Dnes slaví 75. narozeniny lotyšský skladatel Pēteris Vasks

Jeden z nejuznávanějších skladatelů Pobaltí, Pēteris Vasks, se narodil 16. dubna 1946 na západním okraji Západokuronské vysočiny, v lotyšském městě Aizpute. Jeho otcem byl baptistický duchovní, který byl v Lotyšsku dobře známý. V pouhých deseti letech složil chorálovou píseň bojující za svobodu v reakci na utrpení těch, kteří byli vyhnáni ze svých domů a přes noc posláni do zadržovacích táborů.

Vasks započal hudební vzdělání na místní hudební škole Jāzeps Vītols Latvian Academy of Music. Do roku 1970 (před vojenskou službou v sovětské armádě) studoval hru na kontrabas na Litevské státní konzervatoři ve Vilniusu u Vytautase Sereiky. Od roku 1961 hrál v lotyšských symfonických a komorních orchestrech, včetně Lotyšské filharmonie (1966–1969), Litevského filharmonického komorního orchestru (1969–1970) a Lotyšského rozhlasového a televizního orchestru (1971–1974). Posléze studoval v letech 1973–1978 kompozici na Lotyšské státní konzervatoři v Rize u skladatele a muzikologa Valentina Utkina.

V následujících letech působil jako učitel hudby, od roku 1989 vyučuje skladbu na hudební škole Emīls Dārziņš v Rize.

Od roku 1994 je čestným členem Lotyšské akademie věd, v roce 1996 byl jmenován hlavním skladatelem Stockholm New Music Festival, v roce 2001 se stal členem Královské švédské hudební akademie a v roce 2002 působil jako čestný senátor Lotyšské kulturní akademie v Rize.

V 90. letech se proslavil i mimo Lotyšsko. Jeho instrumentální díla jsou uváděna po celém světě renomovanými hudebníky a často využívána choreografy.

Inspirací pro jeho tvorbu byla díla Witolda Lutosławského, Krzysztofa Pendereckého a Georgea Crumba. Pozdější skladby Pēterise Vaskse obsahují prvky lotyšského folklóru, v nichž můžeme nalézt témata, jako je komplexní interakce mezi člověkem, přírodou a krásou života na jedné straně, ale také bezprostřední ekologické a morální zničení světa na straně druhé. Často se odkazuje na jeho osobní biografii a nedávnou historii utrpení ze strany lotyšského lidu. Mezi jeho významná díla patří “Viatore”, Symfonie č. 2 a Music for a deceased Friend. Zemgale (1989) pro smíšený sbor, dramatická báseň, odkazuje na region v Lotyšsku, který se stal symbolem deportace lotyšského lidu.

Získal celkem třikrát Great Music Award. Dále obdržel Herderovu hudební cenu Nadace Alfreda Toepfera (1996), Baltic Assembly Prize for Literature, the Arts and Science, Latvian Grand Music Award (1997), Cannes Classical Awards (2004), estonské vyznamenání Order of the White Star, 3rd Class (2005), State Cultural Award of the Republic of Latvia (2016), čestný diplom lotyšského prezidenta (2019) a Grand Music Award of Latvia za Smyčcový kvartet č. 6 (2021).