Operní panorama Heleny Havlíkové (384) – Jak bezhlavý jelen se slepicemi, kohouty a králíkem vařili operu v pekle

Švanda dudák je první ze čtyř oper Jaromíra Weinbergera (1896-1967). Vychází z úspěšné dramatické báchorky Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Libreto Miloše Kareše v úpravě Maxe Broda vlastně navazuje na Švandův a Dorotčin příběh po svatbě. Přibyla postava pokušitele – loupežníka Babinského a Švanda dokonce skončí v pekle, protože zalhal Dorotce o polibku Královně. Postavu Švandy lze chápat jako personifikaci českého muzikantství a Babinský odkazuje na typ lidového zbojníka, který bohatým bere a chudým dává – a to i Čertovi v pekle, když ho nejdřív obere a pak jako chuďase nakradeným zase obdaruje.

První verze Weinbergerova Švandy dudáka ale při premiéře v pražském Národním divadle v roce 1927 s hudebním nastudováním Otakara Ostrčila a režií Ferdinanda Pujmana příliš úspěšná nebyla – inscenace dosáhla pouhých čtrnácti představení. A další nastudování, ve Stavovském divadle v roce 1933 (dirigent Josef Vinkler), už s úpravou Maxe Broda, skončilo po osmi představeních. Někteří (Antonín Šilhan, který stál o rok předtím za skandálem kolem Ostrčilova nastudování Bergova Vojcka v Národním divadle) chválili melodičnost a zpěvnost, jiní (Josef Hutter) odsuzovali operu jako změť odpuzující povahy, machu na hranici plagiátu, která uráží národní cit. Recenzenti rozpoznávali ve Švandovi dudákovi Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Nedbala, písničky i tance české a slovenské i Weinbergerovo kontrapunktické školení u Maxe Regera. Stmelení těchto prvků bylo pro některé znakem rafinovanosti s imponující instrumentací, pro jiné jen eklekticismem a epigonstvím. (Je zajímavé, že v instrumentaci opery dudy jako nástroj použity nejsou – jen náhražky na jejich nezaměnitelný zvuk hlavně v klarinetech.)

V zahraničí se ovšem počet představení Švandy dudáka před druhou světovou válkou vyšplhal ke dvěma tisícům, zejména díky hojnému uvádění na německých scénách, ale také v Novém německém divadle v Praze, v Bratislavě, Lublani, Rize, Sofii, Vídni, Basileji, Budapešti, Helsinkách, newyorské Metropolitní opeře nebo londýnské Covent Garden. Velkou zásluhu na tomto úspěchu měl Max Brod, který vytvořil nejen německý překlad, ale svými úpravami vhodně oslabil až příliš pateticky vypjaté vlastenectví a přidal na komičnosti.

Úspěch Weinbergerovy opery Švanda dudák vycházel hlavně z její lidovosti s oporou v českých báchorkách o Švandovi a jeho začarovaných dudách – a díky tomu také v české zpěvnosti, jak ji Weinberger uchopil rozvinutím motivů zlidovělé písně Na tom našem dvoře ze zpěvníku sběratele jihočeských lidových písní Ferdinanda Rudolfa Sládka Náš poklad. Weinberger ovšem reflektoval lidovou píseň zcela jinak, než třeba Martinů ve svém předválečném folklorním období například ve Špalíčku nebo v Hrách o Marii z první poloviny 30. let. Písnička Na tom našem dvoře sice tvoří ústřední hudební osu opery, ale je prokládaná směsicí velmi pestrých stylů, odkazujících k celé plejádě skladatelů. Na lipském provedení se ovšem líbilo, že Weinberger prostě „dělá hudbu“, jak mu to napovídá jeho horoucí muzikantské srdce, aniž by se staral o módní „problémy“. Podle některých Weinberger trefil do černého, když vytvořil lidovou operu dráždivé pestrosti s hudbou, která si umí zavázat všechny dobré duchy české muzikantské povahy, a virtuózní rukou zcela výjimečného znalce ji odít do přiléhavého, překrásně střiženého hudebního šatu.

Jeden z recenzentů vídeňského provedení si pochvaloval temperamentní, mladistvou a radostnou hudbu, která je po technické stránce bezvadná i tím, že orchestrální zvuk nikde nekryje zpěvní hlasy a v duetech a ansámblových scénách se uplatňuje rozkvetlá nádhera lidských hlasů jak z italských oper. Ve Weinbergerově opeře bylo oceňováno živé umění, syntéza současného vývoje – a to vše se silným temperamentem, okouzlující rytmikou, jasným a bouřlivým humorem. Komický prvek hudby byl při vídeňském provedení prý tak sugestivní, že v publiku během představení neustále propukaly salvy smíchu, což se nestávalo ani při Beckmesserových scénách Wagnerových Mistrů pěvců norimberských.

PR k současné inscenaci Švandy dudáka v Národním divadle v hudebním nastudování Zbyňka Müllera vsadilo hlavně na režiséra Vladimíra Morávka a v propagačních textech překypuje očekáváním, že i ve Švandovi dudákovi stejně jako v inscenaci Mozartovy Kouzelné flétně režisér zopakuje „mix fantaskní pohádky a grotesky a plnou náruč ‚morávkovské‘ představivosti a zvláštního scénického polosnění.“ Nezbývá, než říci, že je třeba se z tohoto snění probudit – a budík řinčí hodně drsně! Právě kvůli Morávkově přístupu. Ten už na webu ND předjímá režisérovo estrádní vyvolávání: „Čechové, Němcové, světe – přistupte! Dávat se totiž bude pohádka o dvou dějstvích a pěti obrazech na slova Miloše Kareše a v úpravě Maxe Broda. A o čem bude? O lípách v květu. O Královnách Temnoty, které nevyklenou, co zatoužily vyklenout. O loupežnících, kteří nadělají spoustu dobra. O Čertu, který prohraje v mariáši. Dorotka je totiž zde. A Švanda umí neuvěřitelné věci – s tím svým inštrumentem. Ať žije český dudák! Ať žije Dorotka! Koně, zbrojnoši, muži s kosou, polívka na oběd, orloj ukradený ďáblu, kočáry, bryčky, zvony všech ladění, hromy, blesky, hrozivé zjevy, netopýři a pekelný mariáš. Na konec pak všichni křičí: Sláva!“

Weinbergerův Švanda dudák z Tylovy předlohy zachoval motiv záchrany nebo nápravy chybujícího hrdiny a rozšířil ho o zkoušku věrnosti, když Švanda přechodně podlehne svodům Královny a Babinský se milostnými návrhy pokouší získat Dorotčinu přízeň. Je to příběh báchorečný, do něhož vstupují i nadpřirozené síly, protože Švandovy dudy jsou začarované. Příběh je sice trochu zašmodrchaný, ale pro pohádkám uvyklého diváka srozumitelný. Vladimír Morávek ovšem stylovou roztříštěnost Weinbergerovy partitury ještě „postmoderně“ zvýraznil a děj znepřehlednil natolik, že nepomohla ani role muže v nůši coby komentátora, v programu uvedeného jako Jokera z amerických koomiksů (!) vtíravě shrnujícího děj vyzývajícího publikum ke zpěvu (David Bosh). Nakolik dnešní děti (ale i dospělí) lpějí na srozumitelnosti příběhu, nebo jim stačí vizuální show bez ohledu na její obsah, ukáže až zájem rodin. Jenže – Weinbergerův Švanda dudák je sice propagačně určený právě jim, ale všechna představení začínala a budou začínat v sedm a inscenace se protahuje přes desátou večerní. A data jsou navíc určena tak, že vždy následuje pracovní den.

Scéna Martina Chocholouška je rámována bíle svítícími neonovými kostkami jako pás celuloidového filmu a nad jevištěm je zavěšeno ve dvou řadách osm reflektorů, blikajících do publika. Dominantou scény je obrovitá maketa jelena bez hlavy a pozadí tvoří jakási změť pralesa v zadýmených odstínech šedé. Levá lávka nad orchestrem je od počátku „ozdobena“ papundeklovou malůvkou plamenů, patrně pekelných, čímž Morávek „nedočkavě“ prozrazuje, že se v průběhu večera ocitneme v pekle. Vesnická lidovost je zastoupena bytelným dřevěným stolem s židlemi, v závěru maketou idylického domečku – a všudypřítomným cibulákovým modrobílým potiskem na ubrusu, džbánu, kroji Dorotky či zástěrách „slepic“, ale i na obří loutce vele-kočky.

Lpění na folklorní věrohodnosti prácheňských krojů tak považují inscenátoři nejspíš za přízemní hnidopišství, když se do všudypřítomné změti „vejde“ i čínský původ míšeňského cibulákového vzoru, u nás spjatého nikoli se Strakonicemi, ale severočeským Dubí. Jako úzkoprsý se kostýmní výtvarnici Sylvě Zimule Hanákové může jevit podiv nad tím, že Švanda chodí kosit ve svátečním kabátě. A na dudy během inscenace hrají hlavně všichni jiní, než Švanda: Královně ledové srdce rozehřeje skotský dudák, nejspíš stižený neurologickou poruchou tance svatého Víta, a peklu na rozloučenou na ně hraje Babinský.

Na úvod ještě před předehrou z lóže kdákala kostýmovaná slepice a na protější straně kokrhal kohout. Pro zbystření pozornosti to bylo veselé – včetně zakončení tohoto kvokacího dialogu – když slepice už měla dost ochabujícího kohoutova kokrhání a mocně, „na plné koule“ zakokrhala! Bohužel se ukázalo, že to byla jediná vtipná scéna celé inscenace.

Více než tři hodiny pak vyplňuje chaotická směska nesouvislého hemžení herců, tanečníků, létajících i jako vrány zavěšené na tazích, a dětí coby kuřátek, čertíků nebo princezniček. Vladimír Morávek, který se ujal i svícení, nedovedl klíčové postavy a situace patřičně zvýraznit ani světlem. Vizuálně převládá drůbež, která s trhavými „slepičími“ pohyby prakticky nesejde ze scény – i peklu dominuje rudá slepice. Ve změti nesourodých ingrediencí jsou ještě video dotáčky kufrů padajících do plamenů, snad aby připomněly historický kontext židovských osudů. Z této přeplácané estrády se režisér nemůže „vyvinit“ textem k inscenaci, že ji celou pojal jako sen zestárlé Dorotky (Milena Šajdková), která čeká na Švandu přes padesát let, protože den v pekle trvá na zemi rok. Pokud tuto „licenci“ divák bez textového „návodu“ vůbec postřehne a pochopí.

Na tomto kdákajícím morávkovském „dvorku“ protagonisté naprosto zanikali. Ani obří nažehlená holubička nepomohla utrápené Dorotce, a to i vzhledem k příliš dramatickému sopránovému partu jak pro Janu Šrejmu Kačírkovou, tak pro Alžbětu Poláčkovou. Šejdíř a kecalovský sňatkový podvodník Babinský s wagnerovským tenorem je mimo obor Martina Šrejmy, při druhé premiéře ho Jaroslav Březina uzpíval hurónským fortissimem. Rádoby světákovského trumberu Švandu zachraňoval alespoň barevný smetanovsko-vokovský baryton Jiří Brücklera a díky hlasové intenzitě ještě zřetelněji Svatopluk Sem. Směšně hloupého vládce pekel vystihl spíš František Zahradníček, než alternující Jiří Sulženko. A nejen z forbíny, kam režisér stereotypně situoval sólisty při áriích, ale i z lóže se dobře nesly v roli Královny mezzosoprány Ester Pavlů i Kateřiny Jalovcové. Ještě že byly i české titulky, protože skoro nikomu nebylo rozumět slova.

Nazíráno dnešním poslechem „vytrénovaným“ postmoderním eklekticismem 21. století, Zbyněk Müller svým hudebním nastudováním vcelku věrohodně zprostředkoval tu Weinbergerovu stylovou směsici lidových písniček a tanců, Smetany, Wagnera, Dvořáka, kontrapunktu v barokní fuze, Janáčka, Stravinského. Jenže slabiny zdlouhavých hudebně nenápaditých míst Weinbergerovy „filmové“ hudby bez razantnějších a žádoucích škrtů překonat nemohl. A režisér projevil naprostou necitlivost k hudebnímu vyznění, když umístil sbor s foersterovsky náročnou sazbou do lóží, takže místo jednolitosti slyšíme nelibozvučný shluk trčících hlasů Sboru Národního divadla (sbormistr Pavel Vaněk).

Je jistě záslužné připomínat autory postižené nacionálním socialismem či perzekvované v meziválečném Československu z důvodů náboženských, rasových, politických nebo genderových. Weinberger vzhledem ke svému židovskému původu mezi ně bezesporu patří. Ale už v případě Plesu v hotelu Savoy (poznámka redakce: recenze v OPHH 382 a recenze od Gabriely Špalkové zde) vyvstávala pochybnost, zda náprava evidentní křivdy vůči těmto autorům má být tím hlavním důvodem pro uvádění dobově ukotvených děl. V kontextu současného repertoáru obou operních souborů Národního divadla při absenci základního kánonu českých oper by měly mít své oprávnění návraty děl autorů, zapomenutých a opomíjených i z jiných důvodů než kvůli nepřijatelnosti svého původu.

Tylova národní pohádka měla premiéru v Královském stavovském divadle v roce 1848. Tyl se snažil pochopit a vyjádřit svéráz českého národa tak, aby se v jeho hrách domácí obecenstvo i poměry poznávali – a mohli se identifikovat s chybujícím a napraveným hrdinou. Karel Havlíček Borovský, nesmlouvavý kritik obrozeneckého umění, prý po návštěvě Tylova Strakonického dudáka smířlivě napsal, že „nikdo neopustil divadlo nespokojen“. Kéž by toto bylo možné říct o nastudování Švandy dudáka na Tylovo téma v současném Národním divadle. O druhé přestávce zazpíval a zahrál z lóže krojovaný dudák – byla to půvabná „lidová“ vsuvka, která ovšem přesně odhalila, co především nová inscenace Švandy postrádá – upřímnou věrohodnost národní lidové pospolitosti a domácí tradice. 

Vladimír Morávek se svým typickým patosem hlásá, že „Švanda dudák je pro maminky a tatínky, aby se svými dětmi zhlédli, jak vypadá uhranutí světa Čechem, zmoudření Čecha, láska Čecha a úcta a obdiv Čecha k domovu“, ba dokonce o své – tříhodinové! – inscenaci mluví jako o iniciačním obřadu operní krásy pro děti. Za mě – svá vnoučata na tuhle estrádu rozhodně nevezmu, nechci jim zkreslit povědomost o opeře a kazit vkus. Ještě že Národní divadlo obnovilo skoro dvacet let starou inscenaci Dvořákovy opery Čert a Káča s báječně vtipnou scénou i kostýmy Adolfa Borna.

Jaromír Weinberger: Švanda dudák
aneb Ďábel prohrál, lituje…
Premiéry 6. a 9. října 2022
Národní divadlo, Praha

Hudební nastudování Zbyněk Müller, režie a světelný design Vladimír Morávek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, choreografie: Lucie Mertová, videoart Michal Mocňák, sbormistr Pavel Vaně.

Osoby a obsazení: Švanda – Jiří Brückler / Svatopluk Sem, Dorotka, jeho žena – Alžběta Poláčková / Jana Šrejma Kačírková, Babinský, loupežník – Martin Šrejma / Jaroslav Březina, Královna – Ester Pavlů / Kateřina Jalovcová, Černokněžník, Druhý zbrojnoš – Roman Janál / Martin Bárta, Čert – Jiří Sulženko / František Zahradníček, Pekelný hejtman – Ondřej Koplík / Dušan Růžička, Sudí – Vladimír Doležal / Dušan Růžička, Kat, První zbrojnoš – Vít Šantora / Vjacseszlav Korszák.

Orchestr Národního divadla, Sbor Národního divadla, Balet Opery Národního divadla, děti z Baletní školy Olgy Kyndlové.