Sinking Sideways: Nikdy sami, vždycky společně
Jste poměrně mladé uskupení…
Xenia Bannuscher: Ano, vzniklo v Belgii. Věnujeme se choreografii cirkusu – taneční akrobacii.
Dries Vanwalle: S Xenií jsme studovali ve stejném ročníku, Raff byl o rok pod námi. Tím, že jsme se všichni zaměřili na akro-tanec, chodili jsme na některé speciální lekce společně. A často jsme tam spolupracovali, podíleli se vzájemně na tvorbě pohybových sekvencí, nebo jsme spolu „jen“ trénovali. Zjistili jsme, že nás to baví a řekli jsme si, že zkusíme pokračovat. Když jsme absolvovali v roce 2020, hned poté první naší autorskou prací byl duet, já a Xenie, s názvem René. Dokončili jsme jej v říjnu roku 2021.
Raff Pringuet: V té době jsem měl hodně práce se zakončením školy, proto jsem se k týmu připojil až s tvorbou Cécile.
Co vás inspirovalo pro vznik choreografie René?
Xenia Bannuscher: Hodně jsme tehdy sledovali, co se kde kolem nás hraje, rozebírali jsme, co jsme viděli a zjistili jsme, že máme podobný pohled na tvorbu. A při zkoušení ve škole nás napadlo rozvést jeden konkrétní prvek a zaměřit se na nekonečný princip odrazu, výdrž ve svíčce, zhoupnutí… Pracovali jsme s elementární mechanikou, jednoduše s variacemi konkrétního prvku. A nakonec z našeho výzkumu vyšel právě René, představení na základě jednoho pohybu.
Dries Vanwalle: Zároveň to byla rebelie, protože předchozí čtyři roky ve škole nás neustále motivovali vytvářet několikaminutová sóla, do kterých jsme museli vkládat precizní techniku a předvést v limitovaném čase všechny naše dovednosti, které jsme se naučili. Učitelé pak naše výstupy často komentovali, že jsme stále neukázali všechno, že moc dobře ví, že toho umíme více, než jsme během těchto pěti minut ukázali. Ptali se, proč jsme nezařadili více techniky. A my jsme se vnitřně bránili.
Raff Pringuet: Celé studium bylo o tricích, o showcase techniky, i když se hledala i cesta, jak je kreativně propojit. Proti vytváření cirkusových nebo tanečně-akrobatických čísel jsme se v našem směřování vyhradili, i když v Cécile je poměrně hodně akrobacie, ale není to primárně o ní a ani o tom se předvést.
Na kterých stěžejních principech pro vaši inscenační tvorbu jste se shodli?
Xenia Bannuscher: Z hlediska cirkusu na monodisciplinaritě, že se například v Cécile pevně držíme jednoho prvku – žonglérského triku, základní kaskády se třemi míčky.
Jak postupujete v tvůrčím procesu?
Dries Vanwalle: Nejprve máme koncept a pak přizýváme ke spolupráci hudebníka a scénografa a další, aby s námi společně vytvořili jednolitý tvar.
Xenia Bannuscher: Hned s prvním nápadem si říkáme, jakou si třeba představujeme hudbu a zase hodně mluvíme a posloucháme, a když se shodneme na stylu, začínáme hledat, komu by náš nápad sedl a rozhlížíme se mezi lidmi, které známe. Je to tak stejné u všech složek inscenace, kostýmů, světla…
Když jste se před několika lety rozhodovali, na jakou školu se vydat, v čem vás oslovil Codarts Rotterdam?
Raff Pringuet: Zaujala mě možnost věnovat se vícero disciplínám, získat širší rozsah dovedností. Codarts nabízel kreativní svobodu i techniku.A taky jsem to neměl tak daleko od domova, ale zas ani příliš blízko (smích).
Xenia Bannuscher: U mě to byla vlastně věc náhody. Pocházím z Německa a ani jsem tehdy nevěděla, že se dá studovat cirkus. Cestovala jsem tehdy do Rotterdamu a opravdu náhoda přispěla tomu, že jsem natrefila na tuto školu. A sice jsem si podala přihlášky na vícero, v Rotterdamu byly přijímací zkoušky nejdříve. A i když jsem si zkusila přijímačky i na ostatních školách, už jsem ani nepřemýšlela, že bych šla jinam než na Codarts, protože celkově byl celý proces „zkoušek“ moc příjemný stejně jako atmosféra školy. Působila rodinně a všichni okolo byli vřelí a vstřícní. A protože jsem neměla za sebou žádné cirkusové zkušenosti, ale taneční, neměla jsem proto srovnání a ani jsem nehledala reference, která ze škol je nejlepší. Já jsem se tam prostě cítila dobře a dala na intuici.
Dries Vanwalle: Absolvoval jsem několik vstupních pohovorů a zkoušek na různé školy, ale na Codarts jsem se od začátku cítil moc dobře. Během přijímaček jsme tam nebyli pouze my uchazeči, ale i stávající studenti školy, kteří chodili na výuku, ale byli i stále kolem nás. A ptali se nás, proč se hlásíme, co hledáme a byli vážně moc milí.
Xenia Bannuscher: Je pravda, že jinde se třeba konají přijímačky v létě během prázdnin a sešli jsme se tam jen s pedagogy školy. Rozhodně to pak mezi námi navyšovalo napětí, jako by rostla soutěživost. Nebo někde trvají jeden den, na Codarts to byly čtyři dny.
Když jste po absolutoriu založili Sinking Sideways, s jakou podporou jste se setkali? A jak jste ji hledali?
Dries Vanvalle: My jsme začínali v době pandemie, kdy se objevily granty na podporu umělců a aspoň z nich jsme mohli čerpat, ale stejně to nepokrývalo všechny náklady. Neustále jsme hledali možnosti a psali žádosti. Sbírali jsme částky po troškách, ale postupně se dařilo naplňovat rozpočet. Pomáhaly nám i drobné koprodukce.
Xenia Bannuscher: Také jsme se zaměřili na oslovování rezidenčních míst. Snažili jsme se je zaujmout. A jakmile jsme za sebou měli jednu dvě umělecké rezidence, najednou bylo snazší získat další, protože už viděli, že do nás někdo vložil důvěru a podpořil nás.
Raff Pringuet: A díky tomu, že vznikl projekt René a že se některým lidem hodně líbil, bylo na nový o trochu snazší získat prostředky a zázemí pro vznik. Už jsme měli za sebou rezidence a tím cenné kontakty. Belgie je ale celkově velmi příjemné místo pro cirkus, hodně nabízí.
Xenia Bannuscher: Nově jsme se také rozhodli požádat v Belgii o podporu z vládního grantu, který nabízí dotace i cirkusovému odvětví. Bylo to hodně práce, ale získali jsme ji a stejně tak v Německu. Zúročilo se nám veškeré předchozí úsilí, kdy jsme toho strašně moc psali a sháněli, ale díky tomu jsme získali zkušenosti a začali být v hledání zdrojů úspěšnější.
Vaše další práce bude mít jistě mnohde také otevřené dveře. Nazvete ji opět jménem?
Dries Vanwalle: (smích) Ta jména totiž souvisejí s psaním grantů. Žádost se píše tak brzy, nebo na úplném začátku, kdy ještě ani nemáme úplně jasnou představu, co přesně budeme zkoumat a tvořit, ale je nutné projekt nazvat. Ale ano – naše další připravované představení už také nese jméno (smích). Chcete ho prozradit?
S jakými nezapomenutelnými reakcemi na svou práci jste se setkali?
Xenia Bannuscher: Nádherné, ale hodně „cool a crazy“ nám přišlo přirovnání k choreografiím Anne Teresy De Keersmaeker, která také v tanci pracuje se repeticí a usiluje o čistotu. To je pro nás samozřejmě kompliment.
Pomáhají mladým souborům festivaly?
Xenia Bannuscher: Ano, určitě. Belgie je v tomto opravdu výborná. Mnohde nás dokonce podporovali během tvůrčího procesu a následně nás pozvali, čímž nás představili svému publiku. Myslím, že zrovna v Belgii jsme se již etablovali. Ale skvělý je i Rotterdam, kde máme díky škole mnoho známých, nebo festivaly ve Francii, například Spring Festival nebo Circa festival v Auch, hostovali jsme v Německu, Rakousku. Snažíme se i my.
A vaše pocity z Cirkopolis festivalu?
Xenia Bannuscher: Zdá se nám, že publikum je velmi vřelé a otevřené přijímat. Byla jsem včera během představení příjemně zasažena opravdu vstřícnou reakcí diváků. My samozřejmě vnímáme publikum a někdy s námi je, jindy usíná, nebo se průběžně odpojuje a připojuje.
Dries Vanwalle: Máme pocit, že přesně pasujeme do prostoru i festivalové atmosféry.
Raff Pringuet: Cítíme se zde přijímaní.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
