Manfred Honeck: O smrti a nesmrtelnosti
Nebýt tematického propojení, dalo by se to vzdáleně přirovnat k principu klasických akademií, kde se předvede mnoho interpretů, různé formace, vystřídají se žánry. Nebo k výběrovému principu, jakým dnes z velké části posloucháme hudbu – stahujeme si to nejlepší z různých alb, části, které nás baví, hvězdy, které v nich chceme slyšet a tvoříme si vlastní dramaturgii. Manfred Honeck jde sice těmto trendům vstříc, jeho kombinovaný program je však pestřejší, zajímavější a chytré propojení všech souvislostí z něj dělá úplně jiný zážitek.
Orchestr začal hrát v absolutním ztišení. Pravda, Honeck musel dlouho vyčkávat na klid v sále, než se dokašle, dozvoní a vypnou mobily, tentokrát doopravdy… Pak teprve mohl ze slaboulinkého pianissima smyčců začít působivý Cantus in memoriam Benjamin Britten od známého estonského autora Arvo Pärta. Z jednoduchého, minimalisticky opakovaného motivu vyrůstá mohutnící vítězný oblouk, vystavěný velkému skladateli, a skončí opět v tichu. Jak to u Pärta bývá – má hypnotizující účinek na posluchače. Následovala Schubertova Litanie na Památku všech věrných zemřelých D 343, v níž se představil mladý basista z Ostravy Jan Martiník, talent, který na sebe upozornil na soutěžích A. Dvořáka v Karlových Varech, Jeleny Obrazcovové v Moskvě, Operalia Placida Dominga, pěvecké soutěži v Cardiffu a již debutoval v Berlíně a Vídni. Lutoslawského Musique funèbre pro smyčce pochází z jeho atonálního období, zajímavá kompozice vytváří zvláštní barvy, struktury a klastry tónů. I když není jednoduchá, má velkou sílu a přesvědčivost. Orchestr pod Honeckovou taktovkou tuto náročnou skladbu zprostředkoval posluchačům dokonale.
Druhá polovina koncertu se slavným Mozartovým Requiem nesla podtitul: Wolfgang Amadeus Mozart a smrt v hudbě a písmě. V jednom svém dopisu Mozart smrt označuje za nejlepší přítelkyni člověka, „jelikož smrt je přesně vzato pravdivý cíl našeho života.“
Vedle Requiem zde zazněly části Nešpor (Laudate Dominum z Vesperae solennes de Confessore KV 339/5), Zednářská smuteční hudba a slavný sbor Ave verum corpus. Hudbu prokládalo čtení textů z Bible (Janovo Zjevení), z Mozartových dopisů, verše Nelly Sachs, nositelky Nobelovy ceny za literaturu (umělecký přednes Marian Roden).
Celé to začalo (i končilo) tajemně – třemi přízračně tichými údery zvonů. Zvony a gregoriánský chorál Requiem aeternam, doléhající jakoby zdálky do sálu z foyer připomněly duchovní rozměr večera. Vstupy gregoriánských zpěvů (vynikající Schola Gregoriana Pragensis) se střídaly i dále s Mozartovými skladbami a v kontrastu s jeho jasnou melodikou působily jako tiché memento mori. Mozart totiž neuměl být ani v hudbě stále jen smutný a pochmurný, například jeho Zednářská smuteční hudba je spíše oslavná, mohutná, plná energie. Líbezně vyznělo Laudate Dominum, které zpívala rakouská sopranistka Nicola Proksch s citlivou podporou sboru (Pražský filharmonický sbor) a orchestru. Na provedení Requiem se podíleli čtyři sólisté: Nicola Proksch, německá sopranistka Marie Henriette Reinhold, německý tenorista Patrick Grahl a již zmíněný Jan Martiník. Všichni čtyři mladí pěvci vytvořili kompatibilní kvarteto, dobře sezpívané, svěží, dobře intonující. Jejich hlasy k sobě skvěle ladily, barvou i respektující interpretací.
Requiem si spojujeme se smrtí samotného skladatele, v tomto ohledu, když zazní Confutatis, nelze nevidět v duchu scénu z Formanova Amadea, jak Mozart diktuje poslední takty svého života… I filharmonie ještě jednou na závěr zopakovala autentický fragment poslední věty Lacrimosa, napsané ještě Mozartovou rukou. Je to pouhých osm taktů, ale je v nich všechno, obrovský výkřik invence a tolik krásy.
Viděli jsme večer, který byl po všech stránkách náročný, na repertoár, dramaturgii, na počet zúčastněných umělců, počet nastudovaných skladeb, i na komplexní brožuru s mnoha texty, ale stál za to. Byla to zcela nová úroveň zážitku.
Arvo Pärt: Cantus in memoriam Benjamin Britten
Franz Schubert: Litanie na Památku všech věrných zemřelých D 343
Witold Lutosławski: Musique funèbre pro smyčce
Requiem – Wolfgang Amadeus Mozart a smrt v hudbě a v písmě
Tři údery zvonu
Gregoriánský chorál: Requiem aeternam
Čtení: Mozartův dopis otci, 4. dubna 1787
Wolfgang Amadeus Mozart: Maurerische Trauermusik c moll KV 477 (479a)
Gregoriánský chorál: Domine exaudi orationem meam
Wolfgang Amadeus Mozart: Laudate Dominum z Vesperae solennes de Confessore KV 339/5
Gregoriánský chorál: In quacumque die
Čtení: Nelly Sachs (1891-1970) „Wer weiß, wo die Sterne stehen“ – „Wenn im Vorsommer“
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem KV 626
I. Introitus – Requiem
II. Kyrie
Čtení: Zjevení Janovo 6, 8-17
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem KV 626
III. Sequenz
Dies Irae
Tuba mirum
Rex tremendae
Recordare
Confutatis
Lacrimosa
Gregoriánský chorál: Christus factus est
Čtení: Zjevení Janovo 21, 1-7
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem KV 626
IV. Offertorium
Domine Jesu
Hostias
Lacrimosa (fragment, prvních 8 taktů)
Wolfgang Amadeus Mozart: Ave verum corpus KV 618
Tři údery zvonu
INTERPRETI
Nicola Proksch – soprán
Marie Henriette Reinhold – mezzosoprán
Patrick Grahl – tenor
Jan Martiník – bas
Marian Roden – umělecký přednes
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Schola Gregoriana Pragensis
David Eben – umělecký vedoucí
Manfred Honeck – dirigent
Česká filharmonie
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]