Hudba jako vzpomínka i varování: Semjon Byčkov dojal Leningradskou

Pro Semjona Byčkova je 7. symfonie osobně citlivá věc. Narodil se v Leningradu (1952), narodila se tam i jeho matka a přežila dlouhou, zhruba 900 dnů trvající blokádu od září 1941 do konce ledna 1944. Semjon Byčkov dokonce v promluvě na YouTube uvedl, že ve sklepě, kde se schovávala, nevybuchla propadlá bomba.

Jeho učitel Ilja Musin dirigoval Leningradskou symfonii při ročním výročí nacistické invaze 22. června 1942 s hudebníky leningradské konzervatoře evakuované do Taškentu. Vzpomínal, jak partitura byla dovezena z Kujbyševa, kde pobýval Šostakovič. Party se rozepisovaly ručně a dirigent se učil na listy roztrhanou partituru rovnou zpaměti.

Šostakovič komponoval první větu ještě před vpádem vojsk, druhou a třetí větu už během blokády v létě 1941 v Leningradu a dokončil ji po evakuaci do Kujbyševa (dnes Samara) 27. prosince 1941. Premiéra zazněla 5. března 1942 v Kujbyševu v provedení orchestru Velkého divadla z Moskvy, rovněž evakuovaného, řízeného Samuelem Samosudem, poté v Moskvě, Londýně (22. června 1942) a New Yorku 19. července 1942 Arturem Toscaninim. Mikrofilm s partiturou byl poslán do zahraničí údajně diplomatickou cestou.

V obleženém Leningradu zazněla 9. srpna 1942, více než rok od blokády, kdy město bylo vyhladovělé a zdecimované. Na konci blokády se odhadlo číslo mrtvých na zhruba milion. Svědci události potvrdili, že zbytky rozhlasového orchestru, přítomném ve městě, čítaly asi patnáct lidí. Mnozí zemřeli, nebo odešli na frontu. Dirigent Karl Eliasberg podle svědectví dokonce zachránil jednoho hudebníka přímo z márnice, kam byl omylem předčasně odvezen. Orchestr doplnil dalšími instrumentalisty z vojenských kapel. Podle slov hobojistiky Xenie Matusové se konala první zkouška v březnu. Byla plánovaná na tři hodiny, ale pro stav hráčů skončila po patnácti minutách. Klarinetista Viktor Kozlov vzpomínal, že když začali zkoušet „dostávali závratě…“… “Lidé během zkoušek padali…“ Každý z muzikantů si musel opsat svůj part, dirigent byl přísný. Celou symfonii zahráli na zkoušce jen jednou, tři dny před koncertem. Velitel obrany Leningradu Andrej Ždanov přikázal, aby byla symfonie přenášena reproduktory po městě. Symfonie byla vysílána i rozhlasem. Semjon Byčkov vzpomněl, jak v 50. letech přijela do Leningradu delegace z NDR a jeden z delegátů „z druhé strany barikády“ se chtěl setkat s Eliasbergem, aby mu řekl, že když slyšeli symfonii, došlo jim, že „pokud tohle místní dokáží, nikdy je neporazí“. Jsem ráda, že Semjon Byčkov dodal, že utrpení se týkalo tzv. obyčejných lidí obou stran. Ve svém příspěvku na YouTube řekl: „Všechny sužovala podvýživa, hlad, nemoci a strach. Všechny bez výjimky. Tato skladba jim v mnohém otevřela oči. Němcům došlo, že Leningrad nikdy nedobudou, když tam žijí lidé s takovou silou ducha. Zároveň jim ale hudba dodala naději, že oni sami mohou vyváznout živí. Rusové se vyjadřovali stejně.“

Pro zajímavost jsem navštívila i tzv. Preludium, tj. moderovanou diskusi Jindřichem Bálkem. Bylo plno, ale z devadesáti procent staršími lidmi, většinou nad 60 let. To je škoda. Diskuse se účastnil fagotista České filharmonie Ondřej Roskovec, který má v první větě v Adagiu rozsáhlé fagotové sólo (takt 565-613). Jindřich Bálek využil pro přiblížení autora životopis Solomona Volkova, o kterém se neví, jestli byl autorizován. O jeho vydání u nás (AMU) v r. 2005 se, údajně, podle absolventů školy, zasloužil především skladatel Václav Kučera. Jindřich Bálek využil nahrávku četby Janem Hartlem, a to v několika sekvencích, které dokládaly, jak Šostakovič těžce prožíval situaci v Sovětském svazu de facto po celý život. Při 62. narozeninách údajně na otázku, zda by chtěl znovu prožít svůj život, odpověděl „Ne, ne, tisíckrát ne.“ Válečná doba pro něj byla alespoň sjednocením národa, které dovolilo se vzedmout ze dna a pocítit sounáležitost v zoufalství, smutku i spojit se v odporu a naději. A to vše dokázal Šostakovič vtělit s psychologickou komplexností a dynamikou do hudebních prostředků. Byl v tom velkým mistrem, i proto byl disponován pro filmovou hudbu.

Mohli bychom dokládat po taktech, jak využívá symboliku nástrojů v instrumentaci a orchestraci, kombinatoriku homofonních a polyfonních ploch, ze kterých cítíme osvojení techniky fugy, střídání metra a rytmu v dynamizující, nebo zklidňující funkci, obsahově zacílené proměny a prolínání konsonantních a disonantních segmentů, rytmů, polymelodií a kontrapozic témat, překrývání nebo jasná odseknutí významových ploch. Vystavění gradace je přímo učebnicovým příkladem, jak lze zapojovat a vrstvit různé výrazové prostředky kolem kostry tepajícího bubínku.

V symfonii je několik míst, která se mně obzvlášť dotýkají, např. v gradaci první věty kombinace hlavního tématu (invaze) v žestích s naříkavým tématem ve smyčcích, symbolizujících trpící lidství (od taktu 354). Druhá věta bývá interpretována různě. Šostakovič ji nazval původně „Vzpomínky“. Mně připomíná mahlerovskou, nebo felliniovskou poetiku – zvláštní tanec, který se od taktu 122 stává bizarním. Posléze (takt 280) se opět projasňuje v klarinet a houslích. Celá věta připomíná ony „vzpomínky“, občas překrývané tradičním „tancem se smrtí,“ kterou vnímáme paradoxně. Děsíme se a zároveň ji vnímáme někdy i jako útěšnou, ukončující utrpení.

Adagio 3. věty začíná dlouhými homofonními tóny ve forte. Adagio zní mahlerovsky posmutněle s tklivým zpěvem houslí. Vystřídá jej vzmach v Moderato risoluto (takt 236) s tečkovaným rytmem, chromatikou, změnami metra, sazbou, která asociuje styl Prokofjeva. Celá věta opět padá do smutku.

První věta symfonie („Invaze“) je nejslavnější, ale skladebně zaujme nejevíc poslední věta Allegro non tropo, která začíná tichou melodií ve smyčcích s temnými hlubokými smyčci. Rozvíjení gradace je velmi sofistikované a věta má fantastickou závěrečnou gradaci a kódu, která potvrzuje držením rytmické figury, transpozicemi a harmonickým prosvětlení do C dur triumf Světla.

Provedení Semjonem Byčkovem a Českou filharmonií můžeme porovnat např. s nahrávkou Rafaela Kubelíka, Karla Ančerla nebo Václava Neumanna. Pojetí Byčkova se nejvíce blíží přístupu Václava Neumanna. Byčkov dbal na kontrasty, postupně vygradovanou zpěvnost houslí. Partitura byla zvukově velmi přehledná, což svědčí o pečlivém nastudování. Vzhledem k plnému obsazení orchestru v prostorách relativně malého, ale nosnou akustikou oplývajícího sálu Rudolfina, působily zvukové gradace ohromujícím dojmem.

Po posledních tónech symfonie zůstalo v sále dlouho ticho a dirigent zůstával stát zády. Výkon celého orchestru byl mimořádný. Pohnuti byli nejen diváci, ale i dirigent a hudebníci. Tleskali jsme, dokud nás nebolely ruce. Oceňuji, že dílo zaznělo v dramaturgii výlučně bez dalších skladeb.

Dobré je i načasování jejího uvedení, abychom si připomněli sílu autentického umění a to, že válka není a nemusí být hrou „bezmocných.“

Česká filharmonie: Abonentní koncert A6
24. dubna 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 7 C dur, op. 60 „Leningradská“ (Allegretto, Moderato – poco allegretto, Adagio, Allegro no troppo)

Účinkující:
Česká filharmonie
Semjov Byčkov – dirigent