Seznamte se: David Pěruška

Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 14. května 2002 v Praze.

Má vaše rodina nějaký vztah k hudbě?
Pocházím z hudební rodiny – moje mamka je vynikající violoncellistka a bývalá členka Pražských madrigalistů, taťka hraje na violu, je členem Stamitzova kvarteta a zároveň učí na HAMU. I když jsou oba strašně skromní, s hudbou projeli celý svět a mají za sebou mnoho úspěchů. Bráchové Jan s Matoušem hrají na housle – nejstarší Jenda má kromě bakaláře na HAMU vystudovanou žurnalistiku a je tak i úspěšným novinářem. K moderování na sportovním kanále Českého rozhlasu si kromě roli dramaturga pořadu Tikitaka nedávno přibral i komentování prestižní anglické fotbalové soutěže Premier league na stanici Canal sport. O rok mladší Matouš se houslím věnuje naplno – finalista Pražského jara a budoucí doktorand na HAMU v této době tvoří s violoncellistkou Kristinou Vocetkovou a klavíristou Honzou Vojtkem komorní soubor Trio Bohémo – hrají naprosto nádherně a patří momentálně ke špičce mladých komorních souborů u nás i v zahraničí. Z celé rodiny na nástroj nehraje jenom naše Anička, která nás ale zato v rodině všechny spojuje a jsem si jist, že pokud by se nechala přemluvit na hudbu, byla by určitě naprosto skvělá klavíristka.

Jak jste se začal hudebně rozvíjet?
Celý život už od narození jsem vyrůstal v úzkém kontaktu s hudbou. Taťka doma pravidelně zkoušel s kvartetem, mamka (pokud zrovna nehrála na cello) mi ve volném čase zpívala a kluci cvičili – nestávalo se tak často, že by se od nás neozývala nějaká hudba. Já jsem to tedy bral jako samozřejmost a vlastně jsem to moc neřešil. Nevím, jestli jsem v té době vůbec projevil nějaký hudební talent, pokud tedy nepočítám rytmické a velmi hlasité bušení do stolu, když jsem jako malý zlobil.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Já vždycky chtěl dělat to, co bráchové, a nebylo tomu jinak ani u hudby – jako pětiletého mě tak rodiče přivedli na první hodinu ke skvělé paní profesorce Ludmile Štětinové, která kluky učila na ZUŠce a později na konzervatoři. První hodina však nedopadla úplně šťastně a rodiče začátek mé hudební kariéry odložili do doby, kdy přestanu být takový vztekloun. Po nějaké době ale přišla moje kmotra a skvělá klavíristka Boženka Kronychová s návrhem, že bych mohl začít hrát na violoncello. Říkala mi, že je to přeci skvělé – u cella se sedí, má to přeci mnohem hezčí ton než ty “pisklavé” housle a mohl bych cvičit s mamkou. Těmito argumenty a stoprocentně i nějakými dobrými bonbony mě tak přesvědčila a já jsem začal chodit do třídy paní učitelky Kateřiny Hroníkové.

Vzpomněl byste si na své první veřejné vystoupení?
Své úplně první vystoupení si nepamatuji, ale zato na svoji první účast na soutěži vzpomínám rád. V šesti letech jsem si tedy s mojí kmotrou Boženkou prvně zahrál na violoncellové soutěži Jana Vychytila, které jsem se v budoucích letech účastnil pravidelně každý rok. Nevím, jakou jsem dostal cenu, ale čokoláda a sordinka pro nejmladšího účastníka mně udělala velkou radost. Moc rád bych řekl, že mám sordinu schovanou někde doma pro památku, avšak i po patnácti letech jsem bohužel velmi častým majitelem nových cellových dusítek.

Jak vás ovlivnili vaši učitelé?
Jak jsem již zmínil, první tony na cello jsem začal hrát pod vedením Kateřiny Hroníkové, se kterou jsem měl tu radost pracovat až do mých šestnácti let. Na toto období vzpomínám strašně rád, paní učitelka byla úžasná a i v této době si každý den připomínám cenné rady, které mi říkala při hodinách. Kromě výborné výuky jsem byl také součástí super kolektivu. Jsem tak rád, že jsem si díky této době strávené u paní učitelky odnesl kromě hudby i kamarády na celý život. V mých šestnácti letech, když jsem studoval v kvintě na gymnáziu, se můj vztah k hudbě neskutečně změnil – hudba mě začala tak strašně bavit a naplňovat, že jsem se rozhodl přestoupit do druhého ročníku na konzervatoř k panu profesorovi Jaroslavu Kulhanovi. Tři roky strávené u pana profesora byly velmi důležité, protože jsem pod jeho vedením začal více cvičit a celkově jsem začal i díky skvělé inspiraci z hodin brát hraní úplně jinak – jsem mu tak vděčný nejen za věci z hudby, ale i to, co mě naučil o životě. Od pátého ročníku pracuji s panem profesorem Petrem Nouzovským a je to naprosto úžasný. Ani nebudu stoprocentně upřímný v tom, co si o něm myslím a doufám, že si to pan profesor ani nepřečte, protože by si ze mne pak na každé hodině utahoval, že mu lezu tam, kam slunce nesvítí, ale každá hodina je prostě úplně fantastická. Je mi vzorem nejen v hudbě, ale i v životě.

Jakých soutěží jste se zúčastnil a které pro vás měly zásadní přínos?
Soutěží jsem se účastnil už od mala, kromě Vychytilky jsem se zúčastnil párkrát i Národní soutěže MŠMT, Heranovy violoncellové soutěže, soutěže Pro Bohemia v Ostravě či Dotzauerky v Drážďanech… V té době ale pro mne byly spíš důležité zážitky s naší cellovou partou, než výsledky na soutěžích, takže jsem to vlastně moc neřešil a podle toho to i kolikrát vypadalo. Na konzervatoři jsem si zahrál na soutěži o cenu Gustava Mahlera v Jihlavě a v komořině na Concertinu Praga či soutěži Nadace Bohuslava Martinů.

Jaký je váš největší úspěch?
Za svůj největší úspěch považuji moji účast na soutěži Concertino Praga, kde jsme s kolegy z našeho klavírního tria Natálkou Toperczerovou a Pavolem Praženicou získali 3. cenu a v duu housle-cello s Kristiánem Mráčkem cenu první, díky čemuž jsme pak mohli v Rozhlase natočit profilové CD. Jsem také moc rád za příležitost zahrát si s orchestrem Janáčkovy filharmonie.

Koho považujete za svůj profesní vzor?
Mé největší vzory jsem měl vždycky doma. Rodiče i bráchové mě motivují snad úplně ve všem, co dělám. Kromě mé rodiny jsou mi v hudbě inspirací violoncellisté Lynn Harrell, Wolfgang Emanuel Schmidt a můj profesor, Petr Nouzovský. Vzory mám ale i například ve sportu, mám rád například fotbalisty Toniho Kroose a Luku Modriće.

Jaký je váš profesní cíl?
V budoucnu bych nadále moc chtěl hrát komořinu i sólově, možná později i učit. Musím tak hodně cvičit a pak se to teprve definitivně uvidí – hlavní je, abych byl v hudbě i v životě šťastný, to je v závěru ze všeho nejdůležitější.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Já hraji rád každou skladbu, která je nějakým způsobem krásná! Nejblíže mám k hudbě (raného) romantismu – mými nejoblíbenějšími autory jsou Franz Schubert, Robert Schumann nebo “náš” Antonín Dvořák. Baví mě ale v poslední hudbě i moderny, například Paul Hindemith, Luboš Fišer nebo Sofia Gubaidulina.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Nejradši mám samozřejmě hudbu klasickou, ale všechno vlastně záleží na tom, jakou mám náladu nebo co dělám. Často mi teď ve sluchátkách hraje hudba od Franze Schuberta, jehož komorní díla bych mohl poslouchat pořád, ale jsou i chvíle, kdy si potřebuji od klasiky odpočinout a pustím si něco jednoduššího a méně závažného. Vedle klasické hudby si tak rád pustím i tvorbu rappovou, kterou si zapnu třeba při běhání – mám rád například Eminema, Post Maloneho, Kendricka Lamara nebo Travise Scotta.

Máte nějaké mimohudební koníčky?
Mým největším koníčkem je určitě fotbal. Dlouho jsem hrál za fotbalový tým ČAFC Praha, který sídlí kousek od nás na Spořilově. Na tréninky už bohužel nestíhám chodit, ale mám na to krásné vzpomínky a celá “Čafka” pro mne bude vždy srdcová záležitost. V této době si chodím zahrát aspoň malý fotbal nebo chodím běhat, abych se i nadále trochu udržoval. Když aktivně nehraju, pustím si fotbal aspoň v televizi nebo se přijdu kouknout “na živo” na stadion.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Největší radost mi dělá kromě vstřelení hezkého gólu na fotbale samotná hudba… Jsem moc rád, když se mi povede třeba nějaký koncert a já jsem šťastný nejen z dobře odvedené práce, ale i z pocitu, že jsem publiku mohl sdělit něco upřímného a krásného, a lidé tak odešli z koncertu třeba s lepší náladou.

Jaké je vaše největší přání?
Přeji si, abych byl v budoucnu dobrý, šťastný a co nejvíce poctivý v tom, co budu dělat, ať se jedná o hru na cello, nebo cokoliv jiného. A samozřejmě taky, aby moje Sparta letos vyhrála ve fotbale titul!

Slovo profesora Petra Nouzovského:
Davida Pěrušku jsem poznal jako studenta 4. ročníku Pražské konzervatoře. David je perspektivní violoncellista, v němž se kloubí bezchybná technika, přirozená muzikalita, potřebná dávka houževnatosti a pracovitosti. V Davidovi Pěruškovi máme jednoho z nejperspektivnějších pokračovatelů bohaté sólistické tradice našich violoncellistů.

David Pěruška (*2002) začal hrát na violoncello v pěti letech v Hudební škole hlavního města Prahy na Žižkově ve třídě Kateřiny Hroníkové. (přečtěte si více…)