Andrij Jurkevyč: Dirigent znovu tvoří to, co už jednou vytvořil skladatel

Andrij Jurkevyč absolvoval na Národní hudební akademii Mykoly Lysenka ve Lvově a od roku 1996 je rezidenčním dirigentem Lvovské národní opery, kde dirigoval operní i baletní tituly. Od roku 2002 žije v Itálii a od té doby se rozvíjí jeho zahraniční kariéra. Představil se v řadě evropských divadel, dirigoval i v USA či Chile. Pochází ze Zborova, místa tak důležitého pro české, respektive československé dějiny. S úsměvem vzpomíná na okamžik, kdy do Zborova, do míst, kde proběhla legendární bitva 1. světové války, přijel v roce 1997 Václav Havel. „Moje maminka ho šla tehdy pozdravit a vyprávěla mu o tom, že má syna, který studuje dirigování. A hned se ptala, jestli by mu mohl dát příležitost poznat divadlo v Praze,“ vypráví. Nyní se už Andrij Jurkevyč v Praze zabydlel a bude ovlivňovat uměleckou tvář Státní opery. Na svém novém postu stanul v době, která není snadná. Ačkoliv ho dirigentská profese odvedla z Ukrajiny, ve své vlasti má stále své blízké. První otázka byla tedy nasnadě.

Stal jste se novým uměleckým šéfem Státní opery v Praze v pro vás osobně nelehké době a v celkově rozbouřené mezinárodní situaci. Jak celou situaci vnímáte a jak se soustředíte za těchto podmínek na svoji práci?
Každý den je situace mezi mou rodnou zemí a Ruskem v mé mysli a v mém srdci. Rusko napadlo Ukrajinu den poté, kdy jsem přiletěl Japonska. Měl jsem čas přemýšlet, jak nejlépe se zachovat. Ve svém oficiálním prohlášení jsem uvedl, že to nejlepší, co mohu udělat, je zůstat ve své profesi. Dirigovat, a tak s ukrajinským pasem roznášet poselství všude po světě, kam pojedu. Už to trvá více než 240 dní a každý z těchto dnů je pro mě stejnou bolestí, mám stejné starosti o svou vlast a modlím se za ni. Taktovka je moje zbraň. Ale jestliže mě vlast zavolá, abych šel bojovat, samozřejmě půjdu a taktovku zavřu do šuplíku. Zprvu jsem nevěděl, jestli bude mít Ukrajina podporu ze zahraničí. Naše historická zkušenost není dobrá…

Podobně jako naše – Mnichov 1938 nebo srpen 1968. Nesbližuje nás to? A možná nás už historie poučila…
Snad ano… Když byla po první světové válce Ukrajina vytvořena, existovala šest měsíců a Rusové do ní vpadli, zabíjeli mé krajany a celý svět se k tomu postavil zády, nereagoval. Teď jsem větším optimistou, vidím, jak se k situaci staví evropské země – Česká republika, Polsko, Velká Británie a Spojené státy, země, které podporují moji zemi. Jsem za to velmi vděčný.

Říkáte, že nyní je vaší zbraní taktovka, obraťme pozornost k vaší práci. V Praze jste dirigoval před lety na Pražském jaru, kdy jste byl v Čechách vůbec poprvé?
Byl jsem tu poprvé 19. května 2012, přesně před deseti lety na festivalu Pražské jaro, doprovázel jsem legendární Editu Gruberovou a Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Praha na mě zapůsobila velmi neobvykle. Měl jsem pocit, jako bych přijel do svého rodného města. Nevím proč, ale bylo to tak. Nyní, když jsem přijel z letiště a jel do centra Prahy, všechno mi bylo nějak povědomé. Je to asi nějaké déjà vu, anebo si to pamatuji ještě z dřívějška. V tomto městě se cítím velmi dobře. Cítím, že je moje. Procházím se jeho ulicemi, navštěvuji muzea, poznávám kulturu – a to se mi moc líbí. Už i samotná budova Státní opery mi připomíná Oděskou operu. A není se čemu divit, protože ji postavili stejní architekti – Fellner a Helmer. Takže mi to evokuje Ukrajinu a Oděsu, kde jsem také byl hudebním ředitelem. To je další spojitost, jak architektonická, tak i duchovní.

Co nebo kdo vás nejvíce ovlivnil ve vaší kariéře a proč jste se soustředil právě na operu?
Moje profese je vlastně náhoda. Hrál jsem na akordeon, ale nástroj byl drahý a rodina si nemohla dovolit mě dál podporovat. Dirigentská taktovka stála jen dvacet centů a moje manželka studovala zpěv. Abychom mohli jít uměleckou cestou společně, rozhodl jsem se pro tu taktovku. Pracoval jsem v divadle jako nápověda, a tehdy jsem se zamiloval do opery. Posléze na akademii ve Lvově, to mi bylo 22 let, propukla moje vášeň pro operu vší silou. Na naší akademii se učí student nejen dirigovat, ale mimo jiné také poznávat všechny nástroje v orchestru – od smyčců po bicí. Způsob této výuky byl odvozen z Prahy, protože učitel mého profesora Nikola Kolessa studoval v Praze u Vítězslava Nováka a Otakara Ostrčila ve třicátých letech. Lvov a celá západní Ukrajina se od zbytku Ukrajiny určitým způsobem liší, protože do roku 1939 byla ovlivňována Polskem, byl tu citelný vliv Rakouska-Uherska a místní inteligence je hodně napojena na Vídeň a na Prahu. Můj profesor Jurij Luciv je člověk, který nejen zná výborně své řemeslo, ale dokáže pro něj své žáky skutečně získat. Je to velmi vzdělaný, výborný ředitel i učitel, jemu vděčím za svůj hudební i lidský růst.

Vnímáte operu jako celek, jako jevištní dílo, nebo se jako dirigent soustředíte výlučně na hudební stránku?
Operu vnímám samozřejmě jako komplex. Základ tohoto vnímání tkví i v dobách, kdy jsem začínal u divadla jako nápověda – ta vidí všechno. Ví přesně, co se na jevišti děje. A když diriguji, je pro mě důležité také úplně všechno – divadlo od A do Z: kdy jde nahoru a dolů opona, jaké je osvětlení, dekorace, přesné časy jevištních akcí a vnímám i hluk, který vytvářejí kulisy.

Mám však na mysli přímý vztah k jevištnímu dění – hudba je zkomponována na určitý příběh, jak vnímáte to, když je příběh režisérem vyprávěn jinak? Jaký je váš názor na tyto režijní přístupy?
Operu vnímám komplexně, a proto je pro mě těžké, když je režie příliš vzdálena původnímu záměru. V takových případech skoro nemohu dirigovat. Když studuji partituru, funguji už sám pro sebe jako režisér. Od začátku až do konce vidím, co přesně tam má být, protože je vše napsáno v partituře a já si to vizuálně představuji. Když mění režisér základní koncept, který je odlišný od originálu, je to pro mě skutečně těžké. Jsem ochoten to akceptovat jedině tehdy, jestliže je pro tuto změnu nějaké logické vysvětlení, jestliže ji lze dobře na partituru aplikovat a nenutí mě to partituru měnit.

Jak byste jako hudební ředitel Státní opery řešil situaci, kdybyste nesouhlasil s režijním zásahem?
V případech, kdy režijní zásah deformuje dílo, tak bych se snažil režiséra přesvědčit, aby to nedělal. Nebo by musel mít pro takové zásahy skutečně závažné důvody.

Může ovšem nastat situace, když režisér nebude ochoten k žádné diskuzi s dirigentem…
Při přípravě inscenace mohou režisér a dirigent být nestejně dominantní. Ve Varšavě jsem spolupracoval s Davidem Pountneym a při spolupráci s ním jsem pochopil, že je to obrovský profesionál, zkušený a inteligentní muž. Sám ze své vlastní vůle jsem se upozadil. Byl jsem tehdy sice mladší, ale vycítil jsem, že on je tím zkušeným a měl jsem zájem pracovat jako tým. Ne se nutně hašteřit, ale spolupracovat tak, aby produkce mohla dobře dopadnout. Velice oceňuji režiséry, kteří dokáží chápat partituru a reagovat na ni. Setkal jsem se během své kariéry i s režiséry, kteří mi děkovali za pomoc, kterou jsem poskytl já jim.

Pokud byste se však setkal s režijními změnami, které byste nemohl akceptovat, jak byste situaci řešil?
To se nestalo nikdy, ale v tom případě bych se necítil s to takovou inscenaci dirigovat.

Sám nyní stojíte v čele divadla. Jak tedy budete jako hudební ředitel Státní opery takovým situacím předcházet?
Je důležité mít šikovné, inteligentní režiséry, kteří respektují partitury.

A které režiséry byste tedy ve Státní opeře rád viděl?
Nerad bych se vyjadřoval nyní konkrétně o jménech režisérů, už jsou smluvně zajištěni naším divadlem a nemůžu se dočkat, až s nimi začnu spolupracovat. Například Sedlák kavalír a Komedianti, které bude režírovat známý režisér Ondřej Havelka. Představil nové a zajímavé myšlenky, které jsou v souladu s partiturou, na tuto inscenaci se tedy velice těším.

Za dirigentským pultem Státní opery jste už stál. Jak se vám spolupracuje s orchestrem?
Orchestr je opravdu skvělý! Je vidět, že tu působí silná operní tradice. Když jsem zde v květnu 2022 poprvé dirigoval, poznal jsem to na první pohled. Kdybych si neověřil, že orchestr má tak vysoké kvality, svoji pozici bych nemohl přijmout.

Jaké pěvce byste do Státní opery rád přivedl? Jaké typy hlasů tu podle vašeho mínění chybí? Chtěl byste angažovat pěvce spíše pro určité konkrétní projekty nebo s některými navázat dlouhodobější spolupráci? Preferoval byste spíše práci s domácími pěvci a hosty ve výjimečných rolích?
Doba, kdy je pěvec celosvětovou hvězdou, se v poslední době velmi zkrátila. Ti, kteří zpívali skvěle před deseti lety, už nemusí zpívat skvěle nyní. Nerad bych se na ně tedy soustředil. Mým úkolem, mou povinností i mým přáním při mém působení v Praze je najít především šikovné a dobré zpěváky tady v Čechách.

Jak byste chtěl profilovat Státní operu? Na jaký repertoár se chcete soustředit?
Státní opera má mezinárodní charakter, repertoár by tedy měl být široký. S panem Hansenem jsme se shodli, že je tu málo bel canta, k tomuto tématu bychom se ještě chtěli vrátit a dále na něm pracovat. Já osobně bych se rád věnoval lehkému rossiniovskému repertoáru, ale musíme pro něj najít hlasy. Například pro mozartovský repertoár hlasy máme. Čemu bych se ale chtěl vyhnout, to jsou těžké dramatické opery, tady to je s odpovídajícími hlasy složitější. Deficit těchto hlasů je však po celém světě. Pěvci zpívají dramatické tenorové role příliš brzy a o své hlasy přicházejí. Dramatickému oboru se nevyhýbám proto, že bych ho já osobně nechtěl uvádět. Ale raději bych si hlasy nejdříve vypěstoval, a pak k takovému repertoáru přistoupil.

A navázal jste již v tomto směru spolupráci s některými pěvci?
Konkrétní jména bych nerad zmiňoval. Kdybych zmínil jen někoho, preferoval bych ho tím a ostatním tak ztížil jejich výchozí pozici. Musíme respektovat všechny, ať mají lepší nebo horší předpoklady.

Vraťme se ještě k charakteru Stání opery. Jak vnímáte ozvučení při produkcích?
V klasickém operním divadle neschvaluji používání audiosystému, jelikož veškerá náročná práce dirigenta orchestru, která se promítne v barvě zvuku orchestru i na hlasech zpěváků, se tak mžikem mění. Existují ale výjimky, jako například naše produkce Plesu v hotelu Savoy – v tomto případě bylo potřeba použít mikroporty pro mluvené slovo. Jednalo se však o výjimku.

Ještě nedávno se však operety uváděly bez jakéhokoliv nazvučení a nepřinášelo to žádné problémy, připomeňme inscenaci Straussova Netopýra z devadesátých let. Klasické operety zpívají operní pěvci, a navíc nejde jen o operetu – i v řadě titulů světového operního repertoáru jsou mluvené dialogy. Jak byste řešil situaci v tomto případě? A jestliže nyní dělá jevištní řeč pěvcům ve Státní opeře potíže, nebylo by tedy žádoucí pracovat se sólisty tak, aby byli schopni hovořit na jevišti bez problémů?
Měli bychom více uvádět operetní tituly, tlačit na to, aby se operety uváděly častěji a pěvci se zdokonalili. Ale to už je otázka přímo na vedení. U operních titulů bych nikdy nezvučil. V některých případech může být přizvučený sbor, pokud je za scénou a má to své umělecké důvody. Ale jinak určitě přizvučení nepoužíváme a používat nechceme.

Dirigoval jste během své kariéry také baletní tituly, počítáte s tím, že budete dirigovat některé balety i ve Státní opeře?
Ano, dirigoval jsem asi 250 baletních představení a nezastírám, že bych rád balet dirigoval i zde. Kdybychom se měli bavit o specifikách dirigování baletu, byli bychom tu ještě dlouhé hodiny. Sám jsem se věnoval klasickému baletu, mám k němu tedy vztah nejen jako dirigent.

Zkusme vaše umělecká východiska a zásady shrnout a promítnout je do vašeho působení v Praze. Jak vnímáte specifika Státní opery – historická i umělecká, jak byste chtěl Státní operu vést a kam byste s ní chtěl dojít?
Líbí se mi situace, kdy člověk vychází z toho, co má. Dokáže podtrhnout klady a upozadit limity a je si vědom hranic, kam až může dojít. Sám bych vždy vycházel z možností sólistů, orchestru, ale i z možností divadla jako instituce. Jsem hudební ředitel velmi významného operního domu, jsem tedy zodpovědný za to, aby každý hudební zvuk, ale také umělecký duch této instituce dosahoval nejvyšších kvalit.

Řekněte na závěr – kteří autoři a která hudební období z historického hlediska je vám osobně nejbližší?
Nemohu říct nic konkrétního ohledně názvu skladby, skladatele nebo období či stylu. Jde mi vždy o to, jestli dílo přináší nějakou myšlenku, hodnotu, která ovlivnila i srdce skladatele, který chtěl něco říci, předat dál nějaké poselství. Jestli v díle taková hodnota je, to je pro mě nejdůležitější a tím se řídím. Mám ve své knihovně všechny partitury, které jsem dirigoval, a mohu o každé prohlásit, že ji mám rád. Když poprvé otevírám partituru, není to jako otevírat knihu. Otevírají se mi dveře do jiného světa, který si skladatel vytvořil, je to magický svět hudby a zpěvu. Libreta nejznámějších oper byla pro skladatele samotné oním podnětem, jiskrou, která zažehla fantazii a podtrhla hluboké myšlenky, které mohou být motivující i pro naši generaci, pro naši současnost. Když člověk poslouchá hudbu v divadle nebo na koncertě (a tím jsem si jistý), nejde si pouze vychutnat harmonii, melodie, hlasy, ale je v sále proto, aby nechal hudbu působit na sebe. Jaké vyznává hodnoty? Umění vás zkoumá, rentgenuje a odráží vaše vlastní hodnoty.

Na začátku rozhovoru jste se zmínil, že opeře jste se věnoval kvůli své manželce. Sešli jste se tedy na společném představení?
Pro mě nehraje roli, jestli diriguji svou ženu nebo kohokoliv jiného. Naneštěstí pro moji rodinu stojí hudba na mém pomyslném žebříčku hodnot nejvýše. Když začnu dirigovat, zapomenu na každodenní věci, na rodinné záležitosti a stávám se zodpovědný – nejen vůči Bohu, ale i vůči skladateli a vůči sobě. Dirigent znovu tvoří to, co už jednou vytvořil skladatel. Na to pamatuji. A když diriguji, diriguji srdcem. Nejen technicky, ale tak, abych byl uvěřitelný pro diváky a aby v nich hudba vzbudila emoce a zanechala svůj otisk.