S Magdalenou Malou a Terezou Samsonovou nejen o Moravské „extravaganci“

Magdalenu Malou pravidelně vídám vystupovat s předními soubory staré hudby, jako jsou Collegium Marianum, Ensemble Inégal či Collegium 1704. S těmito soubory vystupuje i Tereza Samsonová, se kterou se osobně znám již přes dvacet let. Obě dámy patří k oporám české scény staré hudby a své zkušenosti předávají též mladým zájemcům o autentickou intepretaci staré hudby. I to bylo námětem rozhovoru pro Operu PLUS.

Na Letní škole staré hudby ve Valticích, popřípadě na jiných podobných kurzech, se věnujete zájemcům o hru na barokní housle, a to i těm zcela začínajícím. Kdo byl dveřníkem k barokní hudbě a vůbec k autentické interpretaci hudby starších stylových období pro vás? Co bylo pro vás motivací v těchto vašich začátcích?
Magdalena Malá: Valtice jsou pro mne opravdu srdcová záležitost a zároveň velká nostalgie. Mezinárodní letní školu staré hudby ve Valticích (MLŠSH) jsem poprvé navštívila jako student druhého ročníku Pražské konzervatoře. Moje paní profesorka Dagmar Zárubová byla doslova velkým „průkopníkem“ staré hudby. Ona je pro mě jakýmsi pomyslným „dveřníkem“. Tehdy už dlouhou dobu působila na MLŠSH (de facto od počátku existence kurzů ve Valticích) a nabádala mne k tomu, abych se přihlásila a přijela. A tak jsem se jednoho letního červencového dne roku 2000 ocitla ve Valticích. Tato jedinečná atmosféra, nabitá a plná krásné hudby linoucí se ze všech koutů školy, mne absolutně pohltila. Všichni jsme byli nadšení a do barokní hudby doslova „zažraní“. Tvořili jsme různá komorní uskupení, půjčovali si noty od lektorů a společně jsme hráli co se dalo. Jako bychom byli úplně v jiné časové dimenzi. Hráli jsme skutečně od rána do večera – někdy až do půlnoci, kdy se škola zavírala.

Přiznám se, že od té doby jsem nevynechala ani jeden ročník. Po čase pravidelných účastí se vše překlenulo a dnes již na MLŠSH působím jako lektor. Věnuji se zde především účastníkům, kteří se s poučenou interpretací teprve seznamují. Vlastně jsem tak trochu převzala úlohu, kterou zde plnila profesorka Dagmar Zárubová a která už bohužel není mezi námi. Vždy, když v té stejné třídě učím, vzpomenu si na ni a v duchu jí děkuji za to, že mě tehdy do Valtic přilákala. Je to pro mne velkou ctí a velice si vážím toho, že tu mohu působit. Díky mé paní profesorce jsem se začala více zajímat o starou hudbu a historicky poučenou interpretaci vůbec. Jsem jí za to nesmírně vděčná.

Kromě MLŠSH ve Valticích jsem pravidelně navštěvovala kurzy v Prachaticích, kde vyučoval věhlasný ansámbl Florilegium z Velké Británie. Zde jsem získávala další zkušenosti a prohlubovala své znalosti v poučené interpretaci. Vyučovala tu například Kati Debretzeni, která byla úžasná a předala mi spoustu užitečných rad. Dalšími zajímavými kurzy byly například Academie de Sablé, které pořádala Týnská škola (Collegium Marianum) v Praze nebo barokní kurzy v Gmundenu v Rakousku. Kromě MLŠSH ve Valticích příležitostně vyučuji na kurzech například na konzervatoři v Olomouci nebo v Opavě.

Se souborem Musica Florea i v jiných souborech, se kterými spolupracujete, se věnujete poměrně širokému rozpětí období a stylů. Přináší to nějaká úskalí – například střídat projekt s vrcholným barokem s romantickou symfonií? Kolik různých houslí (a viol) vlastně používáte?
Magdalena Malá: Poslední dobou mě zajímá více stylových období. Baví mne pozorovat, jak se vzájemně prolínají. Mám na mysli například způsob vedení fráze, který vlastně vychází z barokního cítění. Stačí si toto uvědomit v některých romantických skladbách Dvořáka či Brahmse a hned je vám fráze jasnější. Jen je třeba ji trochu delší dobu vést. Po stránce technické jsou houslové romantické party hráčsky náročnější. Pohybuju se převážně v komorní a orchestrální oblasti a i tam je žádaná větší technická průprava. U romantických koncertů je to úplnou samozřejmostí. Tím nechci říct, že by barokní a klasicistní koncerty nebyly náročné. Spíše je to trochu jiný typ náročnosti. Romantické skladby nehraji tak často jako skladby barokní a klasicistní, a proto si musím vyhradit více času na jejich přípravu.

Mým přáním do budoucna je mít na každé stylové období jeden nástroj. Momentálně využívám nástroje dva. Jeden vídeňský pocházející z druhé poloviny osmnáctého století a druhý německý romantický, který je o sto let mladší. Ráda bych si ještě pořídila housle pro období raného až středního baroka. Používám samozřejmě také více smyčců podle daného období. Violu mám jednu, z přelomu osmnáctého a devatenáctého století a její stavitel pochází z Bratislavy. Je malá a příjemná do ruky. Pro houslistu ideální, když střídá na koncertě housle i violu.

Musica Florea poměrně často hostuje v Polsku. Lze-li generalizovat, stojí si tam z vašeho pohledu stará hudba a autentická interpretace z hlediska zájmu publika i organizačního zajištění výrazně jinak nežli u nás?
Magdalena Malá: Z mého pohledu tam rozdíl v těchto zmíněných věcech nepociťuji. V odvětví staré hudby jsme si podobní, a to jak z hlediska interpretační úrovně poučené interpretace, tak z hlediska zájmu posluchačů. Možná jen zmíním, co se obecně proslýchá, že v Polsku se ze státního rozpočtu přispívá na kulturu procentuálně daleko více, než je tomu u nás.

Koncertní program Moravská „extravagance“, který bude Musica Florea zanedlouho uvádět, sestává převážně z děl Carla Tessariniho zařazených ve sbírce La Stravaganza. Stejně nazvanou sbírku má i Antonio Vivaldi. Tessarini rovněž působil v Benátkách. Je to tedy „vivaldiovský“ styl?
Magdalena Malá: Dalo by se říci, že ano. Carlo Tessarini (1690–1766) byl sice zhruba o deset mladší, ale svým stylem a charakterem se nijak neliší od způsobu komponování Vivaldiho, tedy alespoň tato sbírka.

Sólově se představíte v Koncertu Es dur Carla Zuccariho, uznávaného houslového virtuosa, který stejně jako Tessarini pobýval nějaký čas ve službách olomouckého biskupa Schrattenbacha. Se skladbou máte již zkušenosti, přibližte ji trochu.
Magdalena Malá: Musím se přiznat, že jsem se s tímto skladatelem poprvé seznámila až při nastudování tohoto koncertu. Carlo Zuccari (1704–1792) byl prý znám také pod přezdívkou „Zuccherini“ a patřil k nejuznávanějším houslovým virtuózům své doby. Koncert je datován roku 1748. Jen pro naši představu, v té době byl už Antonio Vivaldi (1678–1741) sedm let po smrti. Tato skladba je však také zkomponována ve „vivaldiovském“ nebo spíše v trochu pozdnějším „tartiniovském“ stylu. V koncertu nalezneme velice zpěvná a hravá místa, která jsou prostřídána a někdy doslova náhle přerušena technicky náročnými virtuózními pasážemi.

Co dalšího zajímavého vás ještě v sezóně a v letních měsících čeká?
Magdalena Malá: Na konci května mne čeká operní projekt s Collegiem Marianum v Německu. V červnu s Musicou Floreou provedeme v Polsku a v Olomouci novodobou premiéru opery Oční lékař od českého skladatele Vojtěcha Jírovce. Potom zavítáme na festival Smetanova Litomyšl, kde v Nových Hradech v přírodním zámeckém divadle zazní dvě opery La Serva Padrona od G. B.Pergolesiho a O komínku nakřivo postaveném, jejímž autorem je K. J. Loos. V červenci pak znovu provedeme operu Oční lékař V. Jírovce, ale tentokrát v unikátním převozném divadle Florea Theatrum na nádvoří HAMU v Praze. Budu ráda, když se na některých těchto koncertech potkáme.

Terezo, jsi nejen hráčkou na barokní hoboj, ale ovládáš i nástroj ze zcela jiné rodiny a s jiným uplatněním, a to teorbu, což není mezi tvými kolegy a kolegyněmi až tak obvyklé. Popiš trochu své hudební začátky, co tě vlastně k této dvojí specializaci přivedlo?
Tereza Samsonová: Co se barokního hoboje týče, měla jsem štěstí na setkání s lidmi, kteří mě vlastně k hoboji přivedli. Od dětství jsem hrála na zobcovou flétnu a kytaru v souboru Ludus Musicus pod vedením Františka Běhounka. Tak zvaná stará hudba byl běžný repertoár, i když v jejích jednodušších formách. Po studiu gymnázia v Praze jsem se dostala na Hudební vědu FFUK, kde tou dobou studovala Marta Neumannová barokní hoboj pod vedením Aleše Ambrosiho v rámci studia Provozovací praxe při tehdejší Týnské škole. Díky ní a Alešovi jsem objevila barokní hoboj a zobcovou flétnu, Letní školu staré hudby v Prachaticích a v Bechyni a začala hrát v orchestru Cappella Accademica pod vedením Ondřeje Macka.

Další důležité setkání bylo s cembalistkou Elenou Gertsman, tehdy studentkou cembala na AMU, která mi velmi pomohla při studiích na CNSMDP (poznámka: Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris). Teorbu a jí podobné nástroje jsem znala díky Honzovi Krejčovi, maestru tohoto nástroje u nás, leč mě hra na tento nástroj nelákala. Začala jsem se s ní seznamovat až po několika letech pobytu v Paříži. Ve škole byla možnost si nástroj půjčit a jako volitelný předmět jej studovat.

Paralelní kariéra hobojistky a teorbistky asi přináší rozšíření repertoáru a širší uplatnění. Má spojení hoboje a teorby pro tebe ještě nějaké další výhody? „Odpočineš“ si s teorbou trochu od hoboje a naopak?
Tereza Samsonová: Ano, přesně tak. Hra na teorbu je pro mě odpočinek, možnost improvizace, spolupráce s malými ensembly a také možnost zahrát si historicky dřívější repertoár.

Hraješ s tuzemskými předními soubory, ale jsi zvána ke spolupráci soubory z celého regionu střední Evropy. Lze-li generalizovat, jak si podle tvých zkušeností stojí (z hlediska hmotného zajištění, organizace, zájmu publika) česká scéna staré hudby oproti okolním zemím, třeba Polsku?
Tereza Samsonová: Nelehká otázka… Co se Polska týče, obdivuji jejich koncertní sály s opravdu velmi dobrou akustikou.

Před pár lety jsem měla možnost spolupracovat s Martinou Pastuzskou a s Wroclavským barokním orchestrem. Koncerty byly téměř vždy vyprodané. V Polsku existuje několik škol, kde se „stará“ hudba dá studovat, je zde několik stálých barokních orchestrů, nové vznikají. Dokonce ve Varšavě existuje barokní orchestr při Komorní opeře placený státem.

Situace v oblasti hudebního školství se u nás konečně mění. Sama vyučuješ na Katedře varhanní a historické interpretace JAMU, kde byla specializace historický hoboj zavedena v loňském roce a jedná se o ojedinělý počin u nás. Kolik máš zatím studentů/studentek? Jaké zkušenosti s barokním nástrojem se u uchazečů předpokládají? Láká tento obor spíše hráče na zobcové flétny, nebo moderní hobojisty z konzervatoří?
Tereza Samsonová: V prvním ročníku jsou celkem tři studentky, dvě v rámci studia bakaláře, jedna studentka byla přijata rovnou do magistra. Všechny vycházejí ze zkušeností moderního hoboje, který některé z nich současně studují. V rámci přijímacích zkoušek se očekává zvládnutí základních technických a výrazových dovedností hry na barokní nástroj v rámci přednesu sonáty, taneční suity a tak dále. Neméně důležitý je i pohovor a studijní „nasazení“.

Příští rok nastoupí studentka s bohatými zkušenostmi ze hry na zobcovou flétnu, která hru na barokní hoboj začala studovat teprve před pár lety.

Nakolik se studijní curriculum dá srovnat s tím, které jsi musela absolvovat na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris?
Tereza Samsonová: CNSMDP mělo tehdy poměrně velkou třídu barokních houslí (prof. Fraçois Fernandez) a cembala (prof. Olivier Beamont). V ostatních třídách byl většinou jeden student v ročníku.

V rámci orchestrálních projektů běžně fungovala i výpomoc z jiných konzervatoří, zvláště z CRR (poznámka: Conservatoire à Rayonnement Régional de Paris). Téměř každý měsíc byl nějaký projekt, který měl na starosti buď profesor z oddělení, anebo někdo zvaný, například Sigiswald a Barthold Kuijken, Thomas Albert, Nicolau de Figuiredo.

Z velké části se hrávaly kantáty J. S. Bacha v evangelickém kostele při bohoslužbě anebo francouzské baroko. Získávat orchestrální zkušenosti tímto způsobem bylo velmi přínosné. To bych JAMU velmi přála. Tehdy ještě nebylo studium propojené se Sorbonnou a nebyl v rámci studia uplatňován běžný studijní semestrální cyklus. V rámci roku byly pouze jedny závěrečné zkoušky na konci června, což poskytovalo opravdu hodně času na zvládnutí sólového repertoáru. Na druhou stranu jsem vnímala i jistou francouzskou uzavřenost co se výuky hudební teorie týče. CNSMDP jako velká konzervatoř vyžadovala základní hudební teorii u všech hudebních oborů stejnou měrou, tudíž i oddělení Staré hudby bylo povinno účastnit se tradiční výuky moderní solfège (naopak CNSM v Lyonu byla v tomto pokrokovější a zaměřila se opravdu na barokní a renesanční teorii). Teoretické předměty vyučované na katedře Staré hudby byly zaměřeny na výuku historie zejména francouzského baroka, což pro nás bylo samozřejmě velmi zajímavé, ale hudební historie ostatních zemí byla bohužel opomíjena…

Pojďme k tomu, co tě v blízké době čeká se souborem Musica Florea. V programu Moravská „extravagance“ zazní převážně skladby ze sbírky La Stravaganza Carla Tessariniho, včetně koncertu, jehož sólový part je určen pro housle, popřípadě pro hoboj. A právě v hobojové verzi v tvém podání publikum tento koncert uslyší. Pokud vím, se skladbou máš již zkušenosti. Přibliž ji trochu. Nakolik autor, sám houslista, počítal s možnostmi hoboje?
Tereza Samsonová: Ano, koncert se stejným programem zazněl v rámci olomouckého hudebního festivalu Baroko v roce 2021. Zmíněný koncert je v tónině B Dur, v tónině běžně užívané v repertoáru hobojových sonát a koncertů. Ale rychlé části jsou opravdu míněny pro hru na housle, melodie je několikrát vedena ve třetí oktávě, na jednom místě až do b3 (sexta nad rozsah barokního hoboje). Kromě toho zde najdeme rychlé rytmické figury pro housle typické, dvojhmaty, akordy… Koncert je možné hrát na hoboj, ale je nutno hudební part na několika místech upravit.

Jistě se má publikum nač těšit. A na co se ještě v této sezóně a v létě těšíš ty?
Tereza Samsonová: Na koncerty s Ensemblem Inégal, Dresdner Barockorchester a operu Oční lékař Vojtěcha Jírovce v režii Tomáše Hanzlíka a v hudebním provedení souboru Musica Florea.

Děkuji za rozhovor!