KoresponDance 2022 (1): Tanec na místech, kde ho nečekáte

Festival KoresponDance už po desáté přivítal publikum ve Žďáru nad Sázavou a přilehlém zámeckém komplexu. Tančí se v ulicích, na nádvořích, ve veřejném prostoru a v sálech, i na neobvyklých místech, kam většinou za performing arts nemíříme, přesně v duchu prvního festivalového dne, který proběhl už v Praze. Pojďte se s námi ponořit do festivalového dění.

Festivalový program odstartoval už ve čtvrtek intervencemi ve veřejném prostoru města Žďár, jímavým koncertem vážné hudby a také promítáním výběru filmů z žánru dance for camera, které se v minulých letech objevily na Festivalu tanečních filmů. Projekt BeInternational přinesl tanec a pohybové divadlo do ulic města. Jde o sérii krátkých site-specific vystoupení, která vznikla pod mentorským vedením choreografa a teoretika Jeana Gaudina. Projektu se účastní šest italských a dva čeští studenti tance, z nichž každý si vyzkoušel tvorbu performance/pohybové instalace, a každá část programu má jinou podobu. Studenti se učí pracovat s prostorem a reagovat na jeho možnosti i omezení, ať už architektonické či sociální, a v průběhu dne také zjistí nejen, kde, ale také v kterou dobu je větší příležitost oslovit publikum sestávající spíše z náhodných kolemjdoucích než z návštěvníků festivalu, kteří by na vystoupení přišli cíleně.

Ve čtvrtek zabodoval především prostor náměstí Republiky, kde se v první fázi představení přidala i velká skupina mládeže, zřejmě skautů, a i pokračování o hodinu později získalo zaslouženou pozornost. Tanečníci se zmocnili prostoru s jemností, jako kdyby byli odjakživa jeho součástí. Na nádraží rozehráli bezmála grotesku, v jejímž centru bylo zběsilé stíhání spojů, zbrklé přesuny zavazadel i bezmocné civění na signalizaci příjezdů a odjezdů, tedy situace, s nimiž se kdekdo dokáže snadno ztotožnit. Zde si performeři brali prostor zcela nesmlouvavě a sebevědomě za svůj. Kontrastem bylo křehké taneční sólo na ochozu kostelní věže i performance s lany u místní fary, která končila s prvními kapkami čtvrtečního deště.

Na zámku patřil první večer benefičnímu koncertu mezzosopranistky a harfistky Ekateriny Levental. Koncert pod širým nebem, jemuž předcházela degustace ukrajinské kuchyně z rukou žen, které ve Žďáru našly útočiště na útěku před válkou, dodalo akci atmosféru přátelskou i pohnutou. První polovina koncertu se mohla odehrát pod širým nebem, tak trochu ve stylu zámecké slavnosti. Diváci se ponořili do písní i árií, do textů slovanských, ale také do árií z francouzské opery nebo klavírních skladeb Franze Liszta upravených pro harfu. Večer narušil příchod bouře, která všechny účastníky přiměla k ústupu do vnitřních prostor, kde hudební produkci vystřídalo avizované pásmo kurátorského výběru Festivalu tanečních filmů.

Německý Salidas se nesl v rytmu flamenca industriálním vizuálu, mikropříběh o duši a těle, jako pohřební rituál, ale bez truchlení, zasazený do prostředí zdymadla, v němž podpatky tanečnice rozhýbávají soukolí strojů a masivy oceli oddělují světy jako neproniknutelná clona. Obsahuje vše, rytmus, emoce, komunikaci beze slov, vášeň i smíření, ležící figura před vodní plochou připomíná křesťanskou pietu i pohanský obřad… Česká miniatura Veroniky Vaculíkové Cycles, která vznikla před několika lety při workshopu s Davidem Hintonem, evokuje líhnutí hmyzu, jen za pomoci jednoduché rekvizity a oka kamery, které se soustředí na detaily pohybů, imitujících tření křídel a kmitání končetin, mikropříběh rámuje prostředí knihovny kontrastující se zranitelnou postavou. Oceňovaný španělský taneční film Timecode (rež. Juanjo Giménez) odhaluje tajemství taneční vášně propukající v neromantickém prostředí, je vzkazem, že pohyb, svobodná energie, umění a tanec si najdou cestu všude. V roce 2017 jsme o uvedení na Festivalu tanečních filmů napsali: „A Timecode jako skvělá prvotina, která atakuje stereotypy, aneb tanec si najde každého, komu je souzen, i kdyby to měl být pár hlídačů podzemních garáží, kteří se sice potkávají jen při výměně služeb, ale tancem si řeknou všechno podstatné. Režisér snímku pracoval v době natáčení jako programátor, autor scénáře jako učitel hudební výchovy na střední škole a editor prodával v McDonaldu.“ FTF 2017 si můžete oživit ve vzpomínkách ZDE.

Švýcarskému filmu Downriver, jehož interpretační tým je každý den osobně součástí festivalu a tančí pod širým nebem, vévodil pohyb v živlech. Přeměňuje fyzicky taneční pohyb do souznění s plynulou energií vodního toku, spojení se zemí a její skrytou a nemanifestovanou silou tepající pod zeleným povrchem a interakci tanečníků s kamennými zdmi a ulicemi města, kde kulminují rytmické až frenetické pohyby, performeři na sebe narážejí v nervózní atmosféře stísněného prostoru, slunce žhne a kolemjdoucí procházejí soustředění na svá vlastní dramata. Louka je uzemňující a voda je energizující živel, který pochopitelně svádí oko kamery k variaci na prerafaelickou Ofélii tisíckrát jinak. Film má velmi dobrou kameru, která nezpůsobuje závrať zbytečným švenkováním, ale sleduje klíčové okamžiky pohybu, individuálního výrazu a interakce tanečníků.

Na programu promítání byl také jeden z nejlepších filmů režisérky Clary van Gool – Voices of Finance, který považuji za jeden z nejlepších dance for camera filmů vůbec, jeho žánr je využit pro silnou společenskou výpověď, a přitom je ryze umělecky zpracován a nejde o prázdný aktivismus. Pohybová studie profesí bankovního města ve městě, londýnského City, přináší mrazivou výpověď o lidech, kteří určují osudy ostatních a přitom ztrácejí kontrolu nad svými vlastními životy. Od bankovního ředitele po nejmenšího brokera, na základě anonymních svědectví je každá profese vystižena jiným tanečním stylem, a to na perfektní technické úrovni, v reálných prostorách open spaces, kanceláří, zasedaček a bohatých, leč pocitově vyprázdněných apartmá. Tělo každého hovoří příznačnou řečí, uhlazenou elegancí klasických variací úspěšného ředitele, jako ostří nože úsečné bourrée tvrdých špiček HR manažerky, mistr programování proplouvá pozicemi a gesty klasického indického tance, pro někoho je vnitřní napětí evokováno expresivním současným výrazem, jiný mu uniká s lehkostí parkouristy. Tahle somatická sonda, která vnitřní psychologické pochody, programy a pocity spojené s každodenním životem promítá do tanečních forem, je tak přesná a výstižná, že to vždy překvapí. A možná i trochu otevírá oči, protože tanec odhaluje nitro a zranitelnost i těch, jichž se pochyby a obavy na první pohled netýkají.

Zkoušení trpělivosti, spojení se zemí, industriál i hlas pralesa

Mnoho projektů se proplétá všemi třemi dny, repertoárově i s improvizovanými obměnami. Tanečníky a performery potkáte skoro na každém kroku a vidět všechna představení představuje divácký maraton. Pro akčnější návštěvníky je každodenní program dopoledne nabit pohybovými a tanečními workshopy. Zámecky areál je tak velký, že v něm může probíhat paralelně několik akcí i intervence pod širým nebem.

Páteční odpolední program zahájilo švýcarské uskupení choreografky Andrey Boll, soubor Bollwerk, jehož vystoupení zahrnuje tři site specific vystoupení rozvržená ve třech dnech. Tři prostředí – voda, země a lidské osídlení – kopírují dramaturgii filmu, ale umělci vytvářejí v každém místě novou choreografii podle jeho dispozic. První část na Zelené Hoře, pod slavným Santiniho kostelem, který performanci korunoval vrcholkem svého monumentu na obzoru, byla ve znamení volného rozmachu vzduchem a nabrání energie ze země. Tanečníci se nesoustředí příliš na jemná gesta, spíše na pohyb a flexibilitu torza a jejich partnerem je především samo prostředí. Musejí se navíc vypořádat i s faktem, že jde o veřejný prostor. Je krajně nepravděpodobné, že by se s nimi v neděli někdo pustil do tance ve vodě, ale louka se skrytými prohlubněmi a horizonty, je výzvou k postřehu. Prostředí pregnantně odráží názvy jednotlivých částí, Downhill, Downtown a Downriver.

Nádvoří zámku několikrát denně po celou dobu festivalu okupují smíšené sbory Cantus Gaudeamus a partnerský rakouský Landesjugendchor Niederösterreich. Pod vedením sbormistrů Martina Říčana a Daniela Eraza, zní duchovní skladby Jana Dismase Zelenky nebo Johanna Sebastiana Bacha, jež s neobyčejnou silou rezonují v geniálně prokomponované architektuře zámeckých nádvoří. To by ovšem ještě zdaleka nebylo tak překvapivé, protože barokní hudba do prostor bývalého kláštera, kde zanechal svůj odkaz Santini, patří jako nic jiného. S mladými pěvci ovšem vystupuje skupina tanečníků street dance, kteří hudbu, která překonala staletí, spojují s contemporary variacemi a break dance (jednodušší skupinové formace a prvky provádějí i pěvci). Jde o spojení dosti intuitivní, protože pohyb jde někdy v kontrastu proti dynamice a rytmu skladby, jindy sleduje její meditativní a lyrickou stránku. Tanečníci (Olivia Mitterhuemer, Ramona Peter, Davee D a Kristián Mensa) jsou stejně jako sbor oblečeni v černém a s prostorem žádným způsobem nesoupeří, jsou spíš jeho pomyslným prodloužením. Stojí za to vidět je v kteroukoli dobu, vystupují dvakrát denně na třetím nádvoří.

• 

• 

• 

• 

Rodinné publikum na festivalu přivítala první den akrobatka ze souboru Cirque Inextremiste s performance s příznačným názvem Damoclès. Jeho hlavním tématem je riziko a je plně interaktivní a participativní – hlavními účastníky jsou sami diváci a představení je možné sledovat i v meta rovině jako sociální experiment. Třeba bezprostřednost dětského publika, které na rozdíl od dospělých nemá reflexivní obavy z nebezpečných rekvizit (už jste si někdy stavěli místo s hracími kostkami s modřínovými fošnami?) a nejmenší se předbíhají v ochotě pomoci. Stoprocentní spolutvorba a zážitek na hranici i za hranicí bezpečné zóny. Komu se na konci ulevilo, že nemusel přímo do akce, ať zvedne ruku…

• 

• 

• 

• 

Hned první den bylo možné vidět v nedalekém areálu provozu Tokoz představení, které spolu se zaměstnankyněmi samotného podniku připravil jako vizuálně pohybovou performance australský choreograf James Batchelor. Jestli si vzpomínáte, tento mladý umělec se představil na KoresponDance už v roce 2019 v pražské části v Invalidovně – tehdy s fascinujícím sólem Hyperspace, ve kterém zkoumal pohybové možnosti v omezeném prostoru, „s precizností vědce ukládajícího mikroskopický preparát“ (reportáž 2019 zde). Tentokrát tedy nebyl v roli performera, ale inscenátora, který pro prostory Žďárského Tokozu adaptoval svůj dlouhodobý projekt Metasystems. Jeho tvůrčím nástrojem a rekvizitou jsou cihly a hlavním principem je rytmus. Evokuje velmi modernu a její zájem o mechanizaci, o pravidelný rytmus práce, sledy pohybů, které vytvářejí určitý pohybový, ale i zvukový a rytmický vzorec.

• 

• 

• 

• 

Nejde jen o „skládání cihel“, jádrem činnosti je snaha o přesnou synchronizaci pohybu a udržení rytmu (bez vnějšího signálu, hudby a jakéhokoli doprovodu!), dokonce i o vytváření určitých společných synkopických akcentů při manipulaci s materiálem. Myšlenka není nová, ale je platná, protože mechanizace a rytmizace lidské činnosti tu s námi stále přítomná je a bude, můžeme v ní objevovat svéráznou poetiku, a přesto nechávat znít kritický hlas. James Batchelor ale ukazuje, že dokonalost pravidelnosti nebo synchronizace je iluzí, která vždy naráží na živý element lidského těla. Krajina se navíc pod rukama účastnic proměňuje, přeskupuje a vyvíjí, takže jde skutečně spíše o nabourávání trvalého systému a jádrem choreografie je motiv proměny a plynutí ve smyslu starořeckého panta rhei.

Vrcholem prvního večera byl program v nedalekém amfiteátru v rekreačním areálu Pilák. Choreograf maďarského původu, působící především ve Francii, Josef Nadj, který je rovněž výtvarníkem a fotografem, vytvořil inscenaci pro osm afroamerických tanečníků. Osm rozdílných fyziotypů a osobnostních individualit, které oblékl do jednotícího kostýmu tmavých sak a kalhot, ale ne kvůli uniformitě. Úkolem interpretů je naopak najít ve skupině svůj individuální prostor, přebírat iniciativu a vytvořit každý svůj vlastní svět imaginace, na který ostatní reagují, do něhož vstupují a navazují. Mělo by jít o první autorskou choreografii, ve které Nadj sám nevystupuje, tedy i o jakési dědictví předané právě tanečníkům. Omma znamená pohled, ale ne jen ten vnější, ale i pod povrch.

Skupina se rekrutuje z tanečníků s rozdílnými profesními, kulturními, technickými kořeny, pocházejí ze Senegalu, Konga i z Pobřeží Slonoviny, pohybově vycházejí z různých tanečních technik i bojových umění, a každý přichází s otiskem rituálů a kmenového dědictví svého vlastního regionu. Inscenace působí bezprostředním, téměř živelným dojmem, ačkoli jde o pevně danou choreografii, jakkoli musela vycházet přímo z tanečníků a z pohybového materiálu, který nabídli očividně oni sami. Není vystavěna na půdorysu celkového narativu, ale spíše na volném toku obrazů.

Představení nemá scénografii, kromě kostýmů nejsou k dispozici žádné rekvizity. Část rytmizované struktury přebírají rytmy těl a hlasy, částečně do prostoru vstupuje hudba a zvuk z reproduktorů, rytmické nástroje a hlasy divoké přírody se snoubí. Je to druh inscenace, která přináší čisté taneční a pohybové vyjádření a neomylně směřuje ke kořenům tanečního projevu, k rituálům, obsahuje přímočarost i posvátnost. V pohybovém slovníku se objevují prvky obřadního charakteru, motivy soupeření a soubojů i mimeze zvířecích pohybů a zvuků. Více než konkrétní význam prvků je ale strhující energie tanečníků a jejich skupinové propojení, umocněné prostředím otevřeného prostoru pod hvězdným nebem. Tolik rozdílných individualit, a přitom vytvářejících tak soudržnou jednotu, v níž si předávají pohybové i hlasové impulzy i vůdčí role, někdy podobni až jednolitému organismu. Co říci více, je to energie tance v ryzí a přirozené podobě, nezatížená intelektualismem a snahou o filosofickou výpověď, o to více však platná a pravdivá.

• 

• 

• 

• 

• 

BeInternational
Umělecká režie a coaching: Jean Gaudin
Choreografie: studenti vysoké taneční školy Civica Scuola di Teatro Paolo Grassi
Účinkující: Tommaso Cavalcanti, Giulia Cermelli, Caterina Cescotti, Emma Rebughini, Francesca Rinaldi, Pablo Ezequiel Rizzo – studenti Civica Scuola di Teatro Paolo Grassi v Miláně a dva čeští umělci

Downhill, Downtown, Downriver
Choreografie: Andrea Boll
Tanečníci: Andrea Boll, Chris de Feyter, Emeric Rabot, Dina Sennhauser
Hudba: Alex Zampini, Simeon ten Holt a.o.

Damoclès
Koncept: Yann Ecauvre
Hrají: Delphine Dupin
Šéf techniky: Fabrice Dominici
Produkce: Jérôme Souchet

Streets of Žďár
Hudba: J. D. Zelenka, H. L. Haßler, J. S. Bach
Umělecký vedoucí: Yan Raballand (FR) 
Choreografie, tanec: Olivia Mitterhuemer (AT), Ramona Peter (AT), Davee D (CZ), Kristián Mensa (CZ)
Zpěv | (AT): Landesjugendchor Niederösterreich: Jana Zimmermann, Johanna Lipp, Edina Szigeti, Hannah Leonardelli, Magdalena Eichler, Mara-Maria Hauzinger, Tabea Kletzer, Sofia Berrini, Benjamin Dluhos, Daniel Holmes, Yunjae Lee, Xaver Leibnitz, Mark Tullao
Zpěv | (CZ): Cantu Gaudemus: Maxim Augusta, Barbora Cočevová, Kateřina Čtveráková, Eliška Formánková, Tadeáš Hansl, Karolína Mičková, Kristýna Růžičková, Martin Říčan, Hana Svobodová, Bartoloměj Tichý, Anna Zapletalová 
Vedoucí sboru: Daniel Erazo (AT), Martin Říčan (CZ)
Pěvecké konzultace: Petra Kynclová
Produkce: Lucia Šimášková
Asistent režie a produkce: Bohdana Sýkorová 

Metasystems
Choreografie: James Batchelor 
Asistent choreografie: Jacqueline Trapp
Premiéra konceptu: 2014
Spolupráce na KoresponDance: továrna na zámky Tokoz

Omma
Choreografie a kostýmy: Josef Nadj
Umělecká spolupráce: Ivan Fatjo
Světelný design: Rémi Nicolas
Hudba: Tatsu Aoki & Malachi Favors Maghostut, Peter Brötzmann & Han Bennink, Eureka Brass Band, Jigsaw, Lucas Niggli, Peter Vogel
Technika: Sylvain Blocquaux
Zvuk: Pierre Carré & Steven Le Corre & Ivan Fatjo in rotation
Produkce: Bureau Platô – Séverine Péan & Mathilde Blatgé & Marie Croset
Premiéra: 2021