Eva Sedláková a Lukáš Vasilek: Pražský filharmonický sbor jde pořád dopředu

Pražský filharmonický sbor patří ke klenotům českého hudebního života. Podobně jako Česká filharmonie slyší na přídomek „první orchestr“, zaslouží si toto označení i Pražský filharmonický sbor. K následujícímu rozhovoru jsme se sešli s ředitelkou PFS Evou Sedlákovou a hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem. Byl to rozhovor zčásti bilancující – Eva Sedláková na konci této sezony ředitelské místo opouští, a je tu tedy důvod ohlédnout se za uplynulými osmi lety, kdy stála v čele sboru, především však zaměřený k budoucnosti sboru. Nad otázkou, na čem záleží, aby byla stejně obdivuhodná jako minulost a přítomnost, se zamýšlejí obě vůdčí osobnosti Pražského filharmonického sboru.

Ladili jste na začátku spolupráce své představy – ať co se týče repertoáru, zahraničních vystoupení, priorit sboru…?
Eva Sedláková: Možná trochu ano, ale základní rozdělení bylo vždy jasné a oba se v tomto směru, myslím, respektujeme. Pokud jde o umělecké záležitosti – repertoár, dramaturgie –, ty jsou v rukou pana sbormistra. Správní a organizační záležitosti spojené s plánováním koncertů jsou věcí ředitele, ale nejen jeho, nýbrž celého týmu. Samozřejmě že máme každý své představy o řešení nastalých skutečností nebo budoucího směřování. To řešíme tím, že vyjádříme svůj názor a v diskusi ho korigujeme… Tak jsme to nastavili na začátku a funguje to.

V čem jste se navzájem korigovali?
Eva Sedláková: Já jsem zpočátku měla větší tendenci plánovat koncerty s ohledem na jejich ekonomický přínos. To samozřejmě musíme dělat pořád, ale vím, že je třeba zejména repertoár konzultovat a sladit se zkouškovými možnostmi sboru. Časem jsem zjistila, že Lukáš Vasilek moc dobře ví, co dělá, a dokonce nebere v potaz ani to, zda jeho rozhodnutí budou u sboru populární.

Lukáš Vasilek: Je pravda, co říká Eva. Někdy jsme řešili stejnou věc, ale každý z nás ze svého pohledu. Párkrát se opravdu stalo, že jsme spolu vůbec nesouhlasili a hájili donekonečna každý své stanovisko.

Můžete uvést konkrétní příklad?
Lukáš Vasilek: Dostali jsme třeba nabídku na jeden umělecky prestižní projekt, který měl navíc i přidanou hodnotu ve smyslu reklamy pro sbor ve světě, k tomu byl zajímavý i ekonomicky. Pohled Evy Sedlákové – naprosto správný – byl, že ho musíme přijmout. Jenže já jsem se podíval na další úkoly v té sezoně a musel jsem říct ne. A to byl ten druhý pohled, který jsem do rozhodování vnesl. Protože ve chvíli, kdy vám někdo nabídne měsíční účinkování v berlínské Komické opeře v Schönbergově Mojžíši a Áronovi, nemůžete zvažovat jen ten čas strávený v Berlíně, ale musíte mít také prostor ten projekt vůbec připravit – v tomto případě by to bývalo znamenalo mnoho zkouškových týdnů v Praze. Tenkrát bychom kvůli tomu museli odmítnout spoustu jiných projektů, které pro nás byly důležité. Prosadil jsem, že tuhle nabídku odmítneme. Nebylo to kvůli náročnosti, která byla enormní, ale kvůli zkouškovému času, který jsme neměli.

Eva Sedláková: My jsme spolu nikdy nesoutěžili ve smyslu kdo s koho, čí názor převáží. Respektujeme se. Jsem ráda, že si Lukáš Vasilek vzpomněl na Mojžíše a Árona. Tenkrát mě to mrzelo, protože vedle uměleckého renomé by tohle účinkování přineslo i nezanedbatelné finance a etablování na německém trhu. Podmínky byly navíc lukrativní. Mrzelo mě to však i proto, že sbor mohl mít příležitost podílet se na téhle pro sbor nesmírně náročné, krásné opeře, která se uvádí velmi zřídka. Lukášovy argumenty jsem respektovala a nabídku jsme s díky odmítli.

Vy, pane sbormistře, chcete ještě něco dodat…
Lukáš Vasilek: Oba máme poměrně prořízlou pusu a někdy si řekneme dost otevřeně, co si myslíme. Okolí se na to pak dívá docela překvapeně, přestože my si jen bez obalu vysvětlujeme svá stanoviska. Ale nám tenhle způsob komunikace docela funguje, a i když někdy chvíli trvá, než se navzájem pochopíme, oba respektujeme argumenty toho druhého a jsme schopni jít i po nějaké drobné názorové přestřelce dál.

Eva Sedláková: Jsme schopni si uvědomit, že jde o věc a že naše ostřejší komunikační výměny nejsou osobní.

Lukáš Vasilek: Párkrát se stalo, že v téhle situaci jeden z nás řekl: a dost, musíme si to vyříkat. Stalo se a my jsme pak pokračovali dál. Nemá smysl vzbuzovat dojem, že na všechno máme stejný názor a že v každé minutě spolu bezvýhradně souhlasíme. Spousta lidí by to asi nepřiznala, ale my to bereme jako koření naší vzájemné spolupráce. A ta je založena také na tom, že víme, že se jeden na druhého můžeme spolehnout a dokážeme se vzájemně podržet.

Máte zřejmě mezi sebou opravdu dobrou komunikaci…
Eva Sedláková: No jinak to ani nejde.

V jaké kondici jste sbor přebíral a kde se nachází dnes?
Lukáš Vasilek: Otázka sice míří na mě, ale odpovědět by na ni měl někdo nezávislý. Sám sebe a svou práci člověk těžko hodnotí, pokud není velký egoista. Sbor jsem převzal v určité formě a snažil jsem se ho dostat na úroveň, o které si myslím, že mu přísluší. Jestli se to povedlo nebo ne, musí posoudit jiní. Každopádně práce ještě není dokončena, jdeme pořád dál a snažíme se zpívat líp a líp. Zhodnoťte to, až v PFS nebudu.

Udělal PFS vývoj i po stránce dramaturgické?
Lukáš Vasilek: Dramaturgie sboru je do značné míry závislá na poptávce orchestrů. Ale i v téhle oblasti se sbor posunul. Když jsem nastupoval, často se v repertoáru objevovaly skladby, které pro PFS nebyly moc vhodné – to se teď neděje. Vývojem prošly i a cappella koncerty. V historii sboru bylo víc pokusů o samostatnou koncertní řadu, nikdy v tom ale nebyla dlouhodobější kontinuita. Ten současný sborový cyklus mi umožňuje profilovat sbor hlavně v repertoáru, který mu podle mne sedí, tedy zhruba od poloviny 19. století po současnost. Vzhledem ke složení sboru a k tomu, jak dnes zpívá, je právě tohle jeho parketa. Myslím, že zpěváci si už na ty dramaturgie zvykli, i když to pro ně pokaždé znamená náročnou přípravu.

Eva Sedláková: Když jsem v roce 2011 nastoupila, nedovedla jsem si představit – kromě naší vlastní abonentní řady –, že by se orchestry, se kterými spolupracujeme, přizpůsobovaly tomu, co PFS navrhuje a domnívá se, že by to bylo pro koncertní život přínosem. A teď se to často stává a pro mě je to nádherné zjištění.

Lukáš Vasilek: Když studujeme nějakou extrémně obtížnou skladbu, zabere nám to logicky spoustu času. Pak je ale pro nás všechny docela demotivující, pokud to náročné studium podstoupíme třeba jen kvůli jednomu koncertu. Je skvělé, když se podaří takovou skladbu někde zopakovat. V minulé sezoně to vyšlo s Rossiniho Stabat mater, i když to zrovna není příklad nějaké nadměrné obtížnosti. Provedli jsme ji ve třech různých nastudováních a se třemi různými orchestry.

Eva Sedláková: Je také dobré, že Lukáš Vasilek komunikuje s dirigenty s velkým předstihem. Dirigenti mají často představu o tom, jak velký má být sbor na „jejich“ projekt, kolik zkoušek je potřeba a podobně. Právě touto včasnou komunikací se daří omezit nedorozumění a naopak lépe sladit výkon sboru a orchestru.

Sbor prošel v posledních letech omlazením. Jak se to projevilo na jeho barvě, zvuku?
Lukáš Vasilek: Každý sbormistr přizpůsobuje složení sboru své zvukové představě. To je běžné, od toho tam je. Zrcadlo nám v té věci dávají také některé špičkové zahraniční sbory, se kterými se chceme a musíme poměřovat. Dnešní zvuk PFS je určitě vylehčenější, asi ne tak košatý, jak býval, zpíváme rovnějším způsobem – tak, jak se od moderního koncertního sboru očekává. Máme vylehčenější, jasnější soprány a tenory, což vytváří mladý zvuk a čistou intonaci, naopak hutnější alty a basy – ty zase dodávají nezbytný barevný fundament a zvukovou plnost celku. Hodně mi záleží na tom, abychom zněli kompaktně. Pokud se nějaký zpěvák nedokáže barevně nebo intonačně napojit na ostatní, je to velký problém a řešíme to.

Ve sboru jsou ale zpěváci všech věkových kategorií…
Lukáš Vasilek: Ano, v tom právě tkví kouzlo toho zajímavého zvuku PFS. Snoubí se v něm energie mladých zpěváků se zkušeností těch starších. Jedno bez druhého nemůže být. A zrovna zkušenost hraje v PFS obrovskou roli. Umět celý ten oratorní repertoár, vědět, jak to udělat, abyste se neudřeli hned na začátku skladby a mohli ji bez problémů dozpívat do konce… Třeba takové zvládnutí partů Beethovenovy Deváté nebo Missy solemnis vyžaduje opravdu obrovskou zkušenost.

Jaké výhody a jaké nevýhody přineslo osamostatnění sboru od České filharmonie v roce 1991?
Eva Sedláková: V průběhu let se ukázaly výhody i nevýhody. Ve výsledku podle mne převažují výhody. Zpočátku v devadesátých letech sbor hodně cestoval do zahraničí, v České republice téměř nevystupoval. Nebyl ale ani čas na budování organizace zevnitř, tak nějak žil z podstaty. Bez vybudovaného vnitřního zázemí, které zabezpečovala Česká filharmonie. I příspěvek ze státního rozpočtu zůstával stejný. Tohle podfinancování se naplno začalo projevovat až s úbytkem zahraničních angažmá kolem roku 2000. Říkám to proto, že pokud by byl sbor v tehdejší době součástí České filharmonie, asi by tento přechodný pokles angažmá v zahraničí přestál hladčeji. Na druhou stranu by byl sbor limitován repertoárem a plánováním mateřského orchestru a neměl by zdaleka takovou volnost ve výběru vlastních projektů. Samostatnost nakonec dovolila vyrůst ve vynikající těleso světové úrovně. Pokud by byl sbor součástí jakékoliv jiné organizace, nebylo by to možné. Dnes plánujeme s dvou tříletým předstihem, nabízíme i naše samostatné koncerty v zahraničí a je o ně zájem. Zejména repertoár a plánování by bylo podřizováno orchestru.

Lukáš Vasilek: Česká filharmonie je pro nás partnerem číslo jedna, vždycky bude. Je pro nás obrovská čest s ní spolupracovat. Na druhou stranu špičkové instituce, jakými jsou ČF a PFS, tedy značky proslulé po celém světě, potřebují pro svůj rozvoj svobodu. Stejně jako PFS potřebuje získávat umělecké podněty i od jiných orchestrů, ČF zase musí mít možnost si k některým projektům přizvat jiné vokální těleso. To nijak neodporuje myšlence, že PFS a ČF spolu rádi a často spolupracují a že ta spolupráce nese ovoce. Nemohu mluvit za nikoho jiného, ale tuším, že vedení ČF si myslí něco podobného. Přivážete-li sbor k orchestru, stane se z něj „no name“ těleso bez vlastní tváře. Stačí se podívat do okolních zemí, jak to tam s filharmonickými sbory vypadá. Často nemají ani vlastní webovou prezentaci. Když pak chcete zjistit, jaké koncerty vůbec dělají, musíte se proklikat celou sezonou orchestru a sami si vypsat seznam projektů, ve kterých účinkuje sbor – jsou to taková podceněná a upozaděná tělesa, jen trpěná součást orchestru. Žádný sebevědomý ansámbl, který si na první pohled věří, že dokáže dělat špičkové umění a být orchestru rovnocenným partnerem. Česko je v tomhle mnohem dál a daleko progresivnější, spíš se tím systémem přimyká západním zemím. Naštěstí! Máme tu teď PFS ve výborné formě, neskromně řečeno, jako respektovanou značku reprezentující českou kulturu po celém světě. Snad žádného úředníka nenapadne tento stav zničit. Tím bychom se (jako už nejednou dříve) zapsali do hudební historie jako odstrašující příklad nesoudné kulturní politiky.

Prostory na pražském Senovážném náměstí jsou z mnoha hledisek pro sbor nevyhovující. Prý se uvažuje o novém působišti?
Eva Sedláková: O tom se uvažuje od okamžiku, kdy se tam PFS v roce 2009 nastěhoval. Zkušebna sboru je zcela nevhodná. Je orientována do rušné křižovatky ve středu města, kde jezdí tramvaje, je tam hluk z ulice, nelze otevřít okna, což je v průběhu zkoušek téměř nesnesitelné. Je to původně administrativní prostor s nízkými stropy, který je mělký. Pan sbormistr stojí před sborem jakoby na místě dirigenta, přestože by kvůli zvuku potřeboval být zhruba o pět metrů dál. Od doby, co jsem k PFS nastoupila, se snažím najít nové prostory. A byť jsem jich v Praze viděla spoustu, vhodný prostor se nepodařilo najít. Až v posledních dvou letech se situace obrací… S rekonstrukcí Invalidovny, kterou již nyní spravuje Národní památkový ústav, najde Pražský filharmonický sbor své sídlo právě tam. Rekonstrukce bude nesmírně rozsáhlá, a pokud všechno půjde podle plánů, sbor by se mohl přestěhovat v letech 2022–2023.

O tom, jaké podmínky jste musela po svém nástupu do čela PFS vytvořit pro plynulé fungování sboru, jsme už mluvili. Možná jsme však nezmínili všechno…
Eva Sedláková: Když jsem nastupovala, byl sbor vlastně úplně jinou organizací, než je dneska. Celý její chod zabezpečovali na plný úvazek čtyři lidé, neexistovaly webové stránky, propagace, elektronicky zpracovaný archiv koncertů a vystoupení, chyběly vnitřní předpisy. Některé činnosti si mezi sebou rozdělovali zpěváci, aby zabezpečili chod. Dnes nás není o mnoho více, je nás sedm, ale každému jsou jasné jeho povinnosti a kompetence.

Od stavu, jaký popisujete, se pak odrážejí i umělecké výsledky. Jak v tomto kontextu vnímáte dvě ocenění Classic Prague Awards, udělená v lednu?
Lukáš Vasilek: Moc nás to těší, motivuje nás to do další práce. Ale my jsme ty koncerty nezpívali tak dobře proto, abychom za ně dostali cenu. Je to jen jakýsi bonus, odměna, třeba i zadostiučinění, že si té naší práce někdo všiml.

Myslím si, že k oblibě PFS, jíž se dnes těší, přispívají i jeho abonentní řady, které jsou oblíbené a hojně navštěvované.
Eva Sedláková: My jsme tím velmi potěšeni, protože to je velice náročná umělecká práce…

Lukáš Vasilek: …která by nebyla, nebýt velkorysosti vedení, protože to je organizačně i finančně náročná záležitost. Jenže stojí to za to. Sbor na tom vyrostl, roste a bude růst dál, pokud tyto koncerty budou. Existence koncertního sboru bez a cappella koncertů by ztratila smysl. Za prvé by absence téhle práce byla na jeho výkonu okamžitě negativně slyšet, a to je určitě ten nejdůležitější argument, za druhé by tím sbor samotný dával nepokrytě najevo, že toho není schopen. A za třetí to, co říkáte: ty koncerty jsou oblíbené a posluchači si k nim našli cestu. Zpěv a cappella je v obtížnosti vrchol sborového umění. Jaký jiný než profesionální koncertní sbor by jej měl příkladně, bez problémů a pravidelně zdolávat? Někteří profesionální zpěváci, myšleno obecně, se takových programů doslova děsí – ovšem skoro vždycky jsou to ti, kteří jich nejsou schopní nebo o sborovém žánru nemají žádné ponětí. Chce to totiž přesně to, co se ve škole nenaučí: dobře ovládnutou techniku rovného a kultivovaného zpěvu, bezchybné slyšení, sebekázeň, empatii vůči celku. Jsem hrdý na současné členy PFS – oni to dokážou, a to ještě takovým způsobem, že je publikum nadšeno.

Tyhle koncerty jsou také zajímavé z dramaturgického hlediska: uvádíte Tavenera, Pärta, Stravinského…
Lukáš Vasilek: S tím možná souvisí i to, že se našemu managementu v poslední době daří tyhle náročné koncerty prosazovat do zahraničí. Před půl rokem jsme měli a cappella koncert na Beethovenfestu v Bonnu a před rokem jsme zpívali Martinů kantáty v Mariinském divadle v Petrohradě. A v roce 2020 poletíme na dva náročné a cappella koncerty do Hong Kongu. Z toho mám velikou radost.

Pražský filharmonický sbor pravidelně vystupuje v zahraničí. Je i rezidenčním sborem operního festivalu v rakouském Bregenzu, kde je pravidelným hostem od roku 2010. Jak jste s tímto festivalem navázali tak úzkou spolupráci?
Lukáš Vasilek: Začalo to tím, že nás po našem prvním hostování pozvali na druhý ročník. Letos tam jedeme už podesáté.

Eva Sedláková: Je to výsledek dobré práce sboru. Ten podával takové výkony, že nás opakovaně zvou. Je to něco obrovského, protože mezi sbory existuje velká konkurence. A zvou nás proto, že vědí, že se na nás mohou spolehnout.

Lukáš Vasilek: Navíc se po pár letech naší spolupráce kompletně proměnilo vedení festivalu, a my jsme se trochu obávali, že naše hostování tím skončí. Ale nestalo se to. Pro nás to má ještě jeden význam: kromě toho, že v Bregenzu spolupracujeme s Vídeňskými symfoniky, výbornými dirigenty a režiséry, vznikají z každého ročníku nahrávky, které jdou do světové distribuce.

Také pravidelně vystupujete s Izraelskou filharmonií. Jak vznikla tahle spolupráce?
Eva Sedláková: Ta se datuje od devadesátých let a zpočátku byla osobně navázána na jména sbormistra Pavla Kühna a šéfdirigenta Izraelské filharmonie Zubina Mehty. Po roce 2000 tato spolupráce začala trochu ochabovat, ale v roce 2011 jsme byli znovu do Izraele pozváni, abychom se zúčastnili provedení Písní z Gurre. Tehdy se tam podařilo naši spolupráci obnovit a od té doby tam zase jezdíme každý rok. Letos v březnu to bude Brahmsovo Německé rekviem s dirigentem Manfredem Honeckem. Vystoupíme v Tel Avivu a v Haifě.

Lukáš Vasilek: Jen taková perlička: v září nás čeká koncert s Izraelskou filharmonií a Zubinem Mehtou na Dvořákově Praze – posluchači se mohou těšit na Třetí symfonii Gustava Mahlera.

V kterých světových koncertních sálech se sboru dobře zpívá?
Lukáš Vasilek: Na to se těžko odpovídá, ale rozhodně je pro nás největším zážitkem z poslední doby vystoupení v Carnegie Hall, kde jsme se podíleli na provedení Mahlerovy Druhé symfonie s Českou filharmonií. Tam je nádherná, taková starobylá akustika – připadala mi spíš „temnější“, což Mahlerovi velmi svědčilo.

Příští rok vás čeká jeden z nejlepších evropských sálů v Elbphilharmonii. Co tam budete zpívat?
Lukáš Vasilek: Janáčkovu Glagolskou mši a Káťu Kabanovou.

Paní Sedláková, rozhodla jste se, že s koncem této sezony už nebudete v práci ředitelky PFS pokračovat.
Eva Sedláková: To je pravda. Určitým způsobem chápu své životní etapy a myslím, že přišel čas na změnu. Necítím to nijak úkorně, mám spoustu plánů, které chci ještě realizovat a současné pracovní vytížení mi to neumožňuje.

A čemu se budete věnovat?
Eva Sedláková: Rodině a svým zájmům, zejména józe a sociální práci. Mám dvaadevadesátiletého tatínka a dvě vnoučata. Pokud budou kolegové ve sboru potřebovat, ráda jim pomůžu. Ale cítím, že už nemám tolik energie a sil jako před deseti lety, a sbor potřebuje člověka, který ho bude tlačit kupředu. Jsem velmi ráda, že je v současné době na pozici manažera PFS kolega Radim Dolanský, na kterého v posledním roce už přenáším dost věcí, které jsem dříve dělala sama. Chci, aby do té práce vnikl a aby přechod k novému vedení byl plynulý. V uměleckých institucích se totiž často stává, že s příchodem nového vedení se všechno překope, žádná z obou stran – umělci ani vedení – se potom necítí dobře, a to je ke škodě věci. Zejména v umělecké části, a to bych skutečně nechtěla. Proto jsem ráda, že Radim Dolanský je již delší dobu součástí našeho tříčlenného týmu, navíc dobře spolupracuje s panem sbormistrem Vasilkem. Doufám, že výběrové řízení, které se bude konat koncem února, dopadne v tomto smyslu dobře.

Lukáš Vasilek: Rád bych doplnil, že pan Dolanský má naši podporu – nejen nás dvou s paní ředitelkou –, ale vedli jsme o tom širokou diskusi i ve sboru. To, myslím, nemá v uměleckých kruzích obdoby, aby si vedení stouplo před celý ansámbl a zeptalo se ho, co by preferoval. Sbor nám dal v podstatě jednomyslný souhlas, že bychom měli o podobnou výměnu na ředitelském postu usilovat. Radim Dolanský se do výběrového řízení přihlásil a v březnu budeme mít jasno. Pro PFS je velmi důležité mít na ředitelské pozici člověka, který jej dobře zná. Měli bychom tak možnost zachovat manažerskou i uměleckou kontinuitu.

 

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování (Akademie múzických umění, Praha) a hudební vědu (Univerzita Karlova, Praha). Působil nejprve jako sbormistr Foerstrova komorního pěveckého sdružení a druhý sbormistr Sboru Národního divadla v Praze. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru, v roce 2010 založil vokální ansámbl Martinů Voices. Těžiště jeho umělecké práce s PFS spočívá v nastudování a provádění repertoáru „a cappella“, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, realizovaných doma i v zahraničí ve spolupráci s významnými dirigenty (v posledních letech to byli např. Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov, Manfred Honeck, Jakub Hrůša, Philippe Jordan, Fabio Luisi, Tomáš Netopil, Gianandrea Noseda, Simon Rattle) a orchestry (Berlínská filharmonie, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Petrohradská filharmonie, Vídeňský symfonický orchestr). Od roku 2010 plní sbor pod vedením Lukáše Vasilka roli rezidenčního tělesa Bregenzského festivalu.

V posledních letech se Lukáš Vasilek soustavně věnoval nahrávání sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky skladatelových kantát (Pražský filharmonický sbor) a madrigalů (Martinů Voices), které v letech 2016 a 2018 vydala společnost Supraphon, vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. Nahrávka komorních kantát byla navíc nominována na „BBC Music Magazine Awards 2018“.