Na Dnech tanca 2023 v Banské Bystrici (2)
Oddech představovala třeba návštěva sousedního Zvolenu se sdíleným programem, vystoupením Lapso Cirk OVVIO v rámci Zámockých her zvolenských, a taneční intervence ve veřejném prostoru s ambicí roztančit nejen návštěvníky, kteří na festival přicházejí. Dni tanca však nejsou jen o zábavě, ale představují diváckou výzvu, kterou často pomůže rozlousknout následná diskuze. Pod heslem Vedieť viac je zkušeně vedl teoretik a kurátor umění města Trnava Adrián Kobetič. Svou cestu k některým složitějším tématům si ale v inscenacích musí každý divák najít sám. I my nabízíme jen výsek možností, jak dané kusy „číst“. Věřím však, že i pro umělce může být „zpráva o percepci“ jejich tvorby zajímavá.
Svoboda a nesvoboda, improvizace a neimprovizace
Britská Candoco Dance Company uvedla inscenaci Last Shelter choreografky Jeanine Durnin, která patřila k těm náročnějším dílům. Divácky ji lze pojmout jako přihlížení procesu, přihlížení experimentu. Ačkoliv choreografka se záměrně vyhýbá pojmu improvizace, na jistém jejím principu založena je a publiku pomůže takové vědomí v orientaci při sledování nepřerušeného toku aktivit. Na každé repríze vzniká jiné představení, ale je pevně určené strukturou a principy konkrétních zadání, variabilním sledem mikroskopických partitur. Je to stav svobody a svázanosti současně, protože performeři nakládají se specifickou kvalitou pohybu, následují komplex úkolů a hlavním principem je neustálá komunikace a vzájemné reagování. Pokud divák necítí, že za jevištní akcí je pevná síť a princip, může být dezorientovaný, protože všechny výjevy jsou situační a abstraktní.
Inscenaci můžeme vnímat i jako kritický pohled na velkou touhu člověka po něčem stálém a pevném, která je nám daná, ale je současně zcela absurdní a marná… Protože v životě skutečně „vše plyne“ a nic takového jako stálost a stabilita ve své podstatě neexistuje. Mikrokosmos přesunů a akcí před našima očima pak z takové perspektivy dává smyl a nezůstane jen voyeurský pocit nahlížení do pedagogické nebo terapeutické hodiny. Do inscenace je zapojena skupina tanečníků, z nichž někteří mají fyzická omezení, ale rozdíly ve skupině nejsou v tomto obsazení nápadné. Minimálně ne tak, aby byly významotvorné.
O principech, na kterých je inscenace vystavěna, jsme se mohli dozvědět během diskuse a v tomto případě to bylo skutečně potřeba. Na první pohled bylo samozřejmě jasné, že v ní existuje struktura a tvorba ve speciálním režimu. Performeři během celého vystoupení stále manipulují s několika židlemi, stolem a mikrofonem, zpočátku dlouho v atmosféře očekávání – že proces povede ke stavbě v prostoru a k vytvoření prostředí. Postupně je však jasné, že manipulace s rekvizitou je trvalou součástí choreografie, ačkoliv několik situací jako by bylo vyděleno: v jednom okamžiku se například zdá, že na výšku postavený stůl je plochou, která v procházejícím tanečníkovi uvolňuje jiný druh pohybového projevu, jako zrcadlo. Avšak pohyb a přemísťování tanečníků a rekvizit jsou nezastavitelné – neohraničený a neukončený tok.
Pohyb je navázán na okamžik, v jakém se tanečníci střetnou se sebou nebo s rekvizitou. Některé struktury jsou jasné, například když se střídají v roli toho, kdo udává impulz k variaci. Jindy jsou partitury pro diváka nečitelné a musí se spolehnout na celkový obraz. Spíše se dá vysledovat, s čím se nepracuje: je tu například minimum floorworku, tanečníci neužívají mnoho kontrakcí, jejich tělo se nedostává do patologických tvarů nebo křečí, které by budily odpor. Některé pohybové sekvence zahrnují rychlé opakování drobného pohybu, jiné jeho rozvíjení a rozšiřování materiálu. Pracuje se s gesty, s během, chůzí, skoky, hojně se spirálami a z hlediska prostoru je kladen větší důraz na horizontální rozprostření. Interakce samozřejmě nechybí. Specifické jsou momenty, kdy tanečníci hovoří do mikrofonu, i tyto monology připomínající proud vědomí, mají několik zákonitostí, z nichž si musí interpreti vybrat a řídit se jimi.
Proto se mi zdá, že celá inscenace pojednává zároveň o svobodě i o zajetí, protože je svázaná velkým množstvím regulí. Přesto, že se části jejího přediva mohou libovolně kombinovat a měnit a že choreografie jako taková není pevně fixovaná. Choreografka Jeanine Durnin základní princip kompozice nazývá „nonstopping“. Nutnost nezastavovat se v pohybu (ani řeči) a být zcela přítomný v tom, jak jej vykonávám a kde se přitom nacházejí moji partneři a podle jakých pravidel na ně musím reagovat, má osvobodit tělo od racionální mysli. Tělo v tomto vzbuzeném módu má být inteligentní natolik, že vše provádí bezpečně a instinktivně. Svoboda. Rozhoduje se bez vlivu myšlenky, pohybuje se bez autocenzury a bez hodnocení, reaguje autenticky. Musí se ale naladit na rytmus, který po celou dobu neopouští. Navíc každé tělo má svůj rytmus trochu odlišný, takže je třeba udržovat harmonii jako v orchestru a cítit ostatní. Tělo musí předstihnout svým pohybem myšlenku. A to stejné platí i pro proud slov. Stálá soustředěnost, stálá pozornost. A to už zase svoboda není.
Není ovšem možné potlačit rácio úplně, protože je nutné dodržovat pohybové principy, a předem určenou množinu rekcí. Je dáno, jaké možnosti mohou nastat v té které situaci, například ve chvíli, kdy se předměty a lidé ocitnou v určité pozici vůči sobě. Pravidla, která jsem si měla možnost přečíst, se mi ve formě textu zdají být nesmírně složitá a komplikovaná k zapamatování, ačkoliv chápu, že se je performeři učí zažít přímo praxí. Nutno podotknout, že dílo vzniklo během pandemie, takže je možné, že nevědomě odráží také pocit svázanosti a bezmoci, v němž si lidé svobodu jen existencialisticky nalhávali, ale ve skutečnosti nežili. Je to past.
A trochu se v ní ztrácí ona inkluzivní rovina, která má hovořit o rovnosti v tanci a o překonávání či spíše stírání limitů. Candoco je taneční soubor, který právě pracuje, nebo spíš pracoval, s performery s různým fyzickým omezením, s cílem bořit předsudky a ukazovat emancipační roli současného tance. Neklade důraz na formu, je ovšem patrné, že tanečníci jsou školeni v tanečních technikách, je to nutné i pro jejich bezpečí. Inscenace je v něčem naprosto fascinující, ale mezi mými zážitky v tomto směru zatím bezkonkurenčně vede ta, kterou vytvořila s německým souborem Unusual Symptoms maďarská choreografka Adrienn Hód – Harmonia. (Vliv ovšem může mít i prostor a aktuální obsazení představení Last Shelter, které na tomto zájezdu rozhodně fyzické odlišnosti nijak nezdůrazňovalo.)
Rozbitý Beethoven
Na festivalu vystupoval také umělecký tandem Tanzwerke Vanek Preuss. Karel Vaněk a Guido Preuß v inscenaci Postheroica ovšem sami netančí. Choreografie vznikla v roce 2020 jako taková podvratná reflexe výročí narození Ludwiga van Beethovena. Úvod, kterým Guido Preuß coby dramaturg počastoval banskobystrické publikum, byl ovšem pro následnou percepci pouze matoucí a zavádějící, než aby divákům pomohl. Také mohlo leccos zůstat „ztraceno v překladu“, protože nemluvil německy… Když si dodatečně dohledáme anotaci, je už ale všechno mnohem jasnější!
Choreografie Postheroica je určena pro uvádění pod širým nebem, v domovském Bonnu ji soubor uvádí v dohledu Rýna při západu slunce, kdy do nastupující noční tmy doznívají pak v závěru představení tóny Měsíční sonáty. V Banské Bystrici čelila inscenace mnoha překážkám. Počasí ji odsoudilo k performování ve tmě malého studia, kde došel kyslík i divákům během první čtvrthodiny a bylo neskutečně obdivuhodné, že tanečníci celé vystoupení zvládli při plném nasazení. Uzavřením v black boxu skutečně přichází o hodně.
Inscenace je komentářem k Beethovenovu výročí, mísí motivy jeho symfonií (Osudové a Heroické) s elektronickou hudbou, a vše se vlastně točí nikoliv kolem otázky, jestli potřebujeme hrdiny (!), ale kolem toho, jakým způsobem je zpodobován, oslavován a zobrazován sám Beethoven. To je setsakramentský rozdíl, lidově řečeno. Choreografie dekonstruuje obraz velikána, nezpochybňuje však jeho význam či skutečný umělecký odkaz, ale nastavuje záměrně křivé zrcadlo těm, kteří z něj pro následovnické generace vytvořili jinou figuru. Naopak se vlastně vrací k podstatě – k člověku, který je stíhán a deformován chorobami, duševními problémy, a přesto zanechává úžasný odkaz.
Z tohoto úhlu pohledu okamžitě chápeme groteskní pohybový jazyk, který jako by uvrhl tanečníky do křečí, spazmů, doslovně inspirovaný tím, jak se (ne)pohybuje fyzicky limitované tělo. Beethovenův otec byl alkoholik a synův hudební talent zneužíval, v době největší slávy skladatele do propasti srazila postupná ztráta sluchu, sonátu Měsíční svit věnoval nenaplněné lásce… Svým způsobem hrdinou byl, ačkoliv ne ve smyslu herojů moderních akčních trháků, kteří zachraňují galaxie.
Choreografie je studií duše sevřené v nespolupracujícím těle, respektive ve třech tělech. Hudebně je rozdělena také na tři části: úryvek z 5. symfonie je pouštěn v repetici, motivy z 3. symfonie jsou upraveny pro klavír a, jak již bylo řečeno, nejslavnější Beethovenova sonáta choreografii dramaturgicky uzavírá. Bohužel, když její tóny znějí do vydýchaného sálu, který atmosférou připomíná doutnající pec, nemá zdaleka takový efekt, jako kdybychom spolu se ztišenými tanečníky obrácenými k horizontu sledovali vycházet hvězdy a měsíc na noční obloze. Musíme si to domyslet a docenit strukturu choreografie jaksi dodatečně… Elektronická hudba má evokovat zvuk nemocničních přístrojů, a v nahrávce je pro alespoň špetku iluze použitý i šum říční hladiny.
První část ze všeho nejvíce připomíná boj: souboj s vlastním tělem, s jeho omezeními, sama se sebou. Kromě oněch spasmů připomínajících těla postižená obrnou zahrnuje i mocné zkruty a švihy, nepopiratelně silné fyzické výkony. I floorwork je vlastně postavený na ustavičném smýkání a vyvíjení ohromného množství energie. Tanečníci přecházejí do interakcí, v nichž jako by část diskomfortu a omezení postupně opadávala, zachytíme několik póz odkazujících na hrdiny ve zbrani, duety i sólové výstupy, dravé a deroucí se pocitově za svobodou. Námluvy mezi tanečníky prováděné až v groteskně animální podobě (což mi připomnělo, že nám kdysi doc. Stavělová v hodinách taneční antropologie vyprávěla o jakémsi lidovém tanci, který tančí chasa o svatební noci před domem svatebčanů a je postavený na principu napodobování skákajících žab…), jindy zase jako by se ruce a nohy tanečníků měnily v klaviaturu anebo se v pohybech zračí náznaky klasicistních tanečních póz, jako kdyby se tanečníci chystali na menuet.
Obdiv, tak můžeme shrnout hlavní dojmy z fyzických výkonů tří fascinujících tanečníků, z nichž na jednom je patrná i ušlechtilost, která formovala jeho tělo patrně akademickou technikou; křehkost i přesné pohyby ženy, která má ve tváří přísný půvab; a jakousi rozjívenost třetího interpreta, jehož rošťáctví naráží na onu hradbu choreografického jazyka stavějícího do pohybu překážky vlastního těla. Dekonstrukce Beethovenovy duše a uměleckého temperamentu by jistě vynikla lépe v outdoor verzi, ztížené podmínky percepce si bohužel není možné úplně odmyslit, ale s odstupem vyniká vtip a úmyslně dávkovaná absurdita této kompozice. Chtělo by ovšem vidět ji znovu…
Tančí celá Bystrica
Do Banské Bystrice zavítaly Johana Pocková a Sabina Bočková pod hlavičkou svého uskupení PocketART, a to s projektem Jáma lvová Unlimited, který je komunitní variantou jejich propracovaného duetu bez přízviska. Unlimited verze je připravovaná jako workshop pro zájemce, kteří se naučí půlhodinovou choreografii vycházející z první poloviny Jámy lvové, formují v ideálním případě dvojice a vystupují společně pod širým nebem. V Bystrici se k tanečnicím přidalo čtrnáct dobrovolníků: několik členů Divadla Štúdio tanca, několik studentek konzervatoře, ale i návštěvníci kurzů, které DŠT pořádá, a náhodní zájemci. „Já jsem v tom viděla tancovat sousedku,“ podivovala se jedna z divaček odpolední performance s jistou hrdostí v hlase. Když odhlédneme od tématu Jámy lvové jako inscenace, pak jsou to právě takové malé intervence, které ukazují, že tanec je přístupný téměř každému, ať už je v pozici diváka nebo potenciálního performera.
Jáma lvová se jinak věnuje komunikačním technikám politického marketingu a mediálním účinkům, tedy z hlediska vizuality a kódů, které diváky/recipienty lákají k zábavě, spotřebě či jinému kýženému jednání. Choreografky využívají gest, falešných nadšených úsměvů, otevřených postojů a póz těla, které hovoří k člověku jako návnada, vějička. Outdoorová verze má stejnou minimalistickou strukturu proměn a přechodů mezi gesty a musím říci, že je obdivuhodné, jak vyrovnaný výkon vlastně zapojení dobrovolníci podávají, s ohledem na to, že jde, zřejmě vždy, o skupinu mísící profesionály s amatéry. Těžko posoudit, zda z choreografie k divákům dojde její podstata, „poselství“, ale rozhodně jde o skvělou intervenci do veřejného prostředí. Škoda, že vystoupení zůstalo tak trochu uzavřeno v areálu divadla a nemohlo se odehrát třeba na některém náměstí. Ačkoliv jinak si banskobystričtí užili i jiných pohybových intervencí a roztančených průvodů městem, možná že už toho na ně bylo tak akorát…
Mateřství také jednou pozitivně
V programu se objevily ale i další originální kusy. Inkluze, improvizace, nový cirkus, taneční divadlo… Pokud vás napadne, že na jevišti už chybělo jen dítě – tak nechybělo. Litevská choreografka Raimonda Gudavičiūtė žijící v německém Frankfurtu uvedla pozoruhodnou inscenaci M(other), která jen doplnila širokou škálu inscenačních přístupů a možností, a opět překvapila. Pokud mohu být trochu osobní – kdo mne zná, ví, že můj vztah k dětem na scéně i v hledišti je velmi rezervovaný, a to jsem ještě mírná. Když se blížil začátek představení, můj úsměv byl čím dál tužší a tužší. Ale po skončení programu jsem musela konstatovat, že se tu odehrálo představení vtipně a citlivě vystavěné, dojemné a nesmírně pozitivní.
V inscenaci M(other), která je slovní přesmyčkou slov matka a jiný/á, vystupuje choreografka se svým nyní desetiletým synem. Malý tanečník se věnuje fotbalu a breakdance a oba jeho zájmy jsou v performanci zapojeny. Inscenace je sledem situací, jež působí jako hra, ale přitom zpodobují křehký a vřelý vztah matky a syna, ať už přirozenou komunikací, nebo choreografií skrze citlivé duety. Komplikované situace, v nichž se potomek dožaduje ostentativní pozornosti, jsou zobrazeny s humorem a nadsázkou, dramaturgie je přizpůsobena chlapci, kterého matka v jednotlivých scénách povzbuzuje a inspiruje. Je zřejmé, že struktura je daná, ale je v ní prostor pro situační úpravy tak, aby se oba stále cítili komfortně. Chlapec má prostor ukázat svou lásku k breakdance, ale také být dítětem a hrát si – když z hracích a cvičebních podložek buduje hřiště nebo fotbalovou bránu, do které si musí na chvíli tanečnice sednout. V některých sekvencích má navrch spíše akrobatická partneřina, jinde tančí oba stejnou moderní pohybovou variaci.
Talent malého tanečníka je patrný, ale je také zřejmé, že ho jeho matka nezneužívá pro to, aby se jím chlubila, že inscenace vznikla živelně z nápadu, který baví oba dva už několik let. A nekrade dítěti dětství, naopak mu dává prostor se přirozeně projevit a i v pohybu zůstat v limitech, které si určuje on sám. Z choreografie a duetů je cítit vzájemné pouto, opatrnost matky, aby všechny variace byly bezpečné, a zároveň zůstává pro dětského performera jistá svoboda.
Podrobnosti o projektu jsme se opět dozvěděli na diskusi, při které si některé děti z publika vyrazily jaksi intuitivně hrát na scénu. A ani to nepůsobilo nějak extrémně rušivě. A jejich soustředění během představení jen ukazuje, že skutečně existují inscenace, na které lze dětského diváka vzít, a přitom nemusejí být na něj cíleny obsahem ani prostředky, nebo být infantilní. Především však inscenace nastolila téma pozitivního vztahu k mateřství, s nímž se divák setkává málokdy. Většinou vnímám spíš množství obav, že stane-li se tanečnice, choreografka, jednoduše umělkyně matkou, přichází tím o svou identitu a je to cosi děsivého a ultimativního, nutnost se rozhodnout, čím člověk v životě chce být, a přijmout, že existuje jen jedna role, která může být naplněna. Raimonda Gudavičiūtė se této otázky dotýká jen nenápadně, v poslední části, kdy v projekci (mimochodem nepříliš přesně nastřelené) můžeme číst některé věty, které se k tomuto tématu vztahují, ale v pozitivním duchu. A to, co se odehrává na jevišti, dokazuje, že nejde o pózu nebo o aktivistický postoj, ale jednoduše jen obraz toho, jak může fungovat rodina v tanečním umění a že není nutné jedno druhému obětovat.
Na festivalu se samozřejmě v divadle odehrála i party s diskotékou a otevřené dveře Divadla Štúdio tanca si tanečníci a návštěvníci podávali celé dny a večery…
Last Shelter
Autor: Candoco Dance Company
Choreografie: Jeanine Durning
Umělecké vedení: Charlotte Darbyshire
Scéna/Kostýmy: Nicolai Hart-Hansen
Hudba: Tian Rotteveel
Light design: Zeynep Kepekli
Zvuk: Caroline Burn
Účinkují: Ben Ash, Anna Seymour, Joel Brown, Jane Mason, Fernanda Muñoz-Newsome, Laura Weston, Sean Murray, Annie Edwards
Premiéra: 2021
Postheroica
Koncept / dramaturgie: Guido Preuss
Režie / choreografie: Karel Vaněk
Kompozice / editing: Mogens Kragh, Thiemo Löhl (Ton25), Ludwig van Beethoven op. 27.2, klavír: Guido Preuss
Kostýmy: Melanie Riester
Produkce: Tanzwerke Vanek Preuß, Ton25, Cultural Center Brotfabrik Bonn
Tanec: Dwayne Holliday, Nora Vladiguerov, Tobias Weikamp
Premiéra: 2020
M(other)
Koncept, choreografie: Raimonda Gudavičiūtė
Koncept, dramaturgie: Ingrida Gerbutavičiūtė
Tanec: Raimonda Gudavičiūtė, Elias Haun
BBoy choreografie: Keven Göbel
Scéna, animace: Medilė Šiaulytytė
Hudba: Richard Millig
Světla, technická režie: Sebastian Schackert
Video projekce: De-Da Productions
Premiéra: 2021
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
