Zahajovací koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu bude mít speciální poslání

Program Zahajovacího koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu nabídne Dvořákův Houslový koncert, který si vychutnáme v podání přední německé umělkyně Isabelle Faust. Od letošního jubilanta Jana Klusáka zazní ve světové premiéře symfonická báseň Continuo a po přestávce se pak s hudebníky a šéfdirigentem Petrem Popelkou přeneseme do světa Dmitrije Šostakoviče. Koncert bude možné naladit v živém vysílání stanice ČRo Vltava či ze záznamu na stanici ČRo D-dur.

Nová symfonická báseň Jana Klusáka Continuo navazuje na dosavadní tři skladby v tomto formátu – Zemský ráj to na pohled z roku 1998 pro Českou filharmonii, Scherzo capriccioso a Zaniklé štěstí psané pak pro Pražské jaro. Žánr volné symfonické básně, podle Klusákových slov jako „od zastydlého romantika“, považuje autor za protipól pevné formy svých invencí, za odpočinek od přísné práce.

Premiéra Dvořákova Koncertu pro housle a orchestr a moll se uskutečnila v Praze 14. října 1883 v podání virtuosa Františka Ondříčka a Orchestru Národního divadla s dirigentem Mořicem Angerem. Bylo to měsíc před znovuotevřením Národního divadla a necelý rok a půl před oficiálním otevřením již stojícího Rudolfina. První mimopražské provedení se odehrálo záhy, 2. prosince ve Vídni. Dvořák dílo komponoval na základě Simrockovy objednávky, prvním interpretem měl být Joseph Joachim, jeden z nejvýznamnějších houslistů své doby. Ten se sice radami a podněty podílel na krystalizaci definitivní verze, koncert ale nakonec pravděpodobně nikdy neprovedl – neoplýval už totiž velkou chutí studovat nová díla. Všeobecnému přijetí skladby až později napomohli houslisté Kocian, Kubelík, Suk, Accardo a Oistrach.

Šostakovičova Symfonie č. 5 d moll vznikla mezi dubnem a červencem 1937 a v podání Leningradské filharmonie a Jevgenije Mravinského měla úspěšnou premiéru hned na podzim. První věta je dramatem, nářkem a truchlením kontrastujícím s odchodem do boje; druhá je scherzem, postrádajícím však nevinnost a humor; třetí vyjadřuje rezignaci a smutek, také ale vášnivé obvinění; čtvrtá nabízí pochodový rytmus a gradaci, podpořenou proměnou mollové tóniny v jásavější durovou. Šostakovičova hudba podivuhodně vystihuje rozporuplnost doby i rozporuplnost autora, který zažíval jak přízeň, tak nepřízeň.