Pocta Miroslavu Langerovi: Dva mistrovské přístupy k tvorbě tónu

Živé koncerty mají v poslední době pro publikum i účinkující přídech čehosi vzácného, co je třeba si vychutnat, dokud ještě při sílící covidové pandemii máme tu možnost. K této atmosféře téměř akutní potřeby sdílení a společného zakoušení hudebního zážitku v rámci zachování hygienických pravidel a maximální vzájemné ohleduplnosti se tentokrát navíc přidružil ryze osobní rozměr. V publiku bylo možné cítit jak pohnutí a osobní vazby na osobnost a tvorbu Miroslava Langera, tak také podporu a vřelost vůči oběma účinkujícím, kteří sami u profesora Langera studovali.

Miroslav Sekera absolvoval v jeho třídě v roce 1999 coby nejúspěšnější student, Jan Bartoš je absolventem z roku 2004. Oba klavíristé jsou držiteli mnoha ocenění z prestižních mezinárodních soutěží, pravidelně spolupracují s českými i světovými sólisty, ansámbly a institucemi a jejich audionahrávky sklízejí nadšené kritické ohlasy.

Sám Miroslav Langer byl na HAMU žákem Josefa Páleníčka. V jeho slohově obsáhlém repertoáru měla významné místo hudba romantismu a francouzského impresionismu, jehož oblibu umocnila léta 1976-78 strávená díky stipendiu francouzské vlády na studiích v Paříži. Koncertování a nahrávání sólově i s renomovanými domácími i světovými ansámbly se věnoval až do roku 2000, kdy musel ze zdravotních důvodů koncertní kariéru ukončit. Dále však pokračoval v intenzivní pedagogické činnosti na HAMU, kde působil už od roku 1978. Sobotní koncert byl uctěním jeho památky – Miroslav Langer zemřel v roce 2010.

Publikum však mělo přesto zprostředkovaně možnost se s myšlenkami a interpretačním uměním profesora Langera setkat. V úvodu koncertu jsme shlédli a vyslechli krátký úryvek z rozhovoru pořízeného během turné s PKF a dále videonahrávku z roku 1989, v níž zazněla část Benátské písně z cyklu Písně beze slov, op. 30 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Na závěr programu pak jako přídavek zazněl záznam části Nocturna op. 9 pro levou ruku Alexandra Skrjabina. To byly momenty, kdy si člověk uvědomil nenahraditelnost bezprostředního koncertního zážitku, neboť televizní technika z 80. let sebrala zvuku část kvality.

O to více jsme si potom mohli vážit živého vystoupení obou Langerových žáků. Říká se, že v sále Martinů je nejlepší akustika při sezení v poslední řadě. Přesto bych jako divák chvílemi nejraději zasedla co nejvíce vepředu, jen abych detailně viděla úhozovou techniku obou interpretů. Každý z nich totiž pracoval naprosto odlišně nejen s agogikou a pedalizací, ale především právě s barvou zvuku.

Koncertní nástroj zněl pod rukama Miroslava Sekery i ve vyšších polohách temně a měkce, bez vypíchnutých vysokých frekvencí, přičemž dynamicky se interpret po celou dobu držel spíše zpátky. I díky tomu si úvodní skladby Étude pour les arpéges composés, Svit luny a Radostný ostrov C. Debussyho ponechaly pro posluchače nádherně zastřený nádech. Interpret přitom svou hru prožíval celým tělem, kdy často konkrétní zvuk „dořekl“ pomocí gesta celé paže, jež pokračovala v ladném pohybu i po opuštění kláves. Pianissima zněla tak jemně, že jsem slyšela vlastní dech pod rouškou a tužku škrábající poznámky do notýsku. Ve vypjatějších okamžicích pak klavírista využil váhu celého těla, až povyskočil na stoličce, aniž by přitom ale překročil onu neviditelnou dynamickou mez a dohnal svou hru do obřího forte, které by necitlivě potrhalo onu jemnou trojrozměrnou barevnou pavučinu, nataženou všude v prostoru mezi klavírem a diváky.

Oné pečlivě budované křehkosti a také osobního rozměru hraných skladeb (ve video-upoutávce na vystoupení na Festivalu R. Firkušného v roce 2018 Miroslav Sekera zmiňuje, že speciálně skladba Svit luny je pro něj velmi úzce spjata se vzpomínkami na jeho klavírní učitele včetně legendární pedagožky Zdeny Janžurové) si patrně bylo vědomé i citlivé publikum, a to po celou dobu koncertu. Každou skladbu z dobře známého klavírního kánonu totiž nechalo dlouze doznít včetně několika vteřin ticha, než propuklo v nadšený a emotivní potlesk.

Do takto nastavené expozice pak vnesl Jan Bartoš svůj vlastní, zcela kontrastní a přece vysoce citlivý projev. Jeho interpretace I. řady klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku L. Janáčka přesně vystihla to, co klavírista o hudbě moravského skladatele řekl v rozhovoru pro Operu Plus z roku 2019: „Práce s rytmem a časem je u Janáčka zásadní, ale zároveň má často improvizační charakter. Více než v jakékoliv jiné hudbě jí škodí cokoliv, co zní jako nastudované a definitivní. Měla by znít impulzivně, jako by vznikala tady a teď.“ Hudební témata či jednotlivé souzvuky měly v jeho podání přesně promyšlené načasování, artikulaci, dynamiku i barvu. Zároveň ale vše působilo jako sled volně plynoucích myšlenek vytvářený přímo na místě – téměř jako by se divák na okamžik stal svědkem freejazzové meditativní improvizace.

Klavírista zvláště v prvních minutách své hry seděl téměř nehnutě a jeho tvář byla často obrácena dopředu či přímo nahoru. Jako by kdesi v prostoru před jeho očima defilovaly konkrétní shluky tónů, slov či obrazů, které pouze jeho úsporně se pohybující ruce převáděly do klavírní hry. S postupem času se jeho tělo i obličej dostávaly do větších tenzí a interpret jako by intenzivněji srůstal s nástrojem. I díky robustnější tělesné konstituci však ani na výrazné sforzato nepotřeboval větší zapojení celého těla. Až do zadních řad se bez potíží donesly ostřejší zvukové frekvence v perlivých melodických motivcích a bouřlivější forte, jen aby se klavír vzápětí ztišil do téměř nepostřehnutelného, a přece přesně odměřeného pianissima.

Závěr koncertu patřil Fantazii f moll pro klavír na 4 ruce D 940 Franze Schuberta. Po sólovém vystoupení obou interpretů jsem s nadšením očekávala, jak se jejich odlišný přístup k tvorbě tónu podaří skloubit ve společně vytvářeném zvuku. Celková intenzita zvuku se musela podřídit tlumenější tónové estetice v primo-partu Miroslava Sekery. Odměnou ale bylo tak dokonale křehké přednášení hlavního tématu s tóny repetovanými v tečkovaném rytmu, že jsme jako diváci opět jen tajili dech, aby nám neunikla ani nota. Jan Bartoš se pak v secondo-partu držel dynamicky zpátky, ale přitom tvořil hybný „motor“ celé skladby. Snad jen v závěru před posledním návratem hlavního tématu v proimitované části, kde byla možnost se dynamicky více rozbouřit, se citace tématu v partu Jana Bartoše měly tendenci více prosadit na úkor tématu citovaného ve vyšší poloze u Miroslava Sekery. A přestože rytmicky se oba klavíristé po celou dobu velmi dobře shodovali, v závěrečných taktech bylo patrné určité vzájemné hledání shodných momentů. Nic to však nemění na tom, že závěrečný bouřlivý potlesk ve stoje byl nadšeným poděkováním publika za mistrovský koncertní zážitek.