Hana Strejčková: Divadlo pomáhá oddat se fantazii a světu, kde převládá něha a krásno (2)

I když mohou dospělí mít pocit, že je některá sekvence delší, pro děti je to nesmírně důležité.

Je potřeba mít naplánované, jak dlouho nějaký vývoj nebo situace trvá, aby si to to dítě užilo, aby se nenudilo, nebo aby si stačilo z toho něco vzít, platí pro to pravidla?
Nevím, jestli platí obecná pravidla, ale mám je. A s hudebníkem Michalem Müllerem jsme v tomto ohledu prožili spoustu veselých chvil, kdy jsme řešili procentuální zastoupení jednotlivých kapitol, abychom si rozčlenili strukturu na jednotlivá tempa. Každá kapitola má své, jedna odkazuje k srdečnímu tepu, druhá k rychlosti bříškolezce…. Pro mě je důležité rozčlenit kapitoly na „bublinky“, nebo dospěleji na tematické úseky odvíjející se v určitém čase, abychom nebyli zbrklí a netěkali z místa na místo, ale dopřáli dětem čas vše vstřebat, respektovali míru jejich pozornosti. A i když dospělí mohou mít pocit, že je některá sekvence delší, pro děti je to nesmírně důležité – potřebují si vše dožít a my také trpělivě čekáme, aby například našlo odvahu si na objekt sáhnout. A opět jsme u toho, že tři na scéně jsou i proto, aby jeden mohl v určitých chvílích dopřávat čas a ostatní se naopak drželi tempa představení. Čas navíc plyne jinak nám „velkým“, kteří tuší, co přijde, nebo umí pojmenovat, co vidí, ale batoleti plyne úplně jinak, ať už pozoruje nebo si chce něco zkusit, vyrazit na scénu, seznámit se s objekty (pro něj s hračkami) …

Tedy je třeba, aby se i dospělý divák přizpůsobil rychlosti nebo rytmu dítěte.
Nejen dospělý, už i některé čtyřleté děti zvyklé na dětské divadlo se mohou někdy začít nudit, protože mají pružnější asociativní myšlení a také rychlejší nohy, jsou zdatnější a mají vyspělejší motorické dovednosti. Ale naší referenční skupinou jsou, jak někteří „starší“ čtyřletí a výš říkají všem mladším, „mimi“, pro tato mrňavá stvoření necháváme situace doznít, ani jim nebereme rekvizity, ale až poté, co je samy odloží. Samozřejmě dáváme prostor, aby je neodhodili a neuhodili někoho okolo sebe. Ostatně dohled očekáváme i od rodičů. Diváci, kteří přišli na otevřené zkoušky bez dětí, si pak zpomalení velmi pochvalovali, že se uvolnili a zasnili, odpočinuli si od reality. Ale BatoLaterna není primárně „terapeutická“, to se objevilo až s některými ohlasy. Mě totiž přijde i hodně aktivizační a akční. V samotné zvukové lince máme tzv. „audio-aktivizátory“, například ťukání baletních špiček nebo zvonkohry, rytmické pasáže bubnování o tělo nebo tvář a také zvuky z přírody, a dokonce i neobvyklé ruchy z dětské kuchyňky. Dnes se po scéně batolilo dítě a přesně reagovalo na špičky v baletní části. Ačkoli z podlahy patrně nedohlédne až k výšce skoků baletního páru (to si užije dospělý), je tu pro něj stimulující rytmizace a zcela nový způsob chůze.

V programu si mohou diváci spustit i dvě skladby z představení.
Jsou tam dva QR kódy, které na mobilním telefonu pustí ukázku hudby z představení. I to je vlastně nová Laterna, rozšířená realita a nová optika. První QR kód odkazuje na Batolecí atlas noční oblohy a druhá skladba patří ke hře, v níž kachňátko hledá maminku a cestou si protahuje tělíčko.

K představení vychází i leporelo a v programu najdou rodiče hry, které si mohou s dětmi zahrát.
Leporelo odkazuje k inscenaci, tedy ke čtyřem ročním obdobím, a batole si v něm může prohlížet obrázky, anebo se s rodičem zamýšlet nad jednoduchými úkoly či si vyprávět svoje příběhy o kachničkách, žížalkách, a jsou v něm hapticky rozdělené matné a lesklé části. Děti podporuje v rozvíjení představivosti, která se teprve formuje, ale současně je natolik konkrétní, že mu mohou snadno porozumět. Výtvarnici Evě Chudomelové se povedlo ztvárnit všechny představy a předkresbičky, takže leporelo má dvě vyladěné roviny, obsahovou i výtvarnou. V programu pak najdou rodiče herní vsuvku. Obsahuje pexeso, zmíněný Batolecí atlas noční oblohy, ve kterém si děti hledají svá souhvězdí, a hru o putování kachňátka za maminkou kachničkou, což je stránka s podněty k pohybovým cvičením pro dítě. A ještě Kouzelné okénko, kterým se mohu podívat na oblohu anebo také z domečku ven, upozorňuje na to, že se takovým okénkem můžeme dívat tam, kam chceme. Stejně jako v BatoLaterně.

Patří do BatoLaterny i mluvené slovo, nebo to je ještě tabu?
Nepatří, ale pokud se mu nemůžeme vyhnout, musí slovo zaznít, ale rozhodně žádné složitosti. Zaznívají ale citoslovce, dětština, zvuky o tělo… Dnes byly na zkoušce ukrajinské, arménské a další děti, které neumí ani česky, a ještě ani mluvit… Děti se prostě buď radují, smějí nebo zapláčou, že něco chtějí, významně dýchají, nebo tleskají ručičkama… BatoLaterna je jazykově naprosto univerzální, nepotřebuje slovo ani umět mluvit.

Zatímco rodiče jsem na jedné zkoušce slyšela povídat si docela bez zábran…
Nás vlastně ani nenapadlo nahrát upozornění, že bychom prosili rodiče, aby si nepovídali mezi sebou. Brali jsme to tak, že se jde do divadla, kde se od určitého věku ctí zažité konvence. U dětí samozřejmě respektujeme, že je ještě neznají, ale nenapadlo nás, že je nebudou ctít jejich průvodci. Chápu, že emoce jsou někdy silnější a dospělí pak komentují, co vidí, a mluví na své dítě, ale nepředpokládali jsme „vyrušování“, kdy se spolu baví dva dospělí. Nejlepší je, když dospělí vypnou všechna svá řečová centra a nechají se unášet zrakem, sluchem, hmatem… Také se občas dospělí bez batolat dívají z hlediště, čemuž zas říkám „koukání přes propast“. Jim však uniká zásadní rovina – blízkost a samozřejmě mnohé detaily.

Tak k tomu se ještě vrátíme, ale co diváci, kteří tedy nemají dítě. Má pro ně význam přijít?
Když dnes přišli studenti, nemohli se vedle představení vynadívat na reakce dětí. Divadlo na divadle, fascinace batolecím světem. Pro ně samotné, říkali, bylo představení pohlazením.

A co viděli?
Všimli si momentů, které opravdu nemohly projít zkušebnou, protože vznikají spontánně v interakci s diváky. To jsou kouzla okamžiku, kdy se například batole vynoří mezi tanečníky, když se začne dítě houpat do rytmu a my poznáváme, že jsme se „trefili“ do „batolecího vkusu“…

Herna je svobodný prostor sice otevřený všem, ale zároveň klade nároky na rodiče být rodičem na plný úvazek, protože divadlo skončilo.

Kdybychom měli instruovat rodiče, na co vlastně má být připravený, když půjde na BatoLaternu a jaká je jeho úloha, kromě toho, že by to měl považovat za představení, a ne výlet na hřiště?
Bylo by krásné, kdyby s dítětem sledoval představení, byl mu nablízku, podporoval ho ve zvídavosti vyběhnout, v touze něco si půjčit, dopomoci mu zase to vrátit. Aby byl rodič svému dítěti oporou v emočních projevech, aby mu dopomohl k rekvizitě, po které touží, ale zatím třeba ani neleze… Že si rodiče občas řeknou pár slov mezi sebou, to se dá zvládnout, ale také se stalo, že se tak zadívali na představení, že jim dítě uteklo do divadelního zázemí (máme „záchytný“ systém v podobě růžových valů a lidský faktor – tzv. funkce „baby catcher“ v publiku). Nás těší, že divadlo oslovuje i dospělé, ale zároveň apelujeme na bezpečnost dítěte. Tak jako my jsme se na batolata připravovali i z hlediska bezpečnosti na scéně, to znamená, že objekty jsou zdravotně nezávadné, hygienicky ošetřované a dimenzované pro batolata, přáli bychom si, aby i z té druhé strany spolupracovali dospělí. Dokonce se stalo, že tanečník poponesl děťátko k publiku, ale najednou nevěděl, komu patří…

A taky potom ve fázi herny, kdy je asi potřeba dávat na ty svoje děti trošku větší pozor.
Herna je svobodný prostor, který zároveň klade nároky na rodiče být rodičem na plný úvazek, protože představení skončilo. Naše otevřenost dětem dovolila vstoupit do všeho, co viděly, na co si sáhly třeba jen letmo, dovolujeme jim používat téměř vše, s čím hrajeme, takže očekáváme respekt jak k prostředí, tak, že rodiče nevystaví dítě nebezpečí. Tanečník ani při sebelepší vůli nemůže dvaceti batolatům dávat záchranu na melounovém kopečku nebo posílat třicetkrát balónek do koblížku. Přitom herna může spojit rodiče a dítě, dát jim nové podněty, inspiraci ke hrám, a hlavně mají čas vše si užít, aktivně reflektovat, co viděli.

Zákulisí může být nebezpečné, a přece jenom není v silách personálu, aby ochránil úplně všechno.
Jakmile dítě opustí bílou hrací plochu, je to stoprocentně na rodiči, protože se tím dostáváme mimo BatoLaternu do divadelního zázemí. A divadelní zázemí? To je někdy nebezpečné a plné nástrah i pro samotné divadelníky!

Stalo se někdy, že by na dospělého zapůsobilo dětské představení tak, že by začal brečet, že to má takový psychologický efekt? Třeba nejen při BatoLaterně…
Na jiných našich představení ano, děje se to. Hodně používám zakódované archetypy, vztahy k prarodičům, rodičům a ke kořenům, komunikuji ty nejintimnější rodinné vztahy, skrze obyčejnost se dotýkám krajin dětství. I proto se může objevovat pláč, který má dar vyhojit některé vzpomínky novou zkušeností, vzepřít se zrcadlu, nebo jej přijmout a brečet, vyplavovat, probudit v sobě sílu… Myslím si, že i BatoLaterna může mít takový efekt, že může přinést třeba slzy dojetí jen pohledem na miminko, které zrovna prožívá štěstí. My máme často pocit, že děti, které pláčou, jsou nešťastné, ale ony nám jen potřebují něco říct, a že dospělí, kteří pláčou, jsou labilní a přecitlivělí…. Ale já pláč nepovažuji za negativní emoci. Pro mě je organickou součástí přirozeného projevu stejně jako smích.

Spousta lidí to považuje za nemístnou slabost, které by dospělý člověk neměl propadat. A vyčítají to někdy i dětem, pokud nevidí, že má fyzický důvod. Hodně lidí si pak do dospělosti přináší přesvědčení, že plakat se smí jen při fyzické bolesti, jinak je to hloupé, směšné a obtěžující.
Pláč je uvolňující, když konečně vytryskne ven. Slzy jsou ohromná věc, čistí, vyplavují a sbližují a rozhodně nejsou slabostí, nýbrž odvahou. U našich představení pro dospělé se občas pláče hodně, protože se potká téma, komunita, realita a tato synestézie vyústí až v katarzi. Děje se tak například při Půlnoci v pohraničí, která zpracovává osudovou noc při vyklízení kláštera při akci v roce 1950 v česko-německém pohraničí. I kdyby taková představení emočně rezonovala jen s jedním divákem a pro ostatní šlo o dokumentární exkurz do dávno zapomenuté historie, má to smysl.

Co je na BatoLaterně nejvíc Laterna?
Baby mapping – naši mapovaní broučci. (smích) Vzhledem k tomu, že cílová skupina má 6 měsíců až 3 roky, jsou tomu uzpůsobeny i technologie. Pracujeme s nádhernou autorskou animací Matěje Procházky. K jejímu vzniku se také váže poetický příběh. Začínali jsme se skicáky a vodovkami, vodu nám věnovaly květinky, které jsme jen na chvíli odložili z kelímku v kavárně na stole. A s květinovou vodou jsme začali nanášet atmosféry a barevnost jednotlivých kapitol. Animace je kontinuální, ale nevtíravá. Její motivy se současně mapují na předměty, které jsou na podlaze, mapping (mapping je projekce zaměřená na předmět nebo reliéf, nikoli na klasickou promítací plochu, pozn. red.) překlápíme přímo na podlahu. Jsou to dílčí obrazy nebo detaily typu píďalky, žížalky, broučci, motýlci. Dítě může například pozorovat, jak před ním leze píďalka, ta se pak stočí a pokračuje přes rekvizity. Celý vizuální svět BatoLaterny od animací po scénografii s převahou plyše se podporuje navzájem. I light design a animace jsou v symbióze. A současně vycházím z toho, že v divadle pro batolata by nikdy neměla být tma. Svícení se uzpůsobilo batolatům, aby nebylo přímé, příliš ostré, ale současně aby neinterferovalo s projekcemi a mappingem.

Je to tedy omezené tím, kolik vjemů je schopné vnímat malé děťátko?
Ano, jsem odpůrce efektů a levných atrakcí a snažím se cizelovat detaily úměrně k celku.

Baví mě chodit po tenkém ledu, s těžkým batohem zkušeností, teoretických poznatků a nastřádaných pozorování, a zkoušet.

Kdy jste přibrali batolata do procesu zkoušení?
Asi po třech týdnech, abychom ověřili základy jednotlivých scén a pak především velikost vybraných objektů, jejich materiál, odkud kam je dítě schopné vidět a pozorovat předmět atd. V tomto období už měli tanečníci povědomí o záměru, struktuře, orientovali se v jednotlivých kapitolách, kudy jsou vedeny jednotlivé motivy, jaké budou na jevišti objekty a vyvíjela se hudba, animace… Potom jsme se obraceli k miminkám a batolatům různého „stáří“, abychom se připravili i na „běžce“ a „lezce“. Také bylo motivující, když se postupně potvrzovalo, že děti reagovaly způsobem, jaký jsme předpokládali. Ale neznamená to, že by nás už nic nepřekvapilo!

Můžeme si něčím vysvětlit, proč divadlo pro taková mrňátka u nás ještě není, nebo není tak rozšířené?
Velkou zásluhu na popularizaci divadla pro batolata má produkční jednotka Damúza, která iniciovala v roce 2014 vznik inscenace Batosnění. Nezávislý sektor se v tomto ohledu ukázal jako pružnější než kamenná divadla. Ale i ta si nacházejí v repertoárových plánech prostor pro úplně nejmenší, jak například dokazuje operní projekt na jihu Čech. Jsou ale ve světě místa, kde se tento trend rozvíjí dvě, tři desítky let. Moje cesta je zatím jen desetiletá s hodně dlouhým rozkoukáváním a studiem, s experimenty v lektorské rovině. Ale mě hodně baví chodit po tenkém ledu a čím těžší batoh zkušeností a teoretických poznatků, tím jsem raději a dál do něj střádám pozorování a pak zkouším a vytahuji obsah batohu.

Jak ses k divadlu pro nejmenší dostala?
Díky zmínce německé teatroložky před jedenácti lety, ale tři roky předtím jsem prošla profesní přípravou na práci ve zdravotní a sociální oblasti, konkrétně na péči o matku a dítě po porodu. Takže pro mě je tahle oblast fascinující – pracovně, badatelsky, umělecky.

Dá se tohle divadlo někde naučit?
Pro mě je důležité hodně pozorovat a vytrvale jít i po mých paralelních cestičkách, které se pak stečou do jednoho rybníka, jednoho prostoru, jednoho projektu. Protože to není a nemůže být jenom divadelní práce, ačkoli umění všechny mé činnosti zastřešuje. A tím jsme opět u autorského přístupu, o vkladu sebe … ale v bezpečném rozměru.

Uznáváš koncept vnitřního dítěte?
Všichni jsme prošli dětstvím, a ať už bylo jakékoliv, zformovalo nás a ovlivnilo. A přestože neměli všichni pohádkové dětství, můžeme ho prožít znovu a opakovaně, ať už skrze své děti, anebo skrze zážitky, které zprostředkovává umění (a nemusí to být jenom divadlo). Ať už tomu říkáme vnitřní dítě, tajná přání nebo citlivost duše, křehkost, má ji každý, ať už vzešel odkudkoli. A tím opět odkazuji například na prostředí, v jakém žijí sociálně slabší rodiny, děti v minoritách, lidé z vyloučených lokalit. Jejich dětství není idylické, ale ve chvíli, kdy mají možnost zúčastnit se takového divadelního zážitku, najednou se v nich něco probouzí. A je to zcela odlišné od světa, ve kterém žijí. Divadlo v nich (i kdyby na chvilku) otevírá laskavost a něhu, zažili jsme to na východě Slovenska nebo v romských komunitách. Divadlo tuhle moc má. Nebo já tomu aspoň věřím, protože jsem to mohla párkrát v praxi zažít.

Jak namotivovat diváka, který má pocit, že v tuhle chvíli je vlastně nepatřičné vůbec jít do divadla, když se kolem nás děje tolik zla a neštěstí. Že to není přežitek nebo výstřelek, že je v pořádku dovolit si vypnout, uklidnit, nebýt pořád ve střehu?
Abychom mohli pomáhat nebo šířit dobro, musíme umět pečovat také o sebe. BatoLaterna má potenciál na chvíli „se vypnout“ a zastavit, nechat se jen tak unášet. Jsme jedna z možností, jak lidem dopřát odpočinek, potěšit duši, nechat je pookřát v bezpečném světě fantazie. BatoLaterna je pro všechny bez rozdílu a kdyby se podařilo, aby těšila i děti ve vyloučených lokalitách, děti na dlouhých cestách, tedy nejen divadla znalé publikum, ale i ty, kteří by do divadla přišli úplně poprvé (a tím nemyslím jen batolata). BatoLaterna může na chvíli zažehnout pocit, že svět je krásný, dojemný a že takový můžeme nést dál nebo aspoň jeho kousek, když se o to všichni budeme i kdyby jen trochu snažit.

Takže bude v plánu BatoLaternu i vyvážet?
Doufám, že ano! Věřím, že představení, ač technologicky výpravné, je možné adaptovat do jiných divadelních prostor. A také věřím, že má potenciál si svého diváka najít kdekoli na světě, protože v tom dětském rezonuje hra, úsměv a kouzelné chvíle a je potřeba ukazovat dobro, krásu a něhu. BatoLaterna, jak jsem již od diváků zaslechla, je rájem batolat. A já si přeji, aby jím byla a vytrvala.

***
Hana Strejčková je divadelní režisérka a dramaturgyně, choreografka, performerka, publicistka a pedagožka, profesně působí v České republice i v zahraničí.  Je absolventkou Akademie Múzických Umění v Praze, Katedry činoherního divadla, oboru dramaturgie-režie. Dále studovala fyzické divadlo na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq v Paříži a na téže škole v ateliéru experimentální scénografie – Laboratoři výzkumu pohybu pod vedením Pascale Lecoq. Během ročního studijního pobytu ve Velké Británii se zaměřila na rozvoj kreativity a pohybové techniky pro práci se specifickými skupinami a v této oblasti si dodnes zvyšuje kvalifikaci. Přečtěte si více…