Mít, či nemít vlastní divadlo? Rozhovor s principály jubilujících souborů
Měli jste jako malí rádi klasický cirkus?
Rostislav Novák mladší: Každý podzim jsme chodili na Letenskou pláň, kde tradiční cirkusy vystupovaly. Byla to vždycky velká událost pro celou rodinu. Drezúra se zvířaty mě nebavila, fascinovali mě ale akrobati. S bráchou jsme si pak na ně hráli. Z huculí jsme vytáhli bílý vložky, který vypadaly jako boty akrobatů, natáhli jsme si elasťáky a dělali v předsíni pro rodiče představení. Narodil jsem se do cirkusový rodiny. Babiččin brácha Arnošt Kopecký vedl cirkus Arko a Honza Kopecký Cirkus Praga. Po smrti dědy jsem se ale týto rodinný větvi vzdálil a ke klasickýmu cirkusu se dostal až na DAMU. Studovali jsme sice herectví, Josef Krofta nás ale zapojil do projektu Pinokio, kde jsme strávili rok s rodinou Berousků. Vodili jsme velbloudy, stavěli překážky pro koně a zebry… Na cirkusu jsem měl vždycky nejradši atmosféru šapitó.
Jak byste ji popsal?
RN: Šapitó je krásně nasvícený. Vejdete dovnitř a ať už jste divák, nebo performer, cítíte, že jste někde jinde než v divadle. Cirkus je odlišná disciplína, platí v něm jiný zákonitosti. Když prší, slyšíte, jak kapky deště bubnují do plachty, když fouká, celý šapitó dýchá a pohybuje se. Cítíte se blíž přírodě a je to jako návrat ke kořenům. Má to specifickou magii.
Petr Horníček: Já se narodil v Brně, takže jsme chodili do cirkusu na Lužánky. Byl to svátek. Tehdy se toho moc dělat nedalo, tak jsem byl nadšený. Pak nadešla určitá pauza a k cirkusu jsem se dostal skrz čínský bojový umění Wu Shu, se kterým je akrobacie spojená. Bojový umění je taky takový cirkus. Čína je kolébka akrobacie, a když jsem jel do Číny, viděl jsem lidi v parcích a na ulicích, jak trénují bojový umění i akrobacii. To jsem se s ní setkal poprvý naživo jinde než v cirkuse. Do tradičního cirkusu jsem se pak vrátil po dvaceti letech s La Putykou, když nás Rosťa vzal v Hradci Králové na Berouska.
Nahradí nový cirkus ten tradiční?
PH: Podle mě neumře, jen bude vzácnější a vzácnější. I klasický cirkus se ale mění a používají stejný disciplíny jako v novým cirkuse. Akorát je to stále založený na sledu jednotlivých čísel, to se nezměnilo. Nový cirkus je různorodější. Neexistují v něm žádný hranice a umělci stále vymýšlejí něco novýho.
RN: Otázka je, jestli pořád pracovat se zvířaty. Novocirkusový soubory taky mívají zvířata na jevišti, zacházejí s nimi ale jinak. Ve sportu, jako v parkuru nebo na dostizích, to funguje, tak proč by nemohlo i v cirkusu? Musí se jen změnit forma drezúry.
PH: Jde o to, abyste zvíře motivovala a zabavila a nenutila ho k výkonům fyzickým násilím. Pokud to zvíře nebude bavit, nic neudělá. Je to o vztahu mezi trenérem a zvířetem.
Kdy jste se poprvé setkali s novým cirkusem?
PH: Na vysoký jsem viděl Cirque du Soleil na videu.
RN: Pamatuju si to naprosto přesně. V roce 2000 se Praha stala Evropským městem kultury a viděl jsem naživo vystoupení francouzskýho souboru Atelier Lefebvre. Byl jsem naprosto fascinovaný. Líbilo se mi propojení různých disciplín, což žádná jiná divadelní forma neumožňuje, a využití akrobacie ke sdělení emocí, obrazů a příběhů.
Jaké to bylo vstoupit na scénu, kde se o novém cirkusu příliš nevědělo?
RN: Česká scéna měla hodně lidí, co se novýmu cirkusu věnovali: Ctibora Turbu, Bolka Polívku, Borise Hybnera, bratry Formany, vznikla Letní Letná… La Putyka ale měla to štěstí, že propojila lidi z různých disciplín. Petr se věnoval Wu Shu a akrobacii, Lenka Vagnerová je tanečnice, Vojta Dyk a Kuba Prachař jsou herci a hudebníci, měli jsme sportovce, a každý oslovil svoji cílovou skupinu. Diváci, co chodili na Kubu, by třeba nešli na tanec. Tím, že to ale bylo všechno dohromady, rozšířilo se to mezi víc lidí. Letní Letná tehdy běžela už pět let a Jirka Turek nám tam dal šanci hrát a prezentovat se publiku.
Nyní jste na scéně patnáct a deset let. Je to už dostatečně dlouhá doba na to, aby se nový cirkus zapsal do povědomí společnosti?
PH: Pořád krátká. Na La Putyku chodí lidi, kteří ji ještě nikdy neviděli, a Losers to mají stejně. Spoustu lidí nezná dokonce ani Letní Letnou. Zrovna jsme se bavili s mladou rodinou, co šla okolo, a ptali se, co se tu děje za akci?
RN: Jsou lidi, co nový cirkus sledují dlouho, a když mají děti, přidávají se nový generace. Není to ale mainstream. Nový cirkus ještě není pojem jako třeba Dejvický divadlo nebo Lucie.
Jste spokojení, co jste za těch patnáct let vybudovali?
PH: Spoustu věcí bych dnes udělal jinak. Hodně bych třeba zvažoval, zda mít vlastní divadlo. Produkčně nám to hodně pomohlo, ale finančně, organizačně, lidsky a energeticky je to neskutečně náročný a není vůbec lehký do něj dostat diváky.
RN: Pořád se učíme. Naše company vznikly dost spontánně a intuitivně. Nestudovali jsme režii nebo management divadla a všechno se učíme za pochodu, hledáme cesty, kudy jít. Patnáct let Putyky mi extrémně dalo, ale i extrémně vzalo. Nikde to není růžový, v zahraničí to ale funguje líp. Udělají představení a pár let s ním jezdí po světě. My odehrajeme v pár městech jednu show a vrátíme se do Prahy. Kvůli místnímu grantovýmu systému taky musíme chrlit každý rok nový představení. A jsme závislí na vstupným. Když jsme s Putykou vyjeli do Švédska, v divadle pro sedm set diváků jsme hráli ani ne pro polovinu. Oni ale byli z návštěvnosti nadšení. Tamější kulturní politika jim dovoluje dovážet představení a neohlížet se tolik na počet prodaných vstupenek. Měli jsme se předtím víc podívat, jak to funguje ve světě. Zjistíte totiž, že jinde soubory vlastní divadla vůbec nemají.
Je to tedy spíš nevýhoda?
RN: Divadlo nám dalo svobodu, je to ale velká starost. Kdybychom se ale věnovali jen představením, kde je nazkoušíme? Můžeme třeba čtrnáct dní v kuse zkoušet s veškerou technikou. V jiným divadle bychom dostali tři dny, a ještě bez scénografie. Mít celý tým na zkouškách po ruce je ale hrozně náročný. Musíte je nějak zaplatit.
PH: Jsme tlačení systémem. Je to začarovaný kruh, nejde z něho ale jednoduše vyskočit. Samozřejmě bychom mohli zavřít, vrátili bychom se ale zase na začátek. Lidi by si museli najít k divadlu ještě jinou práci, tím pádem by se nezlepšovali a neposouvali bychom se dál. V zahraničí mají lepší podmínky i honoráře.
Jak se vyvíjí vaše tvorba a tvoříte s myšlenkou, aby přišlo co nejvíc diváků?
RN: Bereme to na zřetel. Jsme závislí na vstupným a nemůžeme dělat představení pro deset diváků. Neuživili bychom se. Prioritou ale není „aby se na to chodilo“. Nemohli bychom riskovat a experimentovat. Pořád děláme experimentální projekty. Pracujeme s různými režiséry, kteří jsou třeba z jinýho než cirkusovýho světa, aby tým zkoušel nový věci, viděl, jak se to dělá jinak. Je potom otázka, jak to zarezonuje i v publiku.
PH: Naše dramaturgie je hodně různorodá. Letos jsme třeba měli premiéru Národní sbírky zlozvyků, kde kombinujeme nový cirkus s činohrou. Máme akrobatický muzikál, také tanečnější představení. Příští rok chceme jít do grotesky a čeká nás velký cirkusový projekt. U zahraničních souborů mám někdy pocit, že dělají pořád to samý. Jak řekl Rosťa, vytvoří představení, vyjedou s ním na tour a stačí to. V divadle ale potřebujete pestrost. Všechna představení nemůžou být stejná, to by na ně lidi nechodili.
La Putyku hrajete i po patnácti letech. Jste už jako company jinde?
RN: Putyku uchováváme patnáct let zakonzervovanou a možná se tím dostáváme do rizika. Slyšel jsem komentáře jako: „Viděl jsem od vás dost dobrých věcí, tohle ale byla hrůza.“ Chápu to. Není tam moc akrobacie, naše estetika se výrazně změnila. Humor už je asi taky jiný než před patnácti lety. Company i společnost se vyvíjejí. Na Putyku je ale třeba dívat se z kontextu, kdy a jak vznikala. Já ji nechci pustit hlavně proto, že udržuje původní tým pohromadě. Možná někdy udělám remake jako Petr s Losers. Ponechám koncept, vytvořím ale novou choreografii a scénografii. Letos jsme ale Putyku hráli poprvý v outdooru v regionech, a mohla se tak dostat k lidem, kteří ji předtím neviděli nebo by neměli možnost ji vidět.
Jak jste aktualizoval prvotní Losers?
PH: Po devíti letech odešla základní parta a zůstali jen dva lidi. Nejdřív jsem to chtěl ukončit, myslel jsem si, že to nepůjde přezkoušet. Zjistil jsem ale, že všechno jde. Představení ovlivnili noví interpreti. Samo o sobě se ale příliš nezměnilo. Podle mě nestárne. Jde o příběh ženy a pěti mužů, kteří o ni bojují, a to je pořád aktuální.
Panuje mezi soubory na české novocirkusové scéně velká konkurence?
RN: Česká republika je malinká, takže v určitým smyslu to konkurence je. To je ale přirozený a správný. Nejsme ale takoví konkurenti, abychom spolu nemohli zajít na pivo. Naše divadlo třeba taky nabízí menším souborům prostory ke hraní. Důležitý je, aby magistrát neupřednostňoval jeden soubor před druhým.
PH: Letos vznikla Asociace nového cirkusu a ta nás spojila ještě víc. Vysíláme jasnou zprávu k vládě i divákům, a to je důležitý. Konkurence je mezi námi zdravá. Můj tým se šel třeba podívat na Okamžik La Putyky a kvitovali, jak se Putykáři zlepšili. Nehledáme u druhých chyby nebo neříkáme, že to děláme líp.
Jak je to se současným tancem, jsou to dva oddělené světy?
RN: Myslím, že se vzájemně respektujeme. Spolupracujeme, spoustu performerů novýho cirkusu jsou tanečníci a tyto dva světy jsou propojený. Jen mi přijde, že současný tanec zaostává v návštěvnosti. Máme tu skvělý soubory, profesionály, ale představení jsou někdy příliš experimentální a nesrozumitelný a lidi se jich můžou bát. Jde o to, jak se komunikují divákovi. Někdy slyším, že nový cirkus je mainstream. V čem je to ale mainstream? Protože je zábavný? Chodí na něj hodně diváků? Současný tanec může mít to samý, má obrovský potenciál. Jen to chce odvahu a otevřít se ostatním – pokud tedy chce.
PH: Český současný tanec mi přijde hodně podobný. Vidím krásný představení, chybí mi tam ale vtip, experiment nestrhne mě to nebo necítím tolik emocí jako v novým cirkusu. Cirkus je hodně různorodý, není jen o tricích, může být hodně divadelní. Tanec se zaměřuje převážně na pohyb, mohl by se ale podívat i jinam a víc experimentovat.
V čem se vaše soubory navzájem odlišují?
PH: Podle mě poetikou. Putyka pro mě vždycky byla hodně divadelní, vypravěčská a fascinovala mě jejich scéna a kostýmy. Losers jsou vizuálně mnohem jednodušší.
RN: Petr postavil svůj soubor na akrobacii. Rozvíjí dovednosti performerů, vyvíjí vlastní pohybový jazyk. V Putyce to takhle nešlo, my žádný akrobaty neměli. Měli jsme dva tanečníky, jednoho loutkaře, jednoho trampolínistu… Neberu nás ale jako konkurenty, každý to děláme jinak.
Pro co jeden druhého obdivujete?
PH: Obdivuju, že Rosťa udělal ten krok a k novýmu cirkusu nás přitáhl. Když jsem tehdy viděl to video Cirque du Soleil, nikdy mě nenapadlo, že bych to taky mohl dělat. A taky se mi na něm líbí, že je to buldok, který si jde za svým, a neohlíží se na to, co na to řeknou ostatní nebo co si o něm myslí.
RN: Petr dokáže držet celý divadlo po kupě. Stará se a záleží mu na jeho lidech, dokáže všechno zorganizovat, neztrácí ale uměleckýho ducha. I když představení režíruje třeba někdo jiný, to, na čem představení stojí, pochází ve většině případů od něho. Má vkus a silný estetický cítění. Jeho vizualita a scénografie jsou výjimečný. A taky na něm obdivuju jeho nadhled. Mě by spoustu věcí dávno položilo!
Rostislav Novák ml. (*1979) a Petr Horníček (*1976) jsou principálové dvou nejvýznamnějších a nejdéle působících souborů nového cirkusu v Česku. Nejprve oba působili v Cirku La Putyka, který Novák ml. společně s režijním duem SKUTR v roce 2009 založil, a který hraje v prostoru Jatka78. Na českou novocirkusovou scénu vstoupili s inscenací La Putyka, která se hraje dodnes. Horníček o pět let později založil vlastní soubor Losers Cirque Company, který od roku 2020 vystupuje v Divadle BRAVO. První inscenaci souboru The Losers dnes uvádí v aktualizované verzi. Oba principálové mají specifický rukopis a za patnáctiletou a desetiletou dobu svého působení vytvořili řadu dalších úspěšných kusů.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
