Jiří Pokorný: Inspirace může zklamat, důležité je nepřestat v práci (1.)

Asi začneme velmi nepřekvapivě situací, do které nás uvrhl poslední rok, rok a čtvrt. Co všechno se změnilo vpádem pandemie ve tvých plánech?
Pandemie byla samozřejmě velká čára přes rozpočet. Zrovna od března minulého roku jsem pracoval na jednom projektu v Nizozemí, nešlo o tvorbu konkrétní choreografie, ale research (moc se mi chce opravovat to slovo na „pohybový výzkum“, ale odolala jsem, pozn. aut.) Dostal jsem malý grant od divadla Korzo v Haagu, kdy jsem mohl spolupracovat s jedním tanečníkem a se „svým“ hudebním skladatelem Davidsonem Jaconellou z Kanady. Pandemie nám ho překazila, pak byla dlouhá pauza, kdy jsem všechny plánované projekty musel zastavit. Měl jsem jet do Kanady spolupracovat se školou Arts Umbrella ve Vancouveru, potom učit do Austrálie, to se všechno zrušilo. Bylo to jako domino, všechno se posouvalo, myslím, že většina z nás má stejné zkušenosti. V létě se naskytlo pár workshopů, učil jsem v Amsterdamu, také už jsem plánoval stěhování do Čech. Byla příležitost ještě dokončit pár projektů, něco s konzervatoří v Haagu, menší nárazové projekty, které se povedlo dotáhnout do konce sezony.

A pro nějaký větší divadelní soubor?
Na začátku roku 2021 jsem měl pro Budapest Dance Theatre, soubor, s kterým jsem už spolupracoval před asi čtyřmi lety, nastudovat jednu svou starší choreografii. Což v mém případě obnáší spíš novou verzi postavenou na tělo tanečníkům. V březnu jsme mohli pracovat, ale představení jako takové se nemohlo s publikem uskutečnit. Bylo potřeba ještě udělat technické zkoušky, světla… Nakonec se vše povedlo, představení bylo nejprve odprezentováno online v první polovině května a v červnu byla premiéra v divadle i s publikem.

Když se vracíš do Čech, primárně jako tvůrce a pedagog, přesto myslím, že ve výborné kondici, neuvažuješ ještě o spolupráci s našimi soubory v roli tanečníka?
Takhle soustavně už delší dobu netancuju, v kondici se udržuju spíš sportem, ne denním tanečním tréninkem. Občas si zacvičím jógu, občas si dám Pilates, ale jsem spíš aktivní venku, rád jdu na kolo nebo si zaběhat, mám rád fyzickou práci. Samozřejmě se pořád hýbu, když jsem s tanečníky na sále a tvořím, to je pohyb, který mi stačí. Kdybych měl jít do tvrdé denní rutiny, asi by to tělo už docela odneslo (smích). Člověk už pracuje jinak i hlava funguje jinak. Jinak přemýšlí v pohybové akci, protože ví, že se něco může stát. Tělo má něco jako přirozenou obranyschopnost, kdy člověku instinktivně nedovolí se do určitých věcí pouštět. Ale adaptuje se a limit, se kterým se člověk setká, nemusí být vlastně limitem, ale cestou, jak hledat nové způsoby pohybu…

S jakou vizí a proč ses vracel do Čech?
Motivace se ve mně rodila už nějakou dobu. Vždycky jsem tušil, že Nizozemí nebude můj domov navždy, ale nikdy jsem tomu nevěnoval nějakou zásadní pozornost, nechal jsem čas plynout. Žil jsem tam sedmnáct let, prošel dvěma soubory, začal se věnovat vlastní tvorbě na volné noze, pak jsem se dostal přirozeně do stádia, kdy si jako řekl, že stejně pracuju všude po světě, tak proč nejít dál. V posledních letech jsem se do Čech vracel častěji dostával, šlo to přirozeně. Motivací pro mě samozřejmě byla i rodina. Myslím, že jsem tomu chtěl dát rok dva a pandemie to urychlila, moc jsem neplánoval.

Ale nějaké plány člověk přece jen mít musí, ne? Alespoň udržet kontinuitu práce.
Myslím, že se to dá pracovně zvládnout proto, že mám pole působnosti širší, v mezinárodním kontextu. Nejsem závislý na tom, že přijedu do Prahy a musím si hned hledat práci. Samozřejmě pandemie stopla pohyb v globálním měřítku, ale věřím, že to půjde. Vždycky jsem se snažil najít rovnováhu v místě, kde člověk žije a bydlí. Je fajn mít práci, je fajn mít okruh lidí, zázemí, mně ale vyhovuje se nezaseknout na jednom místě. Někdo potřebuje zakořenit a je to úplně v pořádku, já to ani neumím. Pro mě je nezávislost zásadní součástí života, vyrost jsem tak, zvykl si. Připadá mi, že je pak život takový barevnější, naučím se spoustu nových věcí. Osobně se rád pouštím do věcí, o kterých nic nevím, na tom člověk roste. Řekl jsem si, že nebudu hned ze začátku řešit, kde, s kým a jak, že to prostě vyplyne.

A New Normal přišel jako na zavolanou.
Je to skvělý projekt a pro mě to byla úplná novinka, protože jsem na takovém tanečním filmu nikdy nepracoval. Je to velmi příjemné oživení a zkušenost, ze které se člověk může zase naučit spoustu nového. Já jsme rád, že projekt vedla i Nataša Novotná, protože mě baví pozorovat dobré umělce při práci. A pracovat na něčem u nás v Čechách pod vedením někoho jiného je pro mě také strašně nová věc. Od té doby, co jsem odešel v roce 2003 do Nizozemí, jsme takhle s nikým nespolupracoval. Je fajn být jednou zase na té druhý straně řeky, kdy se člověk stává interpretem. Ale zároveň i spolutvůrcem, protože to byla spolupráce, kde byli všichni otevření nápadům a nadšení pro věc.

Jak dalece vůbec znáš českou taneční scénu?
Musím si samozřejmě po těch 17 letech udělat širší obrázek, dopodrobna ji neznám, samozřejmě se rád do dění zapojím. Nicméně nechci být na jednom místě nebo společenství závislý. To vůbec neznamená, že bych jím pohrdal, ale jak jsem říkal, musím fungovat směrem ven. Má to svá úskalí, člověk je trochu jako rozdvojený, nikdy nemá takovou tu stabilní platformu pod nohama. Je to spíš neustálé zemětřesení, ale mně to vyhovuje. Když se to ustálí, je to na čas i pohodlné, ale člověk mého typu se neposouvá dál.

Když jsme se v zimě viděli na workshopu, chvíli jsme se bavili o tom, jaký je rozdíl mezi nastolováním i dodržováním protipandemických opatření u nás a v Nizozemí. To srovnání mě tehdy dost zaujalo.
Každá země se s tím musela vypořádat za pochodu po svém a nechtěl bych zacházet do hodnocení. Je to hodně dané historií a kulturou, jaké jsou zvyky, režim a další. Dalo by se říci, že Nizozemci jsou trochu spořádanější, zodpovědnější, že si věc umí vzít za svou. Mně u nich vždycky imponovalo otevřené myšlení a že hodně přemýšlí dopředu. Když se loni v létě otevřela divadla, rozdíl jsem viděl. Na všech představeních, která jsem v té době navštívil v Nizozemí, byla přísná opatření, každý musel jít sám, postupně vstupovat do hlediště, postupně odcházet po řadách, personál je k tomu vedl. Je to o přístupu, ale nechci kritizovat, protože je zatím mnohem víc souvislostí a důvodů. Samozřejmě že i v zemích západní Evropy se projevil odpor, také nemají rádi, když jim někdo začne nakazovat, neradi poslouchají, co jim říká vláda. Ale když se něco vyhlásí, zavede, panuje všeobecná důvěra, že je to správně. Bylo to třeba i v udržování odstupu. V Nizozemí na ulici i v obchodě všichni, včetně dětí, tři metry daleko. Není to slepá poslušnost, ale vyhodnocení a zodpovědnost, to, jak vnímají situaci. Možná jim pomáhá povaha, nevadí jim větší odstup. A i když jsme se potkali s kolegy, s kamarády, jeden se prostě zeptal: Můžeme se obejmout, nebo ne? Je v tom respekt a ohleduplnost k druhému. Když jsem přijel po půl roce sem, byl jsem trochu zaskočený tím rozdílem, ale chápal jsem to…

Nechci, aby to vyznělo jako děsné klišé, ale inspiruje tě jako tvůrce pandemie? Myslíš, že se její téma objeví v některé tvé choreografii?
O tom jsem přemýšlel od začátku a říkal si, co asi v nás umělcích vygeneruje dál. Samozřejmě mě napadlo, že spousta lidí začne tvořit na tohle téma, ale já vycházím z toho, že nás každého ovlivní, ať chceme, nebo nechceme, a nakonec se to v tvorbě každého z nás odrazí. Není možné, aby se to nestalo, protože není úniku, ta situace má vliv na to, o čem a jak přemýšlíme, na vztahy, na práci, na všechno. Ale nemusí to být cílené jako téma a nemusí to být teď hned. Vím, že je dobře reflektovat dobu a že to je i určité poslání umění, ale uchopení může být různé.

A pokud bych měl říct jako divák, jestli takové téma chci vidět, je mi to jedno. Pro mě není důležité, co člověk dělá, ale jak to dělá. Když jdu na představení, které bude cíleně odrážet tuhle dobu a bude dobře udělané, něco si z toho vezmu. A když to téma bude filtrovat jiným směrem, tak to také ocením. Ostatně já ocením i věci, které nejsou udělané úplně dobře, protože si z nich zase vytáhnu něco pro poučení. Snažím se tak na umění dívat vždycky…

Když si vzpomeneš na své choreografické začátky, jaký byl ten prvotní impulz?
Možná trochu zvědavost, jestli v sobě najdu novou dovednost. V NDT jsme měli možnost dělat choreografické workshopy, které se dnes dělají už skoro v každém divadle, večer vyhrazený pro vlastní choreografie nás tanečníků, který jsme si i produkovali. Ze začátku to asi byla tahle zvědavost. I dneska tam stále je, ale motivace se mění, kreativní práce člověka ovlivňuje a posouvá.

Kde bereš inspiraci dnes?
Co se týká inspirace, ta může přijít, ale také nemusí. Člověk se může inspirovat prostě tím, že má otevřené oči a že hledá. Je důležité hledat a nacházet, ale také možná nenacházet. Inspirace je strašně pomíjivá, pro mě je to víc v hledání a v práci. Prostě nepřestat pracovat, věnovat se tomu, jak nejlíp umím, pak se člověk nemusí bát ani neúspěchu. Moment, kdy věci nefungují, ho může naopak posunout nejvíc. Je fajn objevit inspiraci, ale není to něco, o co se člověk má opírat.

Můžeme si ten proces představit víc konkrétně? Pro netanečníky je pořád hodně obecné, když se mluví o práci, ne/fungování něčeho dost abstraktního…
Kolikrát jdu pracovat s tanečníky a ten den třeba úplně přesně nevím, co chci dělat. Tak si řeknu, že se do toho položím a budu tvořit. Je potřeba nějaká vnitřní motivace, vnitřní impuls, který nás vede, ale nemůžeme ho třeba v tu chvíli úplně přesně definovat. Je příjemné mít čistou vizi a představu, během procesu to navádí a pomáhá. Ale jsou i chvíle, kdy člověk neví. A myslím si, že se toho nemá bát, toho nevědění – nebo nevědomí, možná… Že by ho měl akceptovat a jít do toho.

Ještě jinak. Přijde nejdřív téma nebo pohybový materiál a princip tanečního pohybu?
Je tam nějaký rámec, s tématem nebo myšlenkou člověk začíná, ale s tím, že se může rozvinout do jiného rozměru. Samozřejmě to není, že člověk přijde do studia a začne tvořit úplně z ničeho. Příprava je důležitá, ať je to hledání tématu nebo vědomí něčeho, co nás zasáhlo. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že je dobré mít rámec, ale ne úplně do detailu, potřebuji volnost změnit směr. Mít všechno od A do Z připravené v hlavě, i krokově a dramaturgicky, to pro mě už není tvorba. Já potřebuji vycházet i z momentu tvorby, tam si musí člověk dávat prostor, být otevřený podnětům z vnějšku. Což jsou i mí spolupracovníci, tanečníci, scénografové, hudební skladatelé, to je všechno, co člověk vstřebává přímo při práci a musí tomu dát nějaký volný tok, prostor, svobodu tvoření. Pak je v tom současně i zodpovědnost neodchýlit se tak daleko od tématu nebo myšlenky.

A pohyb se hledá…?
Můžeme začínat buď improvizací, nebo nějakým mým pohybovým materiálem, který se rozvíjí. Někdy je na začátku hudba, někdy samotný pohyb, někdy to může být scénografie, těch začátků a konců je mnoho. Já bych chtěl být konkrétnější, ale to se strašně těžko popisuje…

Já vím, ale proto tě do slov tlačím. 🙂
Jedna cesta je, když je předem dané libreto, které si sice člověk může zpracovat a upravit, ale existuje příběh nebo situace, které se musí držet. Jemu se přizpůsobuje hudba, kostýmy, scénografie… Ale pak je osobní tvorba, a tam musíš vymyslet všechno. Já si vystavím kostru, nějaký dramaturgický rámec, a do něj začínám začleňovat nálady jednotlivých částí choreografie, přemýšlím, jak postupovat ve vztahu různých částí a tématu jako celku. Je to taková hra, můžu si nastavit určitou konkrétnost, ale během práce se všechny aspekty neustále proměňují, hýbají, utíkají mezi prsty a zase je nacházím. Někdy z toho rámce člověk musí i vybočit, protože se jinak může ztratit. Pak je dobré všechno zahodit a jít na sál absolutně s nulou, jenom pracovat, odpočinout si a pak se zase s čistou hlavou vrátit. Když jsem dělal ten research teď, to byl vysloveně pohybový výzkum.

Na jakém principu?
Tentokrát ve vztahu k hudbě. Research je „free play“, založená na principech improvizace. Celý den jsme třeba jenom improvizovali, psali jsme si, co jsme zažili, dělali si poznámky, to nám vždycky „hodilo“ nějakou novou myšlenku. Přitom jsem začal přemýšlet, jaké by to asi bylo tvořit představení, kde by člověk balancoval dvě rozdílné formy, formu improvizovanou a formu konkrétní, pevnou choreografickou strukturu. Jak interpret dokáže pracovat s oběma naráz, na základě jakých pravidel. Tanec je svobodné médium se spoustou možností, ta svoboda je krásná i zrádná. Vždycky se ho snažíme formovat do nějakých konvencí, tvarů, systémů, které jsou dané třeba pro konkrétní představení. Ale pracovat se dá i s volnou formou improvizace. Bavilo by mě zkoumat fúzi mezi tím, co je dané, a co má absolutní volnost.

Takže jsi vlastně našel princip budoucího představení?
Je to možné. Bylo by to představení, kde choreografie může být na pohled tak nespoutaná, že vypadá, jako kdyby byla improvizovaná, a naopak improvizace, která se stává choreografií, protože by byla tak promyšlená nebo dovedená do jasné formy, ale přitom bude vznikat v tom okamžiku a nikdy se nebude opakovat. Snažili jsme se zkoumat obě plochy i sami na sobě, jak to v nás rezonuje. Strašně jsme se ztráceli, ale nacházeli spoustu materiálu. Je to jako objevovat novou paletu barev a odstínů, ze kterých se dá tvořit. Pro další tvorbu toho můžu spoustu využít. Bylo skvělé si ten čas dopřát, jsem rád, že nám to pandemie i trošku umožnila.

/dokončení příště/