Hof-Musici a Hasse přes kopírák

Jak shrnuje ředitel festivalu Jiří Kiprý, jeho cílem je „využití poznatků dobové interpretační praxe a s podporou muzikologického a teatrologického výzkumu dospět k co nejautentičtější podobě nastudovaných děl, a to ve všech jejich složkách, počínaje výběrem titulů ve světových knihovnách a archivech, přes hudební a scénické nastudování, kostýmní výpravu, líčení a výrobu rekvizit, až po realizaci díla v původních dekoracích a s uplatněním originální jevištní mašinerie českokrumlovského zámeckého divadla.“ Součástí festivalu je proto také mezinárodní muzikologická konference. Tu letošní pořádal Ústav dějin umění Akademie věd České republiky ve spolupráci s Centrem barokní kultury v Českém Krumlově, souborem Hof-Musici a Mozartovou obcí v ČR pod patronací Italského kulturního institutu. Badatelé z Itálie, Německa, Španělska, Polska a Česka se ve svých příspěvcích zaměřili na téma Demofoonta jako námětu pro drama per musica u Hasseho a dalších skladatelů 18. století. Pozornost věnovali kompozičnímu stylu včetně porovnání různých zhudebnění Demofoonta, kadencím árií, zdobení da capo árií nebo technikám zhudebňování věšteb.

Zarputilost uměleckého vedoucího a cembalisty Ondřeje Macka, který se svým souborem barokní hudby Hof-Musici (dříve Cappella Accademica) už skoro třicet let objevuje a uvádí v život zapomenuté opery seria a další hudebně-dramatická díla konce 17. a 18. století, je opravdu tvrdošíjná. Stejně jako jeho setrvávání na zvoleném konceptu novodobé interpretace žánrů hudebního divadla, které se přežily na konci 18. století a k nimž dnes existuje celá plejáda přístupů, jak je zprostředkovat současnému publiku.

Výčet inscenací, které Hof-Musici již uvedli samostatně nebo na festivalu, je úctyhodný: z tvorby Johanna Adolfa Hasseho to byla serenata Enea in Caonia a opery Semele ossia La Richiesta Fatale, Tito Vespasiano nebo L’Ipermestra, z odkazu Antonia Vivaldiho holdovací serenata L’Unione della Pace, e di Marte, dramma per musica Orlando finto pazzo nebo opera Argippo. V dalších novodobých světových premiérách zazněly dramma per musica L’Ingresso alla Gioventù di Caludio Nerone Antonia Gianettiho, dramma serio per musica La Didone Antonia Boroniho a jeho dramma giocoso L’Amore in Musica, festa teatrale L’Asilo d’Amore Antonia Caldary, ale i jeho Ghirlanda di Fiori, Scipione Affricano il Maggiore, Il Natale d’Augusto, dramma per musica Siface Nicoly Porpory vedle jeho díla La Morte d’Ercole. V historii souboru jsou také díla Johanna Josepha Fuxe, Georga Friedricha Händela, Benedetta Marcella nebo Alessandra Scarlattiho. Záznamy některých inscenací ze zámeckého divadla také vyšly na DVD.

Letošní Demofoonte Johanna Adolfa Hasseho (1699–1783) je typická opera seria na libreto nejvýznamnějšího básníka tohoto žánru Pietra Metastasia. Hasse ji zkomponoval pro drážďanské uvedení v roce 1748 a přepracoval pro benátské Teatro San Giovanni Crisostomo, kde zazněla během karnevalu v prosinci 1748. Hof-Musici uvedli právě tuto druhou verzi. Hasse, zvaný Il Sassone, patřil od svých šestadvaceti let téměř pět desetiletí k vyhlášeným úspěšným skladatelům nejen v rakouských a německých zemích, ale i v Itálii, Londýně nebo Paříži. Hasseho dílo měl v úctě i jeho současník Johann Sebastian Bach nebo o šedesát let mladší Wolfgang Amadeus Mozart.

Demofoonte je typická opera seria pro sedm sólistů s důrazem na pěveckou virtuozitu tří pětidílných árií propojených recitativy. Metastasiovo libreto, zhudebněné poprvé Antoniem Caldarou v roce 1733, patřilo k velmi oblíbeným a použilo ho pak na sedmdesát skladatelů, například Antonio Vivaldi, Baldassare Galuppi, Raffaele Mellace, Niccolò Jommelli, Josef Mysliveček, Giovanni Paisiello, Niccolò Piccini, Heinrich Graun, Luigi Cherubini, také pro pražskou operu Jan Evangelista Koželuh.

Libreto čerpá z antické mytologie, která patřila k hlavním námětovým zdrojům opery seria. Příběh vychází z nejasnosti věštby, které se dostalo thráckému králi Démofóntovi, když se pokoušel zjistit, jak by mohl být ukončen krutý obřad každoroční oběti jedné panny bohu Apollónovi: „Usmířen bude hněv nebes, až sebe sama pozná nevinný uchvatitel říše.“ Děj typicky plný zvratů a propletence mileneckých, sourozeneckých a rodičovských vztahů je založený na nedostatku informací jednajících postav – krále Démofónta, jeho domnělého syna Tímantha tajně sezdaného s Dirké, která je domnělou dcerou velmože Mathusia a má se stát aktuální obětí Apollónovi, jeho skutečného syna Cherintha zamilovaného do frýžské princezny Kreúsy, jehož přitom Démofón nutí Tímanthovi. Teprve při povinném šťastném konci vyjde najevo, že královna kdysi zaměnila jako nemluvňata Tímantha, který je ve skutečnosti „pouze“ synem velmože, a Dirké, která je ve skutečnosti Démofóntovou královskou dcerou. Tím je vysvětlena tajemná věštba, ukončeno kruté obětování a mohou být sezdány správné páry bez rizika incestu a sňatku mezi bratrem a sestrou.

Přes schematičnost libret opery seria jsou ovšem Metastasiovy verše v áriích často plné krásných obrazů a úvah k zamyšlení, když si například Démofón uvědomuje: „Je na dohled břehu bloudící lodivod, / a přece z vln nedokáže uniknout. / Po míru touží skleslý válečník, / a přece v seči musí setrvat.“ Nebo když přemýšlí nad svým rozhodnutím poslat Dirké k oběti: „Utíná-li takto rolník / jednu větev, jeden květ, / chce, aby strom jednoho dne / vyrostl do ještě větší krásy. / Bylo by chybou / nechat jej celý uschnout / pro přílišnou péči / o jedinou jeho část.“ Kreúsa, zpočátku potupená odmítnutím Tímantha, svádí vnitřní boj: „Necháváme se utiskovat / přepychem či důstojností / a sami jsme tak strůjci / svého otroctví.“ A zdrcený velmož Mathusius, jenž v domnění, že přináší Tímanthovi šťastnou zprávu, v danou chvíli netuší, co je příčinou jeho zdrcení, vede úvahu: „Mezi lidskými příhodami není / skutečné zlo, jež by trápilo a soužilo, / ani opravdové dobro. / O tom, co je zlo a dobro, často rozhodujeme, / když je naše duše rozrušená.“ A v lieto fine operu uzavírají sólisté slovy: „Každé potěšení se zdá být větší, / rozhostí-li se v duši, / když je sklíčena bázní. / Jak dokonalé bude naše štěstí, / když, má-li být velké, / se musí započít z utrpení?“ (Citace jsou z prozaického překladu Ondřeje Macka otištěného spolu s italským originálem a také německým a anglickým překladem v programové brožuře k inscenaci.)

Na opeře Demofoonte, která spadá do středního období Hasseho tvůrčí činnosti, je znát zkušenost mistra vrcholné opery seria s uměním aplikace hudebních afektů, který prorazil v roce 1730 v Benátkách a mnoho let působil jako kapelník drážďanské opery u saského kurfiřtského dvora, kdy zdejší Hofkapelle patřila prý na sever od Alp k nejvyhlášenějším. Byly to pěvecká bravura (mimo jiné i Hasseho manželky, sopranistky Faustiny Bordoni, kterou proslavila londýnská aféra s její rivalkou Francescou Cuzzoni, ale i samotného Hasseho jako tenoristy), ale i divadelní podívaná, jež tehdy dodávaly nejen Hasseho operám na atraktivnosti.

Neochvějným záměrem souboru Hof-Musici pod vedením cembalisty Ondřeje Macka a v režii Zuzany Vrbové je vrátit na jeviště původní barokní operu za doprovodu orchestru s autentickými barokními nástroji, resp. jejich kopiemi. A se sólisty, kteří by se co nejvíce v interpretaci přiblížili pěveckému i hereckému projevu svých předchůdců, jak oslňovali svou virtuozitou a výrazem před třemi staletími pro potěšení a zábavu panovnické dvory i platící publikum ve veřejných divadlech celé Evropy. Když však vyjdeme z dobových traktátů a vyobrazení o podívaných, jež se svými jevištními „zázraky“ skýtala barokní opera, a obdivných pajánů na pěveckou ekvilibristiku sólistů včetně kastrátských hvězd, tak je autenticita „minimalistického“ přístupu souboru Hof-Musici sporná.

Demofoonte zazněl prakticky bez škrtů v délce bezmála tří a půl hodin hudby (plus dvě přestávky), v dekorativních barokních kostýmech a výrazném líčení se schematickým kánonem barokní gestiky, sošných postojů postav a téměř strnulého výrazu v obličeji v režii Zuzany Vrbové. Ani kompars, ani pážata inscenaci větší jevištní atraktivitu nedodaly.

Opět ovšem zaslouží uznání sólisté, že zvládli dlouhé mnohomluvné recitativy i standardní třídílné árie s jen střídmě zdobeným opakováním. Hlavní představitelé měli po čtyřech áriích. Zaujala především Monika Jägerová (Timante) svým podmanivým, skutečně hlubokým altem, pohyblivostí hlasu a hlavně uměním prodchnout árie silou emocí. Také sopranistka Dora Rubart-Pavlíková zprostředkovala zdrcenost a milostnou touhu Cherinta, tak dlouho oslyšenou. Jasným průrazným sopránem vládla Eva Benett jako fryžská princezna Creusa, která bojuje mezi pomstychtivostí za své ponížení a láskou. Tenorista Richard Tamas (Demofoonte) a sopranistka Jana Kuželová (Dircea) s intonačně spolehlivými hlasy ovládají základy pěvecké techniky a stylu opery seria, ale i vzhledem k jejich menšímu volumenu nedokážou rozvinout potřebnou škálu afektů, na nichž jsou přitom árie založené. To platilo i pro mezzosopranistku Veroniku Mráčkovou Fučíkovou, pro kterou byla poloha dvou árií Matusia příliš hluboko. V jediné árii velitele královských stráží Adrasta se zřetelněji neprosadil ani basbarytonista Ivo Michl.

Podobně jako v předchozích produkcích Hof-Musici, hra orchestru v obsazení houslí po třech se dvěma violami a violoncelly, hoboji, flétnami a lesními rohy po dvou a s continuem dvou cembal, teorby, kytary, fagotu, violoncella a violonu postupně pod vedením Ondřeje Macka od cembala ustrnula do jednotvárnosti, kterou narušovaly nepřesnosti v nástupech.

Krumlovské barokní divadlo s unikátní scénickou mašinérií rumpálů, kladek a lanovodů s efektem výměn zadních prospektů a sufit v šeru svíček však dodalo tomuto nastudování punc autentičnosti, pokud na tvrdých lavicích byli diváci ochotni zapomenout na uspěchané tempo 21. století.

Hodnocení autorky recenze 70 %

Johann Adolf Hasse: Demofoonte
Hudební nastudování Ondřej Macek, režie a barokní gestika Zuzana Vrbová.
Osoby a obsazení: Demofoonte – Richard Tamas, Dircea – Jana Kuželová, Creusa – Eva Benett, Timante – Monika Jägerová, Cherinto – Dora Rubart-Pavlíková, Marusio – Veronika Mráčková Fučíková, Andrasto – Ivo Michl.
Barokní orchestr Hof-Musici, koncertní mistr Danuta Zawada.
Festival barokních umění, Český Krumlov, Zámecké barokní divadlo, premiéra 20. září 2019, recenzována repríza 21. září 2019.