Legenda hudby 20. století – skladatel György Ligeti by dnes oslavil sté narozeniny

György Sándor Ligeti se narodil 28. května 1923 ve městě Dicsőszentmárton v rumunské Transylvánii, které je dnes známé pod názvem Târnăveni. Pocházel z rodiny maďarských Židů – jeho otcem byl Dr. Sándor Ligeti a matkou Dr. Ilona Somogyi. Byl pravnukem maďarsko-amerického houslisty a dirigenta Leopolda Auera a bratrancem z druhého kolene maďarské filozofky a disidentky Ágnes Hellerové.

Když mu bylo šest let, jeho rodina se přestěhovala do Kluže, kde získal základní hudební vzdělání na tamější konzervatoři. Soukromé hodiny absolvoval v Budapešti u maďarského klavíristy a skladatele postbartókovské generace Pála Kadosy.

Během holocaustu v roce 1944 byl Horthyho režimem poslán do tábora nucených prací a jeho vzdělání tak bylo přerušeno. Ligetiho rodiče byli v té době deportováni do Osvětimi a jeho šestnáctiletý bratr Gábor do Mauthausenu. Otec i bratr v koncentračních táborech zemřeli. Po válce nastoupil Ligeti na budapešťskou Hudební akademii Ference Liszta, kde studoval kompozici ve třídě Pála Kadosy, Ference Farkase, Zoltána Kodályho a Sándora Veresse. Po ukončení studia v roce 1949 se po dobu jednoho roku věnoval etnografickému výzkumu maďarské lidové hudby v Transylvánii.

Díky Kodálymu působil v letech 1950–1956 na Hudební akademii Ference Liszta jako učitel kompozice a kontrapunktu. Studia se však nevzdal, na této akademii souběžně docházel na přednášky ke skladateli, dirigentovi a hudebnímu teoretikovi Lajosi Bárdosovi.

Ligetiho hudba prošla v průběhu let vývojem a zahrnovala různé styly a techniky. V raných letech se věnoval převážně sborovým skladbám a úpravám lidových písní. Jeho nejrozsáhlejším dílem z tohoto období byla jeho absolventská práce pro budapešťskou akademii pod názvem Kantáta pro festival mládeže pro sóla, sbor a orchestr.

Zpočátku byla jeho tvorba ovlivněna maďarským skladatelem Bélou Bartókem, jehož cyklus Mikrokosmos později přearanžoval pro dechové nástroje pod názvem Šest bagatel pro dechový kvintet. V první skladbě jeho klavírního cyklu Musica ricercata (1953) je použit výhradně jeden tón A, který zaznívá ve více oktávách, a teprve na samém konci skladby zaznívá druhý tón, D. Druhá skladba používá tři tóny (E♯, F♯ a G), třetí skladba čtyři a tak dále, takže v závěrečné skladbě je přítomno všech dvanáct tónů chromatické stupnice.

Nastupující komunistický režim v té době znemožnil maďarským umělcům přístup k hudebnímu vývoji západních zemí. Jeho dnes nejhranější skladba Sonáta pro violoncello a orchestr byla komunisty ovládaným maďarským Svazem skladatelů zakázána, premiéry se dočkala až po 25 letech. Kvůli komunistické cenzuře byla spousta jeho děl, například smyčcový kvartet Métamorphoses nocturnes (1953–1954), uvedena až po jeho útěku do Vídně – dva měsíce po brutálním potlačení maďarského povstání sovětskou armádou, v prosinci 1956. Utekl se svou bývalou ženou Verou Spitz. V roce 1957 se znovu vzali a o osm let později se jim narodil syn Lukas. Až tehdy mohl plně realizovat svou vášeň pro avantgardní hudbu a rozvíjet nové kompoziční techniky.

Se soudobými hudebními styly se seznámil krátce poté v Kolíně nad Rýnem, kde spolupracoval ve studiu západoněmeckého rozhlasu na rozvoji elektronické hudby s německými skladateli Karlheinzem Stockhausenem a Gottfriedem Michaelem Koenigem. V té době napsal pouze skladby Glissandi (1957) a Artikulation (1958). Kolínské studio elektronické hudby nakonec po třech letech opustil: “Bylo tam hodně politických bojů, protože různí lidé, jako Stockhausen a Kagel, chtěli být první. A já osobně nemám ambice být první nebo být důležitý,” řekl Ligeti. Po experimentech s elektronickou hudbou přišel průlom v orchestrálních dílech, jako jsou Atmosphères, pro něž použil techniku, kterou později nazval mikropolyfonie. Tato textura je podobná polyfonii, s tím rozdílem, že polyfonie je zastřena v husté a bohaté hromadě tónů, klastrů. Mikropolyfonie může být použita k vytvoření téměř statických, ale pomalu se vyvíjejících děl, v nichž se jednotlivé nástroje skrývají ve složité síti zvuků.

Poème symphonique (1962) je dílo pro sto mechanických metronomů. Ve skladbě Volumina pro sólové varhany (1966) pokračoval v práci se shluky tónů, převedenými do zvukových bloků. V této skladbě Ligeti opustil konvenční notový zápis a místo toho použil diagramy pro znázornění obecných výškových oblastí, trvání a přívalů tónů. Ve většině těchto skladeb se jako hlavní určující parametr objevuje spíše barva zvuku než tradičně upřednostňované rozměry výšky a rytmu, což se začalo označovat jako sonorismus.

V letech 1961–1971 působil jako hostující profesor skladby ve Stockholmu. V roce 1972 se stal rezidenčním skladatelem na Stanfordově univerzitě ve Spojených státech. V roce 1968 získal rakouské občanství. V letech 1973–1989 působil na Hochschule für Musik und Theater Hamburg jako profesor kompozice. Zatímco žil v Hamburku, jeho žena Vera zůstala ve Vídni se synem Lukasem, který se stal skladatelem a bubeníkem.

Za svůj život zkomponoval pouze jednu operu – Le Grand Macabre (Velký umrlec). Tato opera o dvou dějstvích měla premiéru 12. dubna 1978 v Královské opeře ve Stockholmu. Inspiroval se divadelní hrou La balade du grand macabre (Balada o velkém umrlci) bruselského autora Michela de Ghelderodeho. Ligeti zde cituje například Monteverdiho, Mozarta a Wagnera. Jedná se o absurdní divadlo, které se točí jen kolem smrti. Sám dílo označil jako anti-anti-operu.

Ve svých pozdějších dílech se odklonil od chromatiky a přiklonil se k polyrytmii. Kromě dvou krátkých skladeb pro cembalo dokončil další velké dílo až v roce 1982. Jeho hudba 80. a 90. let nadále kladla důraz na složité mechanické rytmy, často v méně hutném chromatickém idiomu, s tendencí upřednostňovat posunuté durové a mollové triády a polymodální struktury. V této době začal také zkoumat alternativní systémy ladění prostřednictvím použití přirozených alikvótních řad pro lesní rohy a skordatury pro smyčce.

V letech 1985–2001 dokončil tři knihy etud pro klavír. Études, které obsahují celkem osmnáct skladeb, čerpají z nejrůznějších zdrojů, včetně gamelanu, afrických polyrytmů, Bély Bartóka, Conlona Nancarrowa, Thelonia Monka a Billa Evanse.

V roce 1990 přijal pozvání Waltera Finka, německého mecenáše soudobé hudby, a stal se tak prvním skladatelem, který se představil na Komponistenporträt Rheingau Musik Festival.

Ačkoli přímo nesložil žádnou filmovou hudbu, úryvky z jeho skladeb byly často převzaty a upraveny pro filmové použití. Například ve 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka z roku 1968 se nachází úryvky z Atmosphères, Lux Aeterna, Requiem a Aventures. Tvůrci ovšem hudbu ukradli bez Ligetiho souhlasu, což vedlo k soudním sporům. Když se situace po mimosoudní dohodě uklidnila, Kubrick Ligetiho hudbu opět použil ve dvou filmech – Osvícení z roku 1980 s Jackem Nicholsonem v hlavní roli a Spalující touha z roku 1999, kde se v hlavních rolích představili Tom Cruise a Nicole Kidman. Kubrick zemřel ještě před premiérou tohoto filmu, a tak vdovu doprovodil sám Ligeti.

Skladba Lontano se objevila ve filmu Martina Scorsese Prokletý ostrov z roku 2010, kde hraje hlavní roli Leonardo DiCaprio. První věta violoncellového koncertu byla použita v kriminálním filmu Michaela Manna Nelítostný souboj z roku 1995 s Al Pacinem a Robertem De Nirem. Requiem bylo použito ve filmu Godzilla Garetha Edwardse z roku 2014. Violoncellový a klavírní koncert byly použity ve filmu Jorgose Lanthimose Zabití posvátného jelena z roku 2017.

Jeho hudba byla použita také v televizi a rozhlase. Lontano, Atmosphères a první věta violoncellového koncertu byly použity v dokumentárním filmu Sophie Fiennes Over Your Cities Grass Will Grow. Lontano, Melodien a Volumina byly použity v rozhlasové sérii Stopařův průvodce po Galaxii.

Během svého života nasbíral nespočet ocenění, například Berliner Kunstpreis (1965), Beethovenova cena města Bonnu (1967), Rakouské vyznamenání za vědu a umění (1987), Vídeňský čestný prsten (1987), Prix de composition musicale de la Prince Pierre Foundation, Monako (1988), Čestný člen Královské hudební akademie v Londýně (1992), Music Award of the UNESCO (1996), Wolf Prize in Arts, Izrael (1996), Wihuri Sibelius Prize, Finsko (2000), Kyoto Prize, Japonsko (2001) a Frankfurt Music Prize (2005).

Ligetiho sužovaly zdravotní problémy, kvůli kterým byl od roku 2003 upoután na invalidní vozík. Zemřel ve věku 83 let, 12. června 2006 ve Vídni, kde strávil většinu svého života. Na přání rodiny nebyla příčina jeho smrti zveřejněna. Na smutečním koncertě vystoupil francouzský klavírista Pierre-Laurent Aimard a sbor Arnolda Schönberga.