Kubánská prima ballerina assoluta Alicia Alonso

Ve čtvrtek 17. října 2019 zemřela ve věku 98 let nejslavnější kubánská primabalerína Alicia Alonso. O kulturním a společenském významu její osoby hovoří výrazně už samotný fakt, že o jejím skonu informovala i mainstreamová světová média včetně českých. Ve své domovině se Alonso těšila mimořádné pozornosti a uznání nejen jako tanečnice, ale rovněž jako zakladatelka prvního národního baletního souboru Ballet Nacional de Cuba.

Alicia Alonso se narodila 21. prosince 1920 v hlavním městě Kuby Havaně do rodiny bývalého vojáka a švadleny. Se studiem tance začala ve Španělsku, kde brala hodiny flamenca, po návratu do vlasti jako jedenáctiletá nastoupila do hodin baletu u Nikolaje Javorského a velmi brzy se také dostala na jeviště – debutovala 29. prosince 1931, v říjnu následujícího roku se objevila v baletu Spící krasavice.

Slibně se rozvíjející studium narušil v roce 1937 mladý tanečník Fernando Alonso, do nějž se mladá baletka zamilovala a v šestnácti letech se za něj dokonce provdala (rozvedli se v roce 1975). Manželský svazek však neznamenal konec kariéry, manželé odjeli do New Yorku, Alicia pokračovala ve studiu ve Škole amerického baletu (School of American Ballet) a v roce 1938 ještě stihla porodit dceru Lauru. Na newyorském jevišti se poprvé představila v muzikálech Great Lady a Stars in Your Eyes, poté v baletu Caravan George Balanchina a v roce 1940 nastoupila do nově založeného souboru Ballet Theatre (dnes American Ballet Theatre) Lucii Chase a Richarda Pleasanta.

Taneční kariéra přes zdravotní komplikace
V Ballet Theatre účinkovala až do roku 1948 a vytvořila zde mnoho rolí – mezi jinými především Giselle (1943, partnerem jí byl slavný Anton Dolin), která se stala jednou z těch, které se s ní pojily celý život, tančila rovněž v premiérách baletů Anthonyho Tudora (Undertow 1943), Agnes de Mille (Fall River Legend 1948), nebo G. Balanchina, který přímo pro ni vytvořil jeden ze svých nejslavnějších symfonických baletů Téma a variace (1947) na závěrečnou větu Čajkovského Suity č. 3 G dur pro orchestr.

Po působení v New Yorku se Alicia Alonso vrhla do světa. Nejprve se vrátila na rodnou Kubu, poté tančila např. se souborem Ballet Russe de Monte Carlo (1955–1959), pařížskou Operou, s Dánským národním baletem a dalšími soubory napříč Evropou, Jižní a Severní Amerikou i Asií. Jako první Západní umělkyně hostovala ve Velkém divadle v Moskvě (1957) a Mariinském divadle v Petrohradě (tehdejším Leningradě, 1958).

Hvězda tanečnice stoupala, byla považována za jednu z největších interpretek své generace, kritika oceňovala jak její herectví, tak silnou techniku, která v některých aspektech dosahovala atletických výkonů jejích mužských kolegů. Na počátku 40. let se jí však začaly zhoršovat problémy se zrakem, byla u ní diagnostikována odchlípnutá sítnice, kvůli čemuž se Alonso musela podrobit operaci. Ta však nebyla zcela úspěšná, následoval proto druhý, podobně neúspěšný zákrok, po němž lékaři konstatovali nenávratnou ztrátu periferního vidění.

Třetí operaci prodělala Alonso v rodné Havaně a následný rok musela strávit v naprostém klidu na lůžku. Do běžného života se měla vracet pomalu a jen velmi opatrně, takže první baletní tréninky probíhaly tajně a bez vědomí ošetřujících lékařů. Poté jí do života nicméně zasáhla nepředvídatelná událost – hurikán roztříštil dveře v jejím domě a Alonso utrpěla řezná zranění v obličeji. Oči však zůstaly netknuté, pročež lékaři prohlásili, že pokud tanečnice přežije hurikán, balet jí uškodit nemůže. Na jeviště se tak vrátila jako Giselle se zrakem, který se postupem let nadále zhoršoval (oporou jí jednak byli vynikající partneři, mezi nimi Igor Juskevič, jednak pečlivě naučená orientace v prostoru podle světel, která podél scény v různých barvách speciálně pro ni instalovali světelní designéři), nicméně nikdy ji nedonutil z prken sejít.

Za svou kariéru byla ověnčena snad všemi myslitelnými cenami a řády, z nichž jmenujme titul prima ballerina assoluta (byť o jeho oficiálním udělení neexistuje záznam), kubánský státní Řád Josého Marti, francouzský Řád umění a literatury nebo cenu Benois de la Danse za celoživotní dílo (2000, udělen v tom roce zcela poprvé).

Jako choreografka se Alonso věnovala především inscenování tradičních klasických baletů. Vytvořila mj. svou verzi Giselle, romantického Pas de Quatre Julese Perrota, či Spící krasavice, Labutího jezera a Marné opatrnosti, která se uváděla i v pražské Státní opeře (1980–1990).

Cesta k národnímu kubánskému baletnímu souboru
První pokus o založení národního souboru podnikla Alonso v roce 1948, kdy založila spolu se svým manželem a jeho bratrem, choreografem Albertem (v jehož baletu Carmen Suite na hudbu Rodiona Ščedrina dosáhla podobného úspěchu jako další velká tanečnice 20. století Maja Plisecká), soubor Alicia Alonso Ballet Company. Ten byl o osm let později přejmenován na Ballet de Cuba, kvůli finančním problémům však hned následující rok zkrachoval. Když se však roku 1959 dostal na Kubě k moci Fidel Castro a jeho komunistický režim, finanční situace se naklonila příznivěji (Castro slíbil podporu národním kulturním programům) a Alonso založila soubor fungující dodnes – Ballet Nacional de Cuba a později i novou taneční školu.

Propojení s novým režimem tak otevřelo dveře tvorbě kubánského baletního umění, samotné Alonso však na několik let znemožnilo tančit ve Spojených státech – jednak se od ní odvrátilo místní publikum a jednak komunistický režim v 60.–80. letech výjezdy svých umělců převážně až na výjimky zakazoval. Se svým souborem nicméně v letech 1967 a 1971 hostovala v Kanadě, po ukončení válečného konfliktu ve Vietnamu (30. dubna 1975) jí bylo povoleno i dvojí hostování ve Státech (v letech 1975 a 1976).

Cílem tanečnice a choreografky bylo nejen dát prostor a vychovat kubánské tanečníky, ale seznámit se světem tance a baletu celou společnost. V prvních letech proto soubor hojně účinkoval po celé zemi, vystupoval v továrnách, na farmách, či vojenských základnách, cena vstupenek byla držena nízká, aby se na představení mohl dostat co nejvyšší počet diváků. I díky tomu se z baletu velmi rychle stal národní symbol a zábava podobně populární jako sportovní utkání.

V 90. letech se nicméně začaly ozývat hlasy, že mohla být Alonso v uměleckém vedení souboru progresivnější, obklopit se současnými tvůrci a posouvat hranice a možnosti tance jak v očích diváků, tak samotných tanečníků (mezi největší jména, která právě v období 90. let Kubu opustila a nalezla uplatnění na mezinárodním baletním poli, patřili třeba Carlos Acosta nebo José Manuel Carreno).

Alicia Alonso se až do nejvyššího možného věku nevzdala divadla. Jeviště opouštěla až v pětasedmdesáti letech (poslední představení odtančila v roce 1995 ve vlastní choreografii Motýl), baletní představení svého souboru pak navštěvovala pravidelně i po svých 90. narozeninách. Toto jubileum oslavila mj. i s ABT, který pro ni připravil speciální benefici, jejíž součástí byly i Balanchinovy „její“ Téma a variace.

Samotná tanečnice v roce 2010 prohlásila: „Víte vy co? Budu žít do dvou set let. Takže doufám, že budete mít taky takové štěstí, nerada bych byla sama…“ Nepovedlo se. Nicméně jakkoli pateticky to může znít, svou nesmrtelnost už si v baletním světě dávno vydobyla.

Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Alicia-Alonso
https://www.theguardian.com/stage/2019/oct/17/alicia-alonso-obituary
https://www.nytimes.com/2019/10/17/arts/dance/alicia-alonso-dead.html
https://www.lahabana.com/content/1471/