Zemlinsky150: Nastudování méně známých sborových skladeb působilo nepřesvědčivě
Operní fragmenty v koncertním a scénickém provedení
Uvádění operních fragmentů koncertně či scénicky vždy přináší dvě zásadní otázky. První je, zda by si autor vůbec přál předvést tento fragment veřejnosti. Druhou je pak otázka definitivnosti znění fragmentu, které skladatel často žádným způsobem neautorizoval. Dějiny opery obsahují řadu příkladů více či méně obsáhlých fragmentů oper proslulých skladatelů, které byly upraveny pro koncertní nebo scénické uvedení. Namátkou jmenujme Mozartův německý singspiel Zaide, Musorgského Ženitbu a Soročinský jarmark a také Salammbo, Debussyho operní aktovky na náměty povídek Edgara Allana Poea Pád domu Usherů a Ďábel ve zvonici, několik operních torz Dmitrije Šostakoviče, z českých děl je to pak Smetanova Viola nebo Blodkův Zítek – všechny tyto kompozice byly jinými skladateli (a některé dokonce vícekrát v různých verzích dalších komponistů) připraveny pro jeviště.
Další fragmenty, zahrnující třeba jen několik dokomponovaných scén v rámci většího, i celovečerního celku, byly kompletovány následnou orchestrací (nebo jen s klavírním doprovodem), aniž by si upravovatel kladl za cíl vytvořit celek rozsahem srovnatelný se záměry tvůrce. Sem patří třeba Mozartovy fragmenty Lo sposo deluso a L´Oca del Cairo, Belliniho Ernani, Čajkovského Undine, scény z plánovaných oper Edvarda Griega, Rachmaninova Mona Vanna nebo některé započaté operní kompozice Bohuslava Martinů. Tyto fragmenty netvoří dostatečný a souvislý základ pro jevištní provedení, jde třeba jen o několik scén, které by na jevišti působily nepříliš srozumitelně. Najít správnou míru je zásadním úkolem upravovatele. Jinou a samostatnou, v literatuře vícekrát popsanou situaci tvoří složité příběhy dokončení Boitova Nerona, Bergovy Lulu nebo práce na závěru Pucciniho Turandot.
Gorkij a opera
Za námět si Alexander Zemlinsky vybral jednu z raných povídek Maxima Gorkého. Povídka Malva (Mal´va) vyšla poprvé časopisecky v listopadu roku 1897 s podtitulem Náčrt. Již následujícího roku byla zařazena do druhého svazku Gorkého Povídek a črt. Německý překlad byl k dispozici od roku 1901. Česky byla vícekrát přeložena (Alois Hetzl – knižně 1925, Josef Kadlec – knižně 1946 a další). Námět povídky je prostý, stejně jako je omezený počet postav. Středobodem příběhu je mladá žena Malva obklopená třemi muži různého věku. Malva představuje určitou variantu archetypu Carmen, ženy, která si cení svobody více než všeho jiného.
Jméno Malva zde může odkazovat na zkrácenou ruskou verzi křestního jména Malvína nebo na symboliku květiny sléz (rusky mal´va), která nese v květomluvě zprávu „Jsi krásná, ale srdce máš z ledu“. Stejně jako u ostatních postav Gorkého příběhu jde o ženu z nízkého sociálního prostředí a také o ženu s nízkými cíli. Přitažlivá Malva udržuje poměr s postarším Vasilijem, správcem odlehlého rybářského doku. Zároveň ale flirtuje s jeho mladým synem Jakovem a pro vlastní potěšení poštve otce a syna proti sobě. Nakonec ale dá přednost násilnickému pijanovi a nádeníku Serjožovi.
Celý příběh o manipulaci je posazen do krásného přímořského prostředí Kaspiku. Výrazně se v něm střídají až impresionistické popisy stavu moře s naturalistickým vylíčením života chudých v carském Rusku. Typická pro Gorkého dílo tohoto období jsou témata alkoholismu, násilí (včetně výrazné agrese proti ženám), sexuální promiskuity a erotické i citové nevázanosti. Žádná z postav nebudí velké sympatie, jde o hrdiny, kteří více chybují a podléhají osudu, než by vytvářeli vlastní vědomou cestu životem. V povídce je jen naznačena malá naděje do budoucnosti – Vasilij se v závěru rozhodne vrátit do vsi ve vnitrozemí, kde ho čeká manželka a chudičké hospodářství. Jakov pak zaujme otcovo místo jako správce doku. Malva odchází se Serjožou bez jakéhokoli zabezpečení a plánů do budoucna.
Malva jako literární typ představuje v období na přelomu století fatální a pudovou ženu z chudého sociálního prostředí, která okolí a životu platí jen jediným platidlem – svým tělem. Povídka byla především pro přitažlivost hlavní postavy několikrát zadaptována pro divadlo, film i televizní obrazovku. Za zmínku jistě stojí film stejného názvu režiséra Vladimira Brauna z roku 1956. V něm náročnou titulní roli vytvořila lotyšská herečka Dzidra Ritenberg, a to tak strhujícím způsobem, že na festivalu v Benátkách získala dokonce Volpiho pohár, tedy hlavní hereckou cenu za ženský výkon.
Gorkého raná a střední tvorba byla vysoce hodnocena západním světem a také hojně překládána. Autorův naturalismus a cynismus se staly atraktivními pro mnohé evropské intelektuály, se kterými ostatně spisovatel udržoval obsáhlé osobní i korespondenční vztahy. Gorkého věhlas byl celosvětový a bylo těžké vtěsnat jeho dílo do cenzurních limit období pozdního carismu, natož do důsledného literárního realismu nového Ruska. To vedlo k pozdější dezinterpretaci jeho naturalismu až do poloh socialistického realismu, za jehož zakladatele byl mnohými východními teoretiky literatury prohlašován. Jeho kolísavý vztah k bolševickému režimu ho ostatně dovedl ke dvěma dlouhodobým emigračním pobytům.
Přes velkou dobovou oblibu jak jeho próz, tak především divadelních her se jen málo předloh stalo základem hudebně-dramatických děl, posloužily především povídky a novely z raného období. První Gorkého povídka Makar Čudra (1892) s exotickým námětem z romského prostředí byla zhudebněna dvakrát ve stejném období. Italský skladatel Giacomo Orefice ji zhudebnil pod názvem hlavní hrdinky Radda a Němec Heinrich Zöllner pak pod názvem Zigeuner (Cikáni). Obě kompozice výrazně ovlivněné hudebním verismem pak měly světovou premiéru v roce 1912. První v Miláně, druhá pak ve Stuttgartu. Skladatel rumunského původu Raoul Gunsbourg pak zpracoval Gorkého Píseň o Sokolovi (1895) jako jednoaktovou operu Le vieil Aigle (Starý Sokol) s premiérou v roce 1909.
Giacomo Puccini vážně uvažoval, že využije Gorkého povídky pro plánovaný triptych tří oper již od roku 1907, a Pucciniho libretisté byli se spisovatelem žijícím tehdy delší čas na ostrově Capri v kontaktu. Ale stejně jako z mnoha Pucciniho plánů ani z tohoto záměru nevyšel konkrétní výsledek. Stejně tak skončil plán nadějného německého skladatele Rudiho Stephana, který podle Gorkého námětu začal v roce 1909 připravovat operní jednoaktovku Vater und Sohn (Otec a syn), roku 1915 padl tento osmadvacetiletý komponista v bitvě u Tarnopolu. V Sovětském svazu bylo dvakrát zhudebněno Gorkého zásadní prozaické dílo – sociálně-politický román Matka (1906).
Popis sociálního útlaku a sociálního hnutí před rokem 1917 byl ideální propagandistickou látkou pro nový režim. Prvým skladatelem byl Valerij Viktorovič Želobinskij, stejnojmenná opera byla premiérována roku 1939 v Leningradě a o dva měsíce později v Moskvě. Znovu se látky chopil Tichon Nikolajevič Chrennikov, nejen významný skladatel, ale také aktivní funkcionář ve vedení kulturních organizací SSSR. Jeho Matka zazněla poprvé v Moskvě roku 1957 a v titulní roli Pelageje Nilovny se střídaly dvě legendární ruské mezzosopranistky Irina Archipovová a Věra Borisenko.
Román s klasickým ruským tématem „zbytečného člověka“ Foma Gordějev (1899) přetvořil v operní opus Alexander Alexandrovič Kasjanov v letech 1940–1944. Ke Gorkého úspěšným hrám, především k dramatu bídy Na dně (1902), situovanému do noční noclehárny, se vrátil italský skladatel Flavio Testi. Opera L´Albergo dei poveri (Noclehárna chudých) zazněla poprvé v Teatro alla Scala roku 1966.
Konečně i próza Malva byla zhudebněna znovu v naší době. V letech 1979–1981 slovenský skladatel Zdenko Mikula (1916–2012) zpracoval tři Gorkého povídky do operního triptychu Žena, čímž oživil Pucciniho původní myšlenku. Tři jednoaktové opery Izergil´ (podle povídky Stařena Izergil´), Mal´va a Tatiana (podle povídky Žena) dosud nebyly provedeny, ale genezí opery se podrobněji zaobírá kniha Igora Vajdy Slovenská opera.
Alexander Zemlinsky jako operní skladatel
Alexander Zemlinsky je autorem sedmi dokončených oper, osmá Der König Kandaules (Král Kandaules) zůstala nedokončena v instrumentaci, ale byla posmrtně provedena v kompletaci Antonyho Beaumonta roku 1996 v Hamburku. Pak dosáhla i značného ohlasu při uvedení na salcburském festivalu. Ve výběru látek Zemlinského oper jsou zřejmé dva okruhy literárních námětů – pohádková a legendistická linie s výraznými prvky symbolismu, které souzní s dobou vzniku a secesní estetikou. Druhou linií je pak výrazně erotická linie příběhů, často s dekadentními rysy poplatnými epoše, s přitažlivými fatálními hrdinkami. Tato se ukazuje již v Zemlinského operní prvotině, v titulní exotické Saremě (1897) z prostředí Kavkazu, dále v Biance ve Florentské tragédii (1917) podle krátké hry Oscara Wildea, bezcitné princezně z opery Trpaslík podle Wildeovy pohádky a krásné králově manželce Nyssii z Krále Kandaula. Tyto ženy, stejně jako Malva, dokážou u mužů vzbudit bezmeznou žádostivost a dovést je k sebedestrukci nebo ke zničení soka. Nabízí se otázka, jak se do výběru látek Zemlinského oper promítal jeho komplikovaný vztah k ženám, včetně vztahu k Almě Mahler.
Světová premiéra operního fragmentu Alexandra Zemlinského Malva
Přední znalec Zemlinského díla, muzikolog a hudebník Antony Beaumont, vyšel z dostupných pramenů (včetně dochovaného úplného libreta) a pokusil se zrekonstruovat úvodní scény Zemlinského opery Malva, které zůstaly ve skladatelově pozůstalosti. V konečné koncertní verzi se jedná zhruba o 25 minut provedeného hudebního zápisu skládajícího se z orchestrálního úvodu, několika scén a krátké orchestrální mezihry. Libreto, jehož neznámý autor je skryt pod monogramem „R. L“ na titulní straně dochovaného strojopisu libreta, velmi přesně sleduje text Gorkého povídky.
Libretista místy převzal dialogy zcela doslovně. Fragment zahrnuje z plánovaných dvou dějství scénu příjezdu Malvy k milenci Vasilijovi, kdy Malva nepřijíždí na loďce sama, protože přiváží také jeho syna Jakova. Na břehu moře dochází k trpké konfrontaci názorů tří lidí. Na několika místech není libreto komponováno, takže zpěváci museli recitovat německý text. Jinak rekonstruovaný fragment představuje ucelenou dějovou a hudební linii, prokomponovaný hudební celek, který posluchače zaujme především zvukovou bohatostí, podpořenou opulentní orchestrací. Evokace nálad moře i napětí mezi jednajícími postavami jsou skvěle vystiženy, stejně přesvědčivě působí vokální charakterizace tří protagonistů. Komponovaný fragment je tak krátký, že se v něm neobjevuje další důležitá postava – opilec Serjožka.
Tak mimořádné události, jakou je světová premiéra Zemlinského dosud neznámé skladby, byla ze strany Státní opery věnována mimořádná pozornost a péče. Výkon Orchestru Státní opery lze hodnotit jako nadprůměrný a v řadě pasáží jako opravdu inspirovaný. Byť začátek vlastní produkce tak přesvědčivě nepůsobil pro výpadek souhry u žesťů a nekvalitu violového projevu v sólově exponované pasáži. Nicméně orchestr se rozehrál do odpovídajícího souladu a přinesl více než plastický zvukový dojem obtížné partitury, která přináší také řadu náročných úkolů pro jednotlivé nástroje. Vcelku dobře fungovala i spolupráce se třemi pěvci, kteří zpočátku teprve zkoušeli dynamiku projevu zpěvu na okraji scény. Všichni tři sólisté odvedli spolehlivé výkony, pro které museli jako historicky první představitelé teprve hledat výrazové a charakterizační prostředky, protože dílo bylo až do nedávné doby zcela neznámé a nepublikované.
V titulní roli Malvy vystoupila koloraturní sopranistka Jana Sibera, která roli vybavila zvládnutými vysokými tóny (někdy s až ne úplně kontrolovanou intenzitou) a obvyklou až subretní roztomilostí, jež se ovšem ne úplně slučuje s psychologickým profilem Gorkého Malvy. Mladého Jakova zpíval tenorista Josef Moravec s nasazením a věrohodným pocitem mladého muže teprve čekajícího na životní dráze, na kterou právě vykročil a zanechal za sebou chudou ves s ubohou matkou. Nejkomplexnější výkon pak podal barytonista Jiří Hájek. Svým lyrickým barytonem dokázal velmi zdařile přiblížit postavu stárnoucího Vasilije, muže, který se domnívá, že našel nový život na novém místě. Výborná vokální charakterizace a příjemný tón postavu Vasilije poněkud „zesalónily“, protože v příběhu Malvy je Vasilij i násilník, který neváhá Malvu v následujících, již nekomponovaných, scénách zmlátit. Výkony všech tří pěvců ve zcela neznámých partech si zaslouží velký respekt.
Na závadu celkového vyznění byla již zmiňovaná recitace nekomponovaných pasáží, i vzhledem k rozdílné úrovni výslovnosti sólistů. Fragment by působil mnohem komplexněji, pokud by mluvené slovo bylo zcela vypuštěno. U projektu tohoto typu by se také dalo uvažovat o alespoň částečné vizualizaci, například zadními projekcemi, které by mohly přiblížit prostředí opery, tedy břeh Kaspického moře. Moře je zásadní hudební téma Malvy a Zemlinsky komponoval tento počátek opery během pobytu u Baltického moře. Právě symfonické pasáže jsou nejsilnějším momentem dochované kompozice.
Sbory a Lyrická symfonie
V prvé půli večera zazněly ještě tři sborové kompozice. Hochzeitgesang (Svatební píseň) lze hodnotit jako příležitostnou skladbu pro židovský svatební rituál. Příjemná skladba pro kantora (chazan Michal Foršt), smíšený sbor a varhany by patrně vyzněla lépe svým velmi specifickým určením v originálním prostředí synagogy než v operním sále. Velmi matným až mdlým dojmem pak působily dvě následující skladby pro smíšený sbor a smyčce. Nastudování nepůsobilo přesvědčivě ani v sezpívání jednotlivých hlasových skupin, navíc ve druhé skladbě Geheimnis (Tajemství) sbor nekontrolovaně stále klesal dolů, takže před kolapsem ho zachránila jen krátkost skladby. Skladba o délce necelých dvou minut je navíc rytmicky velmi náročná a vyžaduje energii, kterou chabě působící sbor prostě nevyzařoval.
Vrcholem večera se pak stalo nastudování Zemlinského Lyrické symfonie. Zvukově nádherné provedení bylo podpořeno mimořádnými výkony sólistů. Tento výsostně umělecký záznam univerzálního milostného vztahu od počátku citu až k jeho zániku je bezesporu ovlivněn vztahem skladatele k fatální ženě Almě Schindler (později Mahler). Vztah k mahlerovské kompoziční estetice zdůrazňoval i sám skladatel, a to nejen výběrem básnických textů z Thákurovy sbírky Zahradník v německém překladu, tedy autora, kterého zhudebnil i sám Gustav Mahler.
Jihoafricko-nizozemská sopranistka Johanni van Oostrum vábivým témbrem působila jako věčný symbol ženství s dokonale propracovanou výslovností a výrazem každé fráze. Její vokální jistotu a celkově skvělý výkon jako mužský element zcela vyvažoval německý barytonista Michael Nagy. Vysoce inteligentní projev, působivý témbr, skvostná práce se slovem a hluboký vnitřní prožitek postavy imaginárního milence dokázaly zhmotnit muže v lásce i zoufání nejvyššími uměleckými prostředky. Obdivuhodně stylový výkon obou sólistů doplnilo výborné nastudování dirigenta, hudebního ředitele Státní opery Karla-Heinze Steffense, který dokázal vybudovat smyslnou zvukovou konstrukci s mnoha zvukomalebnými efekty v rovnováze celku i detailů. Vokální symfonie o sedmi větách v tomto provedení by si zasloužila trvalý záznam a bezesporu patří k vrcholným výkonům Orchestru Státní opery.
Koncertní večer přinesl vedle události pro muzikology a znalce Zemlinského díla, kterou představuje fragment Malva, nepříliš přesvědčivé nastudování jeho méně známých sborových skladeb. Strhující nastudování Lyrické symfonie pak znovu dokázalo, že hudba Alexandra Zemlinského na jeviště Deutsche Theater Prag (dnes Státní opery Praha) zcela určitě patří.
Musica non grata – Koncert 5: Zemlinsky150
10. října 2021, 19:00 hodin, Státní opera
Program:
světová premiéra
Alexander Zemlinsky: Malva (fragment opery), instrumentace Antony
Beaumont
Alexander Zemlinsky: Hochzeitsgesang (Svatební zpěv), moteto pro kantora, smíšený sbor a varhany
Alexander Zemlinsky: Frühlingsglaube (Víra jara) a Geheimnis (Tajemství) pro smíšený sbor a smyčcový orchestr
Alexander Zemlinsky: Lyrická symfonie
Účinkující:
Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery
Malva: Jana Sibera
Jacob: Josef Moravec
Wasili: Jiří Hájek
soprán: Johhani van Oostrum
baryton: Michael Nagy
Dirigent: Karl-Heinz Steffens
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
