Collegium Marianum potěšilo skladbami italských houslových mistrů

V nynější době, kdy múzy sice nemlčí, ale lze se s nimi setkávat jen na dálku, každý zdařilý počin „zpřítomňující“ živé umění a navozující opravdový pocit účasti posluchače při vystoupení či představení potěší dvojnásob. Platí to i v případě Collegia Mariana, které se podělilo s posluchači o videozáznam programu, jenž měl původně v částečně odlišné podobě živě zaznít 10. listopadu. Zasloužila se o to především síla hudby, spontaneita a interpretační umění hudebníků, které tak trochu překonávají prostor i čas, a vtahují do blízkosti dění, respektive hudebního tvoření – větší blízkosti, než odpovídá epidemiologickým pravidlům.

Takový subjektivní dojem podpořila i volba prostoru (natáčelo se Rytířském sále pražského Velkopřevorského paláce), respektive „detailní“ sejmutí zvuku (Filip Beneš), které dalo vyniknout minuciéznosti komorní hry účinkujících umělců. Lenka Torgersen (housle), Jana Semerádová (traverso), Hana Fleková (barokní violoncello), Marek Čermák (cembalo) a Jan Krejča (teorba) byli navýsost sehraní a jejich výkon v sobě do značné míry spojil atributy živého koncertního vystoupení a „studiové“ CD nahrávky.

Vizuální zpracování právě nějaký doprovodný materiál k novému CD trochu připomíná. Obrazovou režii obstaral americký, v Praze usazený, fotograf, kameraman a hudebník Tokpa Korlo, který na jaře natočil s Collegiem 1704 velkoryse zpracované a vizuálně velmi působivé videoklipy se skladbami Claudia Monteverdiho i celý koncertní program s vokálně-instrumentálními díly Antonia Caldary a Domenica Scarlattiho. Zde je vizuální složka neokázalá, asi ne zvlášť nápaditá (až na několik vtipných záběrů do zrcadel v sále), kamera a střih prostě sledují hudbu a jednotlivé umělce. Nevadí ani přiznaný „les“ mikrofonů, který poněkud překáží detailním záběrům, horší je to už s poněkud unavujícím protisvětlem reflektorů. Jako zbytečný lapsus však působí asynchronnost zvuku a obrazu v jedné ze skladeb.

Samotný program byl dobře koncipovaný, plný kontrastů a zároveň dramaturgicky jednotný. První skladba, čtyřvětá Sonáta G dur v galantním stylu od výstředního italského houslového virtuosa Pietra Locatelliho, posléze usazeného v Amsterdamu, je půvabnou lehčí hudbou, jejíž kvality se Janě Semerádové a jejím kolegyním a kolegům podařilo umocnit citlivým detailním výrazem i zdobením. Invence g moll Francesca Antonia Bonportiho, čtvrtá ze sbírky z roku 1712 (jíž se inspiroval i Johann Sebastian Bach), se svými velmi kontrastními částmi dala hráčsky plně vyniknout zase Lence Torgersen v sólovém partu. Ve třetí skladbě, Veraciniho Sonátě d moll č. 3, housle vystřídala flétna Jany Semerádové. Snad více než skladatelským uměním zaujme její autor životními osudy. Francesco Maria Veracini je v doprovodném textu k programu zajímavě představen jako arogantní génius: byl uznáván v Itálii (svojí hrou ohromil a ovlivnil i Tartiniho) a prosadil se posléze i v Londýně, ale z drážďanské dvorské kapely, jednoho z nejlepších těles své doby, se musel pro nepřijatelné chování (mimo jiné údajně po hádce s Pisendelem a Heinichenem demonstrativně vyskočil z okna) poroučet.

Giuseppe Tartini nebyl jen slavným houslistou, ale též hudebním teoretikem. Než založil v Padově svoji slavnou houslovou školu, po tři roky pobýval v Čechách u hraběte Kinského. Zazněla od něj dramatická i citovostí prodchnutá Sonáta g moll „Didone abbandonata“. Přinejmenším zprostředkovaně byl s českým prostředím v kontaktu i Antonio Vivaldi. Jeho Sonátou D dur, RV 84, s velmi svěže zahranými krajními rychlými větami, Jana Semerádová a Lenka Torgersen zdařilý program završily.

Tento „domácí“ koncert Collegia Mariana, mohou zájemci volně zhlédnout na Youtube, popřípadě na stránkách souboru, kde je doplněn i textem k programu od Lenky Torgersen. Shodou okolností byl uveden 3. prosince, tedy v den přechodu do třetího stupně národního „protiepidemického systému“, který poněkud rozšiřuje možnosti kulturních institucí. Kulturní akce lze konat, v některých případech však s omezením na „člověkometry“ a hlavně jen distančně, bez přítomnosti publika. Je jasné, že podobným způsobem profesionální scéna staré hudby může fungovat jen velmi omezeně a nelze tak vydržet příliš dlouho, mimo jiné pro produkční a finanční náročnost, i kdyby přenosy či záznamy měly být „plně“ zpoplatněné. Perspektiva zatím v současné – objektivně složité situaci – není ovšem příliš příznivá.

Počiny jako tento vypovídají o potřebnosti živé, respektive živoucí hudební kultury (nejen staré hudby), podobně jako články psané ve spravedlivém rozhořčení. Tóny ani slova předních hudebníků zatím nicméně k uším odpovědných lidí, zdá se, příliš nedoléhají. Nejde tu přitom jistě jen o finance a praktické podmínky činnosti, ale i o určité uznání v širším slova smyslu. Snad se ho kultuře, a scéně staré hudby zvláště, přece jen v dohledné době dostane…

Hodnocení autora recenze: 90%

L’Arte del Violino
Velkopřevorský palác v Praze, záznam koncertu bez účasti publika, zveřejněno 3. prosince 2020
Collegium Marianum
Jana Semerádová (traverso, umělecká vedoucí)
Lenka Torgersen (housle)
Hana Fleková (barokní violoncello)
Marek Čermák (cembalo)
Jan Krejča (teorba)

Pietro Locatelli (1695–1764)
Sonáta G dur op. 5, č. 1
Andante, Largo-Andante, Allegro, Vivace

Francesco Antonio Bonporti (1672–1749)
Invence g moll, op. 10, č. 4
Largo, Balletto-Allegro, Aria-Adagio, Corrente-Presto

Francesco Maria Veracini (1690–1768)
Sonáta d moll, č. 3
Largo, Allegro, Largo, Allegro

Giuseppe Tartini (1692–1770)
Sonáta g moll „Didone abbandonata“ op. 1, č. 10
Affettuoso, Presto, Allegro

Antonio Vivaldi (1678–1741)
Sonáta D dur, RV 84
Allegro, Andante, Allegro