Norman Lebrecht: Nikdo nehraje tak, jako Ida. Kam se poděla originalita a charakter v houslovém umění?

V den, kdy zemřela Ida Haendel, jsem si zase po dlouhé době přehrál starou nahrávku z dob jejího dospívání, a opět jsem žasl nad její osobitou interpretací Sarasateho Cikánských melodií. Když opomeneme některé laciné afekty, tak musíme obdivovat to, jak Ida proměnila tuctovou programovou „jistotu“ v psychologické drama, příběh lásky plný napětí a otevřených konců. Docílila tak toho intonací i vlastní vehemencí, jakoby skladbu napsala sama a všem ostatním odepřela autorská práva.

Hudebníci by řekli, že „nikdo nehraje tak, jako Ida,” a to je doslovná pravda. V momentě, kdy hrála, byla tím, co hrála a nikoho jiného už takto neuslyšíme. V jejích nejlepších letech bylo snadné něco takového říci, protože výteční houslisté se tehdy dali velmi snadno rozeznat. Byl tu Heifetz se svým mikroskopickým perfekcionismem, Milstein se svou strojenou elegancí, Menuhin se svou rozervanou lidskostí, Oistrach se svým podprahovým disidentstvím a Isaac Stern se svým kalkulovaným bonvivánstvím.

I kdyby byli všichni tehdejší houslisté za plentou, a vy jste si dali do uší vatu, tak byste je rozeznali. Ida, která byla mezi nimi jedinou ženou, měla mužský vkus, takže se vyhýbala sentimentalitě a byla tak přední interpretkou okázalých skladeb, jakými byly například Sibeliovy a Brittenovy koncerty. „Nemyslím na sebe,” říkávala. „Nehraji tak, abych vyzařovala vlastní osobnost, protože tvrdím, že pokud tam nějaká osobnost je, tak se sama ukáže. Pokud se jí někdo snaží podtrhnout, to není nikdy dobré.”

Přeskočme do 90. let. Během tohoto desetiletí BBC Proms Idu vyhostilo z pódia a byznys klasické hudby ji odsoudil k nemilosrdnému zapomenutí stanovenému sólistkám, které mají vrásky. Jakoby přitažlivost mládí bylo právě to hlavní, co hudba potřebuje.

Jednoho letního dne jsem byl v severním Německu a poslouchal jsem, jak jeden slavný sólista mladé generace nahrává Brahmse a celý den řeší triviality se svým produkčním týmem. Když se dotočilo, šel jsem se zvukovými techniky do baru. Nebylo by to Německo, kdyby v baru nehrál z reproduktorů houslový koncert. Po jednom pivu jsme začali hrát hru „poznej sólistu.” Nebyl to Heifetz, Milstein, Ida – nikdo z legend. Ale ani X, Y nebo Z z nynějších předních stránek časopisu Gramophon.

Poprosil jsem číšníka, aby nám přinesl obal cédéčka. Ukázalo se, že jsme poslouchali stejného sólistu, který nás celý den mučil v nahrávacím studiu, umělec s tak generickým tónem, že byste ho nerozeznali od cestujícího na Londýnském omnibusu. V naší době už houslisté nejsou osobnosti…