Neues Klaviertrio Dresden premiérovalo v žižkovském Atriu čtyři soudobé skladby

Neues Klaviertrio Dresden uvedlo premiéry soudobých skladeb v rámci cyklu Nová hudba v Atriu, jehož dramaturgem a často i interpretem je Miroslav Beinhauer – český klavírista, odborník na soudobou hudbu a pravděpodobně jediný člověk na světě, který umí hrát na Hábovo šestitónové harmonium.

Úzce profilované publikum tentokrát tvořili převážně skladatelé a studenti skladby. Mezi nimi byli i tři skladatelé, jejichž díla byla na koncertě uvedena. Chyběla jen německá skladatelka Maline Euenová. Ta si však může přijet poslechnout své dílo na jeden z dalších koncertů. Neues Klaviertrio Dresden totiž skladby uvede tento měsíc ještě třikrát – 6. března na brněnské JAMU, 11. března ve Stadtbibliothek v Lipsku a 12. března v drážďanském Projekttheater.

Německé trio (ve složení Uta-Maria Lempert na housle, Matthias Lorenz na violoncello a Clemens Hund-Göschel na klavír) zahrálo čtyři premiéry skladeb ve změněném pořadí, než jaké bylo původně avizováno.

Jako první zaznělo Trio for Violin, Cello and Piano, Part A (2022) od Luboše Mrkvičky. Skladatel a pedagog, který již bezmála dvacet let vyučuje skladbu na pražské HAMU, ve svých dílech rozvíjí skladatelské techniky 20. století. Inspiruje se zejména strukturalismem a konstruktivistickou avantgardou. V koncertním programu ozřejmil, že se snaží dokázat, že používání kontrastů není základním a nutným principem kompoziční práce. Snaží se udržet pozornost posluchače jiným způsobem, a to důkladným zkoumáním určitého hudebního prvku. Sám skladatel svoji myšlenku jasně formuloval následujícími slovy: „O co přitažlivější než hromadění kontrastního materiálu pro mě vždycky bylo vzít do ruky pouze jedinou věc, koukat na ni, neuhnout pohledem a vydržet tak dlouho, dokud si neuvědomím, že před sebou vidím něco, co jsem do té chvíle ještě nikdy neviděl: ona věc se mi odhaluje z nové perspektivy.“ Ačkoliv Mrkvička nezamýšlel postavit své trio na principu kontrastů, skladba, hlavně ze začátku, byla protkána kontrasty, a to jak v dynamické, tak v motivické rovině. Skladatel v programu zmiňuje, že i když trio „může chvilkami působit ‚kontrastně‘, je to jen důsledkem různého uspořádání několika málo hudebních struktur, které se samy o sobě v průběhu skladby téměř vůbec neproměňují.“ Jaký byl záměr je však ve výsledku jedno. Posluchač nerozezná, jestli byla skladba vystavěna na principu kontrastů, nebo jestli se kontrastní prvky ve skladbě objevily náhodou. Trio znělo jako naplno spuštěný stroj perpetum mobile, nepřetržitý monumentální tok hudby byl náročný jak posluchačsky, tak hráčsky. Rytmus skladby se odvíjel organicky. Nebýt houslistky, která si levou nohou vyťukávala každou dobu, nebylo by vůbec jednoduché se v něm vyznat.

Následovala skladba Wärmendes Licht in Staubschwaden (2024), neboli „Hřejivé světlo v oblacích prachu“ od německé skladatelky Maline Euenové. Pětadvacetiletá houslistka a studentka skladby druhého ročníku na Vysoké škole hudební Carla Marii von Webera v Drážďanech se ve svých kompozicích inspiruje mimohudebními směry, a to malířstvím a pohybem. Své poeticky nazvané trio doplnila také o krásnou zvukomalebnou báseň, která popisuje, jak paprsek slunečního světla obalený prachem proniká skrze záclonu do jejího pokoje. Skladba jako by se odvíjela přímo podle příběhu básně. Skřípavé drhnutí na struny klavíru, glissando v partu violoncella a následně i v houslovém partu evokovaly zaprášený a těžký sluneční paprsek, který vstupuje do pokoje. Ve skladbě se mísily jasné tóny se zvuky nejasných výšek, jejichž hemžení uzavřelo úderné a hluboké drnknutí na tlusté struně piana, které zakončilo poetické bezčasí jasnou tečkou.

Po přestávce zaznělo Klaviertrio (2023) od německého skladatele Alfreda Holzhausena. Ten se na drážďanské Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera učil skladbě, hudební teorii a hře na klavír. Kromě toho však vystudoval i informatiku, které se kromě skládání v současnosti stále věnuje. Jeho klavírní trio bylo poskládáno ze tří částí. První započala dlouhými glissandy violoncella, k němuž se v podobném stylu po chvíli přidaly i housle, klavír je podpořil barevnými hloubkami. Druhá část byla minimalističtější, nástroje v dialozích objevovaly svět mikrointervalů a klavír se naopak držel ve vysokých polohách. V závěrečné části, která volně navazovala na druhou větu, klavír zvukově barvil prostor celou výškovou paletou a i smyčce rozvíjely materiál z předešlé části. Hráči si citlivě pohrávali s dynamikou nejen v glissandech a bylo vidět, že jsou skvěle sehraní, reagovali mezi sebou skrze malé posunky.

Koncert uzavřelo Trio (2023/2024) od českého skladatele s uměleckým pseudonymem Peter Graham, který pod svým vlastním jménem Jaroslav Šťastný vyučuje na brněnské JAMU. Ve svém životopise se vtipně zmiňuje, že „patří již přes padesát let k začínajícím skladatelům“ a „po celou tu dobu se úspěšně brání osvojení si hudebního řemesla, zásad správné kompozice i vytvoření vlastního stylu.“ Jeho trio bylo opravdu naprosto nezařaditelné a znělo naprosto nahodile. Mísily se v něm záblesky klasických harmonických postupů s avantgardními postupy, tu a tam se ve skladbě ozvalo i hvízdání a houkání. Jediné, co bylo pro posluchače jisté, bylo to, že nikdy nebudou moci dopředu předvídat, co zazní v příští sekundě. Klavírní trio bylo navíc zakončeno bez nástrojů. Hráči společně zazpívali tichou melodii připomínající klidný zpěv mnichů.

Nová hudba v Atriu IV – Neues Klaviertrio Dresden
5. března 2024, 19:30 hodin
Atrium Žižkov

Program
Peter Graham: Trio (2023/2024)
Maline Euen: Wärmendes Licht in Staubschwaden (2024)
Alfred Holzhausen: Klaviertrio (2023)
Luboš Mrkvička: Trio for Violin, Cello and Piano, part A (2022)

Účinkující
Neues Klaviertrio Dresden
Uta-Maria Lempert – housle
Matthias Lorenz – violoncello
Clemens Hund-Göschel – klavír