Vivat Messi: Od snu k euforii

„Zelená je tráva, fotbal, to je hra a ten míč kulatý, věc je záludná…,“ je remake Františka Ringo Čecha z fotbalové hymny britského klubu FC Chelsea London s názvem Blue is the colour. Česká verze se uhnízdila v tuzemských pamětích nezávisle na platnosti statusu fanouška, přesněji zaryla se do lidově fotbalové kultury. Vypůjčila bych si však závěr citace, v němž se objevuje trefné slovní spojení. Právě díky mistrům fotbalového sportu a umělcům s míčem čili objektem „záludnosti“ a nepřeberných možností a tím generovaných kvalit, se obecně fotbal korunoval na globálně adorovanou a rozvíjenou sportovní oblast. A tak i projekt Vivat Messi se zcela přirozeně stal ohniskem všezahrnující pozornosti, zejména u mladšího publika.

Tvůrčí tandem Miřenka Čechová a Petr Boháč zvolili pro svou inscenaci příběh o klukovi, který měl sen, a i navzdory mnoha nepřejícím, kdy čelil ponižování nebo shazování, se nevzdal a dokázal jej naplnit. Autoři sami uvedli, že se inspirovali Keňanem „gangsterem“ Martinem Kiberou, který vyrůstal v jednom z afrických slamů. S vědomím, že nezmění svět kolem sebe, ale nutností je začít sám u sebe, se rozhodl pro freestyle fotbal a stal se úspěšným sportovcem s mnoha světovými tituly. Kibera však i nadále navštěvuje slamy a motivuje tamější děti svým příkladem, že každou překážku je možné zdolat, pokud za ní stojí sen, kterému věříme.

Scénické zpracování naznačilo cestu z nepodpůrného prostředí po světový šampionát, nevedla však lineárně biograficky, ale více formou výseků ze vzpomínek či vizí, nebo zastavení, na nichž se divák setkal buď s mistrem světa ve freestyle fotbalu Danielem Pražákem, nebo se na střídačce objevoval tanečník Taro Troupe. Jednotlivé sekvence akcentovaly manipulaci s míčem, ať skutečným nebo imaginárním, a to buď z hlediska sportovní disciplíny, nebo tanečně. Celek působil jako patchwork nálad a situací, které významně spoluvytvářela zvuková rovina (Badfocus / Prokop Korb), efekty s mlhou a světly. Dějové střípky dále doprovázela animace ve stylu komiksu či počítačové grafiky a dokumentární záběry z Keni, zejména tyto doprovodné snímky dodávaly viděnému kýžený hlubší přesah a pro děti bez nadsázky tak důležitý pohled do světa. Promítání na horizont oživovalo celou zadní plochu, pokud navíc šlo o animaci stadionu, iluzi dokresloval shluk zavěšených reflektorů. Před ním dva předsazené projekční panely vzdáleně evokovaly bránu, ale také sloužily k prezentaci „Reels“ a několika mluvených vstupů z obrazovky mobilního telefonu. Multimédia se profilovala jako proměnlivá scénografie, nejčastěji inspirovaná sportovním zázemím, dále umocňovala komunikaci ze sociálních sítí a věcně reportovala o edukativně sociálním rozměru projektu.    

Aktivizační začátek a konec představení pocitově stmelil diváky, jako by byli na stadionu, tomu však zdárně kontrastovala komorní povaha ostatních obrazů, jejichž obsahem byly zřetelné obdivuhodné sportovní výkony, ale také subtilnější sdělení, méně přímočará, ale laskavě upozorňující na individuální potřeby a sny, různorodost čili diverzitu každého jedince a volající po respektujícím společenství. Sled nepředvídatelných fragmentů plynul v toku energie bez významnějších výkyvů, právě vyjma úvodu a závěru. Příležitost k rozehřátí dostali diváci již ve foyer divadla, kde keňští mistři roztáčeli míče. Hlavně děti fascinovaně podléhaly kouzlu jejich umění manipulace. Úvodní interakce s hledištěm, které bylo namotivováno k mexické vlně a provoláním radosti z uštědřeného gólu či projevu lítosti nad zmařenou šancí, posloužila nejen jako základ pro nahrávku zvuku, ale také jako nácvik k samotnému finále představení. Bádat tímto od počátku nad (ne)shodami mezi freestylem ve fotbale a klasickým fotbalovým zápasem by se však ukázalo jako zcela zcestná intelektualizace zvoleného tématu. Závěr pak prolomil divadelní rampu a na jeviště proudil nelimitovaný počet nadšenců podívat se zblízka, ačkoli se to s ohledem na živelnost nakonec nemuselo někomu podařit. Možnost volby se zde ale ukazovala jako pomyslná průběžně rozsvěcovaná kontrolka.

Projekt Vivat Messi se jistě zařadil mezi milníky letošní dramaturgie festivalu TANEC PRAHA, která se profiluje jako prvoplánově netaneční ve smyslu akcentující oslavu života pohybem, a to jakéhokoli druhu. Od svého velkolepého zahájení na Nové scéně, kterému dominovala jak živelná energie, tak subtilita, se probírá kořeny lidstva a vzpomíná na tradice, jako by citlivou optikou umělců dneška a s jejich zanícením pro svůj sen probouzela dávno zašlé autentické časy. Vivat Messi dokáže vyvolat masovou euforii a povzbudit nejednoho snílka a samotáře k cestě, i kdyby na ní mělo být nespočet odboček a těžkostí. Právě přesahová rovina inscenačního počinu se zde ukazuje jako zásadní a nosná. V tomto ohledu je fotbalový míč jako „věc záludná“ rafinovaně zvolenou metaforou a srozumitelným jazykem napříč zeměkoulí.

Vivat Messi
Koncept: Petr Boháč
Scénář, režie, dramaturgie: Miřenka Čechová, Petr Boháč
Dramaturgická spolupráce: Iva Moberg
Účinkují: Daniel Pražák, Taro Troupe, Badfocus (Prokop Korb)
Scénografie: Petr Boháč
Animace a komiks: Tomáš Zahrádka
Hudba: Badfocus
Světelný design: Filip Horn
Zvukový design: Martin Hůla
Poděkování: Lukaso (Lukáš Škoda)
Psáno z premiéry dne 19.6.2024 v divadle Hybernia, která se konala v rámci festivalu TANEC PRAHA.