Přespříliš krátký život Lili Boulanger
Rod Boulangerů
Lili Boulanger (Marie-Juliette Boulanger) se narodila jako zázračné dítě 21. srpna 1893 v 9. pařížském obvodu, tehdy 77letému skladateli a klavíristovi Ernestu Boulangerovi a o 44 let mladší ruské kněžně a pěvkyni Raise Ivanovně Myščetské, která byla dříve Ernestovo studentkou.
Liliinou o šest let starší sestrou byla Nadia Boulanger, francouzská skladatelka, pedagožka, dirigentka, pianistka a hudební vědkyně. Dědeček Frédéric Boulanger byl známým violoncellistou a babička Juliette zpěvačkou.
V Paříži mělo jméno Boulanger velkou váhu už od 18. století. Rodina se přátelila například s francouzskými skladateli Charlesem Gounodem, Julesem Massenetem a Camillem Saint-Saënsem.
Studia
Skladatel a rodinný přítel Gabriel Fauré objevil v tehdy dvouleté Lili velký hudební talent s absolutním sluchem, a tak ji učil základy klavíru. Noty pochopila ještě dříve, než se naučila číst.
Lili toužila po studiu na pařížské konzervatoři, ale vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu, především střevní tuberkulóze, se nakonec nemohla stát plnohodnotnou studentkou.
Nicméně se jí podařil husarský kousek – od svých pěti let doprovázela na pařížskou konzervatoř svou sestru Nadiu a mohla tak poslouchat přednášky o hudební teorii. Mladičké Lili se na konzervatoři ujal legendární Louis Vierne, který ji učil hrát na varhany. Občas jí učili jiní významní pedagogové – Marcel Tournier a Alphonse Hasselmans na harfu, Hélène Chaumont na klavír a Fernand Luquin na housle.
Díky svému jazykovému nadání, které zdědila po matce, hovořila také rusky, německy a italsky. Protože nemohla pravidelně chodit do školy, sestavila si program četby sama.
Kariéra
Poprvé veřejně vystoupila jako houslistka 5. září 1901. Přibližně v té době se seznámila s francouzskými skladateli Charlesem Koechlinem, Florentem Schmittem a Mauricem Ravelem.
V šestnácti letech se rozhodla stát se skladatelkou a získat Římskou cenu, stejně jako její otec v roce 1835. Sestra Nadia se pokusila získat Římskou cenu celkem čtyřikrát, ale neúspěšně.
V polovině srpna 1912 dokončila jedno ze svých nejznámějších děl, Hymne au soleil pro smíšený sbor.
V roce 1912 se zúčastnila soutěže o Římskou cenu, ale během vystoupení zkolabovala. Odjela tedy domů „s prázdnou“. Lili se nevzdávala a po celou dobu usilovně pracovala, aby se v roce 1913 znovu do soutěže o Římskou cenu přihlásila se svou kantátou Faust et Hélène pro tenor, baryton, mezzosoprán a orchestr. Text napsal Eugene Adenis na motivy Goethova Fausta. Stala se první ženou, která tuto cenu získala. Mužské účastníky soutěže to velmi pobouřilo. Cena spočívala v pobytu v římské vile Medici a ve stipendiu.
V témže roce také získala stipendium nadace Yvonne de Gouy d’Arsy a Prix Lepaulle za skladby Renouveau a Pour les Funérailles d’un Soldat. Po získání Římské ceny podepsala vydavatelskou smlouvu se společností Ricordi, která jí do budoucna zajistila roční plat.
Skladba
Protože vyrůstala v době proměnlivých kompozičních stylů, její díla zapadají do postromantického stylu. Stejně jako Debussy byla spojována spíše se symbolismem než s impresionismem. V její hudbě se projevoval smysl pro mlhavost a neukotvenost, který byl pro hudební symbolismus typičtější. Nicméně také zkoušela impresionistickou paletu mimotonálních septakordů a nónových akordů, paralelních akordů a modálních postupů. Její skladby se vyznačovaly pestrou harmonií a instrumentací. Inspiraci získala v dílech Gabriela Faurého a Clauda Debussyho.
V roce 1900 zemřel Liliin otec Ernest, což ji hluboce zasáhlo. Trpěla depresemi a kvůli nemoci byla často osamocená. To všechno se prolíná i v jejích dílech, která se opírají o téma smutku, izolace a ztráty. Aby se se smrtí otce vyrovnala, složila ve třinácti letech píseň La Lettre de Mort pro sopránové sólo, která se však nedochovala. Později sebekriticky zničila i další skladby z raných let.
Ačkoli ráda cestovala, a po získání Římské ceny dokončila několik děl v Itálii, její podlomené zdraví ji přinutilo vrátit se domů, kde se svou sestrou podporovala francouzské vojáky během první světové války.
Zhudebnila básně Maurice Maeterlincka, který ji v roce 1916 pověřil, aby jeho hru Princesse Maleine zpracovala jako operu. Lili údajně operu před svou smrtí téměř dokončila, dochovala se však pouze krátká partitura 1. dějství 2. scény, dvě verze libreta a skicář.
Poněvadž věděla, že se stáří nedožije, nasadila abnormálně rychlé pracovní tempo, aby dokončila co nejvíce skladeb. Dokončila jedno ze svých největších a nejvýznamnějších děl, Pie Jesu – takříkajíc své vlastní rekviem – pro soprán, smyčcový kvartet, harfu, varhany a orchestr, své oblíbené nástroje. Byla už tak slabá, že poslední části zvládla diktovat pouze své sestře Nadě.
Komponovala vokální díla, například Maïa, Frédégonde, Attente, Reflets, Le retour, Clairières dans le ciel, Dans l’immense tristesse a Pie Jesu.
Mezi její klavírní skladby patří například Valse en mi majeur, D’un vieux jardin, D’un jardin clair, Cortège, Thème et variations a Prélude en Ré♭.
Taktéž složila díla pro orchestr, sbor, housle, violoncello, hoboj a flétnu.
Nemoc a smrt
Od mladého věku byla neustále nemocná. Ve dvou letech utrpěla zápal plic, který silně oslabil její imunitní systém, což vedlo ke střevní tuberkulóze. Později od své sestry chytila spalničky a bojovala s Crohnovou chorobou.
V roce 1916 jí lékař sdělil, že je její nemoc ve velmi pokročilém stádiu a že jí pravděpodobně zbývají jen dva roky života. Opakovaně ji přepadaly velké bolesti a horečky.
Operace slepého střeva 31. července 1917 jí měla přinést úlevu, ale opak byl pravdou: během operace lékaři zjistili, že je její střevo doslova zdevastované. Protože Paříž byla v té době pod těžkou dělostřeleckou palbou na severu a východě, rozhodli se Boulangerovi odvézt Lili do Mézy-sur-Seine, kde se o ni oddaně staraly přítelkyně Miki Piré a její sestra Nadia.
Zemřela 15. března 1918 v Mézy-sur-Seine, na střevní tuberkulózu v pouhých 24 letech.
Rozloučení se uskutečnilo čtyři dny po její smrti na hřbitově v pařížském Montmartre. V rodinné hrobce, která se nachází v jihozápadním rohu sekce 33 poblíž křižovatky ulic Saint-Charles a Chemin Billaud, je uložena společně se svou babičkou, rodiči a sestrou Nadiou, které život dopřál celých 92 let.
Odkaz
V roce 1918 vytvořila sochařka Lucienne Heuvelmans Liliinu bustu, která je uložena v Pařížské filharmonii.
Sestra Nadia založila v březnu 1939 Pamětní fond Lili Boulanger, který má za cíl uchovat Liliinu hudbu a památku a finančně podporovat talentované hudebníky.
V dubnu 1965 vzniklo v Paříži Sdružení přátel Lili Boulanger. Z této organizace se v roce 2009 stalo Mezinárodní centrum Nadii a Lili Boulangerových.
V říjnu 1968 Nadia uspořádala a dirigovala koncert k padesátému výročí úmrtí své mladší sestry. Byla to dvojí pocta – jak její sestře (Pie Jesu), tak jejímu učiteli Gabrielu Faurému (Requiem). Koncert se konal v Londýně ve spolupráci s BBC, která pořídila záznam. Vydán byl ale až po Nadiině smrti.
Washingtonské hudebnice Joy-Leilani Garbutt a Laura Colgate založily v roce 2018 na počest Lili a Nadii Iniciativu Boulangerových, jejímž cílem je podporovat hudbu komponovanou ženami.
Na Liliinu počest byla pojmenována planetka 1181 Lilith.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
