Před 150 lety se narodila Růžena Maturová, první Dvořákova Rusalka a Armida

Před 150 lety se narodila česká sopranistka Růžena Maturová (2. září 1869 – 25. února 1938), členka pražského Národního divadla v letech 1893–1909, první představitelka Kněžny v Dvořákově opeře Čert a Káča, první Dvořákova Rusalka a Armida či Fibichova Šárka a Hedy, ale také první česká Tosca.

Růžena Maturová se narodila v Praze jako nemanželská dcera drožkářky Kateřiny Vorlíčkové. Později byla legitimována kupcem a drožkářem Vincencem Maturou. Studovala na pražské Vyšší dívčí škole, kde se u Františka Kavána poprvé začala učit pěveckému umění. Další tři roky studovala zpěv v pěvecké škole Františka Pivody, mimiku u Adolfa Krössinga a u pražské německé herečky H. Bürgerové. Již tehdy vystupovala s ochotníky v operetách. Na působení v operním divadle se připravovala u kapelníka Eduarda Stolze a v letech 1889–1890 se ještě zdokonalovala u manželů Löweových v Praze. Od října 1889 do března 1890 byla angažována v německém divadle v Teplicích. V letech 1890–1893 byla členkou operního souboru v německém městě Mannheimu, kde zpívala většinou lyrické sopránové role. Zde poznala i svého prvního manžela, spisovatele a dramaturga Dvorního divadla v Mannheimu Ludvíka Schreinera (1870–1896).

V pražském Národním divadle se Růžena Maturová poprvé představila v srpnu 1892 v rolích Santuzzy (Mascagni: Sedlák kavalír) a Markéty (Gounod: Faust a Markéta). V obou úlohách hostovala v Národním divadle i v roce 1893. V červenci 1893 pohostinsky vystupovala u Baumannovy divadelní společnosti v Berlíně, kde zpívala Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě. Sólistkou opery Národního divadla byla od 1. září 1893 a postupně se stala jednou z nejvýznamnějších osobností souboru. Po odchodu z Národního divadla zpívala ještě na několika koncertech a otevřela si pěveckou školu. Vyučovala však již od devadesátých let. Měla mnoho žáků z Čech (mezi nimi i Martu Krásovou), z Německa, Anglie, Ruska a USA. Byla vynikající pedagožkou.

Hostovala často v zahraničí (Varšava, 1899; Petrohrad a Moskva: Týden české hudby, 1900; Bělehrad, 1901). V roce 1903 byla na turné v USA. Často spolupracovala s ochotníky v řadě českých měst (například v Kroměříži, Táboře, Českých Budějovicích či Chrudimi). Od roku 1907 byla v Národním divadle zaměstnávána už jen velmi nepravidelně (její hlasový fond se vyčerpával, intonace kolísala) a k 31. prosinci 1909 dostala výpověď, což vyvolalo prudké kontroverze odborné kritiky s uměleckým vedením Národního divadla. K jejím zastáncům patřil například redakční kruh časopisu Smetana v čele se Zdeňkem Nejedlým. Maturová svým uměním inspirovala tvorbu českých skladatelů (Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Otakara Ostrčila a jiných) a dokázala se ztotožnit s jejich představami o svrchované interpretaci hlavních ženských úloh.

V dubnu 1909 se Maturová provdala podruhé, a to za dirigenta a skladatele Františka Jílka (1865–1911), kapelníka Národního divadla v Praze od roku 1905, který však zemřel ani ne dva roky po sňatku, předčasně ve 45 letech. Po odchodu z Národního žila Maturová spíše v ústraní a kromě vyučování zpěvu se celkem šestkrát objevila ve filmu. V roce 1920 si zahrála ženu ruského statkáře ve filmu Za čest vítězů (režie Antonín Ludvík Havel a Julius Lébl) a matku řidiče v Legionáři (režie Rudolf Měšťák). V roce 1921 to byla role mlynářky ze Žernova v adaptaci Babičky Boženy Němcové (režie Thea Červenková) a další role mlynářky ve filmu Kříž u potoka podle románu Karoliny Světlé (režie Jan Stanislav Kolár). V roce 1922 se ještě mihla ve filmech Koryatovič (režie Jan Just-Rozvoda) a Mrtví žijí (režie Jan Stanislav Kolár), aby se pak jako umělkyně již zcela odmlčela. Na své náklady vystavěla biograf Na Slovanech (spravoval ho bývalý herec z Národního divadla Emil Focht), jímž podporovala Klub sólistů Národního divadla a snažila se o zlepšení sociální situace členů tohoto spolku. Artuš Rektorys zpracoval její uměleckou dráhu v publikaci Růžena Maturová (1936). Růžena Maturová zemřela poněkud pozapomenutá 25. února 1938 v Praze ve věku 68 let. Pohřbena je na Olšanských hřbitovech (Olšany V., oddělení 17, hrob 27).

Vraťme se však ještě k působení Růženy Maturové v Národním divadle a k jejím rolím. Začínala jako lyrická sopranistka německých divadel, k českému repertoáru se více dostala až po příchodu do Národního divadla. Soprán s přesnými výškami měla jasný a vytříbený, technicky dokonale školený. Postavy vytvářela s realistickou věrností a podmanivým hereckým uměním. „Její doménou byly vznešené a velké postavy tragické, patetické, temperamentní, vášnivé, monumentální a rozpolcené, kdy upřednostňovala silná gesta, mimiku, pohyby a barevnost. Ojediněle se pokoušela i o realistické ztvárnění postav. V dobách své největší slávy byla pokládána za nejlepší zpěvačku celé naší první scény. Propuštěná byla kvůli vyčerpanosti hlasu a kolísání v intonaci, přesto poloha zůstávala neporušená a pěvkyně by ještě hravě zvládla postavy mezzosopránové,“ píše v profilu Růženy Maturové na webu csfd.cz Jaroslav „krib“ Lopour.

Na naší první scéně ztvárnila široký rejstřík postav domácího i světového repertoáru, od něžných dívčích rolí po role dramatické. Byla nejen skvělou představitelkou postav Smetanových, ale stejně vynikající byla i v premiérách oper Dvořákových (vedle Rusalky byla též první Kněžnou v Čertovi a Káče i Armidou), Fibichových (titulní role v Šárce a Hedy), Foersterových (titulní role v opeře Eva) nebo Ostrčilových (Vlasta v opeře Vlasty skon). Celkem Růžena Maturová vystoupila ve dvaceti premiérách, byla i první českou Toscou v Pucciniho opeře (premiéra v Národním divadle 21. listopadu 1903). Jako první představitelky Dvořákovy Rusalky (premiéra 31. března 1901) se do dějin české opery i do povědomí diváků zapsala asi nejvíce.

V Národním divadle dále zpívala například tyto role: Leonora – Verdi: Trubadúr, Milada – Smetana: Dalibor, Desdemona – Verdi: Otello, Venuše – Wagner: Tannhäuser, Mařenka – Smetana: Prodaná nevěsta, Anežka – Smetana: Dvě vdovy, Alice Fordová – Verdi: Falstaff, Královna – Goldmark: Královna ze Sáby, Manon – Puccini: Manon Lescaut, Eva – Wagner: Mistři pěvci norimberští, Miranda – Fibich: Bouře, Marie Mníšková – Dvořák: Dimitrij, Valentina – Meyerbeer: Hugenoti, Krasava a později Libuše – Smetana: Libuše, Elsa a později Ortruda – Wagner: Lohengrin, Aida – Verdi: Aida, Dona Anna – Mozart: Don Giovanni, Amalie – Verdi: Maškarní ples, Julie – Dvořák: Jakobín, Alice – Meyerbeer: Robert ďábel, Vendulka – Smetana: Hubička, Viktorka – Horák: Babička, Carmen – Bizet: Carmen, Leonora – Beethoven: Fidelio, Hraběnka – Mozart: Figarova svatba, Antonia – Offenbach: Hoffmannovy povídky, Paní kněžna – Kovařovic: Na Starém bělidle, Ludmila – Dvořák: Svatá Ludmila (scénické provedení 1901–1904), Radana – Fibich: Pád Arkuna, Recha – Halévy: Židovka, Porcie – Foerster: Jessika, Selica – Meyerbeer: Afričanka, Fenella – Auber: Němá z Portici.