Nejdůležitější je zůstat sám sebou. Ptali jste se Ailyn Pérez…
(Jana Chroustová) Jste Američankou s Mexickými kořeny. Jaké to pro Vás bylo, vyrůstat v Americe, a jak vidíte situaci v USA nyní, v době, která není imigrantům zrovna nakloněná?
Snad v dětství to byl pro mne trochu stresující fakt, zejména když se mne ptali, odkud jsem, a já řekla, že z Ameriky. Vzápětí přišel dotaz: „Ale ne…, odkud jste původem?“ Když jsem pak přijela do Mexika, byla jsem také cizinkou, protože jsem tam nevyrůstala. Dnes se cítím být Mexičankou i Američankou. Politická situace v Americe, která se v současné době vyostřuje, bude mít nebo již možná má podle mého mnohem globálnější, dalekosáhlejší dopad. Ubližuje nakonec všem, nikoliv pouze Mexičanům nebo Američanům.
Jsou Vaši rodiče hudebníci?
Nejsou! A ani je nepovažuji za nějaké velké milovníky hudby. Oba pracují v průmyslových oborech. Moji mladší sourozenci (mám sestru a bratra) se však hudbě amatérsky věnují. Oba zpívají a bratr hraje na kytaru.
(Marcela Nováková) Získala jste cenu v soutěži Operalia a v řadě jiných soutěží. Ráda bych se zeptala, co si myslíte, že bylo klíčem k vašemu úspěchu? Jak dlouho jste se připravovala a jaký jste si vybrala repertoár?
Myslím, že je důležité ukázat nejen krásu vašeho hlasu, ale svým výkonem dát jasně najevo, že jste schopen výborně zazpívat celou roli, nejenom jednu árii. Proto se mi vždy vyplatilo nastudovat celou roli a pak si z ní teprve vybrat. I do relativně malé plochy tak dokážete promítnout charakter postavy. Je také důležité mít již alespoň nějakou pódiovou zkušenost. A ač to zní trochu jako klišé, myslím, že opravdu nejdůležitější je zůstat sám sebou, což mnoho mladých pěvců nedělá. Snažila jsem se vždy zpívat srdcem a všechnu svou energii vkládat do krásného zvuku. Někdy se sice může zdát, že nejvíce záleží na vzhledu. Ale myslím, že to tak opravdu není, byť byste vždy měli dbát o to, abyste vypadali na pódiu úchvatně. Nikdy byste ale svým outfitem neměli ani porotu, ani publikum odvádět od podstaty, a tou je váš hlas a vaše ponoření se do hudby. I když, třeba by nějaký ten „crazy outfit“ mohl naopak zapůsobit…? (smích) Na každou soutěž jsem se připravovala zhruba rok. A co jsem zpívala na Operalia? Violettu – Sempre libera a Canción del Ruiseñor od Amadea Vivese.
Myslíte si, že v soutěžích záleží na repertoáru, který Vám padne na tělo, nebo byste měli být schopní zazpívat úplně cokoliv? Jaká je v tomto Vaše zkušenost?
To je velmi dobrá otázka. Pokud se připravujete na mezinárodní soutěž, kde jsou v porotě nejen významní pěvci, ale také dirigenti, ředitelé divadel a mezinárodních agentur, pak musíte opravdu vybrat něco, co perfektně sedí vašemu hlasu.
(Radim Chvalkovský) Které osobnosti či učitelé zpěvu a hudby na Vás měli největší vliv? Kteří z nich, myslíte, přispěli do Vašeho profesionálního života nejvíce a čím konkrétně?
Zmíním svého současného hlasového kouče Carla Lawrenze, se kterým pracuji poslední tři roky. Již před mnoha lety o mně tvrdil, že mám potenciál stát se operní pěvkyní. Byla jsem jeho žačkou od svých patnácti do sedmnácti let, než jsem odešla na další studia. Po letech jsem se k němu vrátila a dělá mi to velice dobře, podpořeno radostí z návratů domů do Chicaga. Je velmi trpělivý ve způsobu, jakým se mnou pracuje. A zná mne od mých začátků, které paradoxně možná byly i jednodušší než nynější studium. Carl zná můj hlas tak dokonale, že vnímá jeho nejjemnější nuance a hlavně jeho možnosti. Někdy máte blok, víte o něm, ale nevíte, jak si pomoci. On mi dokáže poradit. Někdy pracujeme hodiny a hodiny čistě na technice. Nestuduji s ním role. Pracujeme opravdu výhradně na technice zpěvu. Byl velmi nadaným žákem Eugena Conleyho, po narození syna ale začal učit a působil jako sborista ve sboru Chicago Symphony Orchestra, který tehdy vedl Georg Solti. Je to člověk, který na první místo staví umění řemesla. Má dokonale naposloucháno mnoho skvělých pěvců, zná jejich životopisné údaje, čte knihy o hudbě, o pěvecké technice v celé její historii. Záleží mu na tom, aby si zpěvák uchoval srozumitelnost projevu a správnou deklamaci. Někdy jsou to milimetry, ale pod jeho vedením cítím, jak se dokážu více opírat o vokály, čímž získávám větší svobodu hrát si s dynamikou. Jeho metoda jednoznačně vychází z italského belcanta a je prostě skvělá. Hodně také poslouchám nahrávky a v poslední době jsem se začala při cvičení nahrávat. Ráda se dívám především na audio-video nahrávky, které jsou pořizovány z představení, z těch se opravdu velmi učím. Moc nevěřím audio nahrávkám, protože hodně závisí na kvalitě a umístění mikrofonů. Ale video je pro mne velmi poučné, protože zvuk se vám jednoduše zračí ve tváři.
(Milena Hostovská) V roce 2006 jste podnikla turné s Andreou Bocellim. Jaké to bylo?
Byla to úžasná zkušenost, protože Andrea Bocelli miluje operu a je velice velkorysý. Bylo to také velice dobře zorganizované turné. Mám dojem, že nerad často kvůli práci cestuje, takže jsme měli sedm koncertů v různých městech napěchovaných do deseti nebo maximálně dvanácti dní. V praxi to znamenalo, že jsme odzpívali koncert, naložili kufry a odletěli na další místo. Nemohu vám ani popsat, jak neuvěřitelné bylo zpívat pro šedesát tisíc lidí, kteří často reprezentovali zcela netradiční publikum – byli tam milovníci jazzu či dalších hudebních žánrů. Donutilo mě to zamyslet se, kam až opera může jít. Není to pouze hudba pro divadlo, ale opravdu pro široké masy.
(Tomáš Černý) Při pohledu na Váš koncertní program mě napadá otázka: Zpíváte jedno představení v USA, jiné v Evropě. Jak se podle Vás liší Evropská a americká operní (či vůbec hudební) scéna? Vidíte velké rozdíly, nebo se v dnešním globalizovaném světě už různé přístupy k hudbě stírají?
Myslím, že posluchači v Evropě jsou možná o trochu vzdělanější, než ti v Americe… Ale nelze to takto paušalizovat. I v Evropě najdete velké rozdíly v publiku. Jsou zde operní domy s velmi konzervativními návštěvníky představení, jsou zde operní domy hojně navštěvované turisty, kde se občas objeví i zajímavé mladé publikum, takže je to opravdu hodně rozdílné město od města, stát od státu. A já to mám ráda. Také ráda zpívám italsky pro Italy, francouzsky pro Francouze, baví mě to. Co se týče programu, tak určitě nepřemýšlím, jestli zpívám v Americe nebo v Evropě. Ale upřímně, příliš mnoho nekoncertuji. Těžiště mé práce je na operních jevištích. Koncertování je něco, čemu bych se chtěla intenzivněji do budoucna věnovat a možná mi právě kladete otázku, kterou se budu muset do budoucna zabývat. Někdy jste přímo požádáni nějaký program nastudovat. Někdy máte možnost vybrat si repertoár sám a trochu více experimentovat. A někdy je váš koncert součástí projektu, třeba nového alba. Co se týká globalizace, samozřejmě, že postihuje i svět opery, zejména v oblasti marketingu. A skutečně platí, že lidé mnohdy přijdou ze zvědavosti poté, co někoho viděli na obálce časopisu nebo četli rozhovor. Nechci se ale loučit s myšlenkou, že když už jsou v divadle, tak nedokáží poznat kvalitu. Speciální kapitolou jsou sociální sítě, kde máte jako umělec možnost vyjádřit své osobní postoje, vyprávět sám svůj příběh. To je velká změna a dnes také velmi důležitá součást celého businessu. Musíte si umět udržet balanc, pokud chcete v klidu dělat svou práci. Nemůžete stát na scéně, když vám neustále někdo volá nebo píše. Dříve neměli někteří ani pevnou linku. Dnes všichni ovládáme svět ze svého mobilního telefonu. To co děláme v divadle, je vlastně únik do jiného světa.
(Jana Čermáková) Učíte také zpěv? Co by byla Vaše nejčastější rada mladým talentům?
Ne, ale v budoucnu bych ráda, minimálně formou mistrovských tříd. Čekám, až budu cítit, že skutečně dokáži mladým talentům pomoci. Myslím, že role učitele je pro jeho žáky velmi určující, proto – až se jednou rozhodnu – bych chtěla svým studentům dát dostatek svého času, jako maminka. K druhé polovině otázky – myslím, že opravdu důležité je ujistit se, že máte skutečně talent, že v sobě snoubíte takové kvality, aby se z vás mohl stát profesionální hudebník. Poté se musíte obrnit trpělivostí a začínat drobnostmi. I když se chcete stát operním pěvcem, nezačnete hned studovat Verdiho opery. Pěvecká literatura oplývá krásnými miniaturami od Schuberta, Brahmse a dalších. Měli byste také hodně chodit na koncerty a na představení a poslouchat hromadu desek. A pak musíte najít skvělého učitele, který vás dokáže vést. Myslím, že je také velice dobré hrát na nějaký hudební nástroj, ideálně na klavír. Já jsem hrála na flétnu a v mém hudebním vývoji mi velice pomohla hra v orchestru. A pak také čtěte. Dělat kariéru je sen, ale nestačí jen chtít. Například já bych strašně chtěla jet na lyže. Nikdy jsem na lyžích nebyla! Ale neumím lyžovat. Nezbývá mi nic jiného, než se to naučit. A teprve až se to naučím, přinese mi to skutečnou radost. Když se rozhodnete pro dráhu operního pěvce, čeká vás opravdu dlouhá cesta. Ale je to krásný život, ve kterém potkáváte spoustu zajímavých lidí, učíte se jazyky, poznáváte nové země.
Co děláte ve svém volném čase, máte-li nějaký volný čas?
Svůj volný čas si musím plánovat. Přiznám se, že mnoho ho nemám. Byť často sním o dokonalých prázdninách. Nejčastěji jsem v tomto čase se svou rodinou nebo sama se sebou, což pro člověka, který kolem sebe neustále potřebuje lidi, nebylo zpočátku jednoduché. I v tom jsem však nakonec našla zalíbení. Jinak jsem ale workaholic. Oh! Ráda také chodím na baseball a s mými neteřemi tancovat latinsko-americké tance.
Které jsou Vaše nejoblíbenější operní role a proč? Chystáte se v budoucnu na nějakou operu v České republice?
Mou asi nejmilovanější rolí je Massenetova Manon Lescaut. Líbí se mi její přerod z dívenky do skutečné hrdinky typické pro italské opery, kde vám vokální part dovoluje ukázat celou škálu výrazových prostředků. Mám ráda Verdiho opery – Otella, Simona Boccanegru. Ráda bych nastudovala Amélii z Maškarního plesu a Leonoru z Trubadúra. Z Pucciniho si toužím zazpívat Sestru Angeliku a někdy později také Madama Butterfly. Chtěla bych také nadále objevovat francouzskou a německou hudbu, mým snem je například Arabella Richarda Strausse, a také provést na jevišti Dvořákovu Rusalku, která je mému srdci velmi, velmi blízká. V České republice zatím žádné angažmá neplánuji.
Už jste byla před tím v České republice? Jaký na Vás udělala dojem?
Ano, zpívala jsem na festivalu Dvořákova Praha a zamilovala jsem si jak publikum, tak vaše hlavní město. Praha je velmi krásná a byl to vedle spolupráce s maestrem Emmanuelem Villaumem, se kterým si opravdu fantasticky hudebně rozumíme, a krásného programu další z důvodů, proč jsem přijala pozvání na koncert s PKF – Prague Philharmonia.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
