Před 130 lety zemřel “Šílený skladatel” Hervé

Louis-Auguste Florimond Ronger se narodil 30. června 1825 ve francouzském kantonu Houdain u Arrasu. Již jako dítě byl pěvecky nadaný a proto byl po smrti svého otce, který byl četníkem, přijat ve svých deseti letech do sboru kostela sv. Rocha v Paříži. Později studoval na pařížské konzervatoři u skladatelů Daniela Aubera a Antoina Elwarta.

Od svých patnácti let působil jako varhaník ve špitálním kostele Bicêtre, ústavu pro duševně choré. Pro pacienty chystal různá představení, ve kterých si mohli v rámci muzikoterapie i sami zahrát. Současně se tajně věnoval hudebnímu divadlu: nejprve jako herec a zpěvák (lyrický tenor), poté jako skladatel, dramatik a režisér. Tuto fázi Hervého života později libretisté ztvárnili v jeho nejpopulárnější operetě Mam’zelle Nitouche. V roce 1845 vyhrál konkurz na prestižní místo varhaníka v kostele sv. Eustacha. Po úspěchu svých skladeb se plně věnoval hudebnímu divadlu.

28. ledna 1847 se mu narodil syn Louis Emmanuel Florimond Ronger, známý jako Gardel-Hervé. Stal se houslistou, komikem, skladatelem a dramatikem.

V roce 1848 zkomponoval na přání svého přítele, barytonisty Désiré, grotesku o jednom dějství Don Quichotte et Sancho Pança – parodie na Cervantesův román, která byla provedena v rámci benefiční akce v pařížské Opeře. Dílo dosáhlo velkého úspěchu, podle skladatele Reynalda Hahna se jednalo o “první francouzskou operetu”. V té době přijal pseudonym Hervé. V roce 1851 se stal dirigentem a vedoucím orchestru v Théâtre du Palais-Royal.

V roce 1854 převzal koncertní kavárnu Folies-Mayer na Boulevard du Temple, kde nechal postavit malé jeviště, které bylo slavnostně otevřeno 3. února 1854 pod názvem Folies-Concertantes. Pro toto divadlo napsal 31 krátkých her, které nazval bouffonerie-opérette nebo folie-opérette. Uváděl zde vlastní operety (Le Compositeur toqué, La Fine–fleur de l’Andalousie, Un drame en 1779) a pantomimy, které napsal a hrál mim Paul Legrand. O několik měsíců později se vzdal svého místa ve prospěch Louise Huarta a Agénora Altaroche, ale ponechal si umělecké vedení divadla, které bylo znovu otevřeno 21. října pod názvem Folies-Nouvelles. Francouzské slovo “folies” (fraška, šílenství, bláznovství) se stalo Hervého poznávacím znamením. Hervé pokračoval v komponování a uváděl také díla mladých hudebníků, například Jacquese Offenbacha (Ojajaje aneb Královna ostrovů) nebo Léa Delibese (Za dva krejcary uhlí aneb Bigorneauova sebevražda). Soubor se rychle rozrostl s příchodem herce Josého Dupuise v říjnu 1855, kterého Hervé najal z divadla Luxembourg-Bobino.

Divadlo Folies-Nouvelles bylo velkou inspirací pro o šest let staršího francouzského skladatele německého původu Jacquese Offenbacha. Ten založil vlastní divadlo pod názvem Théâtre des Bouffes-Parisiens a stal se tak Hervého konkurentem. Mezi Hervém a Offenbachem brzy vzrostla rivalita.

10. listopadu 1856 stanul Hervé před pařížským soudem pro zneužití nezletilé. Byl odsouzen ke třem letům odnětí svobody, ale ve věznici Mazas si odpykal pouze polovinu trestu, tedy osmnáct měsíců.

V roce 1857 se kvůli špatnému zdraví vzdal role divadelního režiséra, scénáristy, skladatele a zpěváka a odjel do zahraničí, aby si zlepšil zdravotní stav. Po návratu do Paříže o rok později převzal hudební vedení divadel Eldorado a Délassements-Comiques. Teprve v roce 1866 začal po Offenbachově vzoru komponovat delší operety (opéra bouffe). Od té doby spolu s Offenbachem začali na pařížských hudebních scénách tvrdě soupeřit.

Na počátku 70. let 19. století odjel do Londýna, kde pomáhal Angličanům s inscenováním operet. Pro divadlo Gaiety Theatre, jehož byl nějakou dobu ředitelem, složil Aladdin the Second a pro Covent Garden Babil a Bijou.

V roce 1878 si zahrál roli Jupitera v obnovené inscenaci Orfea v podsvětí, kterou režíroval sám Offenbach. Tehdy se Hervé s Offenbachem usmířili. V té době také zkomponoval několik operet: La femme à Papa (1879), La roussotte (1881), Lili (1882) a nakonec svou nejslavnější operetu Mam’zelle Nitouche, ve které otiskl autobiografické prvky ze svého mládí do hlavní postavy varhaníka. Dílo mělo premiéru 26. ledna 1883 v Théâtre des Variétés na Montmartre. Postavu Denisy ztvárnila Anna Judic a utajovaného operetního skladatele Célestina interpretoval basista Louis Baron.

V roce 1886 odcestoval z Paříže do Londýna, kde pravidelně vystupoval od roku 1870. Komponoval zde balety pro divadlo Empire Theatre na Leicester Square. V roce 1892 se vrátil do Francie, kde krátce před svou smrtí odehrál poslední představení Bacchanale.

Mam’zelle Nitouche (Slečna Netýkavka) byla uvedena 29. listopadu 1890 pražské Národní divadlo. V hlavních rolích se představili sopranistka Hana Cavallarová a tenorista Adolf Krössing. Současnému publiku je toto dílo známé v brilantním překladu a úpravě Oldřicha Nového z roku 1938. Na rozdíl od jiných Hervého děl je tato opereta lyrická, hudebně i dramaticky vyzrálá.

Hervé byl tvůrcem žánru opérette-bouffe. Jeho rané skladby, především buffonády, v nichž se vysmíval tradičním operním formám, byly žánrově velmi blízké operetě, tudíž je spolu s Offenbachem považován za zakladatele francouzské operety a do jisté míry i za jejího předchůdce.

Aby se vyloučila možnost konkurence privilegované Komické opeře, úřady omezily Hervého inscenace v rámci Folies-Concertantes na jedno dějství a pouze dvě postavy. Hervé se ale zákazům úspěšně vyhýbal: v jeho představeních vystupovali hluchoněmí a loutky, “mrtvola” a dokonce i “uříznutá hlava”.

Hervého jednoaktové buffonády ještě nebyly klasickými operetami, pouze se pokoušely o novou cestu a obsahovaly zárodky těch kvalit, které se měly v blízké budoucnosti rozvinout a přerůst ve skutečnou operetu. Vznikla tak hudebně-divadelní miniatura – divadelní parodie, v níž se pantomima spojila s výstřední fraškou a s prvky satiry na pařížský život. V 60. letech 19. století byla tato omezení z velké části zrušena. Po zrušení omezení vytvářel víceaktová díla, která parodovala operu a drama. Hervého pozdější tvorba je poznamenána silným vlivem Jacquese Offenbacha. Zkomponoval 110 operet, pantomim, burlesek, opéra bouffe, parodií, divertissementů a hudbu k sedmi baletům a sedmi revue.

V posledních letech svého života trpěl psychickými potížemi. Zemřel 4. listopadu 1892 v Paříži ve věku 67 let. Přežil tak svého rivala Offenbacha o dvanáct let.

Zdroj info: autorský článek