Talichovo kvarteto v Anežském klášteře: Dokonalá souhra

Talichovo kvarteto bylo založeno na počátku 60. let minulého století ještě jako studentský soubor Janem Talichem starším (synovcem světoznámého dirigenta Václava Talicha), zprvu primáriem, posléze u pultu violy, a dosud prošlo devaterými personálními obměnami. Od roku 2019 působí v sestavě Jan Talich mladší, syn zakladatele (první housle), Roman Patočka (druhé housle), Radim Sedmidubský (viola), Michal Kaňka (violoncello). Jmenovaní patří mezi renomované i mezinárodně proslavené i uznávané komorní hráče a sólisty

K charakteristice cyklu, v jehož rámci se koncert uskutečnil, pravidelně patří vstup věnovaný výtvarném umění. Tentokrát to byla přednáška edukátorky Národní galerie Praha Moniky Švec Sybolové k obrazu pozdně romantického umělce Beneše Knüpfera Pomsta Kentaurů z 90. let 19. století. Daný artefakt se pak po celou dobu koncertu projekcí na pódiu připomínal, což mělo svůj důvod i půvab. Atmosféra prchavého okamžiku scenérie odehrávající se na neklidném moři totiž souzněla s dílem hudebního impresionismu, jímž večer vrcholil. Moment impresionistického souznění se ovšem rozprostíral celým programem, neboť tendence zachytit rychle uplývající dojem byla příznačná i pro ostatní skladby, dobou vzniku ostatně navzájem nepříliš vzdálené.

Úvodní Kvartetní větu F dur Antonín Dvořák dokončil na podzim 1881, avšak byla jím odložena, pozornost vzápětí věnoval jiným zadáním, a tak se stalo, že v reálné podobě zazněla až v závěru druhé světové války, na konci dubna 1945 v Československém rozhlase. V pojetí Talichovců jednovětý celek plynul hravostí dynamicky jemně akcentovaného i vytrácivého výrazového plánu zjevujícího především evidentní radost ze spontánního muzicírování, podepřenou ovšem rytmicky i výrazově-dynamicky dokonalou souhrou. Právě tato neafektovaná spontaneita příkladně souzněla s lyrickým založením živě spádného celku s decentní připomínkou tematických návratů. O dva roky dříve Dvořák napsal osmidílný klavírní cyklus Valčíků, op. 54, z nichž dva (první a čtvrtý) dodatečně upravil pro smyčcové kvarteto. Původní klavírní sazba Valčíků evidentně inspiruje i k dalším úpravám, tudíž následující dvojici – Valčík č. 5 a 8 – jsme mohli vyslechnout v úpravě současného violisty, dirigenta a skladatele Jiřího Kabáta. Zatímco předchozí Kvartetní věta nabídla dobře sledovatelnou paralelu k Dvořákovým smyčcovým kvartetům, Valčíky interpretačně upoutaly zvláštním až „pastelově“ laděným témbrem zvukového obrazu a výrazněji profilovanou agogikou, pátý navíc individualizací jednotlivých nástrojů a osmý patrnějším temperamentem. 

Modlitba toreadora, op. 34 španělského postimpresionisty Joaquína Turiny rezonovala bohatě proměnlivým témbrem a onou již zmíněnou atmosférou prchavého okamžiku ústrojně zapadala do dramaturgického plánu programu. Skladba z roku 1925, původně psaná pro kvarteto španělských louten zvaných laúd, brzy přepracovaná pro smyčcové kvarteto a následně pro smyčcový orchestr, je vcítěním do duše modlícího se toreadora bezprostředně před začátkem býčího zápasu. Ideu vystihlo interpretačně kongeniální vyjádření skrytě rozjímavého napětí vyrovnaného zklidňujícím sentimentem, rozvinuté do převažující plochy celku. Úchvatný byl už přímo „nitěnný“ úvod utkaný z velejemných vláken jednotlivých nástrojů, spřízněně pak i ztišení děje v závěru. To vše umocněno nejen technicky, ale i výrazově dokonalou souhrou, včetně obdivuhodných unison.

Více či méně skryté či zjevné barevné a náladové impresionistické idiomy se naplno rozezněly v čtyřvětém Smyčcovém kvartetu g moll „krále“ tohoto směru Claude Debussyho. Dílo sice zachovává konvenční čtyřvěté schéma, avšak stylově radikálně předbíhá dobu svého vzniku tkvící v první polovině 90. let 19. století. Zde je na místě připomenout, shrnout a umocnit, co bylo dosud k jedinečnému výkonu Talichovců řečeno. Dění první věty, zahájené oproti vyznění předchozí skladby příkrým vpádem hudebního proudu, probíhalo ve znamení interpretačně vyostřených, neustálých proměn, ovšem provázených kompaktním zvukovým obrazem a splněním vpravdě virtuózních nároků. Druhá, relativně stručná věta, interpretačně kromě jiného posilovala dojem progresivity a také jistého vtipu. Melodicky založené, rozjímavě tajemné sdělení třetí věty proběhlo bez sebemenšího zakolísání, včetně zdařilého dramatického vrcholu. Finále, vyrůstající z imponujícího violoncellového vstupu, se brzy rozrostlo do dramaticky hutné struktury pléna, se syntézou vysoce exponovaných interpretačních postupů s virtuózními nároky dramaticky náležitě završeného celku.

Po náročném programu prezentovaném bez přestávky kvartetisté nejevili sebemenší známky únavy. Naopak – se vší vehemencí, povzbuzeni opakovaně nadšenou odezvou publika se pustili znovu do tentokrát pořádně „odvázaného“ muzicírování, a to hned třemi technicky i přednesově náročnými přídavky. Byl to jakýsi „minikoncert“ o sobě sestavený z náležitě strhujících drobností – nejprve v podobě minimalistického In Re Don Giovanni současného britského autora převážně filmové hudby M. Nymana. Autory následujících dvou jsou dnes už nežijící komponující rumunští housloví virtuózové, G. Boulanger se zklidňujícím a trochu ironizujícím Avant de mourir a G. Dinicu s naopak čardášově vichrným medailonem Hora martisorului. Závěrem nezbývá než konstatovat, že Talichovo kvarteto v čase blížícího se obdivuhodného jubilea (za ustavující rok bývá považován letopočet 1965) opětovně prokázalo dispozice interpretačně invenční šíře, stylového univerzalismu a v neposlední řadě i smysl pro vtip a překvapivou pointu. 

Talichovo kvarteto
27. dubna 2023, 19:30 hodin
Klášter sv. Anežky České, Praha

Program:
Antonín Dvořák: Kvartetní věta F dur
Antonín Dvořák: Valčíky op. 54 č. 5 a 8
Joaquín Turina: Modlitba toreadora
Claude Debussy: Kvartet g moll

Účinkující:
Talichovo kvarteto