Radioservis vydává 2CD Prague Spring Festival – Gold Edition Vol. II.

S obrovským napětím byly vždy očekávány koncerty s největší hvězdou tehdejších světových pódií Herbertem von Karajanem (1908–1989). Jeho první české vystoupení se uskutečnilo s Vídeňskými filharmoniky 18. června 1963, tedy dodatečně až po skončení festivalu (zpoždění způsobilo umělcovo zranění). Poté se hudební mág začal na Pražském jaru objevovat častěji – již zásadně se svými Berlínskými filharmoniky. Těch záznamů se v rozhlasovém archivu – zvláště kvůli smluvním ujednáním – nedochovalo mnoho. Avšak jeden z nejvzácnějších snímků zdobí rozhlasovou fonotéku a figuruje hned na počátku našeho nynějšího výběru. Je z roku 1966, kdy přijeli Berlínští filharmonikové s dvěma programy. Ten první završila Beethovenova Symfonie č. 3 Eroica, druhý Dvořákova Symfonie č. 8. Posledně jmenované dílo Herbert von Karajan obzvláště miloval, mnohokrát na koncertech provedl a natočil na hudební nosiče (připomeňme alespoň jeho skvělé nahrávky pro firmy Decca, EMI a Deutsche Grammophon). Zde máme jedinou dnes dosažitelnou Karajanovu live nahrávku Dvořákovy Osmé s Berlínskými filharmoniky. Před Dvořákovu symfonii zařadil Koncert pro orchestr Bély Bartóka, a připravil tak posluchačům orchestrální exhibici nejvyšší třídy.

Antonín Dvořák (1841–1904) svou Osmou symfonii zkomponoval v roce 1889. Byla vydána v Anglii u nakladatelství Novello, proto bývá někdy poněkud nepřesně nazývaná Anglická, ač svým charakterem a celkovou koncepcí nezapře ryze české hudební zázemí. Je bezednou studnicí melodických nápadů, jedinečná svou skvělou instrumentací a formální výstavbou. Karajan ji v Praze tehdy provedl s mimořádným nasazením a vyvolal ve Smetanově síni nekonečné ovace šťastlivců, kteří se na tento koncert dostali.

Svěcení jara Igora Stravinského (1882–1971) provedené na Pražském jaru v roce 1959 Igorem Markevitchem (1912–1983) považují pamětníci (a jejich prostřednictvím i jejich následovníci) za nepsaný vzor v interpretaci tohoto díla v České filharmonii. Superlativy tohoto typu přinášejí zpravidla soud velmi relativní. Svěcení jara dirigoval už v roce 1926 Václav Talich a po válce Rafael Kubelík. V novější době oslnil jeho interpretací například Zubin Mehta a Karel Ančerl. Je však neoddiskutovatelné, že právě Markevitchovo pojetí náročné partitury vneslo do interpretace novodobé prvky v oblasti zvuku, rytmického ztvárnění a výrazové razantnosti, dnes zcela běžné, ba podmiňující. Oslnilo tehdy nejen posluchače, ale interprety samotné. Bylo to první vystoupení Igora Markevitche na Pražském jaru a vůbec první koncert s Českou filharmonií. Mělo obrovský úspěch a na jeho základě se Markevitch několikrát k České filharmonii vrátil. Nastudoval například Beethovenovu Devátou symfonii, kterou na závěr Pražského jara v roce 1962 uvedl se Žalmovou symfonií Igora Stravinského, mimo festival pak s Českou filharmonií uvedl například Verdiho Requiem a ve švýcarském Montreux rovněž Verdiho a také Haydnovo Stvoření. Umělec ukrajinského původu žil v té době už řadu let na Západě – nejprve v Itálii, později ve Francii a Švýcarsku. Byl všeobecně známou osobností, kterou zvaly světové orchestry nejzvučnějších názvů. Na svém kontě má dlouhou řadu vynikajících nahrávek.

Svěcení jara má význam pro hudební vývoj ve dvacátém století zcela zásadní. Tzv. barbarský styl (stile barbaro) byl jednou z bouřlivých reakcí na domněle vyčerpaný romantismus, na přecitlivělost impresionismu a na tradiční prvky dalších směrů. Strohost, živelnost a syrovost mnoho posluchačů odrazovala. Progresivní posluchači však onen „barbarský“ styl vítali s nadšením. Důkaz přináší i Svěcení jara. Premiéra této baletní pantomimy – tanečních obrazů z pohanské Rusi – v Paříži roku 1913 v provedení tamějšího Ruského baletu byla dokonce vypískána a vyvolala skandál, který vstoupil do historie. Dnes ji celý svět považuje za klasické dílo 20. století. Igor Markevitch zásadně přispěl k jeho plnému pochopení i u nás. Emeritní člen České filharmonie hobojista Josef Shejbal na jeho pojetí často vzpomínal a koncert považoval za jeden ze svých nejsilnějších hudebních zážitků.

Třetí legendou tohoto druhého dvojalba záznamů koncertů Pražského jara je německý klavírista Wilhelm Kempff (1895–1991). Ve své době hrál v tomto oboru podobnou roli jako v dirigování například Herbert von Karajan či Karl Böhm. Proslul zvláště v německém repertoáru, svými vynikajícími komplety s tvorbou Mozarta, Beethovena, Schuberta a řady dalších skladatelů, jež byly dlouhá léta vzorem mnoha generacím klavíristů. Koncertoval po celém světě. Na Pražském jaru se poprvé představil už v roce 1956, kdy uskutečnil celovečerní beethovenovský recitál a s nově vzniklou Státní filharmonií Brno zahrál Schumannův koncert. Náš výběr přináší Koncert f moll Fryderyka Chopina, který zazněl v jeho podání na festivalu v roce 1959. Nahrávek obou skladatelových klavírních koncertů je sice bezpočet, ale je zajímavé, že Kempff mezi nimi nefiguruje. S ním máme možnost na hudebních nosičích slyšet pouze Chopinovy skladby pro sólový klavír bez orchestru. Tím je tato nahrávka zvláště vzácná, nehovoře o její umělecké kvalitě. Na ní má ovšem nemalý podíl i Česká filharmonie se svým tehdejším šéfdirigentem Karlem Ančerlem.

Klavír se stal Fryderyku Chopinovi (1810–1849) jediným inspiračním zdrojem a těžištěm jeho tvorby. Pokud uplatnil i orchestr, vždy to bylo ve spojení s klavírem. Oproti jiným velkým romantickým koncertům je úloha orchestru více doprovodná, i když v samostatných vstupech jej skladatel obdařil pasážemi mistrovsky využívajícími motivický materiál. Klavír je však vždy naprosto dominantní. Oba klavírní koncerty patří k základním titulům světového repertoáru. Je zajímavé, že jejich číslování neodpovídá době vzniku, nýbrž akceptuje dobu jejich notových vydání. Koncert č. 2 f moll vznikl v roce 1829, vydán však byl až o sedm let později, zatímco Koncert č. 1 e moll vznikl teprve roku 1830 a v notách se objevil už v roce 1833.

Pravidelnými hosty festivalu Pražské jaro byli už od počátku dirigenti z bývalého Sovětského svazu. Oficiální kruhy preferovaly tato pozvání především z politických důvodů. Hudební sféra ovšem v těchto případech neutrpěla – jednalo se nejednou o dirigenty špičkové úrovně, z nichž nejeden budoval svou kariéru v dalších letech i mimo východní blok.

Totéž platilo i o vynikajících sólistech (Oistrach, Richter, Rostropovič ad.). V nejednom případě se tehdejší Československo, většinou prostřednictvím právě Pražského jara, stávalo přestupním můstkem na Západ, aniž by jejich emigrace tento trend podmiňovala. V rozhlasovém archivu nacházíme záznamy řady koncertů, pod nimiž byli podepsáni sovětští dirigenti, tedy umělci z Ruska, ale i tzv. svazových republik, dnes samostatných států. Vedle dirigentů Jevgenije Mravinského, Jevgenije Světlanova, Konstantina Ivanova, Gennadije Rožděstvenského a dalších vystoupil nejednou na Pražském jaru Kiril Kondrašin. V letech 1949 a 1950 se zde objevoval opakovaně, zvláště pak za pultem Symfonického orchestru pražského rozhlasu (později Československého). Později přijížděl do Prahy s Moskevskou filharmonií, v jejímž čele stál v letech 1960–1975. O tři léta později emigroval do Nizozemska a stal se významnou tváří předních evropských koncertních pódií, zvláště na koncertech amsterodamského orchestru Concertgebouw, kde působil jako stálý host až do své smrti (zde pořídil nejvíce svých špičkových nahrávek), Vídeňských filharmoniků a u řady předních světových těles, pochopitelně kromě orchestrů východního bloku. Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze mu vděčí za trvalejší spolupráci. Výborný, místy až strhující záznam Šostakovičovy Deváté symfonie z Pražského jara 1960 je toho přesvědčivým důkazem. Pro rozhlasové symfoniky je skvělou vizitkou a zároveň dokladem jejich vysoké umělecké úrovně, jíž byli už tehdy schopni konkurovat špičkovým orchestrům Evropy.

Devátá symfonie Dmitrije Šostakoviče (1906–1975) zaujímá v tvorbě jednoho z největších symfoniků dvacátého století zvláštní místo. Očekávalo se, že konec druhé světové války v roce 1945 a v neposlední řadě i pořadové číslo 9, budící představy jakéhosi novodobého protějšku Beethovenovy Deváté, budou inspirovat skladatele ke kompozici díla slavnostního a monumentálního. Leč Šostakovič tyto prognózy nenaplnil, a vyvolal tak ostrou kritiku z oficiálních míst. Nová symfonie naopak potěšila velkou řadu posluchačů svým radostným laděním bez patosu a neupřímné pózy. Její řeč ovšem není jednoznačně bezstarostná. Nejednou v ní probleskne smutek z těžkých okamžiků předchozích let, možná i obava z let budoucích. Nicméně tuto geniální partituru završuje pocit úlevy a naděje.

CD I

Antonín Dvořák – Symfonie č. 8 G dur op. 88
1. Allegro con brio
2. Adagio
3. Allegretto grazioso
4. Allegro ma non troppo

Berlínští filharmonikové, dirigent Herbert von Karajan.
Natočeno živě ve Smetanově síni Obecního domu, Praha, 30. května 1966.

Fryderyk Chopin – Koncert pro klavír a orchestr f moll op. 21
5. Maestoso
6. Larghetto
7. Allegro vivace

Wilhelm Kempff – klavír, Česká filharmonie, dirigent Karel Ančerl.
Natočeno živě ve Smetanově síni Obecního domu, Praha, 16. května 1959.

CD II

Igor Stravinskij – Svěcení jara
1. Část I: Uctívání země
2. Část II: Oběť

Česká filharmonie, dirigent Igor Markevitch.
Natočeno živě ve Smetanově síni Obecního domu, Praha, 30. května 1959.

Dmitrij Šostakovič – Symfonie č. 9 Es dur op. 70
3. Allegro
4. Moderato
5. Presto
6. Largo
7. Allegretto

Symfonický orchestr pražského rozhlasu, dirigent Kiril Kondrašin.
Natočeno živě ve Smetanově síni Obecního domu, Praha, 5. června 1960.