Isabelle Faust Trio na MHF Leoše Janáčka: neuvěřitelná souhra a hudební trialog par excellence

Vždy si v umělecké branži cením lidí, kteří neustrnou v jedné stylové škatulce, ale věnují pozornost různorodým hudebním artefaktům. Je to důkaz kontinuálního osobního růstu, který svědčí o schopnosti reagovat na podněty a nezastavit se na jednom místě. Isabelle Faust jsem slyšel naposledy před rokem na Svatováclavském hudebním festivalu. Tenkrát se špičková německá houslistka představila v Ostravě-Staré Bělé v reprezentativním sólovém recitálu z děl současných a barokních autorů. Byl to tehdy velký zážitek a neklamné svědectví o poctivém přístupu, interpretační zvídavosti a otevřené mysli.

Další ostravskou destinací se v pondělí 11. června 2019 stal Společenský sál Domu kultury města Ostravy, kde vystoupila po boku violoncellisty Jeana-Guihena Queyrase a klavíristy Alexandra Melnikova. Program, sestavený výhradně z kompozic Ludwiga van Beethovena, si jednoduše nešlo nechat ujít.

Isabelle Faust Trio koncert zahájilo proti avizovanému programu nejprve Čtrnácti variacemi pro housle, violoncello a klavír Es dur, op. 44. Spíše příležitostná, zhruba čtvrthodinová kompozice se nesla v galantním předávání melodie, která se střídavě objevovala v houslích, violoncellu i klavíru. Homofonní sazba a čitelná faktura variací zněla v podání interpretů s ideální vzdušností, tanečností a souměrností dynamiky a tempa. Pojetí přesně odpovídalo povaze této Beethovenovy skladby, bylo jemně delikátní a působilo jednoduše a hravě; nenechme se však mýlit: za každým společným tahem se skrývala minuciózní souhra a do posledního tónu procítěné a promyšlené frázování.

Větší výrazové odstíny a zvukovou intenzitu Isabelle Faust Trio demonstrovalo v Triu pro klavír, housle a violoncello Es dur, op. 38, které v jejich podání ukázalo i „ostřejší lokty“ a zjevné orchestrální cítění, jak je známe z Razumovských kvartetů. Skladba je transkripcí Beethovenova raného Septetu op. 20 v úpravě pro klavír, housle a violoncello, a zatímco jeho pomalejší věty nepostrádaly meditativní hloubku, v rychlých větách vynikly rozdíly pramenící z odlišného rozvržení instrumentace a témbrových nuancí.

Absolutní zážitek se dostavil po přestávce během provedení dvou beethovenových Trií z opusu 70, jejichž hudba se přetavila do introspektivního obrazu skladatelovy mysli, do jeho nejtajnějších myšlenek, radostí, zápasů i proher, nadějí i zklamání. Souhra všech tří umělců byla elektrizující a probíhala jako vitální spolupráce plná respektu a úcty, v níž žádný prostředek nepůsobil izolovaně a sám o sobě, nýbrž vždy v souhře s ostatními. Slyšeli jsme úžasně pestré rozezpívání houslové kantilény Isabelle Faust, jejíž výraz byl místy překvapivě hravý, simplifikovaný a oplýval intonační čistotou a měkkostí. Nádherný byl rovněž výkon precizního a dynamicky stoprocentně ohleduplného a vyváženého Queyrase.

Základní výraz a agogické stupňování kontrastů mezi frázemi plynuly z úžasně barevné hry Alexandra Melnikova, který v triu představil neomylný instinkt, reflexi a obrovskou hráčskou zkušenost. Melnikov byl tím, k němuž se sbíhaly jednotlivé trajektorie melodických nástrojů: pod jeho prsty vyrůstala klavírní tkáň do nádherných kontrastů a místy neuvěřitelné plastičnosti jeho měkkého, sametově kulatého úhozu s nádhernými témbry, čitelností pedalizace a kultivovanou dynamikou.

Sluší se upozornit rovněž na dynamické odstíny jednotlivých hráčů jak v detailech, tak ve velkých plochách, jejichž diferenciační schopnost byla vždy přímo úměrná zvoleným přednesovým prostředkům. Isabelle Faust Trio zkrátka a dobře ukázalo, jak má vypadat Beethoven s příběhem, nikoli otrocky reprodukovaný podle výrazových znamének, ale osobní i dokonale kolektivní. Každý z trojice interpretů vyslovil pregnantně svůj názor, ale konečná stylizace byla syntézou různých stanovisek a platila v každém okamžiku za závaznou.

Všichni tři hráči Isabelle Faust Tria jsou rovnocennými autoritami a jejich společná synergie byla naprosto jedinečná. Na takových koncertech se sluší poděkovat interpretům povstáním, což se v Ostravě stalo. Došlo i na přídavek v podobě posledních variací a finále z opusu 44. Isabelle Faust Trio se nenuceně a skromně stalo dosavadním uměleckým triumfem letošního MHF Leoše Janáčka a bude zajímavé sledovat, jestli se některý z dalších komorních souborů jejich svrchovanému interpretačnímu mistrovství dokáže alespoň přiblížit.

Hodnocení autora recenze 100 %