Operní panorama Heleny Havlíkové (217)
Písňová dychtivost mládí
V záslužném cyklu Talenty světové opery, který pořádá agentura Nachtigall Artists vystoupili 25. února 2019 ve Velkém renesančním sále Novoměstské radnice tenorista Petr Nekoranec a americký barytonista John Brancy s klavíristou Williamem Kelleyem. Bylo vyprodáno do posledního místa a znovu se potvrdil smysl takových příležitostí pro poznávání mladých adeptů pěveckého umění, a to i v mezinárodním kontextu, nebo možnosti sledovat takto „zblízka“ jejich vývoj.
Tenoristu Petra Nekorance jsme dosud znali z koncertů, na kterých prezentoval svůj tenore leggero v operních áriích. Přesvědčil, že si může troufnout na virtuózní koloratury ve stěžejních rolích italského belcanta, když na závěr loňského červnového koncertu v Rudolfinu s příznačným názvem Lahůdky belcanta (byť pouze s klavírním doprovodem) měl v přídavku dost sil na árii Tonia (Ah! Mes amis) z Donizettiho Dcery pluku, proslulou sérií devíti vysokých „c“. Předvedl tehdy i operní árie z francouzského repertoáru.
Tentokrát se Petr Nekoranec – nově – představil v písních, které přesahovaly jeho doposud hlavně belcantové zázemí. Koncert uvedl třemi písněmi přírodní a milostné lyriky Ottorina Respighiho (1879–1936) určenými původně pro mezzosoprán, které však známe z interpretace mnoha slavných pěvců různých hlasových oborů. Nevicata a Nebbie z roku 1906 na texty Ady Negri a Pioggia na text Vittoria Aganoor Pompilji z Šesti lyrických písní měla v Nekorancově podání soustředěném na kantilénu zadumanou náladou sněžení, rozjasněné osvěžení deště a tíživou mlhu chladného osamění.
Nekoranec pak poodkryl své další repertoárové směřování v Zápisníku zmizelého (1921) Leoše Janáčka (1854–1928), zatím jen v prvních šesti písních. Vložil do nich mladistvou dychtivost a energii v empatickém dialogu s klavírem. Nicméně teprve v celku tohoto cyklu bude zřejmé, jak si v pokračování poradí s vypjatějšími dramatickými částmi.
Třetím autorem Nekorancova písňového koncertu byl Sergej Rachmaninov (1841–1943) a jeho romantický cyklus Šesti romancí op. 38 (1916). Nekoranec v těchto miniaturách uplatnil své spolehlivé výšky v pianu i v plném zvuku a variabilitu výrazových odstínů od uličnické laškovnosti po jemnou i zoufalou roztouženost.
Zkušenosti z operních studií renomovaných operních domů jako jsou Bavorská státní opera a newyorská Metropolitní opera i současné působení ve stuttgartské opeře jdou Petrovi Nekorancovi zjevně k duhu. Jeho hlas postupně nabývá na objemu ve vyrovnaných rejstřících včetně výšek a pozvolných přechodů dynamiky. Přitom neztrácí mladistvou svěžest, legatovou kantabilnost a lehkost. To vše při intonační přesnosti. Nekoranec nepodceňuje ani deklamaci. Umí ovšem to podstatné – navázat bezprostřední kontakt s posluchači a se zaujetím právě jim zpěvem „vyprávět“ veselé, zamilované i posmutnělé nálady.
Obohacením koncertu byl český debut amerického barytonisty Johna Brancyho. Odvážně nastoupil před české publikum s písněmi Antonína Dvořáka (1841–1904). Koljas i Nereidy, první dvě z cyklu Tři novořecké písně op. 50 (1878), měly pěkně vystavěné fráze i srozumitelnou deklamaci v jejich příběhu o Koljovi, který bojoval proti Turkům, a pastýřovi Janisovi, jak odolá vábení vodních víl Nereid. Dvořákovský blok pokračoval písní Mé srdce často v bolesti, poslední z schubertovského cyklu Písně op. 2, který vznikl přepracováním šesti částí z milostných Cypřiší (1865) z doby Dvořákova nenaplněného milostného vztahu k herečce Josefíně Čermákové. Brancy vystihl v koncentrované kantiléně tesknou zadumanost s bolestným smutkem a puklým srdcem nad rychlým koncem spanilé lásky.
Dramatický výraz pak Brancy uplatnil v Králi duchů D 328 Franze Schuberta (1797–1828) vedle stupňující se gradace Tuláka (D 489) a napětí, které udržel v pomalém tempu písně Ty jsi můj klid (D 775). Po českém a německém repertoáru Brancy písňový večer uzavřel Třemi písněmi Dona Quichotta k Dulcinee (1932-33), posledním díle Maurice Ravela (1875–1937) s kontrasty šansonového charakteru při střídání 3/4 a 6/8 metra v Romantické písni, temné zasmušilosti s atmosférou středověké modlitby v Epické písni s vyústěním do odvázané efektní Pijácké písně inspirované ohnivým flamenkem.
Třebaže i Brancy zpíval písně, které známe z podání mnoha sólistů, bylo zřejmé, že má za sebou už více zkušeností, když se po řadě cen v mezinárodních pěveckých soutěžích (mj. zvítězil v písňové soutěži Marilyn Horne) uplatnil už v mnoha operních rolích jako Čajkovského Oněgin (Florida Grand Opera), Harlekýn ve Straussově Ariadně na Naxu (Opéra National de Lorraine a Saint Louis), Brittenův Demetrius ve Snu noci svatojánské a v dalších rolích ve Frankfurtu nebo Klagenfurtu.
Nepominutelným partnerem obou sólistů byl William Kelley, který se prezentoval nejen jako zběhlý klavírista (se zázemím dirigentské zkušenosti), ale především jako kolega v citlivém dialogu s pěveckými hlasy.
A 28. března 2019 se v Novoměstské radnici uskuteční další z aktivit agentury Nachtigall Artists – “Hodina zpěvu” neboli veřejná mistrovská lekce amerického tenoristy Bryana Hymela a jeho manželky, řecké sopranistky Irini Kyriakidou. Lekce je určena vybraným mladým českým pěvcům (ti mají vstup zdarma), ale oba „učitelé“ budou také odpovídat na otázky posluchačů. A publikum pak v tajném hlasování zvolí vítěze lekce, který dostane příležitost vystoupit na některém z dalších koncertů agentury Nachtigall Artists v Novoměstské radnici.
Hodnocení autorky: 80 %
Petr Nekoranec (tenor) a John Brancy (baryton), William Kelley (klavír).
Na programu písně Ottorina Respighiho, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Franze Schuberta, Sergeje Rachmaninova a Maurice Ravela.
Praha, Novoměstská radnice, pondělí 25. února 2019.
Rattleův debut u České filharmonie
Vystoupení Sira Simona Rattlea s Českou filharmonií na třech koncertech 27. a 28. února a 1. března 2019 se Zlatým kolovratem Antonína Dvořáka a Písní o zemi Gustava Mahlera byla v českém kontextu významná událost. A to i přesto, že Česká republika už dávno není zemí, kde přední umělci vystupovali tak nanejvýš při Pražském jaru. Nejen Praha, ale například i Brno, nebo díky festivalům Ostrava, Litomyšl nebo Český Krumlov jsou místa, kam opakovaně přijíždějí i takové pěvecké hvězdy jako je Jonas Kaufmann, Juan Diego Flórez, Anna Netrebko, Cecilia Bartoli, Joyce DiDonato a mnoho mnoho dalších. A nejen Česká filharmonie, ale i další naše orchestry mají v čele světově uznávané osobnosti – po Jiřím Bělohlávkovi v ČF Semjon Byčkov, v PKF Prague Philharmonia Emmanuele Villaume nebo u Brněnské filharmonie Dennis Russell Davies. A vystupují zde, byť pohříchu jako hosté, čeští dirigenti z pobělohlávkovské generace, kteří si už vybudovali mezinárodní renomé – Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Tomáš Hanus.
Když si uvědomíme, kolik stálo před Českou filharmonií v posledních letech významných dirigentských osobností, je vlastně s podivem, že Sir Simon Rattle řídil tento orchestr poprvé. Nejspíš to souvisí s tím, že Sir Simon Rattle nepatří k těm, kteří létají po světě soukromým tryskáčem a střídají plejády orchestrů. Ne, že by nehostoval vůbec – pravidelně vystupuje například s Vídeňskými filharmoniky, se kterými nahrává komplet Beethovenových symfonií a klavírních koncertů. Rattle se ovšem hlavně věnuje těm orchestrům, v jejichž čele stojí – v letech 2002–2018 to byli Berlínští filharmonikové, kdy se kromě špičkového uměleckého renomé orchestru zasloužil i o jeho větší nezávislost na politicích a zvýšení mezd, jakkoli vzájemné vztahy uměleckého šéfa a orchestru byly i velmi komplikované. Od roku 2017 vede Londýnský symfonický orchestr. A snaží se dávat příležitosti a spolupracovat s těmi, s nimiž ho pojí umělecká i osobní pouta. V České republice Rattle už vystupoval, tehdy právě se „svými“ Berlínskými filharmoniky, nejprve při Pražském jaru v roce 2013 a o rok později v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného na koncertě k 25. výročí sametové revoluce a pádu berlínské zdi.
Mluvit v případě absolutní dirigentské špičky, ke které Sir Simon Rattle dozajista patří, o perfektní znalosti partitury a stylu nebo o vytříbeném muzikantství jsou tak samozřejmé předpoklady, že se to snad ani „nesluší“. Přitom rozsah jeho působení od dirigentských počátků v 70. letech je velice široký jak repertoárově od Bacha po současnou hudbu, kdy působí zároveň u britského Orchestra of the Age of Enlightenment a spolupracuje s uskupeními, které hrají na dobové nástroje, a je také zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Rattle řídí komorní uskupení i velké orchestry, diriguje instrumentální hudbu i operu a intenzivně se věnuje také edukativní činnosti. Je do značné míry otázkou osobního nastavení, vkusu, osobních preferencí, čím koho Rattleův přístup zaujme, zda rozsáhlou mahlerovskou kolekcí, Stravinského symfoniemi nebo Svěcením jara, Holstovými Planetami, Brahmsovým Německým rekviem nebo symfoniemi, Schoenbergovými Písně z Gurre nebo debussyovskými či ravelovskými CD.
V této super dirigentské třídě je klíčové charisma, umění inspirovat orchestr, získat z něj to nejlepší pro své pojetí a společně pak tuto energii přenést na publikum. A tohle Sir Simon Rattle umí – bez okázale rozevlátých gest, bez diktátorské tyranie, ale velmi intenzivní koncentrací, která muzikanty stimuluje. V dnešní době, kdy je zejména u tak známých skladeb typu Mahlerovy Písně o zemi k dispozici velké množství nahrávek pro bezprostřední srovnání, si čím dál tím víc uvědomuji, že mohou vedle sebe existovat různá pojetí, třeba i velmi odlišná v tempech, dynamice, akcentech, frázování – samozřejmě při splnění těch základních kritérií jako je intonace, souhra, zvuková vyváženost, kvalita zvuku. Každé pojetí může být strhující, zajímavé, může objevit nové dimenze díla vedle „referenční“ nahrávky (1964) Otto Klemperera s Christou Ludwig a Fritzem Wunderlichem, jak například před dvěma lety předvedl s Vídeňskými filharmoniky Jonas Kaufmann, který se zhostil obou sólových partů s původním barytonovým obsazením vedle tenoru. Z toho pohledu není Rattle revolucionář, ale síla jeho interpretace je v hloubce, v ponoru do detailů partitury a jejím vycizelování – aniž by byl „puntičkář“, který ztratí souvislosti a komplexní pohled na celek stavby interpretovaného díla.
Pro koncert s Českou filharmonií Sir Simon Rattle zvolil skladatele, jejichž tvorbu má zažitou nejen z koncertního uvádění jejich skladeb, ale i nahrávek. Dvořákův Zlatý kolovrat společně s dalšími Dvořákovými symfonickými básněmi podle Erbena nahrál s Berlínskými filharmoniky a při pražském koncertě ho dirigoval zpaměti. Zařazení této skladby bylo od Rattlea také krásným vstřícným gestem českému publiku A díla Gustava Mahlera Rattlea provázela při milnících jeho kariéry. Dalo se očekávat, že zazní skladba, ve které dostane příležitost jeho manželka – mezzosopranistka Magdalena Kožená, která sice má Mahlerovy písně ve svém repertoáru, ale Píseň o zemi v něm nepatří k těm stěžejním, jakkoli ji loni nahrála s Rattleem, tenoristou Stuartem Skeltonem a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu.
Kombinace Dvořákova Zlatého kolovratu podle balady Karla Jaromíra Erbena z obrozenské Kytice a Mahlerovy Písně o zemi na německé překlady staré čínské poezie její vrcholné tchangské éry v 1. století přinesla v jednom večeru zajímavé srovnání skladeb, které z hlediska doby svého vzniku dělí pouhých třináct let – Zlatý kolovrat je z roku 1896, Píseň o zemi Mahler dokončil v roce 1909. Obě díla patří do vrcholných zralých, dá se říci závěrečných období svých, v té době věhlasných tvůrců, ovšem výrazně odlišného naturelu s Dvořákovskou muzikantskou bodrostí a Mahlerovým filozofujícím mysticismem. Bylo až učebnicově ukázkové, kam se posunul na přelomu tisíciletí stylový vývoj – a jaký rozdíl je mezi ještě romantickým tonálním stylem Dvořáka a nastupujícím rozvolňováním těchto harmonických principů, na kterých byla po staletí postavena evropská hudba u Mahlera, ve využívání chromatiky, mísení durového a mollového tónorodu, se záblesky impresionismu i citacemi čínské pentatoniky. Obě díla ovšem sjednocovalo hudební vyjádření obsahu textu s dominantní linií melodie: u Dvořáka ve Zlatém kolovratu s přímočařejší zvukomalbou pouze v orchestru, u Mahlera se zpívanými texty v partech svěřených tenoristovi a mezzosopranistce v mnohotvárnějších odstínech významů a myšlenkové podstaty textů s orchestrem jako dalším partnerem pro „komentování“ mimohudebního obsahu.
V Písni o zemi Rattle s Českou filharmonií modeloval celou paletu výrazové škály, kterou Mahler v této „vokální symfonii“ tak bohatě rozvinul. Rozehrál orchestr do plnosti dynamiky i barev, aniž ji přeháněl do naddimenzovanosti ve zvukové kapacitě Dvořákovy síně, ale ztišil také do hebkých pianissim. Muzikantskou jistotu a pestrost předvedli i hráči, kterým Mahler svěřil sólové části. Tenorista Simon O’Neill nezapřel, že jeho doménou jsou hrdinové Wagnerových oper. Má zvučný, ve výškách až ostřejší hlas, který kontrastoval s jemnou něhou mezzosopránu Magdaleny Kožené.
O’Neillovo poněkud jednostranné robustní pojetí odpovídalo základnímu charakteru tenorových částí Písně o zemi, kdy energickému mužskému principu Mahler svěřil extatickou Pijáckou píseň o bídě země, ve které musí sólista zdolat burácející zvukovou masu hutně instrumentovaného orchestru jen se záblesky temnoty života a smrti. Podobně O’Neillově naturelu odpovídala extrovertní veselá hravost energického mládí a prudkost opilecké písně. Mahlerova mlžně ševelící podzimní osamělost se smutkem srdce, třpytivé obrazy krásy mladých dívek a sličných jinochů a hlavně pak poslední, rozsáhlé závěrečné rozloučení korespondují s ženskou subtilností. Zejména ve střední a hlubší poloze však tyto části, hlavně čtvrtá věta O kráse, vyžadují plnější hlas než ten, kterým disponuje Magdalena Kožená. Ze své domény, staré hudby a písní, však dokázala i v této Mahlerově symfonii vytěžit jemné odstíny hudebního vyjádření textu, které kulminovaly do klidu a vyrovnanosti, kdy nostalgii smutku v jemném ztišení prozářily v nebeském pianissimu jarní dálky věčnosti.
Pro mě byl však větším zážitkem Zlatý kolovrat, kdy Rattle naprosto popřel výtky přímočaré hudební popisnosti Erbenova morbidního příběhu Dvořákovou hudbou. A na ne-operním díle popřel i výtky vůči Dvořákovi jako skladateli, který neměl cit pro hudební divadlo. Rattle vystavěl půlhodinovou kompozici jako napínavé drama, prolínal linie a variabilitu témat a dvořákovské melodičnosti s královskou rozjásaností, vroucností milostného vztahu, tajemností záhadného starce, děsivostí kruté macechy a nevlastní sestry i kolovrátku, který v sugestivní atmosféře „prozradí“ zločin spáchaný na králově pravé vyvolené.
Hodnocení autorky: 80 %
Česká filharmonie, dirigent Simon Rattle, Magdalena Kožená – mezzosoprán, Simon O’Neill – tenor.
Antonín Dvořák: Zlatý kolovrat, Gustav Mahler – Píseň o zemi.
Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň 27., 28. února a 1. března 2019, recenzován koncert 27. února.
Dvakrát do téže řeky… (ani Dcera pluku z MET)
Série deseti přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery do kin po celém světě včetně těch našich pokračovala v sobotu 2. března 2019 Donizettiho operou Dcera pluku. MET tak obnovila jiskřivou inscenaci z roku 2008, vedle Rossiniho Hraběte Oryho jednu z nejlepších, které jsme z MET v komediálním žánru měli příležitost v přenosech vidět. Inscenace Laurence Pellyho uchvátila už v londýnské Covent Garden a Vídeňské státní opeře, koprodukčních partnerech inscenace. Její evropský původ bylo znát. Francouzský režisér a také autor kostýmů Pelly spolu s choreografkou Laurou Scozzi jí dodal ty nejlepší ingredience francouzské veselohry a italské buffy. Výbornou funkční a vtipnou scénu z dobových vojenských map sestavených do alpských hor vymyslela Chantal Thomas (dávno předtím, než využití map v pražské inscenaci Křenkovy opery Jonny vyhrává zreplikoval ski-mapami scénograf Jakub Kopecký). Inscenace Dcery pluku srší vtipem, jedna herecká akce za druhou vybuchuje jak nekonečné basy šampaňského v humorně rozehrané groteskní nadsázce s pantomimou. (A není divu, že Pelly se pak v MET jako režisér uplatnil v koprodukčních inscenacích Massenetovy Manon a jeho Popelky.)
Donizettiho Dcera pluku rozvíjí jednoduchý operetní příběh nalezence Marie, kterou vychoval pluk francouzské armády. Její lásce k tyrolskému chasníkovi a posléze vojákovi Toniovi se ovšem postaví do cesty společenské bariéry, než se po „válečných“ peripetiích se směšně upjatou markýzou a hraběnkou konečně mohou vzít.
Přenos inscenace v roce 2008 dosáhl dokonalosti i tím, že kongeniální představitelkou Marie byla koloraturní sopranistka a fantastická herečka s neuvěřitelnou energií Natalie Dessay a Toniem tenorista Juan Diego Flórez s brilantními výškami, se kterými exceloval ve vyhlášené sérii devíti vysokých „c“ včetně opakování.
Od té doby se v roli Marie vystřídala Diana Damrau nebo Nino Machaidze, v roli Tonia Barry Banks nebo Lawrence Brownlee. Nyní po jedenácti letech do inscenace vstoupila jako Marie jihoafrická koloraturní sopranistka Pretty Yende (1985), do role Tonia mexický tenorista Javier Camarena (1976). Hudební nastudování bylo svěřeno ve Španělsku narozenému italskému dirigentovi Enrique Mazzolovi (Dceru pluku už nastudoval v roce 2007 v Covent Garden a vídeňské Státní opeře, tehdy s Dessay a Flórezem), který nezapřel svůj jižanský temperament.
Zážitek z přenosu inscenace v roce 2008 byl, jak se nyní postupně ukazovalo, neopakovatelný. Nastavil laťku tak vysoko, že překonat se ji (zatím) nepodařilo. Při vší úctě k výkonům Pretty Yende a Javiera Camareny. Yende jsme v Praze mohli vidět na koncertu s PKF v roce 2014 a už tehdy bylo zřejmé, že se rodí hvězda (rok předtím debutovala v MET rolí Adele v Rossiniho Le comte Ory). Její koloraturní soprán se krásně nese, ani v těch nejvyšších polohách nezní ostře, je oblý, barevný, vyrovnaný. A technicky perfektně zvládnutý, což se projevilo v efektních skocích, bězích, trylcích. A v přenosech z MET jsme ji viděli před rokem, kdy vystřídala Annu Netrebko v roli usměvavé, veselé, energické, vskutku „pretty“ Adiny. I jako Marie tentokrát potvrdila svou pozici na špičce koloraturního belcanta – ale soupeření se strhujícím komediálním mistrovstvím Dessay a jejími vrozenými dispozicemi pro roli Marie je vskutku obtížné. Podobně Javier Camarena jako Tonio narážel nikoliv na hranice svého bezesporného hlasového mistrovství, ale na to, že typově s Yende „nešel do páru“ a svým dobráckým výrazem připomínal tyrolského Vaška. I na něm si publikum MET vynutilo opakování oné „céčkové“ árie Ah! mes amis, se kterými si Tonio jako čerstvě naverbovaný voják přichází pro svou milovanou Marii.
Pro diváky, kteří inscenaci z roku 2008 neviděli, musela být i v dnešní podobě skvělým zážitkem tato opereta s brilantními operními áriemi o svéhlavé schovance vojenského pluku, která se stane šlechtičnou a navzdory společenským konvencím si vezme svého vyvoleného. Pro ty ostatní nebylo sice nové obsazení zklamáním, ale zajímavým poučením, že dosažení fascinujícího tvaru inscenace je náročná alchymie, kde dokonalý zpěv je sice podmínkou, ale ne jedinou.
Když si Natalie Dessay jako nešťastná Marie „uvězněná“ ve škrobené etiketě na zámku ze skrýše vytáhla dárky, které jí tátové z 21. pluku dali na rozloučenou, byla mezi nimi i brambora, na které za tu dobu „vyrašily“ klíčky. Na bramboře, kterou tentokrát vytáhla Yende, tento „životadárný“ detail chyběl.
Hodnocení autorky: 70 %
Gaetano Donizetti: Dcera pluku.
Dirigent Enrique Mazzola, režie Laurent Pelly, scéna Chantal Thomas, kostýmy Laurent Pelly, světelný design Joël Adam. Osoby a obsazení: Marie – Pretty Yende, Tonio – Javier Camarena, Markýza z Berkenfieldu – Stephanie Blythe, Sulpice – Maurizio Muraro, Hraběnka z Krakenthorpu – Kathleen Turner. Orchestr a sbor Metropolitní opery v New Yorku.
Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 2. března 2019, recenzován přenos do kina Aero v Praze.
Inspirace na dny příští
Nevěsta prodaná do ciziny
Výstava o uvádění Prodané nevěsty Bedřicha Smetany v zahraničí od prvního provedení v Petrohradě v roce 1871 po současné nastudování v Mnichově v prosinci 2018.
Muzeum Bedřicha Smetany, vernisáž úterý 5. března 2019 17:00 h.
Les plaisirs – světské kantáty J. S. Bacha a N. Berniera
Zahajovací koncert 19. ročníku Barokních podvečerů.
Lore Binon – soprán, Tobias Berndt – baryton, Tomáš Lajtkep – tenor. Collegium Marianum, umělecká vedoucí Jana Semerádová.
Barokní podvečery, Císařský sál Lobkowiczkého paláce, úterý 5. března 19:00 h.
Giuseppe Verdi: Trubadúr
Hudební nastudování Martin Doubravský, režie Peter Gábor, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Anna Novotná-Pešková, pohybová spolupráce Šárka Brodaczová, dramaturgie: Linda Keprtová.
Osoby a obsazení: Leonora – Lívia Obručník Vénosová, Manrico – Paolo Lardizzone, Azucena – Kateřina Jalovcová, Hrabě Luna – Jiří Rajniš ml. / Andrij Shkurhan, Ferrando – Jurij Kruglov / Pavel Vančura, Inez – Věra Poláchová, Ruiz – Sergej Kostov / Dušan Růžička, Starý cikán – Anatolij Orel, Posel – Hynek Grania. Orchestr a sbor opery Divadla F. X. Šaldy Liberec.
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec, premiéra 8. března 2019 19. h.
Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo
Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Arila Siegert, scéna Hans Dieter Schaal, kostýmy Marie-Luise Strandt, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Zbyněk Brabec.
Osoby a obsazení: Idomeneo, král na Krétě – Philippe Castagner; Idamante, jeho syn – Hannah Esther Minutillo / Barbora Polášková de Nunes Cambraia, Ilia, trojská princezna – Markéta Böhmová / Zuzana Kopřivová / Doubravka Součková, Elektra, Agamemnonova dcera – Petra Šimková Alvarez / Katrin Kapplusch, Arbace, králův důvěrník – Tomáš Kořínek / Amir Khan, Hlas věštby / Velekněz – Jan Hnyk / Jevhen Šokalo. Orchestr a sbor opery J. K. Tyla v Plzni.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 9. března 2019 19 h.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
