Alice Chauchat a Museography Choreography podruhé

Čtyři hodiny soustředného pohybu v prostorách Veletržního paláce, na volném prostranství v nejvyšším patře. Čtyři hodiny pro čtyři tanečnice pod vedením choreografky Alice Chauchat, která svou tvorbou a skrze jejich těla vede dialog s expozicí, umístěnou o trochu níže, „1939–⁠2021: Konec černobílé doby“. Choreografie je z ranku dlouhotrvajících neboli průběžných tanečních performancí. Je možné ji sledovat celou, její část, přicházet a odcházet.

Performance je koncipovaná tak, aby zároveň s expozicí komunikovala i si zachovala nezávislý tvar. Pro její zhlédnutí není nutné expozici znát, je to dobrovolné obohacení, a naopak, expozice je kurátorsky uzavřeným dílem, performance na ni navazuje, ale je to jen nabízená možnost, jak jinak pohlédnout na výtvarné umění. Tato „durational performance“ probíhala dva dny, a bude se ještě opakovat 8. a 9. října. Vystupují v ní performerky Hana Polanská, Ran Jiao, Nhung Dang a Daniela Kolková.

Pokud k ní návštěvník přistoupí jako k nezávislé taneční produkci, vystoupí na povrch především její strukturovanost. Každá performerka má svůj pohybový slovník, svá specifika, své řekněme tradičními slovy, sóla či variace, můžeme předpokládat, že se v nich otiskují i skutečné exponáty ze samotné výstavy jako myšlenkové obrazy zachycené v prostoru, kdy stojí na pomezí pohybu a nehybnosti, strnulé postury i gesta žen totiž někdy skutečně připomínají sochy a objekty. Příjemný vizuál jednoduchých kostýmů a čistota zcela prázdného prostoru „voní“ avantgardou a pohybový materiál je v každém případě opřen o jistou dávku techniky. Není to volný civilní projev zaměnitelný se současným tancem všedního dne, abych tak řekla. Pracuje se s napětím, uvolněním, gravitací, kontrakcemi, pohyb se rozvíjí do prostoru, smršťuje, přesouvá, je statický i dynamický, od ostrých úhlů paží k floorworku, od tápání a vyčkávání k hluboce rozechvívajícím třesu.

Podstatné jsou zřejmě trajektorie a střídání výstupů má nepochybně svůj systém, tak jako hudební partitura. Záleží na tom, jak dlouho divák setrvává, aby odhalil příslušné vzorce. Na kratší ploše je zřejmé to, že stanoviště jsou určena přesně, že je určena i trajektorie pohybu, jeho směr, zaměření pohledu interpretek (které se ale očima i fyzicky izolují od diváků), že se mezi nimi tvoří vztahy, ale jsou to vztahy mezi živými objekty spíše než lidmi… Takže je vlastně otázkou, jestli je správné tanečnice zde nazývat performerkami, neboť je zřejmé, že nejsou dokonale „samy sebou“, ale jsou médii přinášejícími a zhmotňujícími významy – ovšem médium a význam, který nese, v určité chvíli také splývá v jeden společný znak, ve shodě s mcluhanovským okřídleným „medium is the message“. Jsou takovými chodícími či tančícími archivy, někdy vytvářejí společné formace, jindy se izolují zcela ve svém vlastním synkopickém projevu, jsou si však stále citelně vědomy (ne)přítomnosti ostatních, jako by to byly objekty spojené na neviditelném okruhu, v němž jsou možné různorodé kombinace dějů a stavů, ale právě jen na délku a v obvodu imaginární sítě. Setkání jsou jakoby mimovolná, přesto řízená a předurčená. Není snadné z nich číst.

Nejen proto jsme i tentokrát položili několik otázek choreografce performance Alici Chauchat, která ochotně vysvětluje, co není na první pohled jasné, zřetelné a patrné. (Rozhovor k loni uvedené work in progress verzi si můžete oživit ZDE.)

Je choreografie pevně daná, nebo jsou některé části improvizované – a pokud ano, do jaké míry?
Dá se říct, že obojí –⁠ je úplně daná i improvizovaná. Zadání, podle kterých se tanečnice „koordinují“, je sice velmi omezují, přitom se ale musí samy kontinuálně rozhodovat. Pracují podle čtyř partitur, kde každá nějak usměrňuje vztah mezi pohyby tanečnic a tím, čemu a jak dávají vědomou pozornost. Jen partitura „krajina“ má formální aspekty –⁠ pracuje třeba se vztahem těla k podlaze –⁠ s tím vydržet napětí a rozechvění přenášené pohybem i protipohybem, když se těla tanečnic dotýkají a tlačí na sebe. Z mých zadání vyplývá, jak performerky utvářejí prostor skrze svůj situovaný pohled, jakou architekturu tvoří jejich těla v různých polohách, a právě i to, jakou polohu v dané chvíli zaujmou, nebo jak je v prostoru a čase rytmizovaná proměna jejich poloh v „krajině“. Řekla bych, že choreografie vzniká v dialogu mezi tanečnicemi a mnou.

Je zvuk nahraný, nebo je přenášen živě z nějaké jiné části budovy? Jaký je záměr tohoto řešení? Co to přináší z hlediska obsahu, významu?
Zvuk je z technických důvodů předem nahraný, i když jsem původně zamýšlela přenos v reálném čase. Výsledek je však téměř stejný –⁠ pomocí změn hlasitosti a kvality vynáší zvukovou krajinu muzea, jak ji lze vnímat z prostoru respiria, kde tančíme. Chci zvědomit naslouchání jako aktivní pozornost. Právě tato aktivní pozornost propojuje publikum a tanečnice. Všímají si podobností, rozdílů, jak se vytváří a rozpadají skupinové struktury –⁠ to všechno je jejich společná činnost. Spolu se také ocitají ve stavu nejistoty, co je čeká. Zesílený zvuk odhaluje galerii jako realitu, fyzický a obývaný prostor se sbírkami, které si jdeme prohlédnout.

Jak je důležitý v choreografii kontrast mezi pohybem a nehybností, klidem? Má vnitřní rytmus, pravidelnou strukturu – když ji vnímáme jako celek? (Tak by se snad daly vnímat místa pohybu a momenty zastavení, ale je to těžké, pokud člověk nevidí celou čtyřhodinovou performanci.)
Performance není zamýšlena ke zhlédnutí od začátku do konce – spíš začíná jakoby vprostředku a pak v nějakém jiném prostředku skončí. Choreografie není lineární, ale ani cyklická, protože se v ní neopakuje žádná ustálená sekvence. Její časovost je radiální –⁠ každá situace, tedy partitura, která se právě performuje, může vést k téměř jakémukoli jinému choreografickému momentu. Přirovnala bych ji k sadě nástrojů.

Nezáleží tolik na tom, jak dlouho která sekvence trvá nebo která následuje. Důležité je, aby si tanečnice uchovaly pocit, že neví, co přijde, a přijímaly to. Jak jste se prve ptala na improvizaci a předem danou kompozici: vytvářím podmínky, aby byly tanečnice plně zapojené do každé momentální situace, aniž by dávaly najevo, že uvnitř musí dělat jedno rozhodnutí za druhým. Tento proces je intuitivní a mnohovrstevnatý; musí takřka tančit na hraně mezi mými zadáními a aktuální situací, a zároveň pojmout všechny senzorické, prostorové, emoční, hudební a vztahové vrstvy, což nelze zvládnout čistě racionálním myšlením.

Je znát, že gesta jsou v performanci také důležitá. Jsou převzatá z ikonografie, exponátů nebo vycházejí z pocitů umělců? Jak moc jsou detaily zafixované?
Detaily nejsou jakkoli zafixované. Strávily jsme hodně času v expozici a zkoumaly konkrétní díla: jak jsou seskupena, souvislosti mezi nimi, tendence, styly a techniky. To všechno se ukládá do osobní „databáze“ každé tanečnice a při tanci vyzařuje. V performanci se zpřítomňují sbírky pocházející z jejich biografií, vzdělání a vkusu. Pro mě není až tak podstatné, která konkrétní gesta se objeví, ale spíš to, že se vůbec objeví a vzájemně liší. Když se tanečnice naplno vloží do pohybu a zaujmou určitou pozice, chci, aby vnímaly jak její formální strukturu, tak možný význam. Právě to z velké části dává pohybům gestickou kvalitu, kterou při tanci průběžně objevují, spíše než aby gesta jakkoli plánovaly a pak prováděly.

Prostorová orientace a směr se také zdají být velmi důležitým prvkem. Jakým způsobem tyto trajektorie ovlivňují povahu vztahů mezi performerkami?
Velmi výrazně. Někdy je obtížnější, aby udržely intenzitu pozornosti mezi sebou skrze pohled, třeba když vidí svoje obličeje jen z dálky neostře. Na druhou stranu jim vzdálenost usnadňuje společné konstruování prostoru. Když jsou v tělesném kontaktu, většinou používají tlak těla k udržení vztahu, ale zároveň musí zůstat vnímavé ke vztahům vzešlým z jejich figurativního uskupení: ke směrům, náladám, liniím…

Vyjadřují se performerky samy za sebe, nebo něco ztělesňují, ať už formy, fyzické objekty nebo ideje? Nedalo by se pak říct, že hrají řadu rolí, spíše než že jsou „performerkami“ v individuálním smyslu?
Promlouvají a nechávají promlouvat –⁠ skrze sebe samé. Jsou prostoupené vzpomínkami, naučenými vzorci, nastudovanými technikami; tím, co preferují a odmítají –⁠ to vše je „jejich“ –⁠ stejně jako obrazy, příběhy a intenzity, které také patří do jejich společného světa. V tu chvíli nezáleží na tom, jestli to pochází zdaleka nebo zblízka –⁠ přijímají za své ty „věci, jak jsou“ –⁠ osvojují si je a zároveň se jim odevzdávají, aniž by jim měly sloužit k sebevyjádření nebo předvedení identity. Takže se dá říct, že mluví za sebe, ale ne o sobě, mluví o něčem v sobě, co nejsou ony: je to tanec.

Jaký prostor tanečnice měly pro hledání vlastního pohybového jazyka – mohou využívat techniky, které se naučily a ve kterých se cítí nejkomfortněji?
Přesně tak, mohou. Jsou součástí jejich sbírky pohybů.

Kterou část výstavy nebo princip jste si vzala jako základ pro svou práci? Její koncept, obsah nebo prostorové řešení? Možných přístupů je hodně.
Inspiroval mě kurátorský proces, jak nám ho vyložil Michal Novotný, hlavně pak zájem kurátorského týmu o proměnlivé chápání umělecké kvality v perspektivě binárních protikladů. Jak máme citlivě přistupovat ke sbírkám, které spravujeme nebo ztělesňujeme –⁠ přijímat je za své –⁠ aniž bychom museli mezi nimi či uvnitř nich konstruovat rozdíly, a pak cokoli diskriminovat?

Neuvažovali jste o tom, že by se performance konala přímo v expozici?
Ne. Právě proto, že jsem se nechtěla zaměřit na konkrétní část, výstava a její vnitřní pnutí mě zajímaly jako celek. Navíc je prostor sám už tak omezený právě exponáty. Také jsem se chtěla vyhnout didaktickému vztahu, který by se objevil mezi konkrétními obrazy nebo sochami a tancem. Dávám přednost tomu, aby výstava a performance mohly mezi sebou živit dialog, a přitom si zachovaly svou autonomii: výstava existuje sama o sobě, performance také, ale když se na ně díváme v jejich vzájemném vztahu, může se pro nás objevit další vrstva čtení.

Inspirováno performancí 11. září 2024, NG – Veletržní palác + Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA: Museography Choreography, cyklus Tanec v galerii.