Ohlédnutí za Tanzmesse v Düsseldorfu (1)

Tanzmesse NRW vznikla už v roce 1994 a čeští (a slovenští) tanečníci se na ní objevili mnohokrát, namátkou tu vystupovali VerTeDance, DOT504, soubor Lenky Vagnerové, Michal Záhora, Tereza Lenerová…  Letos se čtyřdenní akce konala na přelomu srpna a září. Návštěvníky uvítala po pandemických peripetiích zcela bez omezení a s nabitým programem, který zahrnoval řadu paralelně probíhajících aktivit. NRW–Forum Düsseldorf, které najdete v klidné čtvrti nedaleko Rýna a které slouží kulturním aktivitám, workshopům nebo výstavám, se mění v těchto dnech ve výstavní prostory, ačkoli je poměrně skromných rozměrů, na to, kolik musí během čtyř dnů (letos od 31. srpna do 3. září) pojmout vystavovatelů a návštěvníků. Český a slovenský tanec se tu tradičně prezentují pospolu, pod záštitou Institutu umění – Divadelního ústavu z Prahy a Divadelného ústavu z Bratislavy. V tomhle místě zvaném po dobu akce „agora“ vře až do odpoledne jako ve včelím úle, seznamují se tvůrci a pořadatelé a konají se debaty.

Přímo v centru nedaleko hlavního nádraží se nachází Forum Freies Theater, moderní divadelní prostor, kde se koná ve dvou sálech část večerních představení a v dopoledním čase moderované diskuse. O deset minut chůze opodál najdete svatostánek současného tance, Tanzhaus NRW, kde se během roku odehraje přes dvě stě tanečních představení. Kromě velkého a malého divadelního sálu se zde nachází řada studií, v nichž během Tanzmesse probíhá každé odpoledne paralelně showcase tvůrčích projektů – ukázek z tvorby, které mají tvůrci možnost představit zájemcům. Ale další vybraní umělci mají ve stejnou dobu možnost své projekty prezentovat v dalších prostorách, v kreativním centru Freiraum, a to agilnější formou „pitchingu“, kdy jde spíš než o prezentaci o schopnost rychle zaujmout a doslova prodat. A večer přináší další dilema v podobě třetího divadelního prostoru, kterým je divadlo přímo přiléhající k Tanzhaus, kdysi zřejmě součást jednoho komplexu, divadlo s honosným názvem Capitol a velkorysými prostory. Obě jsou však původně industriálními prostorami přebudovanými na kulturní instituce. Představení však hostila i nedaleká města Krefeld a Leverkusen a v sobotu se navíc konaly otevřené zkoušky v Deutsche Oper am Rhein, kde byl prostor pro německé a kanadské hosty.

Pokud jde o zastoupení českého současného tance v letošním programu živých vystoupení, příležitost dostala Bára Látalová a kol. s osvědčenou inscenací pro dětské publikum Karneval zvířat, a v rámci série open Studios pak soubor PocketArt s choreografií Treatment of Remembering. Ale na veletrh přijeli rozvíjet kontakty nejen členové spoluku Ostružina a PocketArt, ale i další tanečníci a choreografové a samozřejmě také zastoupení Tance Praha. V jeho režii se konal také sobotní závěrečný večírek – ano, i party, koncerty a diskotéky jsou událostmi, kde se uzavírají přátelství i obchody a festivalům či veletrhům rozhodně patří.

Stálicí mezi tématy diskuzí a setkání je samozřejmě mezinárodní spolupráce, která je vzhledem k nastupující krizi stále důležitější, s tím, jak se budou pro taneční obor v národních podmínkách stěžovat podmínky. Někteří delegáti až překvapují svým racionálním přístupem. Skoro každý, kdo pracuje v umění, považuje svou práci za poslání a zdůrazňuje jeho důležitost, je ale potřeba vzít v úvahu, že tvoříme komunitu, která může často stát stranou veřejnosti a jejích akutnějších zájmů a problémů. Je potřeba, aby vědomí, že umění není všespasitelné, občas nabylo vrchu i nad těmi nejušlechtilejšími plány.

Opera Plus měla možnost zúčastnit se veřejné debaty o taneční kritice a žurnalistice TANZ.media DE / Punk = dead, Print = dead, Dance = next – The future of dance criticism, kterou organizovala asociace Tanz.media sdružující taneční publicisty v Německu. Bylo možné potkat takové nestory oboru, jako je zakladatelka největšího německého online magazínu věnovaného tanci Nina Hümpel nebo Arnd Wesemann, který založil multimediální platformu spojující psanou žurnalistiku a AV média a prosazuje nový model taneční publicistiky založený na vyprávění příběhů. O tomto pozoruhodném setkání však přineseme samostatný článek.

Digitání stopa v univerzu
Tanec dnes již nemůže opomíjet digitální svět, a tak i Tanzmesse přinesla digitální program. Respektive spíše hybridní program. Vznikla online virtuální galerie, ve které bylo možné si během konání akce libovolně prohlížet několik instalací v elektronickém univerzu, v určené časy pak probíhaly streamované přednášky a debaty. Virtuální galerie je naprogramovaná jako 3D prostor, do nějž vstupuje divák přes personalizovaný kód, při vstupu si vytváří svého avatara a komunikuje v online prostoru pomocí této své identity (třeba s ostatními návštěvníky, kteří jsou online, nebo s tvůrciinstalací). Ve virtuální místnosti najde promítací plátna, na kterých se spouští jednotlivé instalace a vizualizace, nebo může jako host ve virtuálním hledišti sledovat stream. Vše lze zvládnout na notebooku nebo mobilním telefonu, ale větší realističnost slibuje použití VR brýlí – ovšem kdo z našinců takové vybavení běžně má? V Tanzhausu bylo možné navštívit místnost, kde se některé instalace daly ovládat nebo prohlédnout právě prostřednictvím VR brýlí, a také sledovat streamy na větších noteboocích. Nastávala však dosti paradoxní situace, protože právě pro přímé přenosy bylo poměrně nestabilní připojení a skoro každý návštěvník narazil na technické potíže. Je tedy na jednu stranu lákavou představou, jak rychle digitální vývoj postupuje a co umožňuje, ale zdá se, že pokud se mají zážitky odehrávat společně a v reálném čase, jde stále o vratkou technologii.

Samotné projekty mohly být stěží rozmanitější. Například projekt choreografa Robina Johnssona, který byl představen spíše dokumentární formou, je participativní choreografií, která se odehrává v reálném čase, ale ve virtuálním prostředí a zahlazuje touto cestou prostorové vzdálenosti. Proto se také jmenuje Alone Together, diváci jsou sice každý sám, ale přece tančí spolu. Možná si někdo z diváků vzpomene na doprovodný program červnového festivalu Laterna Fest, který představil projekty virtuální reality slovenské umělkyně Márii Júdové, konkrétně Constellation of the Flesh, imerzivní taneční rituál inspirovaný sibiřskými šamany. Spoluautor toho projektu, výzkumník Choy Ka Fai, právě v digitálním prostoru Tanzmesse prezentoval dokumentární formou platformu Blue Sky Academy, která vlastně za projektem stojí a která se zabývá právě zkoumáním a propagací sibiřského šamanismu.

Choreografka Ligia Lewis představila ve virtuálním prostoru tradiční formát, film z žánru dance for camera. Choreografie deader than dead měla být projektem uvedeným na jevišti, ale kvůli pandemii ji autorka transformovala v taneční film. Hlavními tématy jsou sice smrt, nehybnost a prázdnota, a choreografie je inspirovaná monologem z Macbetha, ale film působí živě. Tanečníci se sice někdy pohybují minimalisticky a se vší tíhou osudu, jindy zase s až agresivním nábojem. Dynamika nezůstává trvale utlumená a je obsažená především ve střihu, plocha je nezřídka rozdělena do segmentů, na nichž jsou tanečníci snímaní současně v celku, polocelku i detailu. Tedy vizuální choreografie nebo choreografie už zchoreografovaného materiálu.

Instalace Anatomies of Intelligence, kterou vytvořili britští autoři Joana Chicau a Jonathan Reus, je naopak virtuální knihovnou nebo virtuální výstavní síní, v níž zní elektronická hudba, ruchy a zvuky a divák návštěvník si může z nepřeberné nabídky jejích ikonografických prvků vybírat a studovat nejrůznější artefakty spojené s lidskou činností a anatomií. Jde o reálné artefakty – starověké a středověké nákresy či svitky, nejrůznější písma či znaky, schémata… Každý objekt má své souřadnice a také popis, jako když v muzeu vytahujeme z depozitáře fyzický předmět. Jednoznačně připomíná polyekrán Josefa Svobody, ale vytvořený plně v digitálním nehmotném světě.

Několik střípků z tanečního programu,
kterýbył bohatý jako skutečný festival a také výjimečně rychle vyprodán a vyrezervován. Nejde tedy o žádný reprezentativní průřez, natož o výběr best of, pouze o sled dojmů a zážitků diváka, který se po několik dní snažil vymanit z přehlcení dojmy a událostmi…

Úvodní části programu mohli stihnout jen ti diváci, které cestou na místo nezaskočily změny a zpoždění v jízdních řádech. Ale protože se hrálo dlouho do večera… V jednom ze sálů FFT byli diváci přizváni k performance, která je rozhodně zbavila cestovní únavy. Choreografie DAIMON (kolumbijsko-argentinský projekt tvůrců reprezentujících iberoamerický taneční okruh) je pohledem do světa, ve kterém se připravenost k boji stává přirozeností a instinkt převládá nad osobností. Setkáváme se s duší a tělem bojovnice, jejíž trénované tělo i mysl ovládají sebe navzájem, ale i prostor kolem. Jako socha starověkého sportovce vystavená na piedestal, stojí v kruhu světla na vysokém podstavci, přístupná kruhu diváků, návštěvníků, oživlá socha bojovnice. Zvukový design ji obklopuje a atakuje i diváky, v prvním okamžiku i zmate, zda jsou zvuky blížících se kročejů v běhu skutečné, nebo ne. Performerka nehraje, ale vyjadřuje svůj svět, performerka Karen Carabajal není totiž tanečnicí, ale skutečnou boxerkou /profesionální bojovnicí – lepší slovo vymyslet/. Stěží si vůbec představit, že by kdokoli jiný než sám profesionál z oboru dokázal téměř hodinu kroužit po obvodu světelného ringu a bojovat s neviditelným nepřítelem s takovou výdrží a vervou, soustředěním, zápalem. Od samého začátku její nohy doslova tančí, jako kdyby vydupávala rytmus šamanského tance, aby se postupně do zdánlivého ritu dostala jedna velké kontrakce a z ní se rozvinul zápas. Fascinující podívaná se rozvíjí a diváci zapomínají na čas. Odstřikující pot, občasný záblesk světel prostorem, hlas i dech bojovnice, její dokonalé soustředění, jako kdyby diváci vůbec neexistovali. A zklidnění, které je jen zdánlivé, protože i na zemi se její tělo dál napíná a smršťuje v dravčích chvatech a úderech směřujících k nepříteli, který může být stejně tak ve vnějším světě jako uvnitř člověka. Pomyslný souboj má však především rituální charakter. K performerce se pak v závěru připojí další žena, její fyzický protějšek, a celý proces ústí do zklidnění, do dialogu těl, který navozuje katarzní bezpečí, i do jakéhosi slovního epilogu. To už je jakési osobní poselství či dovětek obou žen, bytostí tak rozdílné konstituce, které spojuje láska k bojovému umění – ukazují relativitu feminity a ženskosti, Karen působí na první pohled spíše jako křehká tanečnice než zkušená bojovnice, přitom má v sobě tvrdost křemene.

Belgická choreografka Ayelen Parolin nechala na velkém jevišti Tanzhaus NRW roztančit trojici performerů, jejichž vystoupení Simple přesně naplňovalo smysl titulu. Ale přestože bylo zdánlivě prosté, nechyběla mu rafinovanost. Abstraktní hra s pohybovými vzorci, repeticemi, téměř minimalistickými obměnami byla jakousi rozpustilo oslavou tance. Parodická rovina čerpala z narážek na baletní tvarosloví, ale také na animální instinkty, performeři proplouvali mezi světem tance, světem zvířecím a možná také petruškovským světem loutek. Banalita byla předem vyloučena především velkou náročností na rytmickou strukturu díla, které nemá vnější hudební doprovod. O rytmickou linku se musejí postarat sami tanečníci a udržet po celou dobu inscenace „synkopu“ jen podupáváním, s nímž pravidelně každý vkluše zpoza horizontu na scénu, a případně body drummingem. Časem se ovšem přidalo i záměrně falešné notování melodií. Dráhy a formace, které tanečníci na scéně vytvářeli, byly přesně vymezeny, takže muži skutečně mohli chvílemi připomínat mechanické hračky na klíček pohybující se po předurčené trajektorii.

Odzbrojujícím způsobem publikum přiměli k průběžnému potlesku nadšenými pózami a úsměvy vyzařujícími uspokojení, a dovedli je k nečekaně gradujícímu finále. V něm šlo i o sílu a zdatnost, ačkoli trochu „ošizenou“, přesně v duchu taneční komiky a nadsázky. Pro někoho mohlo být až příliš dramatické a absurdní, především když se objevili v posledním obraze coby bubeníci, opět evokující mechanické hračky z fantazijní dílny nějakého dobromyslného Coppélia. Lehkost vystoupení podtrhly také celotrikoty dekorované pastelovými barvami, jejichž profilu odpovídal i horizont, jako kdyby se na něm kdosi široce rozmáchl štětcem a kapky barev dopadly přitom na muže. Přitom odstíny nebyly nikterak křiklavé, připomínaly škálu třeba ilustrací takového Oty Janečka. Realizovány však byly v barvách reagujících na světlo, takže se díky světelnému designu mohly i rozzářit do neonové intenzity nebo měnit barvu do doplňkové. Všechno ale jen v rámci hry, nikoli konkrétní symboliky. Je pravda, že někteří diváci by u takové inscenace mohli postrádat intelektuální rozměr a by je tak čistá hra a pohrávání s pohybem, rytmem a škádlením nenaplnilo, ale jako odlehčující představení je takový kus velmi funkční.

Outdoorové představení choreografů Joshe Martina a Lisy Mariko Gelley (kanadská Company 605) s názvem Looping je projekt již existující a upravený na míru düsseldorfské přehlídce. Hodinu a půl trvající vystoupení bylo pro skupinu tanečníků pohybujících se v pražícím odpoledním slunci na náměstí zkouškou vytrvalosti. Jak název napovídá, strukturu určovala zvuková složka, vytvářené živě při produkci, pracující na principu repetic a postupných proměn, ať už čistě rytmického charakteru nebo motivických úseků upravovaných různými efekty. Každý z tanečníků vstupoval do prostoru s určitým penzem pohybových sekvencí, které byly pro něj charakteristické, ale pohybový materiál přizpůsoboval hudbě, prostoru a nástupům ostatních performerů. Ať už jde o dynamičtější skoky, převaly, nebo zastavovaný pohyb a gesta jemně kroužící vzduchem, performeři si uchovávali vnitřní napětí, a ostražitost ve vymezeném prostoru, kde se jejich trajektorie střetávaly. Vedle opakujících a rozvíjejících se sólových partů se tak rozvíjela i partnerská práce v duetech a prohlubovalo vnímání prostoru z hlediska skupiny. Tanečníci vstupovali a vystupovali z choreografické struktury do zdánlivého civilního bezpečí a i dynamika celého kusu byla proměnlivá, jako vlna energie či nádech a výdech s několika vzestupy a naopak klidovými fázemi. Pohybové intervence tohoto typu zřejmě nejsou neobvyklou záležitostí, i náhodné publikum se zdálo produkci oceňovat a zjevně nijak nenarušovala představu o využití veřejného prostoru.

Irská choreografka Laura Murphy ve svém outdoorovém projektu Abacus přivádí před publikum devět performerek, které mají v rukou jediné rekvizity – dvě plechová vědra. Už při pohledu na fotografie nemohl člověk nevzpomenout na práci Jamese Batchelora, již jsme v Čechách viděli na Korespondance ve Žďárském Tokozu: řady žen rytmicky manipulujících s betonovými cihlami a evokující svým rytmem srdeční tep továrenské mašinerie, kritiku i oslavu mechanické práce v jednom. Laura Murphy se soustředí výslovně na ženy a jejich práci, a to jak v průmyslu, tak v zemědělství. Spojnice je v tématu i v prostředcích (a prostředí – ve veřejných prostorech mimo divadlo). Její performerky rovněž celou kompozici choreografie vytvářejí díky strojově přesnému pohybu, kdy se rekvizita stává i zdrojem rytmu namísto hudebního doprovodu. Strojově čistě a mechanicky pohybují a přemisťují kovová vědra, která chvílemi jako metronomy v jejich rukách měří čas. Je pozoruhodné, jak rozdílné motivace (choreografka vychází z motivu irské mlékárenské výroby, nikoli tovární práce obecně) dospívají k velmi podobným prostředkům a výsledkům, ačkoli je každý nepochybně zcela individuální.

(dokončení příště)