Leo Marian Vodička: Dalibor není role, to jsem já

,

Tenor byl v našich končinách prakticky vždy nedostatkovým zbožím. Tím spíš to jen málokterý z nich dokázal dotáhnout až do vídeňské Státní opery. Brněnský rodák Leo Marian Vodička ano. I kvůli tomu bezesporu platí, že tento letošní devětapadesátník je jedním z našich nejúspěšnějších tenoristů své generace.

B.Smetana: Dalibor (Glasgow)

Absolvent JAMU Leo Marian Vodička začínal zkraje sedmdesátých let v Českých Budějovicích, pak následovala Olomouc a Brno. Když ho počátkem let osmdesátých angažovali v pražském Národním, měl už za sebou celou řadu stěžejních rolí: Jeníka i Prince, Dalibora i Lacu, Cavaradossiho i Stolzinga. Právě ten jeho do značné míry univerální typ hlasu, schopný úspěšně ztvárnit jak lyrické, tak i dramatické party, jeho znělé a jisté výšky i jeho neobyčejná muzikálnost mu zajistily po dlouhá léta místo na pomyslném prvním místě mezi tenory.

Promiňte pane Vodičko, nic ve zlém, naopak: Máte toho za sebou skutečně hodně, jako snad žádný jiný tenorista vaší generace. Čeho si vy sám ve vaší kariéře ceníte nejvíc? A je naopak něco, co byste dnes udělal jinak?

Je těžké jednoznačné vyjádřit, čeho si ve své kariéře nejvíc cením. Je toho hodně. Vlastně jsou to kamínky mozaiky života se zpěvem a ve zpěvu. Rád si půjčím slova duetu Bohuše a Julie z Jakobína. „…Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu jsme našli sladkou úlevu…“. A to doslova. Právě ve zpěvu jsem se mohl radovat i plakat. To myslím je ten největší dar, který mi mé zpívání přineslo. Vlastně, kde lze hledat kořeny zpěvu obecně? Člověk měl radost a začal si zpívat…. A s bolestí a žalem to je úplně stejné. Přiznám se, že u mne to byl častěji žal, který mi zpívání pomáhalo zdolávat. A zapomněl jsem na lásku… V citovém rozeplání je pěvec (asi nejen pěvec:-)) schopen neuvěřitelných kreací. – Takže to teď nějak shrnu: Nejvíc si cením toho daru od Boha, že jsem dostal do vínku hlas i trochu talentu a mohl ho položit na oltář k vyjádření vděku Jemu a služby těm, kteří přišli, potřebovali pomoc a byli schopni slyšet duší, ne pouze ušima.
A co bych udělal jinak? NIC. Život takový, jaký byl, byl krásný i trpký, smutný i veselý, prostě život jaký bych klidně žil znovu. Kdybych v něm cokoli chtěl změnit, už by to byl ve všech důsledcích jiný život. A nechci spekulovat, jestli lepší nebo jaký.
A přece jen jednu věc bych udělal. A měl jsem ji udělat. Poslechnout maminku, když mi moudře radila, abych si prvně vytvořil studiem „pořádné živobytí“ a byl například lékařem a zpívání měl jako třešničku na dortu. (Dávala mi neustále za příklad MUDr. Gustáva Pappa, vynikajícího slovenského tenoristu a současně neméně skvělého chirurga, kterého jsme v době mých školních let často vídali na scéně brněnské opery.) S odstupem těch čtyřiceti let na jevištích a koncertních podiích a v kontextu se svojí dnešní realitou jí dávám za pravdu… Maminky mají vždy pravdu…

B.Smetana: Dalibor (ND Praha)

Vaší životní rolí je bezesporu Smetanův Dalibor. Dokážete aspoň odhadnout, kolikrát jste ho zpíval? Jaký jste k němu měl vztah? A na kterou inscenaci a také na kterou Miladu vzpomínáte nejraději?

Pro vás jsem si dal práci a spočítal dosavadní představení Dalibora, která jsem zpíval – bylo jich 139 🙂 Bilancovat mne ještě fakt nenapadlo 🙂
Prvně v životě vůbec – 18.12.1975 Olomouc
Prvně v ND Praha – 19.03.1976
Dalibor pro mne nikdy nebyla jen role. Jsem to já. Asi tak, že jsme se hledali až jsme se našli. Máme spolu mnoho podobného, od původu, přes až nezdravý smysl pro čest a spravedlnost, až po vzpurného ducha, který se nepodřizuje.
Jeden z mým předků byl též lapka, byl jat a v Hradci popraven:-)

Miloval jsem Dalibora režiséra Kašlíka (1982) na scéně pana Josefa Svobody. Byla to geniálně jednoduchá režie i scéna a dávala neomezený prostor pro osobní projev. Velmi zajímavá režii byla v Glasgow od Davida Poutneyho. Mne trochu rušilo strohé hudební pojetí, svazující a bez nutného citu pro nuance naší řeči, což je jasné. Dirigentem byl Richard Armstrong, Angličan a jinak skvělý dirigent, ale Dalibor mu prostě nesedl. Ale společnou řeč jsme nakonec stejně spolu našli. Obsazení bylo jinak mezinárodní.
Mojí Miladou na Národním divadle byla pod Košlerovou taktovkou Eva Urbanová, která je mi Miladou i na nahrávce Supraphonu a léta ji se mnou zpívala ve všech možných inscenacích u nás i v Bavorsku. S ní jsem Dalibora zpíval nejvícekrát. Je to jednak vynikající pěvkyně, ale i citlivá a vnímavá partnerka na jevišti. Myslím, že nám spolu v té opeře bylo krásně.

Bylo v Daliborovi nějaké místo, kterého jste se obával?

🙂 Ano bylo… Ale zklamu vás, nebylo to žádné místo pokud jde o pěveckou náročnost. V prvním jednání jsem měl „zakleté místo“ začínající textem „…. Nuž veďte mne v žaláře noc a muky…….atd…“ Melodie sestupuje tu v půltónech, tu v celých tónech, nijaký systém v tom není, je to prostě melodie mistrně vyjadřující depresi a beznaděj. Ale ty půltóny a celé tóny byly moje noční můra před každým přestavením. Každé intonační zaváhání je tam dost slyšet. Tohle místo když bylo za mnou, dvojnásob radostně jsem si vždy vychutnal pasáž „…tou cestou pílím k nebes výšinám…“

B.Smetana: Dalibor (ND Praha-s Miladou L.Macháčkové-Hrubé)
 
Byla nějaká role, kterou jste zpíval vyloženě nerad, jen proto, že jste musel?

NE. Aby se to nestalo, dal jsem v Národním divadle v Praze výpověď a odešel zpět do Brna. Neumím si přestavit, že bych se na jevišti přemáhal a do něčeho nutil. Nikdy jsem neuznával názor, že herec, potažmo pěvec, musí umět vytvořit jakoukoli roli, být jakýmsi prototypem univerzálního umělce. Ano, jistě to jde, ale výsledek si divák nezaslouží. A u pěvce je ještě další riziko. Každý máme hlasový fond daný a lámat ho do jiné „nomenklatury“ může být životní riziko. Prostě argument „Vy máte dokonalé výšky….“ jsem v té konkrétní situaci nepřijal a raději odešel. A šéf opery v Brně František Preisler mi tehdy nabídl roli Otella.
B.Smetana: Hubička (Lukáš-ND Praha-s Tomšem V.Zítka a Vendulkou D.Šounové-Broukové)
 
A je naopak nějaká role, po které jste toužil, ale nedošlo na ni?
 
🙂 I takový je život… Toužil jsem zazpívat si André Cheniera ve stejnojmenné opeře. Zůstalo u nenaplněné touhy…
G.Puccini: Madama Butterfly (Pinkerton-ND Praha-se Sharplessem J.Jindráka)
 
Vystupoval jste docela často v zahraničí, mimo jiné také ve Wiener Staatsoper. Je to právě tento operní dům, na který jste ze svých profesních „trofejí“ pyšný nejvíc?
 
Ve Wiener Staatsoper jsem měl tříleté angažmá na roli Prince v Rusalce (spolu s paní Beňačkovou, paní Randovou a panem Něstěrenkem, pod taktovkou dirigenta Václava Neumanna). Tento operní dům patří mezi čtveřici těch nejprestižnějších na světě. Takže ano. Ostatně jevištně to byla nejkrásnější inscenace Rusalky v které jsem zpíval.

Vystřídal jste celou řadu dirigentů. Kterých z nich si ceníte nejvíc? A proč?

Nemohli jste si vymyslet těžší otázku… Podle jakého klíče je uvést, podle jakého klíče řadit. Zdaleka nejde o dva, tři lidi…

Dobrá, není ode mne zlý úmysl, nenajdou-li se zde všichni, jejichž taktovka mne vedla, obohatila mé vnímání autorů, ukázala mi cestu… Vezmu to tedy chronologicky, jak jsem se s nimi potkával:
František Jílek – jedinečný janáčkovský znalec. Již jsem jej nezažil na operním jevišti, ale zpíval jsem s ním Glagolskou mši a od té doby ji miluji a nikdy jsem ji neslyšel lépe provedenou, a také Johanku z Arcu… Jiří Pinkas – potkal jsem se s ním ještě v Ostravě, pak v Brně a znovu v Ostravě, jemný a citlivý dirigent, velký znalec a ctitel Dvořáka. Václav Neumann a jeho nastudování Rusalky ve Vídni, romanticky rozevláté, plné barev a vzruchů. Jan Štych – s ním zpívat italskou operu je požitek. Josef Kuchinka a jeho pojetí Rusalky a Dalibora. Ivan Pařík – ač věkem dnes ještě mlád, jeden z posledních Mohykánů staré dirigentské školy, citlivý muzikant a skvělý partner u pultu. Zdeněk Košer – s příslovečnou precizností, fenomenální pamětí a schopností podpořit přednosti toho kterého hlasu. Vrcholem naší spolupráce a osobního přátelství je nahrávka Smetanova Dalibora v době, kdy jeho život doslova dohasínal.
Mojí srdeční záležitostí je pak dirigentské duo Preisler nejstarší a Preisler nejmladší:-) Ten první mne angažoval do Olomouce v roce 1971 na roli Dicka Ramerreze v Pucciniho La fanciulla dell West a také jsem s ním nastudoval svého prvního Dalibora ještě v Olomouci. S jeho vnukem Františkem Preiskerem juniorem jsem provedl nezapomenutelného Dalibora na festivalu v Litomyšli, jedinečně hudebně postaveného Dimitrije ve Státní opeře Praha a s ním u piana Zápisník zmizelého na festivalu v Litomyšli – provedení, jakých interpret za život neprožije mnoho…
Z těch zahraničních mé vzpomínky oživuje Antoine de Bavier a Genadij Rožděstvěnskij – s oběma jsem zpíval Dvořákovu Svatou Ludmilu, s prvým, obdivovatelem Dvořáka a romantickým citlivým interpretem na Pražském jaru, s druhým v Římě v Accademia Nazionale di Santa Cecilia, nesmírně impulsivním a vášnivým dirigentem, který dal oratoriu tah, s jakým jsem se již později nesetkal. Franz Welser-Möst – s kterým jsem po několik let zpíval Prince v Rusalce v Zürichu, vynikající citlivý mladý dirigent dokonale ovládající partituru, s duší romantického chlapce. Ralf Weikert – s ním jsem rovněž několik let v Zürichu zpíval Borise v Káti Kabanové a jehož nádherná interpretace Janáčkovy hudby mi dala odmyslet se od příšerné režie paní Berghaus. Smetanův Dalibor je ve světě sporadicky hraná opera, takže při něm se mi vybavuje dirigent Richard Armstrong, s kterým jsem ji premieroval na scéně Královské opery v Glasgow a vzápětí nato na festivalu v Edinburghu. Bylo to pojetí pro mne zcela jiné, hodně odromantizované, nicméně v perfektním vypracování. Poprvé jsem se na této inscenaci setkal s Davidem Poutneym, který Dalibora režíroval. Hodně netradičně, ale v obrovském podtržení vnitřní linie příběhu.
R.Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg (Walther von Stolzing-ND Praha)
 
Soupis vašich rolí je nezvykle široký, navíc jste zpíval v době, kdy naše divadla zpěváky, najmě tenoristy, věru nešetřila. Co jste dělal pro svoji kondici, že jste vydržel tak dlouho?

🙂 Vybavila se mi památná, ale nepublikovatelná odpověď kolegy Zahradníčka po představení Bohémy, ve kterém zaskakoval v roli Rudolfa, tehdy již ve věku, kdy jiní na zpívání dávno jen vzpomínají, na stejnou otázku paní doktorky Hermannové –tehdejší šéfky opery ND…

Ale to nebyl v péči o hlas tak docela můj případ i když… 🙂

Uvedu raději jiný, který papír lépe snese. Kdysi, to mi mohlo být tak cca patnáct let, vystoupila v pražské Lucerně paní Ella Fitzgeraldová. Mluvila o tom, že svůj hlas udržuje v žánru, který zpívá, soustavným cvičení belcanta… Nevzpomínám si, že bych pro svůj hlas dělal něco víc. Belcanto považuji za vrchol pěvecké školy či stylu obecně a je zcela jedno, zda se ten který pěvec “živí” veristickou operou, Mozartem, Wagnerem nebo současníky… 🙂 Je to prostě škola pěveckého umění, dovedená k vrcholu zpívání, na uvědomělé funkci dechu.
Ostatně co je to italská, německá, ruská, česká, slovenská či jakákoli jiná pěvecká škola? Toto rozlišení je totální blbost. Existuje jen jedna pěvecká škola: DOBRÁ 🙂 Totiž ta, která umožňuje lidskému hlasu zvládnout úskalí toho kterého autora a stylu s ohledem na danost krku, kterému se musí podřídit. Zde se vracím k již zmíněné nesmyslné univerzálnosti. Potud, pokud jde o práci s hlasem.
Tělesná kondice je druhý faktor, který limituje schopnost těla pracovat spolehlivě v tak vypjatých požadavcích, jaké si vyžaduje zpěv. Sám jsem měl celý život tu velkou výhodu, že miluji fyzickou práci. Myslím, že jsem nadprůměrně manuálně zručný a vlastně necíleně jsem tak podporoval svoji fyzickou kondici právě manuální prací, často dost těžkou, ba nádenickou. Ostatně měl jsem tu filozofii, že například mýma rukama postavený dům (a to doslova) tu po mně zůstane “na věky”. Ale kolik diváků si po pár letech vzpomene, kdo tehdy a tehdy zpíval v představení, které viděli? Vidím to sám u svých žáků, kterým jména lidí, těch které jsem já uctíval coby modly pěveckého umění, neřeknou nic. A když si pak najdou na internetu jejich nahrávky, jsou v šoku, jak se kdysi zpívalo…. A to mluvím o jedné nebo dvou generacích pěvců zpět.
Asi trochu kličkuji, ale shrnuto: Na jedné straně řehole – spánek, odpočinek, na druhé straně soustavná dřina a dřina a dřina. A ukázněnost v představách vlastních schopností a možností hlasu. Když hlasu svědčí Mozart, respektive stará muzika, proč si falešně dokazovat, že mám například na Carlose? A obráceně – mému hlasu “stará muzika”, ale i “kudrlinky” romantiků působily trápení, a tak jsem se nedal do této sféry nijak vmanipulovat. I za cenu odchodů z angažmá… Rozumný a problematiky znalý šéf či dirigent sám nic takového nedopustí a po pěvci ani nechce. Zaplať Pán Bůh, i takové jsem potkal :-).
A že jsem vydržel “tak dlouho” – mně se zase čtyřicet let na jevišti nezdá tak moc. Znám jiné matadory. Například Gigli, Tagliavini…

R.Leoncavallo: Pagliacci (Canio-ND Praha-s Neddou H.Kaupové)
 
Operní divadlo prošlo za poslední léta poměrně rychlým vývojem kupředu, řada věcí se změnila. Myslíte, že k lepšímu?
 
Vaše otázka je tak široká, že zde určitě není tolik prostoru k vyčerpávajícímu názoru, pokud takový vůbec existuje. Jsem pohříchu staromilec a operu považuji za tak náročný a geniální hudební útvar, že jakýkoli pokus o její ideologickou aktualizaci předem nepřijímám. Autor psal v určitém slohovém období, v historických kontextech. Má-li jeho dílo sdělit generacím svoje poselství, pak tak sotva dokáže v zdeformovaném pojetí inscenátorů. Viděl jsem mnohé operní inscenace Franca Zeffirelliho, o jehož genialitě si sotva kdo troufne polemizovat. Ta představení žijí po dlouhá desetiletí a nové a nové generace diváků je sledují se zatajeným dechem a nadšené ovace nemají konce. Protože jejich sdělení je stále aktuální a živé.
Sám mám ve vzpomínkách inscenace inscenace pánů Jerneka, Kašlíka, Štrose, Taranta… V mnohých z nich jsem sám zpíval a mohu svědčit, že prostými, jednoduchými prostředky přivedli interprety k přesvědčivým a pravdivým výkonům bez pomoci lahváčů, amerických vlajek, prapodivných zvířecích stvůr a dalších primitivních blbostí, nijak nesouvisejících s autorovým odkazem…
Když se teď znovu zamýšlím nad vaší otázkou, nevím, zda jsem na ni vůbec aspoň malounko odpověděl…
A.Dvořák: Rusalka (Princ-ND Praha-s Cizí kněžnou D.Šounové-Broukové)
 
Věnujete se také vyučování zpěvu. Jak myslíte, že na tom naše pěvecké školství je? Je srovnatelné s tím zahraničním?

Co na to říci… Myslím, že skalní operní diváci vědí, že každý jen trochu větší operní titul se u nás neobejde bez cizích hostů. A pamětníci též vědí, že není zase tak dávná minulost, co české operní domy hrály světový repertoár v dvojím i trojím “tuzemském” obsazení. Zkuste dnes dát dohromady například český tým na Mistry pěvce… nebo Dalibora… 🙂
Bohužel asi dodnes nikoho nenapadlo zmapovat, kolik pěveckých adeptů projde talentovými zkouškami, přijde na umělecké školy, ke komu (profesor), a kolik jich po absolvování opravdu je schopno vstoupit do jevištního provozu, respektive kam jinam potom “mizí” …
Byl jsem osobně přítomen čemusi, co mi přišlo spíš jako šamanský výstup, než ukázka řešení problému u mladého adepta zpěvu. Bůh ví, kde je mu konec, a že hlas i talent měl…
Tedy to určitě není tím, že by se “líhlo” u nás méně hlasů, než v dobách minulých.
Ale i atraktivnost pěvecké profese je mizerná. Ta totiž nespočívá jen v pozlátku aplausů, rozhovorů, ale ve společenském a ekonomickém žebříčku postavení operních umělců u nás. O kdekom čtete a slyšíte dnes a denně kdeco. O pěvcích se dočtete nejvýš po premiérách v několika kritikách, pohříchu plytkých, nefundovaných a bohužel jedovatých, neschopných dostat se in medias res problémů, a které dále bohužel negativně spoluvytváří náhled na “pěvecké řemeslo”.
Vezměte si třeba soutěž Super Star. Myslíte, že se má šanci v ní uplatnit někdo, kdo by přišel a například zazpíval “Nessun dorma”? Asi by byl považován nejen porotou, ale všemi zúčastněnými za adepta spíš do Bohnic, než na postup. V Británii se z toho stala senzace celé soutěže. Myslíte, že by prošel nápad udělat stejnou laickou soutěž v oboru belcanto? Ta by třeba napověděla, zda hlasy máme a je-li o tento žánr zájem pokud vůbec…

L.Janáček: Její pastorkyňa (Plzeň-Laca)
 
Začal jste věnovat podnikání. Je to stejně dobrodružné, jako vaše zpívání? Co vám to vůbec přináší?
 
Myslíte, že moje zpívání je či bylo dobrodružné? V čem ? To jsem za celých čtyřicet let nepostřehnul 🙂 🙂 🙂
Dobrodružná na podnikání je čím dál více skutečnost, že dokud nevidíte platbu na výpisu, tak ji nemáte… Mnoho zkrachovalých podnikatelů by o tom mohlo vyprávět. To ale určitě není dobrodružství, o které kdokoli z nás stojí. V tom oboru, kde se živím já, je to malounko jednodušší – platby jdou za přísně stanovených podmínek předem, jinak ke startu nedojde. Obchod je takový: ať pět rohlíků a dvě mléka nebo automobil dostanete až po zaplacení 🙂
Trochu složitější je to ve stavebnictví, ale při troše prozíravosti se to ohlídat dá. Ale riziko je nepoměrně větší. Nejhorší je to ve službách, kde se očekává prvně odvedená práce a pak by měla následovat úhrada. By měla… 🙂 Naše společnost je morálně nemocná a gaunerství je stále více považováno za ten správný profil razantního a úspěšného podnikatele. Naši praprapravnuci na tom již budou jistě malounko lépe.
A co mi podnikání přináší? Obživu. A radost, že můj zákazník má radost a je spokojený. Když už jsem neposlechl maminku a ke zpívání nevystudoval například tu medicínu… Není dnes úplně jednoduché “vyrobit” spokojeného zákazníka:-) Vím to sám podle sebe v roli zákazníka…
 
Děkujeme pane Vodičko, že jste si pro Operu Plus našel čas!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat