Petr Kofroň: Nejdřív musí soudobá hudba najít smysl sama v sobě, pak bude mít smysl její provozování

Na jaře minulého roku jste rezignoval na funkci uměleckého ředitele Opery Národního divadla. V médiích proběhly nejasné informace o tom, že vaše rozhodnutí bylo navázáno na budoucí nástup Pera Boye Hansena do funkce. Jak to tehdy v Národním divadle probíhalo? A jak se díváte na toto rozhodnutí s odstupem několika měsíců?
S dovolením se k této věci nebudu vyjadřovat. Přeji všem v Opeře Národního divadla a Státní opeře do budoucna úspěch. Jinak by analýza historická, analýza chodu instituce a analýza její budoucnosti vydaly možná i na celou knihu, jejíž obsah by nebyl naplněn Světlem. Raději tedy napíši nějaký theologický traktát. Obsah té knihy by pak mnoho lidí pobouřil, protože všichni víme – je to přece Národní divadlo, tzn. nás všech – „jak to je a má být“. A o věcech se vždy jen hovořilo, hovoří a bude hovořit, jen se zásadním problémem, že – byť žijeme ve společnosti mediální masáže a manipulace – slovo přece jenom není jako Slovo Boha – tzn. „činné“. Tím, že něco říkám, bohužel se to neděje. Pouze v mysli lidí. Některé druhy komunikace pak vypadají spíše jako učebnice demagogie od starořeckých filozofů po dnešek. Další obecná věc je, že „touha po moci“ v umělecké instituci musí být spojena s „touhou po umění“. Pokud „umění“ vypadne, stává se řízení takové kulturní instituce jen součástí „oligarchizace“ naší společnosti, a pak je vlastně jedno, řídí-li se velkouzenářství nebo kulturní instituce. 

S Národním divadlem však stále spolupracujete. V jaké formě?
„Spolupráce“ je silné slovo. Ono „spolu“ předpokládá nějakou myšlenkovou „jednotu“. Národní divadlo je však instituce spíše „odstředivá“, což už říkal i pan režisér Miroslav Macháček.

Na Nové scéně jste založil festival Opera Nova. Co je hlavní myšlenkou tohoto festivalu a kam vidíte, že bude dále směřovat?
Původně jsme měli spolu s dramaturgem a producentem festivalu Ivanem Bierhanzlem představu, že soustředíme do jednoho týdne vše, co operního na Nové scéně za sezonu vzniklo v produkci Národního divadla a Státní opery, protože to, že se na Nové scéně hraje také opera – byla-li operní představení obložena Kouzelným cirkusem a Zbyhoněm – nikdo netušil. Pak jsme doplnili několik produkcí většinou ze střední Evropy.

Chystá se další ročník? Co nás v něm čeká?
Na můj materiál koncepce dalšího fungování opery na Nové scéně nikdo z vedení divadla neodpověděl, takže o tom nic nevím.

Jste považován za odborníka na interpretaci soudobé hudby. V červnu minulého roku jste ale v rozhovoru s Hanou Jarolímkovou pro Hudební rozhledy uvedl, že vaše hudební srdce patří spíše hudbě romantismu. Pobavil mě váš výrok, že „ve výsledku vždycky, když se někde má hrát nějaký moderní nesmysl, který nikdo nechce dirigovat, padne volba na mě.“ Jaký je tedy váš skutečný postoj k soudobé hudbě z pohledu interpreta? Odborníkem v určité oblasti se člověk nestane jen tak bezděky…
Jedinou výhodou je, že paralelně s tím i já s dovolením „komponuji“, takže jsem možná viděl více „do střev“ a „vnitřního smyslu a řádu“ soudobých skladeb. Dlužno podotknout, že někdy se v soudobé hudbě tohoto vnitřního smyslu a řádu těžko dopátrává, je-li tam nějaký.

Co vy osobně zahrnujete pod termín „soudobá hudba“? V některém pojímání se pod ním skrývá pouze experimentální hudba současnosti, v jiném si pod ním představíme širší oblast, spadající až například do rocku, popu…
Už z podstaty slova „soudobá“ je zřejmé, že je to veškerá hudba, která vzniká „teď“. Možná i Eskymáci mají teď zbrusu novou píseň. Proto se také v Evropě spíše používalo „Neue Musik“ a v Americe „experimental music“.

Má podle vás smysl dělení hudby na artificiální a non-artificiální?
To byl spíše konstrukt normalizační hudební vědy, který hudebně-pseudovědně potvrzoval přesvědčení, že soudobá vážná hudba je „víc“ než pop, rock… Mnozí – zejména naši – „vážnohudební“ skladatelé považovali totiž pop, rock za něco primitivního, nedosahujícího výšin jejich – často vyloženě blbých – skladeb. 

Dá se říct, co konkrétně vás přimělo ve vaší skladatelské tvorbě postupně se přiklonit k jazzu a popu?
Na rozdíl od tzv. soudobé vážné hudby, kde jsem cítil jakousi stagnaci v „umělém prostředí“, v popu a rocku probíhá nějaký přirozený, živelný vývoj. Tedy „živá voda“.

Jakou funkci by z vašeho pohledu měla plnit soudobá klasická hudba – její psaní a produkce?
To nevím. Každopádně svou funkci navenek jaksi ztratila. Doby modernistického paradigmatu, kdy soudobá hudba byla pomalu součástí „objevů“ ve vědě…, jsou pryč. Pamatuji si, že jsme se ještě v sedmdesátých letech scházeli na Varšavské jeseni jako na svého druhu „vědeckém kolokviu“, kdo co „objevil“. Posledním velkým impulsem byla minimal music, ale to už je také pomalu padesát let zpátky. Dneska je komponování ve velké míře individuálním dobrodružstvím myšlení.

Vidíte smysl v uvádění soudobé klasické hudby, přestože neosloví velké množství posluchačů? Z finančního hlediska se to jistě nevyplatí…
Nejdřív musí soudobá evropská a americká hudba najít smysl sama v sobě (protože sledovat individuální dobrodružství myšlení už dneska baví málokoho), pak bude mít smysl její provozování.

Spolu s Miroslavem Pudlákem a Martinem Smolkou jste v osmdesátých letech založili Agon Orchestra. Je toto uskupení stále činné? Popř. jak se nyní profiluje?
Doba se změnila, chce to „mladou energii“. 

Co je v současné době vaší největší profesní náplní? Dirigování, skládání, dramaturgie…?
Tak jako Indové jsem s dovršením důchodového věku odešel do své „poustevny“ v Sudetech. Reviduji své dřívější skladby, píši nové (protože mne to baví jako svého druhu „duchovní cvičení“), vydal jsem knihu, připravuji další, edituji nahrávky Agon Orchestra z minulosti, což by mělo vydat na takovou kazetu cédéček, kterou si pořídí málokdo. Ale o tom to je – Umění má být skryté.

Děkujeme za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky