Rozhovor s Vlastou a Antonínem Schneiderovými o novém Domu tanečního umění Praha

Jaká vize stála na samém počátku? Co pro vás bylo hlavní motivací pro vznik Domu tanečního umění?
V. Schneiderová: Vytvořit podmínky pro studium tanečního řemesla. Základní vize je zcela prostá: člověk k tvořivému myšlení a jednání potřebuje prostor – zavřete ho do malé cely, přinuťte ho sdílet omezený prostor s ostatními – to omezí, ba zničí tvořivé myšlení každé lidské bytosti.

A. Schneider: Musíme zajistit studijní a rehabilitační zázemí pro učební plán „konzervatoře – gymnázia“ Taneční centrum Praha a zároveň stabilní prostory pro kontinuální provoz mobilních tanečních těles a pro jejich produkční a technologické zázemí. To je nezbytná podmínka pro profesionální práci v tanečním žánru, kterou se pokoušíme – zatím velmi obtížně – každému vysvětlit.

A proč si myslíte, že má Praha zásadní deficit infrastruktury pro taneční školství? Jsme na tom o hodně hůř než v jiných evropských metropolích, pokud současnou situaci srovnáte?
V. Schneiderová: Z logiky věci vyplývá, že kvalitní odborné školy potřebují kvalitní podmínky – umělecké či sportovní. Potřebují něco navíc, než je běžná představa o školní budově, tedy kmenové a odborné třídy, sborovna, tělocvična, jídelna, šatny atd. Pro výchovu tanečníka jsou to v první řadě zkušební sály: minimálně 10 x 10 m, vysoké stropy, akustika, dostatek světla. Dále zázemí pro rehabilitaci, prostory pro kostýmy, včetně dílen na opravy, sklady pro scénickou techniku, učebny pro videoprojekci, cvičné jeviště pro scénickou praxi, internát pro studenty (spádová oblast je v podstatě neomezená) – konkrétním nejbližším příkladem je např. Palucca University of Dance Dresden.

A. Schneider: Deficit je slabé slovo – Praha od roku 1808, kdy zde byla založena první konzervatoř, nikdy pro umělecké školství žádné skutečné sídlo nepostavila. Pražská konzervatoř se již 6x stěhovala a jsou to jen samá provizoria, méně nebo více zdařilé rekonstrukce a dostavby. V tanečním školství Praha ostudně zanedbala základní profesní, hygienické a bezpečnostní normy – včetně naprosté většiny divadel (počínaje Národním), kde úplně chybí zázemí pro taneční žánr (scény ND navíc nejsou v gesci Prahy, ale státu, resp. Ministerstva kultury)! Takže Praha vůbec nepečuje o profesionální taneční umění (grantový systém je naprosto nedostatečný pro systematickou kontinuální činnost v tanečním umění).

Po dlouhém hledání se vám povedlo objevit překvapivý prostor, Dům tanečního umění Praha vzniká v bývalém Branickém pivovaru. Bude tam působit mnoho oborových institucí dohromady. V čem vidíte hlavní výhody? Proč chcete takto koncentrovat takový odborný a umělecký potenciál právě v Praze?
V. Schneiderová: Základem je pro mne zase duchovní rozměr – základem lidského pozitivního prožitku je sdílení, vzájemná inspirace, týmová práce. Ale v neposlední řadě samozřejmě praktická stránka – maximální využití všeho, co je k dispozici – dnes využiji vše potřebné pro taneční inscenaci já, zítra ty, taneční sály využijí vpodvečer dětská studia nebo zájemci o step apod.

A proč v Praze? Přirozená tradice – naše konzervatoř má kořeny spojené s Univerzitou Karlovou a pražskými divadly, Pražský komorní balet sídlil vždy v Praze… naprostá nutnost vzhledem ke koncentraci odborných tanečních a divadelních kapacit – a to je, možná bohužel, u nás Praha.

A. Schneider: Kombinace „škola – soubor“ je historicky mnohokrát vyzkoušená symbióza. Jednak dochází k systematickému budování určitého uměleckého názoru, řemeslného interpretačního vybavení a specifické tvůrčí atmosféry (doslova „genius loci“) – špičková umělecká tělesa se formují řadu měsíců, dokonce let, a výchova studentských a juniorských kapacit v jejich blízkosti je optimální postup. Umělci současně učí studenty a tvoří pro ně choreografie, asistují nastudování světového repertoáru a koordinují scénickou praxi. Umělecké názory, vkus, ale i pracovní morálka a profesní zásady se v každodenním provozu přirozeně přenášejí z ročníku na ročník, z generace na generaci… a i sebevětší dřina a nároky se pak zdají naprosto logické a přirozené. Výjimečná koncentrace tvůrčího, interpretačního i produkčního kapitálu určitě podstatně vylepší prestiž, dostupnost a přístupnost tanečního divadla. Praha by měla být pro tyto ideje optimálním zázemím… ale pražští producenti nesmí zapomínat, že výsledky tohoto centralizovaného pojetí práce musí ihned poctivě rozvážet zpět do všech regionů, doslova i do nejvzdálenějšího kulturáku, odkud před tím „odvezli“ výjimečné talenty a umělecký potenciál.

Co mají budoucí uživatelé Domu tanečního umění společného? Kdo to bude?
A. Schneider: Seřadím to podle historické posloupnosti: Taneční centrum Praha (dříve VUS od 1961), Pražský komorní balet (dříve Balet Praha od 1964), Nadace tanec a divadlo (1994), Mezinárodní centrum tance – umělecká agentura (1994), Balet Praha Junior (1999), Baby Balet Praha (2004), Nadační fond a Institut Pavla Šmoka (2016), Komunitní centrum Branický pivovar (2021). Instituce jsou historicky, personálně a hlavně ideově propojeny – usilují o prakticky shodné umělecké, dramaturgické, metodické a společenské cíle a vzájemně se dobře doplňují. Symbióza je bezpečně vyzkoušena z minulých desetiletí – teď se jen konečně setkávají pod jednou střechou.

Co Dům tanečního umění nabízí taneční komunitě? Jak chcete zlepšit potenciál a kapacitu tanečního žánru? Co všechno tam plánujete?
A. Schneider: Každý rezident nabízí své tradiční know how vylepšené novými stabilními prostory – zde bude konečně možné kontinuálně (od rána do večera) a efektivně plánovat uměleckou i vzdělávací práci. Jsme nezávislé občanské nekomerční instituce, které dosud neměly vlastní zázemí – bez ohledu na dosaženou prestiž, rozsah hracího plánu, věhlas choreografa nebo význam příští akce, jsme museli prakticky denně, v polovině práce vyklízet provizorní zkušební prostory – Pražský komorní balet kvůli dětským komerčním kurzům a konzervatoř kvůli tělesné výchově základní školy, dokonce kvůli zájmovým kroužkům. Denně jsme stěhovali kompletní vybavení taneční zkušebny (baletizol, zrcadla, tyče, klavír a audio-video soupravu včetně všech právě užívaných rekvizit a dekorací) – je to vždy více než tuna zařízení. Odtud zřejmě plyne mimořádná fyzická kondice, psychická odolnost a flexibilita našich studentů – tolik potřebné vlastnosti pro přípravu regionálních i většiny pražských jevišť – zcela nepřipravených na inscenování „velkého“ tanečního divadla. Byla to opravdu neudržitelná situace a velká politická ostuda, kterou už nikdy nesmíme připustit. Dům tanečního umění je vlastně poslední reálný pokus, jak tyto instituce zachránit a přesvědčit politiky, že je třeba radikálně změnit přístup ke kontinuálně pracujícím tanečním institucím i celému tanečnímu umění.

Jaké přednosti bude mít nový areál?
V. Schneiderová: Je to už výše zmíněný prostor, ale také genius loci areálu – cítíte tam, že zde tvrdě pracovali a od počátku ho užívali a sdíleli lidé se společným cílem a pro společný výsledek – nezáleží na tom, zda to bude dobré pivo, úspěšní studenti či umělecké dílo. V neposlední řadě překvapivě vstřícní majitelé, na konkrétní otázku dostanete konkrétní odpověď, rychlé a smysluplné řešení všech překážek – skutečně výjimečná spolupráce. A také klidná lokalita Prahy s dostatkem místa na parkování.

A. Schneider: Po šestnáctileté nepopsatelné zkušenosti s hospodařením s prostředky a městským majetkem v Praze 5 si najednou v Braníku připadám jako v ráji. Každý problém má okamžité řešení, každý (i ústní) slib se plní v řádu dní – někdy hodin, každý přesně ví, co a proč má dělat, každá vložená koruna má přesný účel a směřuje do zřejmého zhodnocení areálu… to je opravdu civilizační šok. Teprve teď si jasně uvědomuji, jak vyčerpávající byla zkušenost v našem – dnes už téměř bývalém žvahovském sídle – na všechno se jen bezmocně dívat a marně zkoušet to změnit (už jen 43 dnů).

A jaké jsou naopak jeho nevýhody? Jaká úskalí budete muset vyřešit, abyste zde uskutečnili svou vizi?
V. Schneiderová: To je otázka vývoje, pouštíme se do úplně nového experimentu. Jistě se vyskytnou problémy a „třecí plochy“. Bude to chtít vstřícnost, toleranci, asertivitu – jak říkal Karel Čapek – katechismus slušného chování a jednání.

A. Schneider: Těch 2892 m² je naprosté minimum pro zázemí všech zúčastněných rezidentů – každý metr musí být dokonale využitý a každá hodina musí sloužit zvolenému cíli. Musíme respektovat dané půdorysy jen s dílčími úpravami – památkáři, hygienici a stavební úřad mají pevné normy – naše potřeby a ušlechtilé vize se s tím musí i v takto unikátním historickém areálu vyrovnat.

Nasnadě je jedna velmi důležitá otázka, a sice jak chtějí nezávislé nekomerční instituce financovat komerční nájem v tak exkluzívním areálu?
V. Schneiderová: Musíme společně přesvědčit ty, kterých se to týká, že si jejich finanční podporu zasloužíme, že umění a vzdělání je budoucností každého lidského společenství, že taneční umění, jakožto univerzální fenomén bez hranic, je v dnešním světě nanejvýš potřebný.

A. Schneider: Pocházíme z kulturního undergroundu, kde všechno muselo být zadarmo, s holýma rukama, navzdory establishmentu, naplno a nadšeně realizováno – nekompromisně až do úspěšného konce! Bohužel – ještě 30 let po revoluci na to stále zapomínáme a chováme se stále jako naivní samaritáni, velmi shovívaví ke kolegům, absolventům, pořadatelům, vůči stále novým a novým politikům… hrdě jsme se vždy snažili pomoci si sami a naopak pomáhat všem potřebným v tom marasmu, který stále ještě taneční žánr obklopuje. Ale to musí skončit – výjimečný objem a kvalita veřejné služby mají svou přesnou a také výjimečnou hodnotu… a od nynějška i přesnou a reálnou cenu, kterou bude třeba skutečně zaplatit. Všichni partneři – a především politici – by měli celou situaci pečlivě zvážit. Naše zkušenosti z posledních 30 „svobodných“ let byly opravdu velmi tvrdou občanskou, lidskou a mravní zátěžovou zkouškou – v tomto stavu nemůžeme taneční žánr předat další generaci. Při zdánlivě marném hledání sídla jsme se nakonec vlastně symbolicky vrátili až do 19. století, kdy osvícení podnikatelé a vlastenci – navzdory habsburské monarchii – položili základy moderní české kultury. Pivovar Braník byl založen v roce 1898 a nyní ho několik zodpovědných podnikatelů velmi citlivě revitalizuje a jeho významnou část poskytne pro vzdělávací a kulturní infrastrukturu.

A jak si představujete další spolupráci s Prahou, respektive Prahou 4?
A. Schneider: Další spolupráce s Prahou závisí na politickém vyhodnocení dosavadního přístupu jejích představitelů vůči nám a našim soustavným návrhům a nabídkám. Předpokládáme, respektive navrhujeme zásadní změny, včetně součinnosti s Ministerstvem kultury a Ministerstvem školství. Praze 4 jsme nabídli pomoc při zkvalitnění a rozšíření komunitních kapacit – občanských a mimoškolních aktivit v tanečním žánru a pohybově estetických disciplínách – jako vlastně všude, kde jsme dosud sídlili (od 1984 v Praze 6, od 2005 v Praze 5). Covid údajně výrazně narušil fyzickou i psychickou kondici a sociální vazby především mezi školní mládeží – taneční umění je v těchto oblastech optimálním léčivem.