Když hudba překračuje hranice

Všechny tyto argumenty mi připadaly velmi rozumné, proto jsem neměl problém zákaz podepsat. Tedy až zhruba do poloviny, kdy jsem začal mít pocit, že to, co vidím v King’s Cross Lightroom, by vlastně mohlo být budoucností koncertů do konce století. A pokud by tomu tak skutečně bylo, je mojí profesionální povinností podělit se o tuto historickou událost s veřejností (promiň, Yujo).

Co se vlastně stalo… Yuja, pobývajíc v Londýně kvůli vystoupení na BBC Proms, si dopřála prohlídku retrospektivy Davida Hockneyho „Bigger & Closer“, která byla otevřená od února. Umělcovo celoživotní dílo bylo představeno v imerzivní podobě, promítané na stěny ve čtyřech patrech klaustrofobického, klimatizovaného prostoru. Mnohé obrazy byly zmnoženy a zážitek umocňovaly zrnité, někdy až migrenózní videoprojekce. Na výstavu vizuálního umění to bylo celé velmi divoké.

Šestaosmdesátiletý Hockney vždy ochotně přebíral nové technologie, ať už to byly faxy, iPady, filmy nebo polaroidy, takže neměl problém s imerzivní prezentací, technikou, která už byla v Londýně použita u Fridy Kahlo a Van Gogha.

Ačkoli zdaleka nedosahuje Vincentova formátu, je Hockney na světě tak dlouho, že je prakticky považován za předrafaelského a holé zadky jeho kalifornských plavců na obraze Bigger Splash (1973) vyjadřují spíše historickou nevinnost než kdysi zamýšlenou šokující hodnotu. Trojrozměrné zelené louky, viděné z jeho yorkshirských oken, vyzařují barevné výbuchy jako u Moneta a čechovovsky naznačují, že nudu venkovského života brzy nenapravitelně rozbije nějaká příchozí událost. Hockney je umělec, který osloví jak milovníky umění, tak školáky, aniž by bylo třeba cokoli vysvětlovat. Navíc ani umělec, ani umělecké dílo nikdy nestojí na místě.

Po zhlédnutí „Bigger and Closer“ došla Yuja Wang k závěru, že Hockney by mohl být ještě efektivnější s hudbou. Vytvořila k obrazům klavírní playlist, který obsahoval výběr skladeb od Satieho Gymnopédie – ideální k bazénu – přes Nikolaje Medtnera, Bacha, Liszta, Šostakoviče v jeho nejtemnějším období, poslední stránky Čajkovského Patetické symfonie až po Pierra Bouleze a Philipa Glasse. Má to délku necelé hodiny.

Při ceně 50 liber za vstupenku a dvou recitálech za večer vyprodané spojení Yuja-Hockney přilákalo publikum z obou uměleckých oborů. Soustředění bylo intenzivní, a protože o repertoáru nebylo známo ani slovo, každou další skladbu vítalo slyšitelné zalapání po dechu – ze zvědavosti, uznání nebo zmatku. Nějaká neviditelná aplikace způsobila, že na Hockneyho jarních stromech vyrostly listy v dokonalé synchronizaci s Yujiným Bachem.

Čas od času záběry dvou kamer, které zachycovaly Yuji ruce na klávesách a nohy na pedálech, odsouvaly stranou umělecká díla na stěnách. Tato projekce její přítomnosti jako součásti uměleckého díla nijak neubírala Hockneymu ani hudbě, kterou hrála, naopak obohacovala obojí o další asociace. Když hrála La Campanellu, zrcadlila touhu Franze Liszta rozeznít klavír zvukem zvonů a také jeho záměr překonat původního autora díla, okázalého Paganiniho. Každé velké umění má rozmanité předobrazy a Yuja Wang hrála v několika dimenzích.

Přidala ještě Boulezovy Notations, což byl další důkaz jejího eklekticismu. V dnešní době existují pouze dva důvody, proč hrát obtížnou klavírní skladbu z vyprahlého poválečného období tonálního sebezapření. Prvním důvodem je udělat dojem na dva akademiky. Druhým je ukázat – sledujte – že to jde. Když jsem sledoval Yuju Wang na vysokých stěnách, jak hraje Notations, hledal jsem v jejím výrazu tváře boj, ale viděl jsem jen potěšení. Dělala to jen pro zábavu.

To mě přivedlo na podvratnou myšlenku: Proč by všechny sólové recitály nemohly být takové? Proč Pissarova nebo Picassova díla z Metropolitního muzea nevyužijí klavíristé v Pleyelově sálu Carnegie Hall? A proč bychom nemohli mít v rekapitulační části každé příliš dlouhé sonáty živé videozáznamy zblízka rukou, obličeje, účesu a nohou? Zamyslete se nad tím. V oblasti scénického umění jsme dospěli do bodu, kdy jsou koncerty poloprázdné, zatímco umělecké výstavy jsou vyprodané roky dopředu. Spojte je a uvidíte, co se stane.

Návštěvníci koncertů, kteří dávají přednost hudbě nekontaminované jinými podněty, mohou pokračovat v návštěvě koncertů se zbožně zavřenýma očima. My ostatní si můžeme vychutnat interakci a případně se z ní něco naučit. Možná se už nikdy nebudu moci podívat na Hockneyho, aniž bych nemyslel na Bouleze. Je to opravdu tak špatné?

Je to o to zajímavější, že s tímto revolučním návrhem přichází Yuja Wang, nejžhavější koncertní pianistka současnosti. S výjimkou délky své sukně si Yuja zatím nevytvořila pověst inovátorské myslitelky nebo tvůrkyně trendů. Ať už záměrně, nebo ne, právě prolomila bariéru, o kterou Boulez a jeho parta tloukli hlavou. V Répons se Boulez pokusil o synchronizaci hudby s počítačem. Yuja Wang v rámci koncertní půdy využívá vizuální technologie, aby hrála hudbu ve třech rozměrech pro všech pět smyslů a nediferencované publikum. Pokud je toto hudba budoucnosti, líbí se mi její zvuk, zrak a inkluzivita. Jak kdysi hřímal Chuck Berry: „Převal se, Beethovene, a vyřiď Čajkovskému novinky.“