Taneční Lady Macbeth 1865 – krásná vražedkyně bez trestu a znakový jazyk

Leskov napsal svoji novelu v roce 1864, v nejranějším období své tvorby, a odráží se v ní jeho vzpomínky na skutečnou událost. Svým ´shakespearovským´ titulem je autor věrný tehdejší obecné tendenci ruské literatury připomínat už v názvech slavná díla a typy klasické světové literatury. Leskov píše se zvláštním až satirickým nadhledem, se smyslem pro účinnou zkratku, gradaci děje a s důrazem na přirozenou psychologii postav. Katěrina Lvovna je dívka nijak nežehrající na svůj osud – jako chudá si nemůže vybírat a když si pro ni vdovec Ismajlov pošle, jde a v poklidu se za něj provdá. Pak znuděná po několika letech bezdětného manželství poznává nového mladého příručího v manželově firmě, Sergeje, a zcela mu propadne. Mění se v sebevědomou až provokativně se chovající ženu, která veškeré své chování podřizuje své lásce. Neváhá otrávit krutého tchána, následně při rvačce obou mužů manžela zabít, žít s milovaným Sergejem ´na hromádce´ a otěhotnět s ním. Snaha o narovnání majetkových poměrů po manželově zmizení přivádí po několika měsících na scénu malého osiřelého synovce Ismajlovů, jehož předkové už po léta vlastnili velkou část Ismajlovovy firmy, což se nevědělo. Katěrině existence chlapce a očekávaná ztráta části majetku nevadí, Sergej ji však podněcuje narážkami tak dlouho, až Katěrina chlapce udusí. Vražda je odhalena a ona i Sergej jsou odsouzeni a deportováni na Sibiř. Sergej má však při deportaci pletky s jinými ženami, trestankyněmi, Katěrinu odvrhuje, ponižuje. Ta v podivném vytržení shodí do řeky novou Sergejovu milenku, a přitom padá do proudu dravé Volhy s ní. U Leskova najdeme surrealistické prvky – například černý kocour, který se z ničeho nic objevuje, rozmlouvá s Katěrinou a představuje se jako převtělení jejího otráveného tchána. A v samém závěru, kdy apatická, zlomená žena jako by ztrácela smysly, vidí z hladiny Volhy vystupovat hlavy všech, které zavraždila.

Je zajímavé, co si z Leskovovy surrealisticky laděné novely vzali další umělci a jak ji přepracovali pro jevištní ztvárnění. Stejnojmenná opera Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče měla premiéru v lednu 1934 (v roce 1963 měla premiéru druhá verze opery pod názvem Kateřina Ismailova). Šostakovič částečně pozměnil Leskovovo dílo, vypouští v opeře vraždu dítěte. Sergej zůstává Katěrininým lidsky odpudivým spoluviníkem, slovy Šostakoviče „krutý, lstivý a zločinný Don Juan“. Oba milenci jsou odsouzeni a deportováni na Sibiř. Kateřina podobně jako u Leskova končí při potyčce s novou Sergejovou milenkou svůj život v temných vodách. Šostakovič se ovšem ve své koncepci dopustil významné věcné chyby – Kateřina se za Sergeje provdá, ačkoliv její manžel je pouze krátkou dobu pohřešován a ona není prohlášena vdovou (u Leskova se z logických důvodů žádná svatba nekoná). Jeho mrtvola je objevena náhodou přímo při svatbě. U Šostakoviče zůstává v Kateřině něco lidského a odlesk polehčující okolnosti – velké lásky, za niž nakonec, zrazena a ponížena svým milencem, sama krutě zaplatí.

U Libora Vaculíka však vládne jen permanentní a čiré zlo. Vaculík inscenuje všechny vraždy včetně vraždy malého dítěte, která má navíc v kontextu celé inscenace poměrně velký prostor. Relativně realisticky ztvárňuje i pokus o hromadné znásilnění služebné. Atmosféra krutosti a zloby je na jevišti přítomna od prvního do posledního okamžiku, bez příležitost k oddechu.

Vaculík přenáší děj z ruského prostředí do viktoriánské Anglie, z Katěriny Lvovny Ismajlovny je Katherine, z jejího manžela Alex, ze Sergeje nádeník Bastien. Společenské podmínky obou zemí v téže době byly však zcela odlišné, stačí připomenout, že nevolnictví zrušil car Alexander II. v Rusku až v roce 1861. Kdyby Vaculík zcela opominul život chasy na venkovském dvoře, byl by tento geografický posun vlastně bezpředmětný – koneckonců Anglie je kolébkou detektivní literatury. Ale to Vaculík neučinil, chování pánů vůči služebnictvu a chase odpovídá prostředí ruskému. Navíc – příběhy Leskovova, Šostakoviče a Vaculíka nejsou příběhy detektivní.

Vaculík mění charaktery postav a zcela zásadně i vyústění děje. A zrušil to hlavní – Katěrininu zničující lásku až za hrob. Jeho Katherine nemiluje svého Bastiena až do posledního okamžiku, ale naopak ho začne nenávidět! U postavy tak schází vývojový oblouk – ačkoliv ji Bastien opravdu svede, není ona poslušnou ženou, kterou láska k Bastienovi promění. Manžela od prvního momentu systematicky odmítá, je od počátku iniciativní a sebevědomá. A těžko hledat pro její jednání omluvu, natož pochopení. Jediný lidský rys, který své hrdince Vaculík ponechává, je její zásah ve scéně pokusu o znásilnění ve prospěch napadené Lucy. Ale nijak to nebrání tomu, aby následně sama hlavnímu aktérovi tohoto pokusu, Bastienovi, podlehla. Bastien je u Vaculíka postava vlastně kladná – není totiž viníkem jediné vraždy, a ačkoliv pomáhá s odklízením těla mrtvého Katherinina manžela, je chováním své milenky a posléze manželky (Vaculík zde převzal Šostakovičovu chybu a rovněž inscenuje svatbu obou milenců) zděšen! Z malého synovce Fedi je u Vaculíka Alexův nemanželský syn Lars. Významnou postavou z hlediska vlastního děje je u Vaculíka služebná Lucy, která ví o všech vraždách Katherine, ale z neznámého důvodu si vše nechává pro sebe. Bastien se od Katherine kvůli vraždám odtahuje, a její láska se proto mění v nenávist. Vraždu Larse tedy promyšleně hází na Bastiena, a ten je skutečně zatčen. A teprve nyní Lucy služebnictvu a chase označuje Katherine za vražednici. Žádné zatčení ani deportace Katherine se však nekoná. Jen zbylí účinkující odcházejí ze scény. Byť je konec scénicky mimořádně efektní a působivý, obsahově je nesrozumitelný. Katherine zůstává sama, kolem ní a na ní se řítí trámy, jeviště se vzdouvá… Ale žádná katarze nepřichází. V programu je vše vysvětleno takto: „Katherine si uvědomuje, že je sama ve velkém domě jako ve vězení a že nemá kam odejít.“

Libor Vaculík vytvořil hudební podklad pro svůj nový temný opus výlučně z částí symfonických děl Dmitrije Šostakoviče, především z IX. symfonie, a Arvo Pärta. Hudbu pro svatební scénu zkomponoval Petr Malásek. Vaculík je znám svým promyšleným výběrem odpovídající hudby, ale tentokrát je problematický. Byť se jedná o různá díla, jejich části poskládané za sebou postrádají gradaci a charakterovou odlišnost, všechny mají podobný ráz – pochmurný a depresivní. Jen několik čísel z 2.dějství působí odlehčeně a tanečně. Ani Maláskova svatební scéna se příliš neliší. Vybraná hudba je netaneční, vlastně jen vyjadřuje atmosféru, takřka neměnnou. A na pozadí této charakterově nepříliš diferencované hudby se tančí a hrají scény dramatické i veselé vlastně jakoby bez ohledu na ni. Hudební tok je monotónní až únavný. Markantní je to především ve zdlouhavém 1. dějství, kdy se i choreografické prvky opakují. Často bez hlubší souvislosti s jevištním děním zní navíc i tlukot srdce, který není s hudební složkou v souladu, a působí tedy rušivě.

V choreografii se Vaculík přiklonil k silnému realismu v řadě scén včetně scén intimních. Výsledkem není balet, ale taneční divadlo. Mnohdy dokonce jako by se místo tance na jevišti odvíjelo regulérní činoherní představení beze slov. Tanec si choreograf schoval pro odvážné duety a několik sborových výstupů včetně nápadité scény chasy a malého Larse v 2. dějství, v níž si mládenci s malým chlapcem házejí zelnými hlávkami. Tato scéna byla navzdory pochmurné hudbě jediným výrazným osvěžením během celého večera. Katherine jako jediná tančí na špičkách.

Některé z klíčových scén nejsou dostatečně jasně ztvárněny – například Katherinin slib Alexovi před jeho odjezdem, a především klíčový moment – otrávení tchána přimícháním krysího jedu do jídla – není vůbec zřetelný. Vaculík navíc doplňuje svoji choreografii znakovým jazykem, jehož prostřednictvím spolu postavy velmi často komunikují. Je to prvek velmi diskutabilní. Balet sám je přece řeč těla – proč tedy tanec nahrazovat, ba přímo oslabovat znakovým jazykem? Navíc na velkém jevišti je příliš titěrný, spíše rozptyluje a pro běžné publikum má minimální sdělnost.

Pozoruhodná je koncepce scénického řešení a mimořádné jsou precizní taneční výkony všech účinkující s Jarmilou Hruškociovou v titulní roli. Tančí se na realisticky koncipované scéně Petra Hlouška ozvláštněné působivým světelným designem Libora Vaculíka a Jakuba Sloupa. Je výsostně divadelní, dodává jevištnímu dění žádoucí plastičnost. Při venkovních scénách umně vytváří tmavá zákoutí, nenásilně zvýrazňuje klíčová místa na scéně a celku dodává hlubokou expresivnost. Výborná je scéna s bouřkou a deštěm (snad odkaz na Ostrovského), ač nespadne ani kapka, máte tendenci hledat deštník. Originálně je pojaté čtení dopisu, v němž se Katherine dovídá o Alexově nemanželském synu. V přítmí za spuštěnou revuálkou, na níž se promítají padající písmenka, tančí dvojice (Alex a Snová dívka) příběh, o němž Katherine čte – křehké, dojemné stínové divadlo.

Proč však při každé vraždě musí oslepit publikum plná záře reflektorů z forbíny mířící přímo do očí? A používání stroboskopu při scénách, v nichž Lucy odhaluje Katherininy vraždy, je silně přehnané délkou a intenzitou. Nepodtrhuje, ale naopak oslabuje jevištní dění. Dobové kostýmy Romana Šolce skvěle charakterizují postavy, v případě Katherine jsou elegantní a podtrhují její charakter. Z výtvarného a estetického hlediska je Vaculíkova Lady Macbeth inscenace mimořádně sugestivní.

Je třeba ocenit, že Libor Vaculík vytváří skutečné životné jevištní dění – role se snaží obsazovat tanečníky, jejichž reálný věk odpovídá věku postavy, již ztvárňují. Dění na jevišti je skutečně realistické a uvěřitelné. Roli krásné vražedkyně koncipoval Vaculík přímo pro Jarmilu Hruškociovou. Dobře věděl proč. Charismatická tanečnice je nejen technicky výborně disponována, ale má mimořádné dramatické cítění a herecký talent. Prokázala ho už nejednou, ve Vaculíkově choreografii naposledy v hlavní vypjaté roli komorního dramatu Slečna Julie. Tentokrát v technicky, herecky a rovněž i psychicky nesmírné nároční roli Katherine podala vskutku strhující výkon. Její precizní tanec, elegance pohybu a celková graciéznost jevištního výrazu povyšují její krásnou vražednici Katherine do kategorie divadelně mimořádných ženských postav.

Výborným partnerem jí byl jako Bastien výrazný Gaëtan Pires, který dokázal přes nejednoznačnost pojetí své role vytvořit plně přesvědčivou postavu, klukovsky nevázaného bezstarostného mladíka zasaženého krutostí své partnerky. Tančil po technické stránce zcela jistě s velkým pohybovým rozsahem. Skutečným sokem v lásce mu byl k nepoznání proměněný Richard Ševčík, který dal Alexovi razanci nejen svou spolehlivou technikou, ale také odpovídajícím výrazem. A zcela mimořádný výkon podal v roli Alexova otce Charlese, skutečného Katherinina protivníka, vynikající a obdivuhodný Jiří Žalud. Ve svých neuvěřitelných 85 letech naprosto precizně, s přehledem a jistotou ztvárnil náročnou roli, kterou pro něj Vaculík vytvořil. Choreograf jej nijak nešetřil – Jiří Žalud podává obrovský herecký výkon, tančí a je součástí vypjatých tanečních scén. Poctu mu Vaculík vzdal nejen touto výraznou rolí, ale také tím, že před legendárním tanečníkem na jevišti při děkovačce poklekl. Toto dojemné gesto vydalo za všechny ovace, kterými byl Jiří Žalud zahrnut. Mimochodem – Leskovův tchán má být skutečně 80 let stár. Těžko bychom hledali na světě scénu, která by mohla obsadit roli tanečníkem v této věkové kategorii!

Spíše hereckou a výrazovou roli Lucy ztvárnila s plným pochopením Kristina Kodedová, která s elegancí tančila i Snovou dívku. Velké ocenění také zaslouží představitel malého Larse Matteo Vocciante – talentovaný chlapec byl na jevišti jako doma, přesný, přesvědčivý a kouzelně dětsky bezprostřední. Jeho babičku Margaret citlivě pojala Petra Tolašová. V menších rolích vystoupili jako Katherinin otec Miroslav Hradil, jako Ministrant Michal Lenner, Katherinina dvojnice byla Corinne Cox, četníky Jakub Ventura a Jakub Mašek, komisařem a pastorem Petr Stopka.

Lady Macbeth – 1865 nelze charakterizovat jako tragédii, a vlastně ani ne jako drama, neboť jí chybí přesvědčivé vyústění. Je však mimořádná tanečními výkony a atraktivní jevištním ztvárněním. Je ovšem třeba se připravit na setrvale přítomnou nezředěnou deprimující atmosféru zla. Jak se s ní kdo vyrovná, to už je záležitost ryze individuální.

Lady Macbeth – 1865
Libreto: Zdeněk Prokeš, Libor Vaculík
Choreografie, režie a výběr hudby: Libor Vaculík
Hudba: Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič, Arvo Pärt, Petr Malásek
Hudební režie: Petr Malásek
Scéna a projekce: Petr Hloušek
Kostýmy: Roman Šolc
Odb. poradce pro znakový jazyk: Kristýna Voříšková
Světelný design: Jakub Sloup, Libor Vaculík
Asistent choreografie: Zuzana Hradilová, Jiří Pokorný
Asistent režie: Miroslav Hradil
Zvukový design: Matouš Pilný
Inspice: Petr Šmaus
Premiéra: 19. 3. 2022, Divadlo J. K. Tyla – Nová scéna