Eva Urbanová: Když Marty přijde na scénu, musí vstoupit osobnost

Eva Urbanová – jedna z nejžádanějších českých sopranistek, působí na scéně již pětatřicet let.

V Národním divadle se chystá koncertní uvedení Věci Makropulos. Je to opera bezmála stoletá, Leoš Janáček dokončil své vrcholné dílo roku 1925, sugestivní emocionalitu příběhu vyslovuje velmi moderním zpracováním.

Čím vás Věc Makropulos oslovuje?
Hlavně mne oslovuje hudbou, Janáček byl na svém životním a tvůrčím vrcholu a dal dílu všechnu svou moudrost, všechny své prožitky a představy.

Ve vaší monografii, kterou napsala paní profesorka Marie Kronbergerová, jsem se dočetla, že před lety, když vám byla role Emilie Marty nabízena, jste ji odmítla. Proč?
To bylo z důvodu úplně jednouchého. Bylo mně dvacet osm let, když mně v Národním divadle Emilii Marty nabídli. To byla inscenace Ivana Rajmonta, dirigoval pan Gregor a já jsem neměla s Janáčkem vůbec žádné zkušenosti. Myslím, že pěvkyně, která chce roli Emilie Marty ztvárnit, musí už něco vědět o podstatě lidského života. V ní je obrovská síla a neskutečná lidská moudrost, ke které člověk nedojde v osmadvaceti. Později jsem odmítla jinou inscenaci, v níž Emilie Marty nebyla ztvárněna tak, jak si ji představuji. Když Marty přijde na scénu, musí vstoupit osobnost. Takže jsem poprvé zpívala Emilii Marty až před deseti lety – koncertně v nastudování s Robertem Jindrou. S ním bude i teď uvedení pražské. Můj život dozrál k jejímu ztvárnění. Pro můj hlas je to ideální role, je intonačně náročná, má mnoho textu, všechno rychle a musíte to ze sebe vysypat jakoby nic. Prožitek z koncertního uvedení je pro mne neskutečně hluboký.

V posledním výstupu zpíváte: „Ale ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál. Ta hrozná samota! Omrzí být dobrý, omrzí být špatný. Omrzí země, omrzí nebe. A (člověk), pozná, že v něm umřela duše… Pater hemon.“ Tato poslední slova, která Emilie Marty vysloví, jsou řecky, modlitba Otče náš. Znamená to, že rozumíte pocitu, když člověka omrzí život?
Spíš chci říct, že už i já jsem se musela rozloučit s lidmi, kteří ztratili zájem o život, přesně to, co říká Emilie Marty, že v ní umřela duše.

Svou kariéru jste začínala českou klasikou – jako Cizí kněžna v Rusalce. Pak z Dvořákových děl přišla Kněžna v Čertu a Káče.
Čerta a Káču beru jako komickou operu. Kněžna je povahově stoprocentní kněžna, typická kněžna se vším všudy. V ní nemůžete hledat nějakou hloubku charakteru, zkrátka já jsem paní kněžna, ano pomýlila jsem se, tak udělám nové rozhodnutí… Miluji Dvořákovu Armidu, moc mě mrzí, že jsem ji nikdy nehrála. Tu překrásnou inscenaci v režii Ladislava Štrose, tu jsem nestihla, hrála se dřív, než jsem přišla do Národního.

V Jakobínovi zpíváte Julii, ženu hraběte Bohuše. Julie zpěvem dosvědčuje jejich identitu a taky kantorovi na jeho otázku: „Zdaž víte, co je umění, co hudby vzlet, a v zpěvu-li se znáte,“ výstižně odpovídá: „Jsme z Čech a vy ptáte se, zda známe pět?“ To vnímám jako vědomý národní program Dvořákův a jeho libretistů. Setkala jste se, česká pěvkyně ve světě, s reflexí faktu, že přicházíte ze země s tak mimořádně bohatou hudební tradicí?
Když jsem začala jezdit do ciziny oslovovali mne Eva Urbanóóva. Musela jsem je opravovat, že nejsem z Ruska – já jsem z Čech. A oni nevěděli, kde je Česká republika. Tak jsem to udělala jinak. Napřed jsem řekla, že jsem z Československa, a když stále nevěděli, tak jsem přidala prezident Havel, Jágr a Pilsner Urquell – to bylo u běžných lidí jasné určení. V Americe má Antonín Dvořák velké renomé, považují jej za svého. Smetana nedosahuje těch výšin popularity, on skládal vědomě pro české publikum. Janáčkova Jenufa je známá všude ve světě a stejně internacionální je i Rusalka.

Ze Smetanova repertoáru zpíváte nejenom Libuši, ale také Mařenku v Prodané nevěstě, Miladu v Daliborovi, a významná ve vašem kariérním vývoji byla Hedvika, nevěsta Voka z Růže v Čertově stěně.
Čertova stěna je krásný romantický příběh, je to překrásná opera, málo se dává. Úplně jiný typ než Prodaná nevěsta, tam si divák může hned notovat Proč bychom se netěšili. Zde však diváka nutíte k zamyšlení. Zpívala jsem Hedviku v Národním s panem Součkem nebo panem Zítkem – to byla pro mne ohromná pocta, zpívali tam oba Horáčkové, něco úžasného. Mám neskutečné vzpomínky hlavně na Libuši a na Miladu. K té mne v Plzni přivedl pan profesor Bohumír Liška, měl na mě jasný požadavek: „Nebudete poslouchat žádné nahrávky, naučte se notičky a pak to spolu uděláme. Já bych chtěl mít Miladu tak mladou jako jste vy.“ Profesor Liška mě naučil nesmírně moc, měla jsem obrovské štěstí na lidi, které jsem potkávala. Také Zdeněk Košler v Národním, pak dirigent Nello Santi, Carl Rizzi. Roberto Abbado, James Levine a mnoho dalších. To, že se umím pohybovat na jevišti, to je práce Roberta Wilsona. Ta drezura v Lohengrinovi v Met (zpívala jsem Ortrudu), to bylo peklo. On nás šíleně honil, vyžadoval přesné vyjádření detailního pohybu, vyjádření vnitřní emoce. Řekl to jasně – kdyby přišel na představení hluchý člověk a neslyšel hudbu, tak z gest musí poznat děj. Já jsem tehdy byla cover, ale on stejně honil i takovou Deborah Voigt, světovou hvězdu. Úplně brečela, ale dosáhl svého.

Z Janáčkova díla jste nejdříve zpívala Kostelničku. Bylo to setkání okamžitého porozumění?
Josef Průdek dělal v Národním inscenaci a zavolal, abych se to naučila. Já jsem jasně odpověděla, že Janáčka nemusím a Kostelnička je zlá. Ale měla jsem doma na videu Pastorkyni s Martou Krásovou, tak jsem si to pustila, celé probrečela a díky ní jsem roli přijala. Lidé myslí, že přísný a zlý je totéž. Ne, Kostelnička je přísná, zlá je Kabanicha, ta nemá v sobě nic dobrého. Kostelnička je milující vůči Jenůfě a zachraňuje i své renomé. Byla osobnost na té vsi, co řekla, to byla stoprocentní pravda, a Jenůfa ji zklamala. Oni by se na Jenůfu sesypali – ne, sesypali by se na nás obě. Když strčila to dítě pod led, to byl zkrat. A najednou si uvědomila, co udělala, a neměla sílu to říct. Když se na Jenůfu sesypali, konečně se mohla přiznat a Jenůfu prosit o odpuštění. Neskutečná síla. Nejsilnější inscenace, kterou jsem dělala, byla s Nickem Munim v Torontu. Přijel za mnou do Prahy ještě před představením. Myslela jsem si, co mně cizinec může říkat o naší Jenůfě? A řekl mi toho tolik, že jsem zjistila, že do té doby jsem ji pochopila tak ze čtvrtiny. Tam nebyla ani vteřina, kdy jsem byla na jevišti, aby lidé nevěděli, na co právě myslím. Taková to byla síla. Udělal z ní hlavní postavu. Kostelnička je hlavní postava, to říká i název – Její pastorkyňa. Lidé chodili pořád a psali maily, že přijdou znova, brečeli – i chlapi. Mně to nedalo a musela jsem se Nicka zeptat, jak může to drama tak silně pochopit, když není Čech. „To je jednoduché. Jsem ze Sicílie a vím, jak krutá realita je mít nemanželské dítě.“ Silnou parabolu se Sicílií jsem pak prožila také v Met po Sedláku kavalírovi. Na vrátnici na mě čekala dáma v letech: „Chci vám poděkovat a říct, že vždy chodím na Sedláka kavalíra, pocházím ze Sicílie, podobný osud jsem prožila a vy jste první zpěvačka, první Santuzza, která mě do toho naplno vtáhla.“

Role Kostelničky vám zajistila dvě ceny Thálie a v Torontu v roce 2003 velmi prestižní Cenu Dora Mavor Moore. Kdo byla Dora Moore a jak cena vypadá?
Ceny Thálie. Roky si nevzpomínám, první byla v inscenaci Josefa Průdka, druhá se ještě hraje a je v režii Jiřího Nekvasila. Dora Moore je pro Kanaďany zakladatelkou kanadského divadla a cena je velmi prestižní. Je to soška pierota, divadelní Oskar v Kanadě.

Z Janáčkových oper máte také Kabanichu v Kátě Kabanové a Matku Míly v Osudu – to byla nezapomenutelná Wilsonova režie, navrhl i scénu. Jak se vám s tímto poetickým detailistou v Praze pracovalo?
To už byla spolupráce úžasná, v Met v Lohengrinovi to byl boj, tady už přátelství.

Nahrála jste Janáčkovu Šárku se Sirem Charlesem Mackerassem. On se velmi zasloužil o propagaci české hudby, byl janáčkovský badatel a specialista. Absolvovala jste s ním i nějaké živé představení?
Sir Charles mě angažoval na Janáčkovu Glagolskou a v Covent Garden do Rusalky. Renée Fleming zpívala Rusalku.

Nazpívala jste také Šárku Zdeňka Fibicha. Jak vnímáte rozdílnost prvého Janáčkova díla a zralého díla Fibichova?
Nahrávka Fibichovy Šárky je s dirigentem Sylvainem Camberlingem a Radio-Symphonieorchester Wien, s rozhlasovým vídeňským orchestrem. Měli jsme i několik koncertních představení. Mám moc ráda duet Ctirada a Šárky v druhém jednání a v Janáčkově Šárce se mně moc líbí hlavně konec celé opery. Janáčkovu Šárku jsem v cizině zpívala několikrát koncertně.

Teď v červnu jste zpívala Libuši v Klášteře u Nepomuka pod Zelenou horou k 150. výročí vzniku opery. To bylo jistě dojemně vlastenecké. Máte vystoupení open air ráda?
Kousek od Nepomuku bydlím, tak jsem tam zpívala moc ráda. Ať za mnou přátelé nemusejí jezdit. Také Libuše loni na hradě Střekov, to byl zážitek, tam se to hrálo samo. Milovala jsem Rusalku v Českém Krumlově za každého počasí, také všechna představení, která jsme přivezli do Bavorska do Furth im Waldu, nejenom Dalibora a Rusalku. A moc ráda vzpomínám na představení v Divoké Šárce – na Jakobína, Libuši – tam byla také pokaždé úžasná atmosféra. O vystoupeních v Met v newyorských parcích bych mohla vyprávět historky…

Zmínila jste domov, jaký máte vztah k lidovým písním svého kraje, písním z Plzeňska. Notovala jste si někdy nějaké?
Musím říct, že západočeské písně moc neznám, ale v lidové škole jsem spoustu lidových písní prošla. Mám ráda Janáčkovu Moravskou lidovou poezii v písních a také Martinů Nové slovenské písně, to je něco neskutečného krásného.

Která je vaše nejmilejší kostelní píseň? Máme bohatou živou tradici nádherných duchovních zpěvů už od Václava Michny.
Velice ráda zpívám Beránku Boží, to je modlitba za vlast. Miluji Dvořákovu píseň Kéž duch můj sám, ale už ji nedokážu dozpívat. Dojmu se a končím. Nejkrásnější requiem, které jsem kdy zpívala, je Dvořákovo. Ano, Verdi je úžasný, ale Antonín Dvořák, jako neskutečně věřící člověk, psal s tak silnou zbožností, že jeho hudba se nebes dotýká. Zpívat Svatou Ludmilu, to je to nejkrásnější, co jsem kdy mohla zpívat. Je těžká, ale když ji cítíte a dává vám, co dává mně, tak to dokážete. Zpívala jsem ji hlavně s Jiřím Bělohlávkem. Měli jsme koncerty v Londýně, Edinburghu a z pražského koncertu bylo nahráno i CD. Pan dirigent Bělohlávek měl na to zlaté ruce. On to cítil, bylo to vždy naprosto úžasné. Pod jeho vedením jsem se vždy nesmírně těšila na finále v prvním jednání, na okamžik, kdy sbor začne zpívat o příchodu křesťanství a o světle, které s ním přichází. Měla jsem vždy pocit, že se v sále otevřel strop a uviděli jsme nebe. S Jiřím Bělohlávkem jsem dělala svou první Glagolskou mši s London Philharmonic Orchestra. Když na zkoušce začal hrát orchestr, tak to bylo pro mě tak silné… Podlaha jeviště úplně duněla.

Jste nositelkou krásného jména Urban. Je z latiny, znamená městský, z města, přeneseně ten, kdo je zjemnělý, zdvořilý, dobrých způsobů. Znáte historii svého rodu a víte, jak došlo k volbě jména Eva?
Historii svého rodu znám jen tak v hlavních, zásadních bodech, zatím to nemám prostudované. A Eva jsem po mamince.

Svatý Urban je patron vinařů, vy jste si jako svého patrona a přímluvce zvolila irského světce sv. Patrika. Přibrala jste během své kariéry další přímluvce?
Ano, Urban je patron vinařství, to vím, ale zůstávám u sv. Patrika. Ten pro mne udělal v Met takřka zázrak.

V Prokofjevově Lásce ke třem pomerančům jste byla Fata Morgana. Jak se vám zpívá ve francouzštině? Měla jste více francouzských rolí?
To byla moje úplně první opera ve francouzštině. Tak dlouho jsem se to učila, až jsem se ji naučila nazpaměť. Tady jsem se mohla pořádně vyřádit. Víte, když jsem před lety na Sardinii dělala s Jiřím Menzlem Dalibora, tak mě přesně odhadl – ty seš komik.

Při studiu nové role začínáte nejprve textem? Nebo se učíte rovnou intonaci a slova společně?
Vždy začínám tím, že si vezmu klavírní výtah a dobrou nahrávku a pečlivě si to poslechnu. Potom začnu spolupracovat s korepetitorem a nastuduji s ním roli.

Lze vůbec určit, kterou roli jste považovala pro sebe za nejtěžší, nejnáročnější?
Pro mě je nejnáročnější jednoznačně Belliniho Norma, zpívala jsem ji jednou koncertně v Americe v Connecticutu ve Stratfordu, šéfdirigent mi ji nabídl po Tosce. Nemám tak lehký hlas, rozsah tam byl. Bylo to hrozně těžké, ale zvládla jsem to.

Jsou role, kterou jste odřekla, a inscenace, ve které jste odmítla vystupovat?
Odřekla jsem Die Frau ohne Schatten, Ženu bez stínu. Pustila jsem si nahrávku a zjistila jsem, že ji zpívat nemohu. Straussova hudba byla pro mě tehdy moc komplikovaná. Od Strausse miluji Salome. Frau Ohne Schatten jsem odřekla v Met, tam jsem odřekla i Abigail, a budu vždy tuto hlavní roli Nabucca odříkat, protože hlasu škodí. Též Birgit Nilsson, pěvkyně, které si velmi vážím, říká: „Než jednu Abigail, radši třikrát Turandot. Všem zpěvačkám ničí hlas.“ Inscenaci? Nedávno před pár lety jsem v Českých Budějovicích odřekla Jenůfu. Nepřesvědčila mne. Mám ráda moderní režii, moderní inscenace, ale nemohu přistoupit na to, abych dělala něco jiného, než zpívám.

V říjnu vystoupíte v Plzni na koncertu Druhá tvář – má to znamenat, že operní pěvkyně budete ukazovat svou druhou, vlastně původní, rockerskou tvář?
Rockerka budu až do smrti. Mám tu hudbu moc ráda a mám ji v srdíčku. Se skupinou Barock dělám delší dobu, jsou to klasičtí hráči a rytmika především z Čechomoru, hlavně Moraváci, v programu máme i rockové písně skupin Nightwish, Queen a Nazareth. Při tom se neskutečně uvolním a jsem šťastná. Spolupracuji také s RockOpera Praha v představeních Trója a Antigona.

Chystáte nějakou novou roli?
Rozšířím milé dámy, které zpívám, o další babiznu – Herodias v Straussově Salome. Z Brna jsem dostala nabídku. Bude režírovat David Radok. Bude to jistě dřina, ale nesmírně se těším.

Čeho si v životě nejvíce vážíte? Co byste ráda, abychom jako lidstvo, co nejdříve napravili?
Nejvíc si vážím zdraví a jsem věřící člověk, tak jsem šťastná, že jsem se osudově vydala pěveckou cestou. Změnili jsme se ve spotřební společnost a základní lidské vlastnosti přepočítáváme na peníze, zkrátka duchovno a pokora jsou hodnoty, které už příliš nemáme. Pokora lidstva před přírodou, před Bohem, pokora před životem – to vše je třeba, abychom vrátili.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů.