Pavla Rožníčková: Cirkus TeTy slaví 10 let!

Cirkus TeTy slaví 10 let od svého vzniku. Jaké byly začátky vašeho tandemu s Katkou Klusákovou?
Když jsme zakládaly Cirkus TeTy, byly jsme opravdu jen dvě – já a Katka Klusáková. Obě jsme ale narozeny ve znamení blíženců, a proto jsme vždy říkaly, že jsme poměrně velký spolek, protože je nás hodně. K nám dvěma se později přidala Veronika Smolková a nyní v nejnovějších Voyerkách nás je hodně doslova. A všechny jsme jiné, včetně naší produkční. Těžily jsme odjakživa z jinakosti, ne ve smyslu, že bychom proti sobě bojovaly, ale že jsme se snažily najít společnou řeč právě v našich kontrastech.

Co vás dovedlo k názvu Cirkus TeTy? Proč „Te“ je Katka a „Ty“ Pavla?
To už je dost „historická“ záležitost. Původně jsme se bavily o klaunském představení typu „tety“, mnozí nám pak tak začali říkat. Souvisí s tím úsměvná historka, kdy někdo v počátku lajkoval náš FB příspěvek a napsal Katce: „To jsi ty?“ a já na to odpověděla: „Ne, to je Te.“ Nás to tenkrát pobavilo a zůstalo nám to, jen jsme si slabiky prohodily. Význam TeTy se časem samozřejmě posunul, dnes jej používáme v kontextu – cirkus TEď a TadY.

Když jste se rozhodly pro sjednocení pod hlavičkou Cirkus TeTy, co bylo vaším motorem – cirkus, nebo divadlo?
My jsme na to šly z obou zmíněných stran. Katka má vystudovaný tělocvik a hudební výchovu, dokonce v KD Mlejn psala diplomovou práci o žonglování, a k tomu chodila na kurz akrobacie. Zatímco já jsem vždycky hrála divadlo, především činohru. Ale velmi mě zajímalo vyzkoušet si cirkus. Čili Katka do „našeho uměleckého vztahu“ šla pohybem a já divadlem.

A vaše cesta na jeviště plynula na vlně entuziasmu? Jak jste se jako TeTy našly z hlediska fyzického rukopisu?
Když jsme se potkaly s Katkou, sedly jsme si snad okamžitě. Začaly jsme spolu trénovat. A pak jsme si řekly, že nám už nestačí jen „viset v tělocvičně“, tak jsme vyšly na jeviště. Hledání rukopisu ale bylo dlouhé, byly jsme na začátku. Soustředily jsme se na techniku, protože jsme neměly vystudované cirkusové školy. Takže jsme hodně pracovaly na způsobu jak a následně proč. V té době u nás nastal takový boom nového cirkusu, rozjížděl se Cirqueon, Cirk La Putyka, Cirkus Mlejn… Přelom v naší tvorbě pak nastal v roce 2015, kdy jsme oslovily ke spolupráci Radima Vizváryho a vytvořily inscenaci Husí krky.

A když se vrátíš k prvním scénickým prezentacím? Vybavuji si fragmenty, kdy jste visely a pletly, pošťuchovaly se, hledaly nejrůznější, a právě i krkolomné způsoby zavěšení se a zavěšování.
To byly TeTy v zápletu, krátký, ale už výrazový kus. Já osobně se ráda vracím k našemu prvnímu delšímu představení, které jsme nazvaly Hra. Vycházely jsme z absurdity, slovních hříček. Byla tam sice spousta chyb a nedrželo to pohromadě, ale pro mě bylo zásadním. Myslím, že jsme tehdy s Katkou vytvořily na jevišti funkční vztah. Ten se samozřejmě vyvíjí, ale základy byly položeny právě Hrou před deseti lety.

Jaký nastal posun mezi Husími krky a představením Hrdinky?
My jsme si přály znovu spolupracovat s Radimem Vizvárym coby režisérem. Hledaly jsme, v čem se můžeme zdokonalovat, proto jsme se hlouběji ponořily do závěsného materiálu, aby to nebyla jen lana spuštěná od stropu. Nakonec jsme využily velkou síť, která se mohla natahovat a ze které mohl vzniknout i strom. A právě, abychom navýšily technickou kvalitu, oslovily jsme akrobatickou supervizi – Stephanie N´Duhirahe, se kterou spolupracujeme dodnes. To byl velký posun od Husích krků, v technice jsme tehdy cítily limity.

Měla jsi s Katkou „idoly“ závěsné akrobacie, které vás inspirovaly? A dnes?
I tady se vše vyvíjelo. Zezačátku jsme se potkaly s akrobatkami z britského souboru Collectif Andthen. Vedly nás v závěsné technice na cloudu. To nás hodně bavilo, ale pak jsme šly svou cestou. V současné době je svou poetikou velmi inspirativní například Eliška Brtnická, která je samozřejmě nenapodobitelná, ale právě pro její kvality jsme ji letos oslovily pro vedení jedné z laboratoří a výrazovou supervizi na projekt Voyerky. Nebo v rámci festivalu Cirkopolis se objevila zajímavá představení, která nám otevřela nové pohledy, jako například Oktobre od Florenta Bergala v roce 2015. S ním jsme pak měli týdenní laboratoř, jejímž výstupem bylo představení, a to bylo pro nás hodně směrodatné. Snažíme se inspirovat i v jiných odvětvích pohybového divadla, než je nový cirkus, to je myslím pro udržení vývoje pro nás zásadní.

V době vašeho vzniku již existoval Mezinárodní festival Letní Letná, záhy vznikl Cirk-UFF v Trutnově, poté Cirkopolis, Fun Fatale… Jak vás formovaly nebo motivovaly festivaly?
Tehdy jsme objížděly, co se dalo, abychom si udělaly přehled a nabraly inspiraci. Každý z festivalů má svou dramaturgii a také všechny tyto festivaly hodně podporují český nový cirkus a snaží se mu dát prostor. Takže jsme snad už po půl roce měly první vystoupení v rámci kabaretu na Letní Letné jako TeTy v zápletu. Dostaly jsme se tím hned do centra dění, kdy jsme začaly potkávat lidi z komunity. Najednou přicházely informace, různorodý pohled na tvorbu, mluvily jsme se všemi a staly jsme se součástí. A vlastně pořád je to docela malá komunita, která se dodnes přesouvá z místa na místo.

TeTy v zápletu jsem tehdy na Letní Letné viděla a dodnes si je pamatuji…
A dodnes jsou hitovkou, letních slavností.

Jak specifická je vaše závěsná dramaturgie a jak se vyvíjela?
Začínaly jsme s šálou, hrazdou, pak jsme přešly ke cloudům, a nakonec jsme zůstaly u lan. Chtěly jsme dojít k něčemu, co je čisté, ale ne tak určující jako například šály. Nás to směřovalo přes lana a baví nás, že z nich jde vyrábět něco, co dokáže být amorfní a co se dá proměňovat. V Narušení, druhé letošní inscenaci, nás zlákala židle, což jsou sice ocelové trubky, ale zapadá to do naší poetiky. Původní a hlavní myšlenkou je najít čistý materiál, který nepoleze do popředí, stavět otevřenou dramaturgii, ne svázanou prvotním dojmem z materiálu.

Když jsme u materiálu. Vybíráte materiál během inscenačního procesu, nebo rovnou vstupujete do zkoušení s konkrétním materiálem, jako např. smotkem, lanem, a nakolik vás pak dané rozhodnutí ve fyzických partiturách ovlivňuje?
Je to takové vzájemné ovlivňování. Většinou máme představu o tom, co tam bude, například současně síťový tunel. Vycházíme z idey, o níž chceme v inscenaci mluvit. Pracujeme s něčím, co už máme, abychom zjistily, jak se bude materiál chovat a co umožní, teprve pak se pustíme do výroby. Většinou se ještě předělává nebo upravuje. Nyní jsme třeba ve Voyerkách zjistily, že se lana vytahávají, neudrží tvar, a tak musíme použít pevnější, ale to jsou už technické detaily. Představa tedy předem je, ale pak se spíš snažíme hledat a uplatnit pohyb nebo jeho principy v té věci než vybranou věc přizpůsobovat pohybu. Což se může zdát zamotané, protože pohyb si dále definujeme k tématu, pocitu. Ale stále se snažíme udržet na věci, která už existuje. Zužitkováváme, co máme a co nás v tu chvíli definuje.

Co se týká předmětů na jevišti, poměrně velkoryse oproti vašim předchozím titulům vyznívají Voyerky i Narušení. Jdou TeTy od střídmosti k hromadění?
To je zajímavé, ale nijak to nepociťuji. I když na tom asi něco je. V Narušení měla být původně jedna židle, ale cítily jsme, že potřebujeme ještě „něco“. Během hledání jsme zjistily, že nás židle inspirují a že s nimi máme hodně nasbíráno, že nás baví, a tak jich tam nakonec máme sedm. U Voyerek měla být jen síť. Pak se ale kvůli dětem přidávaly míčky a postupně nám tam začaly sedět. V Husinci přibyly hlavy, v Hrdinkách kostýmy babiček a lavička. Na počátku máme vždycky představu o tom, že tam bude jedna věc na visení a během zkoušení to „samo“ začne nabývat. Zároveň se ale snažíme minimalizovat a udržet prostor čistý.

Zeptám se i na barevnost, protože vaše vizualita byla – je poměrně výrazná, myšleno střízlivě – ne v pouťovém slova smyslu. U TeT v zápletu to byla červená klubíčka vlny, ve Voyerkách jsou to růžové ping pong míčky a mikiny…
Například ve Voyerkách ta růžová přišla přes mikiny a výchozí otázku. Inscenační proces jsme odstartovaly tím, že jsme se začaly vymezovat proti škatulkám. Když se totiž narodíš jako holka, už se očekává, že jednou budeš taky mít děti. Ať chceš, nebo ne, musíš to téma řešit. My začínáme v oblečení, které k nám jednotlivě sedí, podtrhuje naši individualitu a různorodost, a pak končíme ve stejných mikinách, které představují danou škatulku. A chtěly jsme to podtrhnout tou růžovou barvou, která se holkám automaticky přiřazuje. U míčků se téma přes růžovou barvu pomalu nastoluje, začne pronikat do prostoru.

Jak vnímáš hru? Ostatně váš titul Hra k ní odkazuje, hravost je citelná i v principu kdo s koho, který pravidelně uplatňujete…
Když se řekne „hra“, vybaví se mi školní tělocvik a vybíjená, a „osypu se“. Bytostně to nesnáším. A přitom miluji hry. Ve smyslu například začátku zkoušení. Je to otevřený, svobodný prostor, který se nikam nežene. Kdy se do toho hodí téma nebo způsob pohybu nebo princip jako pravidlo, se kterým si ale mohu v tu chvíli dělat, co chci. Dívat se na něj z mnoha stran je prostě vlnou svobody. Hravost pro mě prochází celou tvorbou, od začátku přes stavbu až po reprízy. Člověk se už v nazkoušené inscenaci uvolní, za prvé už ví, kam jít, co má dělat, a ta hravost se tam najednou objeví v nevídané síle. To mě hodně baví, a pak i náhody, které se stanou. A když jsme sehrané, dá se na tom místě rozehrávat víc a víc, a je to naprosto přirozené.

Je pro tebe závěsný materiál partnerem, nebo slouží jako manipulovaná – manipulovatelná věc?
Záleží na přístupu, jak kdy a u čeho. Na začátku zkoušení si definujeme, kdy k materiálu budeme přistupovat jako k věci a kdy jako k partnerovi. Například síť u Voyerek je hodně partnerská, ve vývoji významu i tvaru, ale zároveň je stabilním bodem prostoru. V Husinci byl tento kontrast ještě výraznější – když jsme visely, byl pro nás materiál věcí a pak byly momenty, kdy jsem měla jemný dialog s lanem jako s partnerem. Byly to záblesky, chviličky, ale pro mě strašně moc důležité. Najednou to lano proměňovalo svou osobitost a já jsem s ním mluvila, nebo se o něj opřela, nebo jsem lano pohladila, pak ono mě. Materiál nabízí široké možnosti, může být i plnohodnotným partnerem.

A když se díváš na závěsnou akrobacii, o čem v roli diváka přemýšlíš?
Nejvíce mě asi zajímá právě přístup performera, interpreta k závěsnému materiálu. Sleduji, jaký má k němu vztah, jak s ním pracuje, jak se vůči němu vymezuje, jak je veden pohyb a z čeho vychází. Zajímá mě souvislost pohybu nahoře a na zemi, jestli tam jsou společné prvky, nebo naopak kontrastní, jaké jsou principy pohybu a co mohou nést, interpretační otevřenost a zároveň naplněnost.

Cítily se TeTy z hlediska visení – závěsné akrobacie někdy v ohrožení?
Pamatuji si, je to hodně dávno, že jsme měly zavěšeno na stromě. Večer po vystoupení pak Katka sundávala lano, a jak byla unavená, tak si nezacvakla jisticí karabinu a spadla. Propadla skrz strom na nejnižší větev. A to bylo v té hrůze to nejlepší, co se mohlo stát, protože pod ní byl beton a kovový plot s bodáky. Nastal ten moment, kdy si člověk uvědomí, že se to může stát a většinou v nečekané chvíli. Obvykle máme obavy z nácviku těžkých triků, ale zrádná je únava nebo přílišná sebejistota. Je to o tom být stále ve střehu, protože pořád se pohybujeme někde nahoře.

Nabízí se zeptat, zda máte preventivní opatření proti rutině…
Salvi Salvatore ze souboru Décalage říká: „Pokud si nahoře začnu být moc jistý, tak slezu dolů a nafackuji si.“ Zní to vtipně, ale má pravdu. Udržujeme si vědomí, že nahoře máme nad sebou kontrolu. Jenže my ji pak vypínáme při sundávání a balení materiálu. Kontrola sama pak začíná být rutinou, musí tam být, musíme to pořád zvědomovat, a to nejen, když hrajeme. Naštěstí se moc úrazů zatím nestalo, ale když už, tak za nimi stála únava, nepozornost, rutinní záležitosti.

TeTy v zápletu si k desetiletému výročí „upletly“ Voyerky, které jsou jiné než vše předchozí, a to co do počtu účinkujících, zkoušení i propletení generací. Jaký impuls stál za vznikem představení Voyerky?
Prvotní myšlenkou, spouštěcím nápadem udělat představení o tolika lidech a na takové téma bylo, že v poměrně krátké době nás strašně moc v naší komunitě otěhotnělo. Začalo se řešit, jak dál trénovat, jak řešit mateřství a tvorbu. Jako druhou věc si pamatuji, že jsem se ptala mateřsky zkušenější kolegyně, jak mám něco řešit po porodu při tréninku, a na úplně totéž se mě zanedlouho zeptala jiná, ještě bezdětná akrobatka. A najednou mi to přišlo jako proces předávání zkušeností, a zároveň jsem si uvědomila, jak jsou ty informace nepřenosné, jak prostě předat nejdou. Můžeme se o tom bavit, sdílet, ale univerzum zde neexistuje. Je to prostě jiná nová zkušenost. Jak jsme to společně probíraly, došly jsme k závěru, že o tom chceme mluvit víc. Zajímal nás i pohled „nematek“, některé jsme oslovily a vznikla banda holek – matek a nematek, inscenační tým. Voyerky se připravovaly dva roky a začaly u těchto osobních impulsů, hledaly jsme možnost přivést realitu na jeviště a vnést co nejširší pohled na toto téma, proto se také zkoušelo přes tři různé pohybové laboratoře, se třemi různými choreografkami (Markéta Vacovská, Cécile da Costa, Eliška Brtnická), a až poté s režisérkou Martinou Hajdyla Lacovou. Chtěly jsme uchopit silné téma, které s námi se všemi rezonovalo.

Jak se proměňuje dětská účast v představení Voyerky s navyšujícím se počtem repríz? Zatím těžíte a pracujete s jejich spontaneitou, s naprosto nepředvídatelnými reakcemi.
O tom jsme mluvily už v době počátečního zkoušení, pracujeme s opravdu malými dětmi (nejstarší je 5 let). Nechtěly jsme, aby byly na zkouškách často, aby si nezvykly, aby to pro ně nebylo obyčejné, nudné. Ale už je viditelný posun od toho, kdy běžely k nám-matkám, k tomu, že je to na jevišti fajn a mohou si dělat, co chtějí, a nyní nás už tolik nepotřebují, je to už jejich prostor. Samozřejmě každé dítě se chová trochu jinak, ale už jsou tam „doma“. Co vidíme za úskalí, je zvyk, může to pro ně přestat být atraktivní. Víme, že je to živá záležitost a že se bude proměňovat, že děti budou růst. Máme „v záloze“ i jedno pětiměsíční, a třeba přibydou další, uvidíme, pořád máme možnosti, jak udržet jejich zájem. Růžové míčky jsou zatím skvělou motivací. A také se třeba stane, že je to omrzí a my to za dva tři roky hrát přestaneme a vyčkáme, až oni jako teenageři budou vpouštět na jeviště nás. Možností je mnoho, zatím s nimi šetříme.

Jak vidíš Cirkus TeTy za 10 let?
Pravděpodobně budeme personálně prostupnější, i když za dva roky bychom si chtěly s Katkou vytvořit představení zas jen pro nás dvě. Od tak velkého projektu, jakým jsou Voyerky, si dáme pauzu. Přeskočím ještě dál, projekt, který bych opravdu moc ráda zrealizovala za cca 30 let, je „geront-cirkus“, protože mě naprosto fascinují výrazy starých lidí, v nichž čteš jejich prožitý život. Nejen na jevišti mě to strašně baví a zajímá mě, jak se jejich život propsal do nich samotných, do výrazu, pohybu. Za 10 let určitě nechceme končit, i když víme, že nebudeme metat salta v deseti metrech, s blížící se čtyřicítkou již určité signály od těla máme. Ale cirkus je otevřený a je důležité nebrat věk jako hendikep, ale využít jej, hledat jiné cesty.

Co ti přinesl cirkus do života?
Rozhodně mi to přineslo nastavení života, který není pracovně od pondělí do pátku, a výrazně si to uvědomuji s dcerou, protože to na ni samozřejmě přenáším. Ale nemyslím si, že bych žila nějak výrazně alternativně, že by tato forma cirkusu byla hodně odlišná od jiných forem uměleckého života. Vytvořilo mi to komunitu přátel. Postupně jsem zjistila, že s lidmi, s nimiž se vídám nejvíc, jsou cirkusáci a že jde o vztahy až rodinného typu, že vznikly těsné silné vazby.

Přinesl mi také velké výzvy. Například nemám ráda výšky, docela dost se bojím, což je pro závěsku trochu problém… Někdy to překonávám silou, někdy zvykem. Hledám si různé cesty, jak si věci osvojit. Když nám poprvé přivezli cloudy, sedla jsem si na dvě hodiny nahoru, povídala si s Katkou, která byla dole, až jsem se uklidnila a zvykla si. Tento princip si pak nesu i do běžného a osobního života. Do něj mi cirkus vnáší další výhody. Mohu se spolehnout na svoje tělo a vím, kde mám svůj limit. Například, když se narodila Sára, tak jsem neměla problém vzít kočár a dostat se s ním po točitých schodech do druhého patra. A zlepšil se mi postřeh, chytám věci v letu, čímž nemám doma tolik rozbitých věcí. Takže cirkus je i dost praktická záležitost (smích).

A co důvěra?
Otázka důvěry v cirkusu je zcela zásadní. Souvisí s jištěním sebe a druhých, s bezpečným úchopem, to, jak chytnu partnera, nebo jak zavěsím to, na čem pak visíme, že nikoho ani sebe nezraním… a myslím si, že tato důvěra se pak přenáší dál do všech vztahů. O to víc je pak ale zraňující, když se objeví konflikt.

Máš někdy chuť se jen tak někam vyšplhat?
To ani ne, i když byly momenty, kdy jsem to prostě udělala. Například když jsem byla na Sumatře v džungli, kde rostou velké, tlusté a dlouhé liány. A na nich se houpal místní klučina. Neodolala jsem a zhoupla se taky. Byl to nádherný pocit, jako když vstoupíš do velkého jezera a máš obrovskou volnost, letíš dlouho, rozkmit je obrovský. Jen na mě pak vystartoval makak, kterému jsem asi vlezla na území… Ale nemám to tak, že bych potřebovala cestou na nákup vylézt na každou lampu na ulici.

Pavla Rožníčková, původně vystudovaná češtinářka se specializací na drama 20. století, spolu s Kateřinou Klusákovou je zakladatelkou dua Cirkus TeTy, zaměřujícího se na vzdušnou akrobacii na hrazdě, šále a jako jediný soubor u nás na tzv. double cloud. Své dovednosti a cirkusový um získala na kurzech a workshopech u Elišky Brtnické, Janky Klimové, Stéphanie N’Duhirahe, Salviho Salvatore, Lucie N’Duhirahe, Francesky Hyde a dalších. Cirkus TeTy vznikl v roce 2011. Ryze ženský spolek ve svých inscenacích spolupracuje s choreografy a režiséry z oblasti současného cirkusu, fyzického divadla a tance. Hledá inovativní podoby závěsného materiálu a zpracovává osobní témata. Po deseti letech své existence se rozrostl o novou členku Veroniku Smolkovou, a s dalšími tvoří jednotlivé inscenace.