Operní panorama Heleny Havlíkové (488) – Mrtvé město na Dvořákově Praze
I když je festival Dvořákova Praha dramaturgicky široce rozkročený a zahrnuje i vokální žánry (dokonce ročníky 2017 a 2018 byly věnovány Dvořákovým dílům pro sbor a orchestr a ve výročním roce sv. Ludmily 2021 zaznělo Dvořákovo stejnojmenné oratorium), na operu se dostává zřídka. Přitom je Dvořák autorem jedenácti oper. Doposud to byly dvě rarity a svým způsobem objevy hodné vysokých ambic Dvořákovy Prahy s touhou stát se prestižní událostí nejen v kontextu českém, ale i mezinárodním: V roce 2014 zazněla úplně poprvé originální německá verze Dvořákovy operní prvotiny Alfred, středověká rytírna na německý text se zřetelnými vlivy Wagnera a velké francouzské opery z roku 1870, v roce 2019 pak první verze Krále a uhlíře. V roce 2022 se stala součástí festivalového programu naopak Dvořákova nejhranější opera Rusalka. I když dirigent Semjon Byčkov s Českou filharmonií podpořil široké výrazové rozpětí této Dvořákovy partitury, zvolené škrty ochudily na Dvořákově Praze očekávanou příležitost slyšet kompletní znění, které by festivalovému uvedení dodalo punc mimořádnosti a ani obsazení nevyznělo jednoznačně, když vedle Rusalky charismatické Asmik Grigorian hřímal romantického Prince tenorista Dmytro Popov spíše jako veristického Kalafa a Vodník Jana Martiníka zůstal u tatíčkovské rozšafnosti bez hutných hloubek.
Opera jiného skladatele než Dvořáka se na festivalu objevila v roce 2020, když v rámci Rodinného dne měla premiéru novinka Jana Kučery Perníková chaloupka v nastudování Dětské opery Praha.
V tomto kontextu bylo letošní uvedení Mrtvého města Ericha Wolfganga Korngolda zaštítěné logem Roku české hudby vybočením z dosavadní operní linie festivalové dramaturgie, která má ovšem přímo vůči Dvořákovi v tomto žánru stále velké rezervy a možnosti, jak je například ve vztahu k Janáčkovi využívá festival Janáček Brno. Příležitosti otevírá i skutečnost, že naše stálé operní soubory jsou vůči uvádění Dvořákových oper nad rámec Rusalky, občas Jakobína či Čerta a Káči hodně skoupé a dvě loňská uvedení Armidy v Plzni a v pražském Národním divadle jsou jen onou pověstnou výjimkou potvrzující toto „pravidlo“ posledních desetiletí.
Erich Wolfgang Korngold, který strávil v rodném Brně pouze první čtyři roky života, byl, podobně jako Mozart, považován za geniální dítě. Také Korngoldův otec, právník a vlivný hudební kritik, nejen zdatně „obchodoval“ s hudebním talentem svého syna, ale umožnil mu i rozvoj jejich hudebního nadání kontaktem s předními skladateli té doby. Jedenáctiletý Korngold tak např. složil velmi úspěšný balet Sněhulák, (uvedený v roce 1910 ve Vídeňské dvorní opeře, kde si jedno z představení objednal císař František Josef I.), jeho Sonátu pro klavír č. 2 E dur napříč Evropou proslavil virtuóz Artur Schnabel. Korngoldova talentu a kompozic si vysoce cenily klíčové hudební osobnosti té doby – Gustav Mahler, Alexander Zemlinsky, dokonce i Giacomo Puccini nebo Richard Strauss.
Vrcholu evropské popularity dosáhl Korngold ve třiadvaceti letech svou (v pořadí třetí) operou Mrtvé město, jejíž libreto podle románu Georga Rodenbacha Bruges-la-morte / Mrtvé Bruggy z roku 1892 napsal pod společným jménem Paul Schott se svým otcem. Vzápětí po premiéře, o kterou se přetahovala divadla v Hamburku a Kolíně nad Rýnem tak, že ji uvedla stejný večer 4. prosince 1920, Mrtvé město zaznělo ve Vídni a v Metropolitní opeře s Marií Jeritzou v roli Marietty. Mezi řadou divadel nechybělo v roce 1922 také Nové německé divadlo v Praze. Osmdesátka produkcí z Mrtvého města udělala doslova operní hit snad v euforii nad tím, jak se někomu dalšímu daří vedle Richarda Strausse hledat cesty ze stravujícího vlivu Richarda Wagnera.
Po své emigraci do USA, kam jako Žid po nástupu nacismus uprchl, se uchytil hlavně jako skladatel filmové hudby, za kterou získal dva Oscary (Anthony Adverse v roce 1936 prostřednictvím šéfa hudebního studia Leo F. Forbsteina a Robin Hood v roce 1938).
Na rozdíl od Mozarta, jehož dílo od svého vzniku dodneška je vnímáno jako výjimečné a jeho kvality i obliba jsou nezpochybnitelné, byla mimořádná popularita Korngoldova díla spojena s dobou svého vzniku a jeho opery se po skladatelově smrti ze světových jevišť vytratily.
Nová vlna zájmu se začala pozvolna zvedat koncem 60. let. Mrtvé město se objevuje často nejen v německých divadlech, ale v posledním desetiletí ho uvedla řada divadel ve Francii, operní scény v Bruselu, Antverpách, Amsterdamu, Helsinkách, Varšavě, v St. Gallenu, v Basileji, Miláně, v Budapešti, ve Vídni, Grazu, americkém Dallasu a Bostonu, estonském Pärnu, kanadském Calgary, ve švédském Karlstadu a dokonce v Tokiu. Z posledních nahrávek Mrtvého města vysoké ocenění získalo DVD z roku 2021 s inscenací Bavorské státní opery, v níž v hudebním nastudování Kirilla Petrenka a režii Simona Stonea hlavní role vytvořili Jonas Kaufmann a Marlis Petersen. Na inscenaci berlínské Komické opery v režii Roberta Carsena se v roce 2018 podílel v roli Paula Aleš Briscein, který tuto postavu ztvárnil také v obnoveném nastudování drážďanské Semperovy opery v roce 2019. A k poloscénickému provedení Mrtvého města Brisceina loni přizvala také novozélandská Aucklandská filharmonie. Divadla tu a tam zařadí do repertoáru i Zázrak Heliany (premiéra v Hamburku 1927), Polykratův prsten nebo Violantu (společná premiéra obou jednoaktových oper v Mnichově 1916).
U nás Mrtvé město zatím uvedlo pouze v roce 2002 brněnské Národní divadlo ve spolupráci s Badenským státním divadlem Karlsruhe (dirigent Ivan Pařík, režijní koncepce Ansgar Haag, Paul Michael Pabst, Marietta Regina Renzova-Jürgens, která za tuto rolí získala cenu Thálie, kterou obdržel také Pavel Kamas za roli Franka) v rámci celého týdenního festivalu dokonce pod záštitou Korngoldova osobního přítele prof. dr. Marcela Prawyho, významného rakouského operního popularizátora. Z plánované inscenace Národního divadla moravskoslezského v roce 2020 kvůli covidovým restrikcím sešlo. A bylo to opět Korngoldovo rodné Brno, kde v roce 2012 nastudovali ve spolupráci s operou v Kaiserslauternu Zázrak Heliany (dirigent Peter Feranec, režie Heinz Lukas-Kindermann, opět se zahraničními sólisty v hlavních rolích).
Mrtvé město se odehrává v Bruggách na konci 19. století. Sem se do chmurného bytu s pokojem, který nazývá „chrám bývalého“, uchýlil po smrti milované mladé Marie Paul a chorobně se upnul k uchování jejich lásky v jakémsi soukromém mauzoleu včetně „oltáříku“ s „posvátnými relikviemi“ (skleněná skříňka s copem) či spíše fetiši, „dotýkanými“ jeho milou (hedvábný šál) v marné snaze takto navždy „zakonzervovat“ a uchovat svou lásku ve znehybněném čase. Toto jeho truchlení naruší setkání s tanečnicí Mariettou, která je sice fyzicky až bolestně podobná jeho zbožňované Marii, ale svou povahou jejím naprostým protikladem – Marietta je živá, divoká, provokující, rozmarná i bezohledná. V Korngoldově opeře je obtížné rozpoznat, kdy se realita propadá do snu či nočního děsu, když se Paul zmítá mezi touhou se jí zmocnit a „povinným“ závazkem slibu věrnosti Marii – a tento rozpor ho dožene k vraždě, když Mariettu, která si provokativně vezme z Paulova „oltáře“ Mariin cop, uškrtí touto hlavní „relikvií“. Když se ovšem v závěru opery Marietta vrací živá pro zapomenutý deštník a růže, jimiž ji Paul obdaroval, s Paulem si uvědomujeme, že vražda, ale možná i samotný vztah byly jen jeho blouzněním o znesvěcení a pošpinění jeho lásky k mrtvé, morbidním snem. Otřesený Paul ale pochopí, že v tomto životě se už s mrtvou nikdy nespojí, že „zde není žádné zmrtvýchvstání“.
Pokud bych při zařazení Korngoldova Mrtvého města na Dvořákovu Prahu přece jen hledala nějaké souvislosti s Dvořákem, lze je najít ve vazbě na témata Rusalky, dekadenci a symbolismus. Přelom století přinesl Freudův Výklad snů a vnesl do umělecké tvorby inspiraci nově vnímanou rolí snu, nevědomí a sexuality. Pociťuji zde jistou podobnost mezi marnou snahou Rusalky udržet princovu lásku v nerovném souboji s Cizí kněžnou (zde Mariettou), nemožnost průniku dvou nekompatibilních světů – úsilí stejně marné, jako Paulův pokus vytvořit si jakýsi alternativní vesmír, kde takové setkání možné snad je. Pokud ale Dvořák ještě nalézá východisko ve víře v nesmrtelnou duši, Korngold (o dvacet let později) už nad takovým vyústěním váhá.
Temný, morbidně fantaskní, surrealistický a freudovsky psychoanalytický příběh Mrtvého města je hudebně reflexí a kompilátem verismu a expresionismu, ale i odlehčené operety s přívalem vypjatých emocí v náročných pěveckých i sborových partech s hutnou instrumentací velkého orchestru. Hýří prudkými střihy nálad a dynamiky i stupňovanými gradacemi, klene melodické oblouky. Právě intenzita Korngoldovy partitury včetně varhan a rozsáhlé baterie bicích nástrojů, při koncertním uvedení navíc s orchestrem umístěným na jevišti, nikoli alespoň částečně tlumeným v orchestřišti, se stala hlavním problémem vůči sólistům necitlivého hudebního nastudování Tomáše Braunera. Až marnotratně naddimenzovaná zvuková masa se ve výsledku Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK proměnila ve valící se proud hudby, který se sléval do výrazově málo diferencovaných ploch, což negativně ovlivnilo i srozumitelnost deklamace zpívaného textu. Podobně jako když příliš mnoho smíchaných barev dá ve výsledku šedou.
Sólisté to za těchto okolností neměli vůbec snadné. Německo-italský tenorista Roberto Saccà má pro roli Paula žádoucí temnou barvu, a třebaže se profiloval především na mozartovském repertoáru, zaměřuje se i na opery 20. století a osvědčil se jako Loge i v Bayreuthu. Právě tuto wagnerovskou dimenzi musel uplatnit při souboji s přehlcenou dynamikou orchestru. Saccà se sice zkušeně vyvaroval tlaku na hlas, ale zůstal u jednotvárné silné dynamiky. To je však málo pro vyjádření vnitřního světa zlomeného Paula, který se po smrti své mladé ženy zmítá v morbidních halucinacích náklonnosti k frivolní Mariettě a ušlechtilé Marii. Za těchto podmínek nebylo třeba litovat, že jsme jako Paula nemohli slyšet Aleše Brisceina, který v této roli suverénně uspěl v Německu,
Litevská sopranistka Vida Miknevičiūtė se zmocnila partu Marietty dravěji. Svým průrazným a technicky suverénním sopránem postihla koketerii, až frivolnost sebejisté rozverné tanečnice, která o sobě říká, že má horkou krev, patří světu a pro své umění potřebuje opojení. Širokodechou kantilénu uplatnila v dojemném vroucím „hitu“ Glück, das mir verblieb, písně Marietty s Mariinou loutnou z prvního dějství a její hlas se nesl i v částech, kdy za otevřenými dveřmi zpívala z foyeru Dvořákovy síně part Paulova přeludu Marie. Miknevičiūtė výrazně zúročila i svůj šarm a do provedení vnesla „scénický“ prvek střídáním účesů a přiléhavých rób od vyzývavě rudé přes bledě modrou s flitry a béžovo růžové zpět k rudé.
V menších rolích se prosadil především barytonista Jiří Brückler nejen jako rozvážný Paulův přítel Frank, ale i jako člen herecké tlupy Fritz, představitel Pierota s krásnou kantilénou v romanci Mein Sehnen, mein Wähnen, es träumt sich zurück opětující kejklířské umění. Matněji prošla provedením mezzosopranistka Lucie Hilscherová jako Paulovi a jeho smutku bezmezně oddaná služebná Brigitta. Jakkoli sopranistka Lenka Máčiková, mezzosopranistka Michaela Zajmi a tenoristé Daniel Matoušek a Martin Šrejma čistě pěvecky své party zvládli, role party rozjařených umělců však bez scénické akce ztrácely potřebný kontrast vůči Paulovi. Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Kozubíka osvědčil svůj vysoký standard, k němuž se připojil i Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu, který pod vedením Věry Hrdinkové zpíval z balkonu.
I když by bylo při uvedení Mrtvého města na dvořákovském festivalu možné nacházet souvislosti s Dvořákovou Rusalkou (které lze ovšem nacházet u spousty jiných oper) při absenci scénické složky, v tomto případě mimořádně důležité, benefitem zůstalo alespoň připomenutí díla, které zažívá ve světě v posledních desetiletích takový boom. Je pochopitelné, že Dvořákova Praha nemá aspiraci uvádět operní inscenace. Pokud do své dramaturgie zahrnuje koncertní uvádění oper, měl by to být naprosto přesvědčivý svátek – dramaturgický i interpretační.
Erich Wolfgang Korngold: Mrtvé město
Dirigent Tomáš Brauner.
Osoby a obsazení: Paul – Roberto Saccà, Marietta – Vida Miknevičiūtė, Frank, Fritz – Jiří Brückler, Brigitta – Lucie Hilscherová, Juliette – Lenka Máčiková, Lucienne – Michaela Zajmi, Gaston, Victorin – Daniel Matoušek, Graf Albert – Martin Šrejma.
Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Kozubík, Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu, sbormistryně Věra Hrdinková
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Dvořákova Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň, 10. září 2024.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
