Denis Matsuev: Publikum tleská, mistr už sedí v taxíku

Denis Matsuev si vybudoval své mezinárodní renomé především svou mimořádnou interpretací skladeb Sergeje Rachmaninova. Ta energie, rychlost, síla, až agresivita, se kterou hraje ty nejobtížnější skladby bez jediné známky únavy, je devizou u jiných pianistů dosud nevídanou. Proto překvapil výběrem repertoáru, který použil pro své letošní evropské turné. Na programu byly Beethovenovy sonáty č. 17 a 31, preludium a etuda Sergeje Rachmaninova a Čajkovského Velká sonáta. Jako by chtěl ukázat svou všestrannost a předvést se též jako filosof, nejen jako virtuos hrající rychleji a silněji než ostatní. Kdepak, Denisi Leonidoviči, neoklamal jste nás. Jste to pořád vy! I váš Beethoven byl rychlý a silný.

Úvod Sonáty č. 17 d moll “Bouře” Ludwiga van Beethovena začal Matsuev nezvykle rychle a navzdory originálnímu zápisu ve forte. Rychlá melodie potom byla rytmicky přesná s přízvukem na čtvrtou dobu. Celou první větu zahrál Matsuev dle zažitých konvencí, kromě dvou míst: prvním bylo závěrečné téma, ve kterém se pianisté rozcházejí v názoru na interpretaci. Je důležitější sestupná melodie půlových not nebo vzestupná melodie z osminek? Je lepší terasovitá dynamika nebo crescendo-decrescendo? Matsuev upřednostnil jednoznačně osminky a dynamiku držel stacionární. Zadruhé velmi osobitě pojal recitativy na počátku reprízy – prosvištěl je rychle, téměř beze změny tempa. Přitom to je místo, kde se hudba má úplně zastavit (Richterovi kritici vytýkali, že nebylo jasné, jestli přestal hrát nebo bude pokračovat – ale tak to má být). Druhou větu podal zvukově vyrovnaně, s ideálními dynamickými rozdíly, jen v mírně živějším tempu. Největším interpretačním přínosem a zlatým hřebem večera byla věta třetí. První takty začal Matsuev nesměle, pianissimo a pod tempem – postupně přidával dynamiku i tempo, jako by v dálce vyjížděl kočár z mlhy. Po celou dobu si lehce pohrával s tempem, ovšem stále v mezích dobrého vkusu. Skladba měla náboj a gradovala až těsně před závěr, kdy se náhle opět ztratila v mlze.

Sonátu č. 31 As dur Ludwiga van Beethovena jsme dosud byli zvyklí slýchat úplně jinak. Považoval jsem ji, stejně jako ostatní pozdní Beethovenova díla, za skladbu filosofickou a kontemplativní. Matsuev začal opět forte, a k tomu v nadlimitním tempu. První větu proletěl v rekordním čase, snad abychom neztratili soustředěnost. Prostřední část druhé věty v Des dur nesrozumitelně zašmodrchal a třetí věta byla opět příliš rychle. Čtvrtá věta měla velmi zajímavý interpretační záměr: fuga vyplnila monumentálně celý prostor, prostřední část přímo šokovala svou neuvěřitelnou tichostí a subtilností a závěrečná inverzní fuga zase svým závratným a dech beroucím tempem. Bohužel tomuto velmi efektnímu pojetí padly v oběť drobné detaily a nuance, které si autor v zápisu vysloveně přál.

Po přestávce následovalo Preludium gis moll, op. 32 č.12 Sergeje Rachmaninova. Tato rozechvělá, melancholická miniatura připomíná zvuk ruské balalajky v té nejtužší zimě. Mistr hrál forte, i když v originálním zápisu stojí jasně piano. Jako by se jednalo o pokračování stejné skladby, bez nejmenší pomlky pianista napojil Etudu-obraz op. 39 č. 2 a moll téhož autora, čímž dokreslil obraz hlubokého ruského smutku.

Velká sonáta G dur op. 37 Petra Iljiče Čajkovského je po staletí pro pianisty výzvou. Málokdo si totiž poradí s tak hustou klavírní sazbou, která nutí hrát forte mnoho minut bez přestání. Pianista musí vynaložit hodně úsilí a soustředěnosti, aby skladba nebyla “ukřičená”. Matsuev se ovšem v hlučné hře vyžíval – konečně si mohl do sytosti užít to, co bylo v předcházejících skladbách zakázané. Basy, středy, melodii, všechno hrál stejně fortissimo, takže často melodie zanikala v záplavě zvuku levé ruky. Druhá věta byla (jak jinak) v groteskně rychlém tempu, stejně jako zbylé dvě věty. U scherza a finale je to samozřejmě žádoucí.

Matsuev doplnil čtyři ze svých obvyklých přídavků: Hrací tabatěrku Anatolije Ljadova, Etudu a moll op. 76 č. 2 Jeana Sibelia, Ginzburgovu úpravu Sluje krále hor ze suity Peer Gynt od Edvarda Griega a Etudu dis moll op. 8 č. 12 Alexandra Nikolajeviče Skrjabina.

K večeru bych měl několik výhrad. Velice mě rušil nesoulad mezi organizací koncertu a samotným vystoupením. Sólista vyskočil na scénu teprve dvě minuty po plánovaném začátku vystoupení, tedy v době, kdy ještě dobrá třetina publika neseděla na svých místech. Bez jakékoli vůle čekat ihned spustil první číslo. Samozřejmě musel hrát forte, abychom ho vůbec přes ten nádražní šum slyšeli. Ke konci expozice, poté co jsme se několikrát museli zvednout, abychom pustili na místa pozdně příchozí posluchače, a poté co mnohokrát hlasitě práskly „lítací“ dveře, si mistr mohl dovolit i nižší dynamické stupně. Smutné je, že stejný scénář se zopakoval i po přestávce.

Sám Matsuev často říká, že na hraní je nejvíc vzrušující ta interakce mezi sólistou a publikem – říká tomu chemie. Tentokrát to ale byla reakce toxická. Publikum bylo neukázněné: někteří si hráli na telefonech a ukazovali si navzájem zprávy a obrázky, druzí si špitali, jiní ustavičně někam odbíhali. Proboha byli jsme vůbec v Praze?! Vždy jsem si myslel, že jsme kulturní národ! Ano, většina publika byli ruští ekonomičtí migranti, kteří se sem přistěhovali, ale i v Rusku je přece koncertní kultura hluboce zakořeněná. Navíc by mohli projevit základní úctu umělci svého národa.

Matsuev evidentně neuznal pražské publikum za hodna vrcholného výkonu a nemínil s ním zbytečně ztrácet čas. Rád bych ale podotkl, že to byl právě on, kdo začal hrát před usazením publika a možná si tak sám způsobil, že v sále nikdy nenastalo ticho. Je jasné, že mistr po koncertě někam spěchal a počítal každou vteřinu. Nejen mezi větami sonát, ale ani mezi skladbami v druhé polovině programu nenechával Matsuev žádné pomlky – slovy nula sekund. Kdo ty skladby neznal, nemohl rozlišit, kdy jedna končí a druhá začíná. Sonátu As dur začal forte během potlesku, jako by ho potlesk zdržoval. Expozice v první i třetí větě sonáty d moll byly bez repetic. Pomalé věty hrál až groteskně rychle. Některá místa vůbec nepřednášel. Ano, měl hraní pod kontrolou a bylo to s minimálním množstvím překlepů, ale tentokrát se vůbec nesnažil předat publiku nějaké sdělení. Matsuev vůbec nečekal, až si publikum vyprosí přídavky, ale navázal první přídavek téměř bezprostředně po posledním čísle. Další přídavky šly jeden za druhým.

Před třetím přídavkem se někteří začali zvedat a chtěli mistra odměnit potleskem vstoje, ovšem on začal tak rychle hrát, že si ani nestihli posedat a opět byla část skladby zastřena vrzáním židlí. Potom už lidé věděli, kolik mají času mezi přídavky a legračně vypálili do pozoru, aby se za několik vteřin zase rychle posadili jako jeden muž. Poslední přídavek byl vážně políček, který Matsuev vyťal Skrjabinovi a všem, kteří mají jeho hudbu rádi. Skrjabin byl za svého života pověstný tím, že dokáže na klavír vytvořit nejrůznější barvy a nálady. A to je třeba respektovat, nikoli hrát jeho skladby rychle, silně a bez přednesu. Jeho skladby nemají žádný smysl, když se odehrají jen samotné noty. Podání Etudy dis moll Matsueva absolutně postrádalo patos. Místy nebyla vůbec slyšet melodie, ale pouze hřmotné basy a středy. Cílem klavíristy má ale být přece nástroj rozezpívat! Denisi Leonidoviči, stihl jste etudu za 1:45, gratuluji. Škoda, že to u Skrjabina není cílem.

Po vystoupení se Matsuev vypařil. V zákulisí po něm zůstaly jen odložené kytice gratulantů. Kdo ví, možná už seděl v taxíku, když lidé ještě tleskali.

Celkové hodnocení: výkon průměrný, společenské faux pas. Nepochybuji o tom, že Denis Matsuev je vynikající pianista. Slyšel jsem naživo jeho koncert v Moskvě 2. dubna 2018. Tehdy hrál třetí a čtvrtý koncert Rachmaninova a bylo to jednoznačně nejlepší možné provedení těchto vrcholných skladeb. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že mistr ze sebe v Praze nechtěl vydat to nejlepší. Každý má občas špatný den, to se dá odpustit. Ale Matsuev měl situaci dokonale pod kontrolou. Jen se mu nechtělo hrát hezky, a to mě mrzí. V Moskvě ho natáčela televize, proto se snažil. My v Praze nejsme zvyklí, že nás někdo odbude, aby to měl rychle za sebou. Radši vypustit některé skladby nebo zrušit přestávku, než odfláknout vystoupení horem pádem.

Hodnocení autora recenze: 60 %

Denis Matsuev, sólový recitál

Praha, Smetanova síň, Obecní dům

10.12.2018

Program:

Ludwig van Beethoven: Sonáta č.17 d moll “Bouře”

Sonáta č. 31 As dur

Sergej Rachmaninov: Preludium gis moll op. 32 č. 12

Etuda-obraz a moll op. 39 č. 2

Petr Iljič Čajkovskij: Velká sonáta op. 37