S kurátorem Petrem Dlouhým: Co dělá Studio ALTA během rekonstrukce?

Je to skoro rok, co Studio ALTA přesídlilo z Karlína do prostor Libeňského pivovaru. Jaký to mělo vliv na vytváření nynějšího programu?
Ještě před přesunem do Libně jsme měli stále čerstvě zažitý přesun z Holešovic do karlínské Invalidovny, kde jsme strávili tři roky. Právě první přesun z Holešovic do Invalidovny zásadně ovlivnil to, co a jakým způsobem můžeme dát do programu. Z prostoru, který disponoval velkým studiem a poměrně velkou stagí, jsme přešli do prostoru, který není vytápěný a má sice asi čtyřicet místností, čtyřicet ateliérů, ale uprostřed hlavní stage jsou dva sloupy. Takže už jenom ten fyzický parametr zásadně ovlivnil to, jak se změnil program z holešovické ALTY do té karlínské. S příchodem do Invalidovny, jsem začal ve Studiu ALTA pracovat i já. Přišel jsem do období proměny, kdy jsme se začali víc zabývat uměleckými procesy než prezentací umění, pro které nebyla Invalidovna úplně dobrá. Naše pozornost se soustředila na rezidence, víc jsme začali dávat prostor pro tvorbu, pro vzdělávání, a ještě víc nás začalo zajímat to, co jsme ALTA jako instituce. Pro koho jsme, jakým způsobem můžeme být organizovaní, jakým způsobem se chceme starat o náš vlastní tým a jakým způsobem se chceme starat o lidi, se kterýma pracujeme. Tím, že fokus na prezentaci umění nemohl být tak velký, jsme se přeorientovali na jiné, a v něčem možná důležitější věci, jako je uspořádání, organizace, péče, komunita a zároveň rámování podpory uměleckého procesu. Na jednu stranu se může zdát, že jsme v něčem polevili, ale bylo tomu spíš naopak, počet našich akcí pro veřejnost spíš vzrostl.

Loni v květnu jsme přešli z Invalidovny o jednu stanici metra dál, do budovy bývalého Libeňského pivovaru, kde jsou zase parametry jiné. Nemáme už tolik místností jako v Invalidovně, nemůže zde probíhat několik paralelních rezidencí, ale zase máme jednu velkou stage, uprostřed které nejsou dva sloupy. Náš program se tak postupně vrací směrem k soustředěnějšímu prezentování umění, můžeme zas hostit umělce a umělkyně, pro které byla Invalidovna malá, ale zároveň se chceme držet všeho, co jsme se naučili – tedy soustředit se na umělecké procesy. Soustředit se na to, jakou instituci budujeme, jakou organizací jsme a pro koho jsme.

V této souvislosti mě napadá: Jaké rezidence ALTA umělcům a umělkyním nabízí?
Už v Invalidovně jsme rezidenční program rozšířili z klasických rezidencí určených přímo pro tvorbu, která spěje k nějakému výsledku, k inscenačnímu tvaru, na rezidence orientované na umělecký výzkum. Ten nutně nemusí ústit v jeden inscenační tvar, ale může vést ke spoustě jiných forem. To je zároveň rezidenční forma, do které zveme nejen umělce a umělkyně z performativního umění, ale i lidi, kteří pracují v různých jiných uměleckých oborech: pohyblivém obrazu, nových médiích, výtvarném umění, performance artu a dalších.

Zároveň jsme se také začali věnovat rezidencím, jako je například Dům odpočinku, která reaguje na stav nadprodukce, na stav vyhoření u spousty našich kolegů a kolegyň v kulturním sektoru. Snažíme se vytvářet prostor, v němž můžeme nastavovat jiné podmínky pro naši tvorbu a kde o sebe v rámci sektoru můžeme pečovat. Pak máme specifičtější rezidence třeba pro studentstvo uměleckých škol nebo rezidence s plnou technickou podporou, které směřují k výslednému inscenačnímu tvaru. Nabízíme také rezidence, které se snaží vzít již existující dílo a proměnit ho do nějakého jiného tvaru, nebo ho nazkoušet s novým týmem. Takže rezidenční program Studia ALTA je široký a snaží se postihnout různé projevy uměleckého provozu a praxí.

Právě pestrost se projevuje i v programu ALTY, protože zahrnuje inscenace pro dětí přes site-specific až po taneční nebo pohybové performance. Ty sám se věnuješ mezioborovým projektům související hlavně například s performance artem a tancem. Jaká kritéria musí daný projekt splňovat, aby sis ho do své programové linie vybral?
Co mě zajímá nejvíc a co je pro mě určující, je nějaký zájem, který navzájem pro sebe můžeme mít. Tedy to, že já se zajímám o někoho a někdo se zajímá zas o ALTU jako o organizaci. To je pro mě klíčový princip. Že někdo ví, že někam přichází a má zájem tam být z nějakých určitých důvodů. V ten moment to začíná být zajímavé pro mě, když spojení není úplně náhodné, ale vytváří pevnější vztah… A v tom vztahu musí existovat zvídavost, to je možná hezké slovo a princip, na který se ptáš. Dalším aspektem je vnitřní důležitost pro samotné tvůrce a tvůrkyně, snažím se sledovat, co je pro ně důležité a na základě toho přemýšlíme, jakým formátem by měla být jejich práce prezentována a jestli je ALTA tím správným místem. A pak je tu samozřejmě důležitost směrem k publiku a veřejném prostoru, do něhož jejich práce vstupuje…

A jak je pro tebe z tohohle hlediska důležitý tanec?
ALTA vždycky byla prostorem, který se věnoval tanci. ALTA vznikla z potřeb rodící se taneční scény a myslím, že tanec má místo ve Studiu ALTA i teď a vždycky tam místo mít bude. A to nejen díky své historii, ale i pro prostý fakt, že v Praze je spousta jiných divadel, která zase zastřešují jiné druhy uměleckých forem a praxí a my cítíme, že prostor, jakým je ALTA, je pro tanec důležitý. Tanec je pro nás médium, které nám dává smysl. Silně nás vrací k našim tělům a učí být nás spolu skrze fyzickou přítomnost. Tady vnímám tanec jako důležitou formu.

Pro performance, ale i současný tanec je nejen z hlediska pojetí tělesnosti důležitá spolupřítomnost publika. Jak ty vnímáš diváka a na kolik jej zohledňuješ v projektech?
Myslím, že minimálně v posledním roce a půl se pro mě publikum stalo klíčovým principem. Možná ne v klasičtějším směřování, co je divák ve vztahu k tomu dílu, ale spíš, co je divák ve vztahu k instituci. Víc si kladu otázky, kdo má přístup do našich institucí. A zajímá mě, jaké máme bariéry, které lidem neumožňují například do ALTY přijít. Přístupnost mi přijde jako jedna z nejzásadnějších výzev, se kterou se kulturní instituce musí v dnešním světě vypořádávat. Když děláme nějaký program, tak je možná lepší se ptát ne, pro koho ho děláme, ale kdo k němu může mít přístup. Už jenom tím, jaká volíme rozhodnutí, například jestli představení děláme večer nebo jaký se v nich využívá jazyk, redukujeme spektrum lidí, pro které náš program je. Myslím si, že v tomhle ohledu je v současnosti divák pro ALTU hodně důležitý.

Ve své programové práci ve Studiu ALTA se snažím, možná i víc než prezentovat hotové inscenační tvary, vytvářet situace. Situace, kde se lidi potkávají na základě impulsu, na základě určité umělecké akce. Takže je pro mě důležitý čas a způsob, jakým trávíme v instituci čas. Jít na kulturní událost je silně politické už jen tím, že nějaká skupina se zorganizovala a přišla na jedno místo a tráví tam čas. Proto je ale důležité, aby se v těchto momentech mohli potkat lidi, jejichž životní zkušenost je rozdílná, aby naše publikum mohlo být diverzní, aby vznikaly interakce a možná propojení, sdílení. A proto je podstatné vytvořit setting, který přesahuje samotný čas strávený s uměleckou akcí, a možná i víc jde o všechno, co se stane před a po představení. Způsob, jakým lidi vítáme, možnost, aby se publikum cítilo vítané a v kontextu přístupnosti: aby mohlo vůbec přijít. Je proto třeba identifikovat bariéry, které ve svých institucích máme a snažit se je překonávat.

Řekla bych, že ve své kurátorské činnosti (nejen ve Studiu ALTA), tíhneš k nonverbálním formám včetně tance, proč?
Myslím, že to navazuje na mou předchozí odpověď. Tanec a non-verbální formy jsou mi v něčem bližší než třeba díla založená na textu nebo jiných narativních podobách. Mám rád abstrakce, ale abstrakce, kterých se nějak můžeme dotknout, které nejsou uzavřené do sebe, ale dokáží nás, publikum, do sebe vpustit.

A co Studio ALTA připravuje na nadcházející měsíce a co bys sám za svou sekci doporučil?
My jsme ve Studiu ALTA pořád ve fázi tranzice, takže až do jara příštího roku nebudeme mít možnost dělat akce u nás uvnitř. Nejdřív musíme projít nutnou rekonstrukcí. Většinu našeho programu tak vyvádíme ven na zahradu, anebo do jiných institucí v okolí, ale i v jiných českých městech. Naši hlavní sezónu budeme začínat v květnu a povedeme ji volně až do října. Nechce se mi doporučovat nic konkrétního, myslím, že je hodně fajn se podívat na program, kde už je velká část věcí do léta zveřejněná.

Z čeho mám největší radost, že se nám teď daří dělat představení s bezplatným hlídáním dětí. Tady sledujeme trajektorii dostupnosti a zabýváme se tím, jak to udělat, aby se rodiče menších dětí, kteří tvořili část našeho publika, mohli vrátit zpátky. Aby vztahy, které dřív existovaly a které se třeba s příchodem rodičovství nebo mateřství zpřetrhaly, se nějakým způsobem mohly zacelovat. Takže budeme nabízet několik představení, ať už u nás ve Studiu ALTA nebo v Alfredu ve dvoře, která jsou tímto způsobem zpřístupněná. Také mě těší, že budeme dělat akce v dalších prostorech v Libni, ať už je to galerie SVĚTOVA1, Libeňská synagoga nebo Velký mlýn. Teď za sebou máme akce CO.LABSu v Brně a na podzim nás čekají akce v DIODu v Jihlavě a ve Výměníku v Českých Budějovicích. Snažíme se vytvářet takovou instituci, která není nutně definovaná svými zdmi, ale chceme vyjít ven, ať už to znamená jít před barák nebo do prostoru, který s námi sousedí, anebo do prostoru, který je v jiném regionu.

Kromě Studia ALTA tě diváci mohou také znát jako kurátora Y Events v Divadle X10, které pořádáš společně s Annou Chrtkovou a které překypují různými kombinacemi žánrů, naposled to byla například v rámci Y: Sweat & Fire oceňované Fatigue Viktora Szerihio. Neodpustím si tuhle otázku: Existují podle tebe v současném umění ještě hranice?
Hranic existuje určitě spousta. Existuje spoustu skleněných stropů, přes které se nejde přenést, ale myslím, že stejně tak existuje spousta bariér, které jsou neustále vytvářené. Přijde mi zajímavější kouknout se právě na tohle, jaké bariéry určité druhy produkcí vytváří. Nemyslím si ale, že bariéry jsou z podstaty jen špatné. Všichni vytváříme nějaké bariéry, což je i způsob vytváření našeho prostoru, ve kterém se můžeme pohybovat, nebo ve kterém se můžeme cítit bezpečně nebo odvážně. Myslím ale, že je důležité si je zvědomovat. Lepší je asi klást si otázku, jaké bariéry současné umění vytváří, jakých bariér by se chtělo zbavovat a co by k tomu mohlo dělat, aby bylo přístupnější.

Ke konci roku odcházíš z kurátorského postu ve Studiu ALTA, co bys vzkázal svému následníkovi / své následnici?
Nikdy jsem se necítil v pozici, abych někomu něco vzkazoval nebo radil. Věřím tomu, že po mně přijde člověk, který umí naslouchat a reagovat na výzvy. A že hranice nebo bariéry dokáže identifikovat a nějakým způsobem je prolamovat, nebo je vytvářet tam, kde jsou potřeba. A kde potřeba nejsou, tam je naopak odstraňovat.

Petr Dlouhý je kurátor a kreativní producent v oblasti nezávislého performativního umění. Přečtěte si více zde…