Zastavení na Divadelní Floře ve znamení ženských sól

Inscenace z oblasti tanečního a pohybového divadla se na letošní Floře soustředí v projektech ženských autorek, tanečnic a choreografek, které se bez obalu a obav vyjadřují k současné společnosti a sdílí své osobní příběhy a postoje, přinášejí řadu témat: tělo jako objekt a jeho emancipace, udržitelnost či neudržitelnost extrémní estetiky, tělo jako nástroj, tělo jako archiv, extenze těla coby potenciál i narušení a změna percepce. Z tuzemska nechyběla dvě z posledních děl Miřenky Čechové, choreografie Terezy Lenerové, souboru ME-SA, ze zahraničí sóla Teresy Vittucci nebo Doris Uhlich. A k tomu vynikající činoherní inscenace. Bylo by krásně moci se na deset dní odsunout do Olomouce a žít jen divadlem ve městě, o jehož genius loci se stará i monumentální katedrála. Ale i z krátké návštěvy si člověk odnáší mnoho.

Médium Boglárka Börcsök a tři fantomové
Třeba setkání s historií maďarského tance. Choreografka a tanečnice Boglárka Börcsök a režisér Andreas Bolm pozvali diváky do prostor Muzea moderního umění na vtělené setkání se třemi představitelkami maďarského výrazového / novodobého tance. Definice produkce jako „transgenerační imerzivní performance-instalace na pomezí filmu, tance a divadla“ je snad trochu příliš všeslibující a překošatělá. Vystoupení jistě spojovalo prvky tance, divadla i filmu, ale v jistém smyslu zůstávaly všechny tyto složky od sebe odděleny, například inscenace a videoinstalace setrvaly každá v jiném čase a prostoru. Dalo by se uvažovat spíše o tekuté hranici mezi inscenací a formátem „performance lecture“, protože autoři podávají vhled do počátků moderního tance v Maďarsku i jeho útlumu v období po druhé světové válce, a ačkoliv neoperují s konkrétními daty či choreografiemi, odcházející divák se jistě cítí obohacen o kus této historie. Jakými prostředky však zkušenost nabývá?

Nepopiratelně zůstane dlouho v paměti její vizualita. Celé inscenaci dominuje bílá barva – měkká podlaha, na kterou se diváci mají usadit, nábytek pokrytý látkami, předměty na něm, přepážka oddělující dva prostory. Stejně tak je bíle oděna i performerka, má lehce nabílenou i tvář a tělo. Jde o prvek jednak estetický, vytváří alternativní prostor až sterilního charakteru, od nějž se jako od kontrastní desky mohou lépe odrazit všechny další znakové roviny, a nabízí mimo jiné symbolický rozměr. Je zajímavé si vzpomenout či připomenout, že dříve bývala bílá barva nikoliv barvou čistoty, ale smrti, smutku. Ještě to vidíme na bílých květech lilií na hrobech romantických hrdinek… V moderním člověku může asociovat sterilitu nemocničního pokoje, což podtrhuje samotné téma – pomyslné setkání s dušemi tří představitelek maďarského novodobého tance Irén Preisich, Évy E. Kovács a Ágnes Roboz. Choreografka se s těmito svými předchůdkyněmi setkala, když jim bylo již 90, 96 a 101 let (!). Vznikla performativní událost i doprovodný filmový materiál.

Pro vytvoření rámce zvolila choreografka metaforu vtělení a rozhodla se převzít fyzický projev starých žen a promlouvat jazykem těla i stářím deformovaným hlasem. Ještě, než toto spojení nebylo jasných obrysů, její projev, počínající od izolovaných pohybových prvků budících dojem abstraktní taneční variace, evokoval estetiku butó – snad pro kontrast bílé masky a kostýmu s černými vlasy, pichlavýma očima a rudou rtěnkou, k tomu její asteničnost, špičaté nehty či krajka na rukou měnících se jakoby v pařáty… Boglárka Börcsök se stává ve svém vystoupení ale spíše loutkou, doslova posedlou duchem starých tanečnic, médiem ve starobylém slova smyslu, kdy se tohle označení nepoužívalo pro noviny, ale pro zprostředkovatele zpráv ze záhrobí. Fyzický prožitek je jistě mistrovský – autentické spasmy, zborcená páteř, krůčky jako při postižení neurodegenerativní poruchou a do toho vemlouvavě panovačný hlas. Performerka ovládá ve své křehkosti publikum a počíná jím manipulovat. V roli stařeny jí nikdo neodmítá participaci, nechá se vodit a podepírat a používá věrohodně plnou váhu těla.

Tento realismus ale může paradoxně odvést pozornost od příběhů, které reprodukuje (věrohodnosti dodává i zabíháním do vzpomínek, které nesouvisí přímo s tancem, ale s dobou, prostředím, společenským postavením ženy atd). Je totiž otázkou, zda si z dlouhodobého hlediska budou diváci více pamatovat útržky vzpomínek tanečnic, které všechny vtělila do jedné postavy – a které od sebe odlišíme především díky změnám lokace, takže s odstupem lze rozlišit tři situace a k nim přiřadit tři osudy – anebo jestli budou spíše prostoupeni trvalým odporem k panovačné hrubosti, kterou tak vynikajícím způsobem prožila. Po herecké stránce je její výkon maximálně přesvědčivý. Avšak zanechává spíše pachuť než obdiv k uměleckému odkazu žen, k nimž se choreografka sama s veškerou úctou vztahuje a jejichž tělesný archiv přebírá do svého fyzična a dál předává.

O to kontrastnější je potom videoinstalace se smyčkami zachycujícími tři umělkyně v jejich domovech. Beze slov, jen v pohybu, sledujeme taneční improvizaci, fyzické cvičení, etudu výrazů ve stárnoucí tváři, jako by tančily svá poslední sóla na rozloučení se světem, v prostředí poklidných domácností, které jsou plné předmětů a vzpomínek na uplynulá desetiletí. Je obtížné propojit obě části a připustit si, že tyto jemné ženské bytosti, z jejichž filmových siluet vyzařuje vřelost a klid, jsou předobrazem groteskně děsivé postavy, kterou ztvárňuje performerka, byť je jasné, že pro scénickou podobu musela sáhnout k hyperbolickému zobrazení jejich charakteristik. Jistě si každá z nich v sobě nesla i zasutá traumata, která se jen prohlubovala nejprve nutností bojovat za možnost emancipovat se a živit tanečním uměním, a později za taneční umění samo, které bylo v této formě umlčováno a potlačováno. Jistě, že někde v těle a na duši musí zůstat i stopy frustrace a hořkosti, které vyšlehnou občas jako obžaloba či výsměch vůči generaci, která přišla už k jednou vybojovaným pozicím. Ale choreografie už stojí na hranici dotěrné karikatury.

Ambici dospět k „přemýšlení o možných příčinách současného vzestupu nacionalismu v postsocialistickém maďarském kontextu“, jak doplňuje anotace, sice inscenaci nechci brát, ale nemyslím, že laický účastník této performativní události bude schopen jít až do takových hloubek. Rozhodně má ale dílo velký potenciál vzbudit v něm zájem o vývoj maďarského novodobého tance (promiňte použití dobového termínu, ale pojem moderní je natolik spjat s americkou taneční scénou, že se jeví skoro nepatřičně jej používat v evropském kontextu, kdy jsme navíc uvyklí ještě pojmu výrazový tanec / Ausdrucktanz a taneční divadlo / Tanztheater).

Madonna se rzí v Olomouci – posvěcení tancem
Jak výrazně se může dílo proměnit jen jeho přesunutím z divadelního prostoru do sakrálního prostředí, jsme si mohli vyzkoušet na sólu Johany Pockové K Madoně se rzí, která tančila v prostorách kostela Panny Marie Sněžné. Tanečnice i její sólo jsou tak nepopiratelně ve svém přirozeném prostředí, a přece se člověk neubrání dojmu emancipované revolučnosti a provokativnosti v takovém počínání. Jsme totiž v kostele, který je vysvěcený, není jen architektonickou památkou, ale aktivním místem bohoslužby. Tančí tu žena inspirovaná obrazem svaté Bohorodičky. Je to pocta, nebo spíš narušení posvátnosti? Johana Pocková přitom tančí svůj vlastní rituál prodchnutý nadšením i pokorou. Na divadelních prknech nemůže vyniknout nikdy takovým způsobem, jako v prostoru skutečného chrámu, kde více dominuje i světelný design Jiřího Šmirka, který světlem a mlhou tvaruje prostor a dodává mu až mysteriózního rozměru.

Úvodní část sóla působí dravě a živelně, jako kdyby patřilo k pohanskému nebo kmenovému rituálu. Není v něm ale nic neuctivého, jen soustředěný proud energie, na jejímž opanování a svázání tak často církve pracují, zbytečně a navíc nepřirozeně… K projevům duchovního vytržení patří i extáze v touze dotknout se nedosažitelného, ale v Evropě je na takové prožitky odjakživa nahlíženo jako na cosi, co není vhodné.

Prostor se stává choreografii i tanečnici partnerem, je vtahován a vstupuje do něj významově, ať už chceme, či nechceme. Pasáž u obětního stolu získává úplně jiný obsah a asociuje mnoho právě ve smyslu oběti, obětiny, symboliky slova, které se stalo tělem a pokrmem. Ale je to mužské tělo, které je předkládáno na hostině beránkově. Navíc se církev usilovně snaží v člověku vztah s vlastním tělem potlačit, umrtvit, ideálně zlikvidovat úplně, vždyť je to jenom nástroj k přežití… Jeho krása a zdravé prožívání tělesnosti je aktem vzdoru a odporu.

V jiném okamžiku se ocitáme pocitově vtěleni do barokního obrazu nebo gotické dřevořezby. Oduševnělý a pozvedající je zpěv, který až v kostele získává skutečný akusticky bohatý rozměr. Zmnožené vyzvánění zvonů z nahrávky zní mnohem naléhavěji a úpěnlivěji, doslova ubíjí, a připomíná, že prostor určený ke vzletu a radosti se často stává naopak místem, kde je artikulován útlak. (To jsou však volné asociace, choreografka jistě pracuje s vjemy a vzpomínkami na povznášející zážitek, člověk se ale neubrání vplétání jiných, problematičtějších asociací.) A výjev s objevením obrazu kapličky je jako protějšek stavění betlému. Obloukem jsme se dostali od divokosti pohanské oslavy k dětské nevinnosti a objevování tajemství v prostotě detailů. Hravost a prostota zároveň pak vyvěrá z posledního obrazu také mnohem intenzivněji, ačkoliv se člověk opět instinktivně zarazí (holinky, voda, kostel? Trochu více svobody v myšlení by to chtělo, ale tady je cítit nějaká hlubší a temnější hranice, více než „pouhý“ předsudek), je to radostná neokázalost, jež má v sobě hloubku pokory.

Vzpomínky, jejich košaté odrazy v podobě asociací a situací, jimž nějakým způsobem dominuje pohyb nebo taneční gesto, to vše vyvstává sugestivně v prostoru, který je pro inscenaci z podstaty ideální a vlastní. „Všichni známe onen mystický pocit vytržení z reality, moment, v němž cítíme, že prožíváme cosi výjimečného, cosi, co nemáme pod kontrolou, co k nám přišlo z jiné dimenze, a my se ocitli mimo čas a prostor v hlubokém kontaktu s něčím nás přesahujícím. Většinou si takový pocit chvíli pamatujeme a pak jej zahluší jiné zážitky. Ale když jste umělec, máte potřebu se o to podělit,“ psala k premiéře sama autorka. Na ploše čtyřiceti minut přiková k fascinaci i diváka, který prochladl a od deště má mokro v botách. To všechno totiž k onomu prožívání tady a teď patří. Lyrika a poezie nejsou jen vystavovány na vzdušném oltáři, ale nacházejí se i v prachu a blátu, za deště, pod nánosem rzi.

Figuring Age
Koncept, choreografie, kostým, scénografie a produkce: Boglárka Börcsök & Andreas Bolm
Starší tanečnice: Éva E. Kovács, Irén Preisich a Ágnes Roboz
Světla a zvuk: Andreas Bolm
Asistent produkce: Martyna Bezrąk
Překlad do angličtiny: David Robert Evans
Produkce: Die Irritierte Stadt Festival of Arts, Montag Modus
Video: Andreas Bolm & Boglárka Börcsök (střih), Lisa Rave (kamera), Elisa Calosi (produkční)
Výroba videa: Montag Modus/ MMpraxis
Performance: Boglárka Börcsök

K Madoně se rzí
Koncept, choreografie, interpretace: Johana Pocková
Hudba: Martin Tvrdý
Scénografie, kostýmy: Vendula Tomšů
Light design: Jiří Šmirk
Dramaturgická spolupráce: Miřenka Čechová
Dramaturgická konzultace: Cécile Da Costa, Dora Sulženko Hoštová
Hudební nahrávky vážné hudby: Lumír Pock
Premiéra: 21. 9. 2021, divadlo Ponec

Z festivalu Divadelní Flora Olomouc, 15. a 16. 5. 2023.