Sasha Waltz, SYM-PHONIE MMXX: obraz dnešního hektického, trpícího a zoufalého světa

SYM-PHONIE MMXX pro „tanec, světlo a orchestr“ je jejím posledním dílem, které vzniklo ve spolupráci se Staatsoper Unter den Linden v březnu 2022 v Berlíně. Ve svých posledních dílech se Waltz zaměřuje mimo jiné i na synchronní vývoj choreografie a hudby. To dokumentuje právě toto celovečerní dílo, kdy v době jeho příprav oslovila Waltz jednoho z nejúspěšnějších skladatelů současné hudby, Rakušana Georga Fridricha Haase. Po mnoha operách je to jeho první scénické dílo zkomponované na objednávku pro taneční divadlo. Letopočet v názvu odkazuje k roku plánovaného provedení, které bylo ovšem přerušeno covidovou dobou a dostalo tak ještě hlubší rozměr. Sama Sasha Waltz uvádí: „V SYM-PHONII MMXX chci formovat extrémní zážitek naší reality a vytvořit současný žánrový obraz.“

S tvorbou Sashy Waltz se mohlo české publikum seznámit již dříve. V r. 2015 hostovala se svým souborem na festivalu Tanec Praha s dílem Impromtus. Od r. 2007 je stálým členem souboru český tanečník a choreograf Jiří Bartovanec, odchovanec Konzervatoře Duncan centre, který pro studenty této školy nastudoval další úspěšné dílo z pera Sashy Waltz Kreatur.

Zpočátku je naše pozornost upřena na matně zlatavou stěnu zakrývající celý horizont a vytvářející posvátnou auru, z dílny scénografky Pii Maier Schriever. Je skvěle osvětlena Davidem Finnem, který dokáže měnit její valéry. Navíc máme čas se soustředit na bzučící hudbu, protože tanec začíná pozvolna. Objevuje se kompaktní hmota a z ní se vylupují jako plástve jednotlivá téměř nahá těla. Nejzásadnější pro choreografické zpracování je tanec sboru. Tady používá Sasha Waltz často se opakujícího principu. Velký dynamický skupinový pohyb se rozpadá na části, které vytváří zajímavé obrazy a po čase se zastaví ve štronzu, kdy máme možnost si vychutnat jeho výtvarnou a prostorovou kresbu. Občas se vydělí jedinec či dvojice, kteří reprezentují určitou revoltu a vlastní vzdor. Stále se vracejí motivy utrpení, ale i soudržnosti a síly davu.

Změna kostýmu na černou barvu přináší i změnu pohybu. Vidíme po zemi se plazící ženy a jejich neustálý repetitivní pohyb. V hudbě zaznamenáme vlnění a v těchto vlnách se zmnožuje počet tanečníků. Opět se dělí na skupiny, vidíme jejich „němé výkřiky“ s pocitem nářku lidstva, jako by vystoupili z meditativního tance butó. Dynamická hudba přináší pulzující masy lidí. Skupiny využívají jednoduchý pohyb, který ovšem v mnohočetném provedení dostává sílu a intenzitu prožitku. Místy působí až pateticky. Připomíná silně německý expresionistický Ausdrucktanz i slavné Labanovy pohybové sbory.

Monumentální taneční obrazy v podání různorodého souboru
Dramaturgicky vychází celek z vytvořené skladatelovy partitury, která střídá momenty expresivní i uklidňující, pracuje i s tichem, a naopak v momentu největšíhohudebního vzepětí se divák může soustředit pouze na hudbu v úplné tmě. Jednotlivé obrazy nejsou popisné, ale přesto nesou náladu a jasné poselství. Objevují se před námi jakoby biblické obrazy utrpení, krásy a syrovosti. Choreografka klade velký důraz na pohyb paží i celého torza. Důležitou roli hraje gesto a jeho naléhavost. Okamžiky drásavé a někdy až nepříjemné hudby zdůrazňují sílu zfanatizovaného davu a čitelný revoluční náboj. Haasova hudba vytváří široké, pomalu se rozvíjející plochy a dokáže být i dojemná. Téma zůstává naznačené a divák si může pod scénami chaosu, konfliktu, odcizení a destrukce představit veškeré problémy naší současné společnosti. Určí si ho divák sám v sobě. V současném stylu Sashy Waltz se často tančí meditativně, zpomaleně, tanec působí důstojně a vytříbeně. Hudba je několikrát přerušena a prostor je dán pouze tanci, dechu a zvukům pohybujících se těl. Na hraně snesitelnosti byla jen jedna předvídatelná pasáž, kdy dva hybatelé zacházejí s těly jako loutkami a vrší je na pomyslný hromadný hrob, aby pak celou sekvenci provedli pozpátku a postavili tanečníky zpět do původní řady.

Velmi důležitou roli hraje celkové výtvarné pojetí. Základním scénografickým prvkem je obrovská zlatá zeď, která v počátku zakrývá celý horizont. V určitém okamžiku mizí a objevuje se až na závěr díla, kdy hudba vrcholí, ale tanec se naopak zklidňuje. V tomto momentu se objeví stěna zavěšená jako poklop shora. Tanečníci oblečeni do černých kostýmů s ostrými trčícími rukávy jakoby z japonského filmu, připomínají okřídlený hmyz nebo letadla svrhující atomovou bombu na Hirošimu. Zlatá stěna se pomalu a neodvratně spouští jako pálící slunce tlačící lidi k zemi a navozující atmosféru přírodní katastrofy. Dle krátkých ukázek na YouTube a z následné diskuse po představení jsme se dozvěděli, že v původní německé verzi funguje ještě stěna třetí, dělící jeviště na dvě části, která se však z technických důvodů na zájezdech nevyužívá. Stejně jako scéně, tak i kostýmům Bernda Schodziga vévodí černá a zlatá barva. Každý kostým je originálem přesně vycházejícím z jednotlivých typů účinkujících. Celému projektu však dominuje světelný design. Mistrovské umění Davida Finna nasvěcuje stěnu různými valéry, dle záměrů choreografky odhaluje tanečníky téměř pracovním bílým světlem nebo je naopak nechá tančit v pološeru. Vykresluje v prostoru různé obrazce, dává vyniknout postavám v popředí a dramatizuje a moduluje jinak prázdný tmavý prostor.

Nasazení tanečníků je obdivuhodné. Nesejdou prakticky během devadesátiminutové produkce z jeviště a srší energií. Zajímavé je i složení souboru. Najdeme v něm různé rasy i typy lidí, každý je zapamatovatelným originálem. Tento výběr různých osobností silně připomíná soubor Piny Bausch. I když ne všichni mají atletická vypracovaná těla, oplývají mimořádnou plasticitou a naléhavostí taneční interpretace.

Sasha Waltz představila brněnskému publiku odvážnou kompozici propojující současnou mikrotonální hudbu s tancem a vizuálním pojetím jako velký scénický obraz s vážným až apokalyptickým tématem současného hektického, trpícího a zoufalého světa. Její asociativní obrazy mají blízko k počátkům symfonického baletu. Její umění je uměním prostorového a expresivního tance umocněného funkčním designem. Vše je vedeno ve vážném osudovém duchu. Není tu ironie či humor Piny Bausch. Přesto ve vás zanechá SYM-PHONIE MMXX silný dojem a donutí k přemýšlení nad současnou těžkou a zoufalou dobou.

SYM_PHONIE MMXX
Choreografie: Sasha Waltz
Hudba: Georg Friedrich Haas
Koncept, režie: Sasha Waltz
Scéna: Pia Maier Schriever
Kostýmy: Bernd Skodzig
Světelný design: David Finn
Dirigent: Ilan Volkov
Orchestr Staatskapelle Berlin
Tanečnice a tanečníci Sasha Waltz & Guests

První uvedení 13. 3. 2022, Staatsballet Berlin, Staatsoper unter den Linden
Psáno z představení 21. 5. 2023 v 18 hod. Brno, Janáčkovo divadlo