Umělá inteligence versus Ludwig van Beethoven

Výsledek – jednadvacet minut hudby v podání hudebníků z Beethoven Orchester Bonn – si můžete poslechnout na Youtube. Propojení několika fragmentů nedokončených projektů s úryvky ostatních devíti symfonií je tak nenápadité, že Beethoven zní spíš jako Hummel. To je zřejmé už od úvodu, kterým je slabá parafráze Symfonie č. 5. A pak už to jde jenom z kopce.

Jak vůbec vedení v Bonnu napadlo, že by mohli zkonstruovat Beethovenovu symfonii prakticky z ničeho? Pravděpodobně k tomu přispělo vědomí, že jiní hudební nekrofilové se o to samé už několikrát pokoušeli.

Nedokončená hudba dříve nikoho moc nezajímala – to se však změnilo v prosinci roku 1791, když zemřel Mozart. Jeho vdova Constanze věděla, že před svou smrtí psal Requiem pro bohatého hraběte von Walsegga, a ze strachu, že hrabě za nehotovou skladbu odmítne zaplatit, požádala Mozartovy studenty – především Xavera Süßmayra – aby Requiem dokončili.

Süßmayr vykradl Mozartovy méně známé mše a udělal z nich věty Sanctus, Benedictus a Agnus Dei, Constanze padělala podpis svého zesnulého manžela, a v březnu 1792 Walsegg obdržel hotový Requiem. Výsledná skladba byla úspěšná a často hraná, alespoň do konce 60. let minulého století, kdy do módy vešla „historicky poučená interpretace“ a Süßmayrovy přídavky se povětšinou přestaly hrát.

Další velká epizoda vykrádání hrobů nastala v roce 1928, kdy společnost Columbia Records vyhlásila soutěž o dokončení Nedokončené symfonie Franze Schuberta. Do soutěže se přihlásily stovky skladatelů, včetně několika velmi prominentních. Cenu v hodnotě 10000 dolarů si nakonec odnesl Švéd, Kurt Attenberg, který posléze svou vítěznou hudbu použil ve své vlastní šesté symfonii, známé také jako „Dolarová“. Nedokončená se stále hraje v původní podobě. Další pokus o dokončení – tentokrát od umělé inteligence společnosti Huawei – byl po premiéře v Londýně odsuzován jako primitivní.

O něco lépe dopadl zaměstnanec BBC Deryck Cooke, který se v 60. letech rozhodl dokončit Mahlerovu Symfonii č. 10 za pomoci poznámek od skladatelovy vdovy Almy. Almu jeho pokus natolik nadchnul, že poslala poznámek ještě více, a díky nim pak Cooke vytvořil koherentní partituru, která měla premiéru v roce 1964 na Proms.

Reakce byly různorodé. Mahlerův obdivovatel Bruno Walter výslednou skladbu odsoudil, aniž by její výsledek kdy slyšel. Mezinárodní společnost Gustava Mahlera vyhlásila celosvětový zákaz Cookovy verze. Bernstein se na partituru ani nepodíval. Většina ostatních příznivců Mahlera však byla nadšená, a mnoho z nich se rozhodla Cookův pokus ještě vylepšit. Dnes existuje třináct oficiálně vydaných verzí Mahlerovy Desáté.

Další pokus o dokončení se týkal Symfonie č. 9 Antona Brucknera, které chybí čtvrtá, poslední věta. Přestože většina Brucknerových obdivovatelů pochází z německy mluvících zemí, touha po dokončení symfonie byla, zdá se, mezinárodní. Američan William Carrigan napsal finále v roce 1983 a pak ho ještě pětkrát opravil. Další pokusy přišly od Belgičana, Holanďana, tří Italů a Australana. Dnes se většinou hrají pouze tři věty symfonie, které napsal sám Bruckner – ale každá z těch tří má pět různých verzí. Cítíte se z toho zmateni? Pochopitelně. Tohle už si zahrává s nekromancií.

Konce dvou nehotových oper se uchytily lépe. Historická premiéra Turandot byla přerušena uprostřed třetího dějství, protože Arturo Toscanini odmítl dirigovat cokoliv, co nenapsal sám Puccini. Dnes se většinou používá strohé finále od Franca Alfano; pozdější úprava Luciana Berio moc populární není. V případě Lulu Albana Berga jakékoliv orchestraci nedokončeného třetího dějství dlouhá léta bránila skladatelova prudérní žena. Až v roce 1979 se k tomu odhodlal Friedrich Cerha, a jeho pokus je považován za poměrně úspěšný.

Asi nejhorší zásah do nedokončeného díla nastal v roce 1998, kdy si BBC požádala skladatele Anthona Payna, aby„rozpracoval“ fragment Symfonie č. 3 Edwarda Elgara – přestože Elgar krátce před svou smrtí žádal, aby byl tento fragment zničen. Toto jasné porušení autorových přání bylo oslavováno jako skvělý počin. Deník The Times to označil za „skvělý milník v historii britské hudby“. Předseda Konzervativní strany prohlásil: „určitě je dobře, že se to stalo“. Výsledná symfonie se v následujících pár letech hrála asi stokrát, a od té doby skoro nikdy.

A tím se konečně dostáváme k Beethovenovi. V době, kdy dokončil Devátou, Beethoven pracoval na dvou různých symfoniích. Na jednu z nich se úplně zapomnělo. Z té druhé se dochovalo asi 250 taktů, které nakonec spojil dohromady skotský muzikolog Barry Cooper. Výsledek se v roce 1988 hrál v Royal Festival Hall a v Carnegie Hall a posléze byl dvakrát nahrán. V té době jsem si říkal, jaký to má smysl? Kromě úvodu, který působivě evokoval Symfonii č. 8, Cooperovo dílo bylo o ničem.

Na letošním projektu spolupracovali datoví vědci, muzikologové a hudebníci pod hlavičkou bonnského Beethovenova domu. Vedoucím celého pokusu byl Ahmed Elgammal, ředitel výzkumu umělé inteligence na Rutgers University. V oblasti hudby vypomáhali mimo jiné ředitel salcburského Karajanova institutu a harvardský klavírista Robert Levin.

Podobně jako se zatím nikomu nepodařilo přimět stovku opic zamčených v místnosti s psacími stroji, aby napsaly Shakespeara, umělá inteligence stvořená tímto týmem naprosto selhala v pokusu napsat Beethovena. Všechno v této skladbě je jen ozvěnou skladatelova skutečného díla. Z Beethovenova skladatelského stylu, či jeho nutkání neustále inovovat, tu nenajdete nic.

Poslední dva roky jsem strávil psaním knihy o tomto skladateli a jeho hudbě. Beethovenovou největší předností byla jeho hudební progresivnost, jeho potřeba vymykat se střednímu proudu, jeho pohrdání zaběhlými zvyklostmi. Nic z toho AI nedokáže. A výsledek tak nejenže chutná hůř než prošlá Bonn-boniéra, ale je navíc odporně anti-beethovenovský.