Komorní cyklus PKF: Francouzský šarm harfy a české smyčcové kouzlo

Harfenistka Ivana Švestková Dohnalová totiž předvedla svůj skvělý um ve všech skladbách kromě zmíněného Dua. Její zásluhou tak představení získalo specifický zvukový ráz. Představila se jak v doprovodné, tak v hlavní sólistické roli.

Entr‘acte pro flétnu a harfu Jacquese Iberta je dílo, kterým harfenistka večer v barokním refektáři Profesního domu MFF UK spolu s flétnistou Jiřím Ševčíkem započala. Tříminutový „předkrm“ vcelku reprezentativně předznamenal celý následující průběh: Zvuk harfy a archaizující prvky (například aiolský modus a mollové dominanty) se staly typickým znakem večera.

Vstupní Ibertova díla doplnila v první půli koncertu další velmi „poslouchatelná“ až líbezná díla francouzských skladatelů. Od Jacquese Iberta jsme měli možnost slyšet Dvě interludia pro flétnu, klarinet a harfu, od Camilla Saint-Saënse pak Fantazii pro housle a harfu. Při nich se představili další interpreti večera: Jindřich Pavliš na klarinet a na housle koncertní mistr PKF Jan Fišer. Saint-Saënsova Fantazie je dílo plné invence jakoby nesvázané pravidly hudební formy a co do techniky vyžaduje značné hráčské kvality. Hlavní virtuosní kus měl ale teprve přijít.

Do přestávky se představili všichni účinkující, když Tance pro harfu a smyčce Clauda Debussyho zahrály všechny „smyčce“ (Jan Adam – 2. housle, Ondřej Martinovský – viola, Lukáš Pospíšil – violoncello) se stálicí večera, harfou. Všimněme si, že v názvu díla je harfa zmíněna jako první a mám za to, že pořadí nástrojů v názvech všech děl, co zazněla, vždy odpovídalo významu jednotlivých instrumentů. Harfa se v Debussym prvně představila v prvořadé roli a podotkněme, že žena jí vládnoucí, Ivana Švestková Dohnalová, zaslouží absolutorium za jistý a soustředěný výkon. Skladba disponující typickým výčtem impresionistických atributů (modalita, celotónové stupnice, paralelismy) se zřetelným náznakem rondového principu dala na odiv hudební kultivovanost souboru. Snad jen úvodní unisono mohlo být o malý kousek čistší. Půvabné dílo, Debussym zkomponované pro nový typ harfy, takzvanou „chromatickou harfu“, kdy každá struna nese vlastní tón (oproti pedálové harfě, kde jednotlivé pedály transponují o půltón všechny oktávy daného tónu – na pedálové harfě tak není možné zahrát například chromatický klastr h-c-des-d), dnes bylo provedeno na stejnou harfu jako u předchozích děl. Debussy tak zřejmě nevyužil všechen zvukový potenciál a přidanou hodnotu chromatické harfy.

Z mého pohledu jednoznačný vrchol nastal po přestávce, kdy Jan Fišer a Luboš Pospíšil zahráli Duo pro housle a violoncello Erwina Schulhoffa. Byl avizován kus maximální obtížnosti – to se naplnilo, těžký na poslech – to dle mého nikoliv. Ano, jedná se o skladbu na principu atonality, ale její prvky expresionismu, historické pozadí díla či (zejména) výkon interpretů nás nemohli jinak než vtáhnout do „děje“. Nesmírně náročná první věta, používající dvojhlasy při flažoletech a obtížnou intonaci velkých chromatických skoků, nasadila laťku tuze vysoko – kéž by se natáčela alespoň tato první věta! Naprosto strhující představení interpretů připomínalo snad až sportovní výkon, náročnost díla „vyšponovala“ jejich hru až k limitům. Nenechali se svázat extrémní obtížností, ta jejich přednes spíše povzbudila k ještě lepšímu vyznění. Hráči si byli naprosto vyrovnanými partnery, vzájemnost jejich souhry dechberoucí.

Tento hudební zážitek mě přivedl k myšlenkám nad dramaturgickým konceptem koncertu, který se měl odehrát původně již 30. listopadu 2020, ale z důvodů epidemických byl odložen. V úvodním slově zaznělo, že harfenistka měla přání si v průběhu večera odpočinout, aby zkrátka nemusela hrát každé číslo. Toto bylo patrně prvním impulsem dramaturgického záměru. Proto byl zařazen Schulhoff, kterého se pánové chopili dokonale zodpovědně a stvořili tak nejzářivější bod koncertu. Bylo však také řečeno, že se máme nechat unést „francouzským šarmem“, barvami harfy a že koncert je věnován francouzským autorům. Schulhoff v mnohém vystupoval z řady – jediný český autor na programu, skladebný styl dalece odlišný, jediná skladba bez harfy. Jeho skladba se stala, alespoň pro mě, vrcholem koncertu, který byl však explicitně zasvěcen jiné tvorbě. Vzniklo mi tak mírné rozpolcení, které shrnu lapidárně: „Šel jsem na Francouze s jejich harfou a domů se vrátil okouzlen Čechem a jeho smyčci“.

Kompozice Introdukce a Allegro pro harfu, flétnu, klarinet a smyčcové kvarteto Maurice Ravela uzavřela dění koncertu. Prvně se na pódiu sešli všichni interpreti večera a zmiňme, že přidaný emocionální efekt (zajímalo by mne, nakolik zamýšlený) měla „růže mezi trním“: paní harfenistka v modrých šatech jako jediná žena a hrající prim, při tom obklopena šesti pány v sakách. Večer byl završen energickým způsobem a efektním též hudebně, kdy z každého instrumentalisty přímo čišela láska k hudbě. Žádná splněná povinnost, čirá radost.

Schulhoff. Ibert. Debussy
7. března 2022, 19:30 hodin
Barokní refektář Profesního domu MFF UK

Účinkující:
Ivana Švestková Dohnalová – harfa
Jiří Ševčík – flétna
Jindřich Pavliš – klarinet
Jan Fišer – housle
Jan Adam – housle
Ondřej Martinovský – viola
Lukáš Pospíšil – violoncello

Program:
Jacques Ibert: Entr’ acte pro flétnu a harfu
Jacques Ibert: Dvě interludia pro flétnu, klarinet a harfu
Camille Saint-Saëns: Fantazie pro housle a harfu, op. 124
Claude Debussy: Tance pro harfu a smyčcové kvarteto
Erwin Schulhoff: Duo pro housle a violoncello
Maurice Ravel: Introdukce a Allegro pro harfu, flétnu, klarinet a smyčcové kvarteto