy na jevišti, v sále tisíc lidí…
Ale evidentně vás to chytlo.
Ano, chtěl jsem u toho být dál a dál. A možnosti přišly, v rámci Nederlands Dans Theater, i když jsem byl aktivní i jako tanečník, měl jsem nové možnosti v obojím. Vytvořil jsem pár věcí pro NDT 2 i NDT 1, pomáhali mi a podporovali mě. Po určité době jsem si řekl, musím jít i jinam a dál, poznávat, vidět práci v jiných souborech, jiných kulturách, abych nezůstal jen v „bublině“ Nederlands Dans Theater. Takže jsem se rozhodl odejít. Přišlo víc možností, využil jsem tu vlnu a začal dělat pro různé soubory v Evropě i mimo Evropu. A už dlouho mě lákal také film, editování a střih videa, takže jsem se stal nejdřív samoukem a po večerech seděl u programů na stříhání. Věděl jsem, že až skončím v Nederlands Dans Theater, najdu si čas na intenzivnější studium. S tím časem to sice nebylo tak jednoduché, ale přihlásil jsem se v New Yorku na New York Film Academy do intenzivních kurzů. Byly měsíční nebo dvouměsíční, aby to nezabralo celou sezonu a abych se nevzdálil od toho, co umím, takže jsem dělal všechno.
Film a projekce se staly součástí vaší tvorby?
Ano, už v době mého působení jako tanečníka a když jsem začal choreografovat v Nederlands Dans Theater, jsem o vizuální složce hodně přemýšlel. Náhodou jsem se seznámil s jedním slovenským umělcem, který také žije v Haagu, typografem a designérem Petrem Biľakem. Bylo to na výstavě jeho děl a prací jeho studentů, vyučuje mimo jiné na Královské akademii v Haagu mistrovský kurz Type and Media.
Čím vás oslovil?
Začali jsme se bavit o tanci a líbily se mi jeho názory, věděl jsem, že zatím mluvím o tanci právě jen v našem tanečním „kruhu“, a říkal jsem si, že si musím otevřít nové brány a vnímat celou tvorbu trošku jiným způsobem. Je to důležité. Nedívat se jen tanečním okem, ale jinak, ačkoli stále umělecky. Ať už z hlediska filmu, vizuálního umění, každý to vnímá nějak jinak. Třeba plynutí času při tvorbě, v tom je obrovský kontrast. Vytvořit choreografii trvá týdny, měsíce, ale když Petr dělá typografický návrh, musí zapůsobit teď okamžitě. Zatímco my jsme repetitivní, hudbu můžeme poslouchat dokola, opakovat kroky…
Takže jak dlouho spolu asi pracujete?
Od roku 2004, hledáme stále nové možnosti, jak vyjádřit naši spolupráci, ať už prostřednictvím filmu, tanečního představení, knihy, tisku. Je mnoho možností. Před rokem jsme založili nadaci Make Move Think. Jde o způsob dokumentace naší společné práce a současně možnost otevřít prostor pro multidisciplinární nebo interdisciplinární projekty. Otevírat se spolupráci v rámci designu, architektury, všechno spojovat a dokumentovat.
Národní divadlo Brno: tanečníci jsou otevření
Můžete trochu přiblížit novou choreografii Hidden Order (Skrytý řád), kterou jste připravil pro Národní divadlo Brno?
Je pokračováním série projektů, ve kterých se zabýváme vzory, viditelnými, které máme na očích každodenně, i skrytými vzory, které lidstvo stále zkoumá třeba ve fyzice a chemii, abychom poznali náš život na zemi. V prvním projektu na toto téma byly důležité kostýmy, na nich vynikne možnost zviditelňovat linky, body… Druhá etapa přinesla úkol dostat to nějakým způsobem na plátno, na film. Tam už si s takovým tématem můžete hrát úplně jinak a hledáte další a další způsoby. Přemýšlíte o tom, jak vaše práce zapůsobí na diváka. Třetí kapitola se odehrává v divadle, když chceme využít celou scénu. Peter je v tomto případě i scénograf, používá elementy, které fungují jako vzory, ale nepřinášíme na scénu nic cizorodého, jsou to jednoduché předměty, které už součástí scény jsou, jako jsou lamely a podobně, nakládáme s tím jen tak, aby se vytvořil určitý prostor a propojil s ostatním. Pohyb, prostor, světla, kostýmy, všechno musí zapadnout tak, že kdybychom jednu věc odstranili, měli byste pocit, že něco chybí.
To zní jako ideál syntetického divadla.
Stále se snažíme najít rovnováhu, to mě baví na našich spolupracích nejvíc. Najít vyvážení vizuální i pohybové stránky, světla, kostýmu, aby každý spolutvůrce měl prostor se vyjádřit, ale nepřebil ostatní. Člověku stačí jen zajít trochu dál a už si řekne, že by možná stačil jen tanec, ale to právě nechci.
Jak obvykle vypadá vaše spolupráce?
Většinou se tak trochu střídáme, někdy přijde nápad ode mne, někdy od Petera, a tak to skládáme. Peter často pracuje víc na začátku tvorby, pak já na sále musím vytvořit tanec. To je časově náročnější, ale Peter má už díky tomu odstup, takže přijde ve chvíli, kdy už je to z mého pohledu hotové, ale on má čerstvé oko. Vidí to, co já už nevnímám, ale je to nutné. V takovém stádiu kritické oko zvenčí oceňuji, potřebuju vyřešit sám pro sebe hodně otázek, někdy je to pro mě impulz, abych se nebál zariskovat.
Kdo další na premiérové choreografii spolupracuje?
Máme světelného designéra Yutaka Endu, který také žije v Nizozemí, ale hodně pracuje v Japonsku, umí se přizpůsobit různým prostorům a jeho kořeny jsou také v tanci, takže se v našem prostředí umí pohybovat. Kostýmy dělá Annemarije van Harten, nizozemská výtvarnice, která dělá módu, ale i divadlo. Kostým je důležitý, když pracujeme s tématem vzorů.
A projekce?
Projekce budeme mít také, ale když už je používáme, tak chceme, aby tam nebyly jen pro nějakou dekoraci, ale aby to byla součást představení. O to se snažím v rámci celé spolupráce, jak už jsem říkal. Všechno, co používám, musí mít nějaký účel a pomoct celému významu. Jsem také zastánce toho, že někdy méně je více a že když už využívám nějaký element, tak ho využívám naplno. I kdyby to byl efekt na minutu dvě, musí mít nějakou spojitost s tím, co se na jevišti děje, co divák vnímá. Pokud něco významu nepomůže, nedáme to tam. Samozřejmě spolupráce je o tom, že se zapojí každý, je to společné dílo.
Necháváte si tvořit autorskou hudbu?
Někdy používám už existující skladby, vyhledávám a poslouchám klasickou i soudobou hudbu. Záleží na tématu. Teď pracuji s hudbou od Hauschka, německého pianisty a skladatele. Hauschka je jeho umělecké jméno, jmenuje se Volker Bertelmann, jeho hudbu mám velmi rád, protože je rytmická. Používá preparovaný klavír, vytváří nové zvuky, které zase dál elektronicky zpracovává. Také hodně koncertuje, slyšel jsem ho i naživo. Chtěl bych jeho hudbu použít ve filmech i v budoucích choreografiích a samozřejmě bych byl velmi rád, kdyby mohl něco složit pro mě, ale do té fáze se musím teprve dopracovat. Pak je to třeba Moondog, The Viking of 6th Avenue, slepý hudebník, který stával na newyorské ulici a získal tuhle přezdívku. Objevil ho Philip Glass a začali potom nahrávat, zemřel už asi před dvaceti lety. Nebo se mi líbí Brian Eno, který je zase pionýrem ambientní hudby, tu používám pro instalace. Záleží na tom, jakou chce člověk vytvořit atmosféru, pracoval jsem i s orchestrem, třeba na Beethovenovu Eroicu. Několikrát jsem měl pro choreografii autorskou hudbu, ale je to náročné, protože pro choreografa je těžké přesně vysvětlit slovy, co chce, chvíli trvá najít nějaký společný cíl. Tanečník a choreograf se mimovolně stále snaží vyjadřovat tělem, pohybem. Je dobré si to uvědomit.
Tančíte ještě?
Jsem méně aktivní, ale ještě tančím. V lednu byla možnost znovu tancovat v choreografii pana Kyliána, ale projekt byl nakonec zrušen. Nicméně takové nabídky sem tam ještě stále přicházejí, takže se snažím udržovat ve formě. Ale už je to jiná forma, než když tancujete na každodenní bázi. Sem tam si zatančím i ve vlastní choreografii na jevišti nebo ve filmu.
Jací vůbec jsou brněnští tanečníci? Dokážou vám „nabízet“, jak jste o tom hovořil?
Je to velký soubor, ale musím říct, že na to, že dělají i klasický balet a musí se dost rychle přizpůsobit a jdou z jedné zkoušky do druhé, se s nimi pracuje velmi dobře, jsou otevření a chtějí. Je to příjemná spolupráce. Jejich těla mluví sama za sebe, tělo vůbec mluví mnohem víc, než si člověk myslí. Když jsem tu byl před dvěma lety s jinou svou už hotovou choreografií, již jsem měl možnost je poznat. Tehdy to ale byla víc individuální práce pro jednotlivce, tady pracuji s tanečníky jako s celkem, takže také hledám způsob, jak je vést k tomu, aby vnímali víc své okolí. Samozřejmě aby mysleli na sebe, ale i na prostor a s kým jsou v něm a tak dále. Snažím se, aby byla příjemná pracovní atmosféra, to je základ. Člověk občas potřebuje i vypnout a uvolnit se z disciplíny, která je v baletním tělese silná, tanečník ji v sobě pořád má. Když vidím, že soustředěnost už trochu odbíhá, nechám tanečníky odpočinout a uvolnit se, a vím, kdy je správný moment je zase vrátit. A stále se od nich učím, stejně jako oni ode mě.
Máte předem jasnou představu o podobě choreografie, nebo tvoříte spíš impulzivně přímo na sále?
Většinou mám nějaký nápad, který chci rozvinout, tak si řeknu dva dny předem, že budu pracovat s tímhle tanečníkem, udělám takový a takový duet nebo trio, rámcově vím. Jenže potom přijdu třeba ten den do práce a vidím: tohohle tanečníka dneska bolí hlava, dneska to nepůjde, ten má něco s kotníkem, najednou změna a musíte najít způsob, co s tou změnou udělat. Plán, který jsem měl v hlavě, je pryč, takže se musím srovnat. Necháme to tak a počkáme, najdeme si způsob, jak si pohrát v téhle chvíli s tím, co je dané. Můžeme se pak dostat do situace, ve které jsme nechtěli být dobrovolně, ale je důležité ji využít, často vznikne něco neopakovatelného. Někdy takové situace i hledám, protože člověk potřebuje trochu narušit plán a rutinu, využít moment a být v něm kreativní.
Jak dlouho se choreografie vyvíjí?
Až do premiéry. Snažím se to nechat otevřené až do poslední chvíle, a i tanečníkům dávám najevo, že ještě nic není úplně fixované. Je daná struktura, o které si všichni myslíme, že to je to ono, základ, se kterým se nehýbe, ale choreografie stále ještě dýchá, je tam prostor na změny. Ale v určitém momentu musí být stopka. I když pak člověk zpětně přemýšlí, co ještě mohl udělat jinak…
Tanec a věda
Jsou nějaká další velká témata, která máte v plánu zpracovávat?
Začínáme takovou sérii volných projektů, které chceme rozpracovat, ať už budeme spolupracovat s nějakým architektem nebo v oblasti „art and science“. V Akademii v Haagu je přímo oddělení umění a vědy. Technologie nám dnes nabízí neuvěřitelné možnosti, vyhledávat nové možnosti komunikace, promlouvat přes pohyb, instalaci, představení, film. Teď jsme v počáteční fázi nové tvorby. Ještě mám další projekty pro různé soubory. Koncem dubna budu v Praze dělat novou choreografii pro Pražský komorní balet, v listopadu bude premiéra v Royal Swedish Ballet, a tam se to téma také rozvine, i když jiným způsobem.
Předpokládám, že se rozvíjejí i vaše aktivity ve filmu.
V Nizozemí je živná půda pro taneční filmy, filmová akademie, festival Cinedans. Před několika lety jsme dělali film s režisérem Rubenem van Leerem. Jmenoval se Symmetry a spojili jsme v něm vědu, tanec, operu, byl to velmi ambiciózní kousek. Půlhodinový film spojený s půlhodinovým dokumentem, kde jsme se snažili propojovat vědu a umění. Zkoumání toho, co spolu mají, nebo nemají věda a umění společné, je teď v Nizozemí velké téma. Náš film se objevil v televizi, na festivalech a měl dobrý ohlas. Zájem byl právě nejen ze světa tance, ale i z toho vědeckého. Točili jsme v Ženevě v CERNu, v tunelu sto metrů pod zemí. Je to jako jiný svět, vědci vidí CERN jako takovou katedrálu vědy. My se snažili vzít téma vědy, ale neukazovat ho na faktech, naopak najít způsob vyjádření pohybem, obrazem. Byli jsme potom zvaní na různé debaty, i v Královské akademii věd a umění v Amsterdamu.
Zájem vědy o umění je pro nás spíše novinka…
Je doba, kdy se dá propojovat a hledat, co mají věda a umění společného, čím si mohou vzájemně pomáhat. Rozvíjejí se diskuse a jsme překvapení některými věcmi, které jsou společné. Vědci si třeba kladou obdobné otázky jako my umělci, všichni hledáme něco, co nevidíme. A máme stejný problém vysvětlit ostatním lidem, čím se to vlastně zabýváme. Sedíte vedle někoho v letadle a zeptá se vás, co děláte. Tanec. A jaký tanec, to jako v televizi nebo jak? A vám se těžko odpovídá a vysvětluje, co je to za tanec, proč to děláme, a je to stejné, jako když je někdo vědec a zeptají se ho, co přesně zkoumá.
Věda se ovšem může opřít o fakta.
To ano, ale stále něco objevují a narážejí na poznatky, které nemají ještě jak podložit. Vývoj je rychlý. Stejně tak i vývoj taneční profese. Technika dnešních tanečníků je na úplně jiné úrovni než před lety, ať v klasickém nebo současném tanci. A také stále hledáme nové způsoby práce a možnosti svého těla. Člověka samotného to stále táhne k objevování. Když jsem byl mladší, nechodil jsem třeba do muzeí tak často jako teď. Když někde jsem, musím navštívit muzeum a ztotožnit se trochu s kulturou dané země, daného města. Tohle mě teď obohacuje a inspiruje, člověk si vytváří svůj názor a vidí přitom, jak je všechno propojené. Vnímám ho čím dál víc, čím víc člověk hledá, tím víc souvislostí a spojení nachází.
Děkujeme tedy za vhled do choreografické tvorby a hodně štěstí v dalších projektech!
VIZITKA
Lukáš Timulák (narozen 9. května 1979) – po studiu na Taneční konzervatoři v Bratislavě a na Académie de Danse Classique Princesse Grace v Monaku nastoupil v roce 1997 do baletního souboru v Monte Carlu, kde tančil tři roky. V roce 2000 odešel do Nederlands Dans Theater 2 a po dvou letech postoupil do Nederlands Dans Theater 1, kde působil až do roku 2010. V Nederlands Dans Theater měl možnost spolupracovat s takovými osobnostmi, jako jsou Jiří Kylián, Wiliam Forsythe, Mats Ek, Paul Lightfoot, Sol León, Hans van Manen, Ohad Naharin, Crystal Pite, Johan Inger, Wayne McGregor a další. Během svého působení v Nederlands Dans Theater se začal věnovat i choreografii. Od roku 2001 připravoval pro choreografické workshopy v Nederlands Dans Theater krátké choreografie. Pro C-Scope v Regentes Theater v Haagu vytvořil Dear Reader (2004), Due a Due (2005), Bodily Writing (2007). Pro Nederlands Dans Theater 1 vznikly pod jeho vedením choreografie Twenty (2005) a I SAW I WAS I (2006) jako součást projektu UPComing Choreographers. Pro Nederlands Dans Theater 2 Oneness (2007), Off spring (2009) a Masculine/Feminine (2011). Tuto choreografii uvedl také v Národním divadle Brno ve večeru Petite Mort (2016).
Jako choreograf spolupracoval s mnoha soubory, například se Slovenským národním divadlem v Bratislavě, Národním divadlem v Mannheimu, Gothenburgským baletem, Kompanií Dantzaz, Baletem Bratislava, Baletem města Sao Paolo v Brazílii, Lucernským divadlem, Tyrolským zemským divadlem v Innsbrucku a s Korzo Productions v Haagu. Jeho zájem o film ho v roce 2012 přivedl ke studiu na Filmové akademii v New Yorku. Vytvořil několik krátkých tanečních filmů ve spolupráci s filmovým tvůrcem Rubenem van Leerem, včetně oceněného tanečně-operního filmu Symmetry, který měl premiéru v květnu roku 2015 v rámci festivalu Cinedans v Amsterdamu. Většina jeho prací vytvořených od roku 2004 vznikla ve spolupráci s designérem Peterem Biľakem, s nímž společně zkoumají nové koncepty současného tance. Společně také založili nadaci Make Movie Think, kde se zaměřují na multidisciplinární umělecké práce. Zde spojují vizuální a divadelní umění s novými fyzickými a digitálními díly, včetně živých představení, filmů, dokumentů a instalací.
(Zdroj: www.timulak.com, www.make-move-think.org)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
