Jan Bubák: Děsivá Tár? Ženy dirigovat mají, nedělejme z nich kuriozity

Pryč s dirigenty

Je vždy velká událost, když se jinak popkulturou nepoznaná oblast otevře pro širší publikum. Další tak velká příležitost, která nechá diváky nahlédnout do zákulisí pomalu se zmenšujícího světa klasické hudby, se nebude opakovat každý den. Příběh lze stručně popsat jako kroniku světové kariéry – Lydii Tár, první ženu v čele Berlínské filharmonie, zničí opilost vlastní mocí.

Režisér a scénárista Todd Field nazývá hudební prostředí mocenskou pyramidou, které vládnou dirigenti. Ostatní jsou jen páriové. Trochu ale zaspal dobu. Nevšiml si dnešních spletitých vztahů šedých eminencí, agentur, lobbistů, generálních ředitelů a uměleckých rad? Valerij Gergiev nebo Daniel Barenboim jsou opravdu jen čestné výjimky. Field vidí svět klasické hudby jako třídní doménu, která je „od podstaty děsivá“ a zobrazuje toto prostředí s maximálním gustem pro prohnilost a dekadenci.

Tím ovšem dělá v očích diváka medvědí službu ženám – dirigentkám. Příběh představuje Lydii Tár jako noční můru hudebníků, týrající orchestr jako Toscanini ve svých nejlepších letech, možná i záměrně se snaží být hrubá a neempatická. Taková je její cesta, jak se dostat na vrchol. Dnes ale neexistuje důvod, proč by zrovna dirigentky měly vytvářet mimikry ze stereotypních mužských rysů. Patřím k jednoznačným podporovatelům žen-dirigentek, s jednou jsem se dokonce málem oženil. Nepamatuji si, že by někdy musela svou dominanci násilně prosazovat. A to nežijeme v americké společnosti.

Snímek vzbudil v anglosaských médiích touhu uspořádat konečně poslední hon na ty dirigentské despoty a narcisy a pořádně s nimi zatočit. Ve filmu před tím varuje postava emeritního dirigenta Davise: „Když vás dnes někdo obviní, je to totéž, jako že jste usvědčeni.“ Například britský Spectator si vybral Johna Eliota Gardinera, aby jej vláčel za jeho nesmlouvavý přístup k hudebníkům i pořadatelům a udělal z něj vzorového tyrana. A ostatní média – včetně těch českých – toto tvrzení s chutí opisují.

Podobnost čistě náhodná?

Produkce vložila do filmu obrovské množství energie – Cate Blanchett se učila dirigovat, hrát na klavír, mnoho drobných detailů je úzkostlivě propracováno. Scénáristé vyobrazili samotnou Lydii jako vnitřně nevyrovnaného jedince: na jedné straně maximálně senzitivní umělkyně, v reálném životě však necitelná a mafiánská osobnost. Jak pravdivé je i pojetí kariérní likvidace studentky Kristy Taylor, která se nejdříve Lydii hodila, aby ji posléze bez mrknutí oka zničila. Také jsou zde velmi rafinovaně ukázány zákulisní momenty – cynické reakce některých hudebníků na padající uměleckou šéfku jsou realitě snad ještě blíže, než je komfortní.

Ve snaze o maximální realističnost, vypůjčili si tvůrci filmu prvky a události ze života skutečných dirigentských hvězd, některé dokonce zobrazili v jejich vlastní budoucnosti. Jako předobraz Lydie Tár využili mnoho motivů ze života americké dirigentky Marin Alsop (*1956) – studium u Leonarda Bernsteina, profesura na respektované americké vysoké hudební škole, nadace na podporu mladých dirigentek, lesbická rodina s vychovávanou dcerou. Alsop se o filmu dozvěděla, až když byl hotový a její obavy se po premiéře proměnily ve zlost. Zupáckým vyzněním postavy ji tvůrci velmi urazili.

V Lydiině emailové korespondenci vidíme, že si píše se současnými šéfdirigenty největších světových orchestrů (Jaap van Zweden, Gustavo Dudamel, Ricardo Chailly a další). Nový asistent dirigenta, o kterém hovoří, je skutečný dirigent Andrew Crust. Dále se na plátně objeví „zestařený“ Andris Nelsons (*1978) pod jménem Andris Davis. Nejvíce to ve filmu ovšem „schytá“ bizarní Gilbert Kaplan (1941–2016), přejmenovaný na Eliota Kaplana. Kaplan byl skutečný movitý byznysmen, amatérský dirigent, který jezdil po světě a platil si ty nejlepší orchestry, aby pod ním hrály jednu jedinou skladbu – 2. Mahlerovu symfonii. Ve filmu si Berlínská filharmonie pozve právě Kaplana, aby převzal Lydiin již nazkoušený koncert 5. Mahlerovy symfonie v okamžiku, kdy ona zažívá kampaň cancellingu. Pro jakéhokoli dirigenta je opravdu citlivé vzít mu jeho program, a tak Lydia koncert v záchvatu amoku přeruší a Kaplana jako krále pozérů na pódiu nekompromisně spráská. Tento exces vyústí v její strmý pád – přichází o rodinu, Berlínskou filharmonii a nakonec je ráda za místo dirigentky amatérského univerzitního orchestru kdesi na Filipínách. Peklo si své oběti nevybírá.

Hodina dirigování

Za nejzajímavější scénu celého filmu považuji hodinu dirigování na Juilliard School. Až mě překvapilo, že se v americkém filmu tak sžíravá kritika současných trendů objevila. Mladý adept dirigentské profese se snaží zdůvodnit, proč nezná hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Vyslovuje argument, že on jako nebinární míšenec nemůže respektovat hudbu heterosexuálního bílého muže. Příběh ilustruje dnes už možná téměř každodenní situaci, kdy někdo pod vlivem ideologie přiděluje transcendentnímu poselství geniální hudby kategorie, které v sobě hudba nenese. Lydia reaguje na dnešní trendy tvrdým postojem: říká, že je přece křivdou rozdělovat skladatele na bílé, černé, katolíky, muslimy, muže nebo ženy. Hudba je tak vzácná, že ideologům do rukou nepatří. Záznam její přednášky se však ve zmanipulovaném sestřihu objeví na Twitteru a je prvním kamínkem, který zahájí její volný pád.

Pokud se na děj opravdu zaměříte, bude mít pro vás tento snímek mnohem větší přínos než standartní komerční produkce, která v kinech převládá. Todd Field řeší v rámci dvou a půl hodinové stopáže nejen bolesti světa klasické hudby, ale zároveň palčivá témata nás všech. Ocenění Bafta a Zlatý glóbus pro Cate Blanchett jsou jistě na místě a právem tento film očekává také Oscary.

Tár
Film – Drama / Hudební
USA, 2022, 158 min
label: Universal Pictures

Scénář a režie: Todd Field
Kamera: Florian Hoffmeister
Hudba: Gustav Mahler, Edward Elgar, Hildur Guðnadóttir

Hrají:
Lydia Tár – Cate Blanchett
Sharon Goodnow – Nina Hoss
Eliot Kaplan – Mark Strong
Francesca Lentini – Noémie Merlant
Whitney Reese – Sydney Lemmon
Andris Davis – Julian Glover
Olga Metkina – Sophie Kauer
Sebastian Brix – Allan Corduner
Adam Gopnik – Adam Gopnik
Berlínská filharmonie – Dresdner Philharmonie